Poslední díl věnuji všem, kdo toto četli a hlavně Kerilii... možná Ti stačí, že jsem po tobě pojmenovala dračici, ale chtěla bych se ti za věrnost odměnit něčím lepším. díky Ker!

Zemřu? No a co já s tím...

Osud

Nehezká budoucnost

Vyléčila jsem se? Ne, to jen má bujná fantazie... nebo ne?

Věnováno Kerilii, za opakované čtení tohoto blábolu a za krásné komentáře! Díky!

Znovu do boje? Ale do jakého?**

Probudily mě tiché kroky. Přede dveřmi někdo na chvilku zaváhal, ale pak vešel dovnitř. Došel až k mé posteli. Ucítila jsem lehký dotyk na líci. Otevřela jsem oči a spatřila Oromisovu tvář.

,,Moiro..."

Deprese

Moc... co to vlastně je?

Pro kerilii, za podporu... omlouvám se, že jsem kapitolku nenapsala dříve.

Otec

Malý kámen se vesele třpytil v trávě a já ho nasmrt vyděšená pozorovala. Pak mě popadla touha utéct tak prudká, že se jí nedalo bránit. Jak jsem couvala, zakopla jsem o nějaký kamínek. Byla jsem tak vyděšená, že jsem neudržela rovnováhu a spadla jsem... Nějakou nešťastnou shodou

Jako malé dítě

Soustředila jsem se na to, abych zvedla kamínek. Zachvěl se a vyletěl do vzduchu. Samozřejmě, že se nezastavil v úrovni očí, jak jsem chtěla, ale letěl dále nahoru a nahoru až... koukala jsem na nebe, ale kamínek se už neukázal. Povzdechla jsem si. Neovládala jsem svou moc o nic víc, než před měsícem. Eragon, Blödhgarm i Arya odjeli do další bitvy. Ze

12.kapitola: Tma

Moje poslední myšlenka patřila Blödhgarmovi. Komu také jinému... pomyslela jsem si něžně. A také dětem. Představovala jsem si, jak by asi vypadali naše děti. Oba jsme byli původně černovlasí, já měla oči jantarové, on také. Já jsem byla postavou spíše drobná, on byl pružný atletický. Kdyby bylo dítě celé po něm, tak to bude dokonalé dítě.