Sestra 21

25. listopad 2009 | 18.34 |
› 

Poslední díl věnuji všem, kdo toto četli a hlavně Kerilii... možná Ti stačí, že jsem po tobě pojmenovala dračici, ale chtěla bych se ti za věrnost odměnit něčím lepším. díky Ker!

Zemřu? No a co já s tím...

Doletěla jsem k trojici a Ker se zařadila vedle Safiry. Díky energii, kterou jsem jí poslala, byla modrá dračice zase čerstvá. Červený drak se toužebně podíval na Kerilii, ale Černý se po něm ohnal. Nereagovala jsem na to. Vzdušné víry, které dračí křídla způsobovala, byly ohromné. Pár mrchožroutů se do těch vírů neúmyslně připletlo a s pološíleným krákáním se z nich snažili uletět. Ne, že by to pomáhalo. Chladnokrevně jsem sledovala, jak jsou vzdušnými proudy mrskáni o těla draků. Nehnula jsem brvou. V tuto chvíli jsem nebyla citlivý elf. V tuto chvíli jsem byla Dračí Jezdec.

Začala jsem se věnovat ostatním. Tři muži. Tři Jezdci. Tři lidé. V opovržení jsem vycenila zuby. Tři lidé... ti nesplehlivý lidé...

,,Oromis a Glaedr jsou mrtví." oznámila jsem odměřeně. Chvíli se nic nedělo, pak se ale Safira naříkavě rozeřvala. Cítila jsem, že se k ní chce Kerilie přidat, ale požádala jsem ji, ať to nedělá. Neposlechla mě. Sklonila hlavu a po chvíli ji hrdě zvedla. Zaklonila ji tak, že mě málem popíchala ostny na krku a pak mi tělo rozvibroval čistý vysoký tón... tón na rozloučenou, který Keriliiným a mým tělem prošel a (alespoň jsem měla takový pocit) roztřásl mi veškeré kosti v těle. Černý s červeným s sebou mírně trhli.

,,Kdo z vás dvou je Galbatorix?" zeptala jsem se. Věděla jsem to, ale za optání nic nedáš. Zároveň jsem dorážela na Glaedra, aby mi půjčil svou moc. Jednoduše jsem potřebovala čas na to, abych toho tvrdohlavého draka zlomila. Bez Glaedrovi síly totiž mé šance nejsou nijak růžové. Nepřipouštěla jsem si myšlenky typu, že JÁ sama bych po ztrátě Ker byla v ještě horším stavu. Musela jsem se soustředit.

Glaedr mě ignoroval nebo mě napadal.

,,Která z vás je jezdkyně na červené dračici?" zeptal se ten, jehož jsem měla za Galbatorixe provokativným tónem. Přimhouřila jsem oči a zkoumala ho. Vypadal jako Galbatorix. Ale...

Ale nebyl to on. Poznala jsem to podle očí černého draka. Nedívaly se na Kerilii žádostivě, ale bojácně. Ihned jsem poznala, že ten černý je Trn. To musí být Galbatorixovo kouzlo! Draci a jejich Jezdci si vyměnili podoby! Ale jak mocný musí Galbatorix být, když jsem kouzlo nevycítila ani já? A to jsem na jakékoliv kouzla velmi citlivá?!

,,Chci bojovat s Jezdcem, který teď sedlá rudého draka. Za to, že zabil Oromise." pronesla jsem. Eragon vedle mě se napjal. Zřejmě věděl, že s Galbatorixem bude bojovat, ale doufal, že se toho ujmu já. Safira tam shovívavá nebyla a chtěla se po mně ohnat. Nevím, jestli ji zadržel Eragon chlácholivým poplácáním po krku, nebo Kerilie výhružným vrčením. Nebo se v ní možná probudila hrdost. Možná vše najednou.

Jezdec rudého draka se zasmál.

,,Jsi chytřejší, než jsem předpokládal." řekl Jezdec červeného a upřel na mě pohled. Kouzlo, které je zamaskovalo se pomalu rozplývalo. Teď jsem viděla Galbatorixe i šílenost v jeho očích. A černého draka. Ten sice byl částečně ovlivněn šílenstvým jeho současného pána, ale také byl smutný. Smutný, že nezemřel se svým původním Jezdcem. To jsem si aspoň myslela. Eragon vedle mě překvapeně zalapal po dechu.

,,Jak..." šeptl tiše. Ignorovala jsem ho. V mysli jsem teď myslela na jedno... jak toho parchanta, toho uzurpátora zabít! Jak ho zneuctít, donutit trpět, ponížit za vše, co udělal.

,,Chci tě zabít." řekla jsem bez vytáček. Vyklouzlo mi to nevědomky, ale po chvíli přemýšlení jsem usoudila, že to ani nevadí. I tak ze mě určitě byla cítit chuť zabíjet. A když ne ze mě, tak z Ker určitě.

,,Já chci tvou dračici... a i tebe. Byla by z tebe dokonalá královna a navíc... kdyby jsi byla po mém boku, elfové by možná konečně přestali dorážet, že jsem jen lidský uzurpátor." odvětil. V prvotním šoku jsem sebou trhla. Něco tak zvráceného mě ani nenapadlo. Pak jsem se však zasmála. A můj smích byl hodně hysterický... možná tam bylo i krapet šílenství. Možná, kdyby Galbatorix nebyl tak odporný, bychom se k sobě hodili. Dva napůl šílení Jezdci... lepší královský pár asi nikdy neexistoval a ani už existovat nebude...

Moiro! Přece nepřemýšlíš o jeho nabídce! zhrozila se má dračice. Dokonce nahlas vydala něco jako zakňučení. Umlkla jsem a upřela na Galbatorixe zlý pohled.

,,Víš, Galbatorixi, kdybych nebyla takový šílenec, nikdy bych ti to neřekla, ale když jím jsem, proč váhat? Zemřeme, všichni spolu. Nikdo nedostane království a víš proč? Protože už žádné nebude. Zničíš ho. Viděla jsem to. Ve své šílenosti vyslovíš to kouzlo, které vysaje z této země veškerou energii a stejně ti to nepomůže. Zemřeš totiž smrtí psance. Zabije tě vlastní drak. Roztrhá tě na kousíčky, protože naprosto zešílí. A víš, jaké platí odvěké pravidlo? Na šílence žádne přísahy neplatí." všichni ohromeně mlčeli. Pak se na mě Galbatorix zadíval.

,,Lžeš!" pronesl.

,,Nelžu, použila jsem kouzlo na nazírání budoucnosti a viděla jsem to." pronesla jsem ve svém rodném jazyce v němž, jak jistě víte, nemohu lhát. Galbatorix se na mě ohromeně zadíval. Ten pohled mě úplně probral. Otřepala jsem se z mírného pomatení mysli a zase jsem to byla já. V koutku své dobré mysli jsem doufala, že se Galbatorix vzdá bez boje. Jeho pohled, kterým se teď na mě díval, tomu docela napomáhal. Moiro, já už se opravdu bála, že nejsi v pořádku. Praštěné mládě, na toto jsem už moc stará... pronesla má dračice a já z její mysli vycítila obrovskou úlevu a radost.

,,Nevím jak, ale lžeš!" pronesl Galbatorix a jeho šílenství se teď naprosto projevilo. Nevím, proč jsem to udělala, ale vytáhla jsem luk a šípy. Dříve, než se kdokoliv na cokoli zmohl, vystřelila jsem šíp.

Všechny šípy, které vytvořila má matka, vždy prošly jakoukoliv ochranou. Ne, že by je očarovala a pak šípy vzdorovaly ochraně silou. Šípy si prostě a jednoduše našly to, před čím daný objekt chráněn nebyl a proměnil se v to. V tomto přípaně nebyl Galbatorix chráněn před časem. Šíp se proměnil v čas, který znázorňovaly malé černé vločky... skoro podobné sněhu nebo popelu a jakmile se dostaly za ochranu, změnil se zase jen v šíp. Ten zasáhl Galbatorixe přesně mezi prsní krunýř, železnou pokrývku hlavy a železným límec.

Galbatorix se na mě ohromeně podíval a vytrhl šíp. Jenže to už já čarovala. Z šípu do Galbatorixova těla proudil jed. Takže když Galbatorix uzavřel ránu, vtlačil jed do krve. Jakmile kouzlem zahojil poraněné orgány, jed se mu vsákl do energie a vpil se mu do mysli. Otrávená mysl teď produkovala ještě šílenější plány, které mě silně znepokojovaly. Galbatorix sáhl po své energii, chtěl kouzlit a ve mně hrklo. Nesmí.. ! Navigovala jsem jed tak, aby se dostal z mysli do mozku. V rozrušení jsem dělala chyby, které mi kouzlení znesnadňovaly, ale mě hryzal děs. Galbatorix nakonec sáhl po tom kouzlu. A jestli jej použije...

Šlo to těžce a v hlavě mi začalo hučet. Začínala jsem vidět rozmazaně, ale donutila jsem se toto vražedné kouzlo kombinované s jedem a čistou energií dokončit. Zasáhla mě zlá předtucha a trochu pozdě jsem si uvědomila, že Galbatorix může být očarován, stejně jak je to s jeho pravým jménem tak, aby ten, kdo ho ohrozí, zemřel. Spolu s tou myšlenkou jsem náhle pocítila smíření. Nic není zadarmo. Nic.

Jakmile jsem kouzlo dokončila, nechala jsem Galbatorixův mozek vypnout. Otevřela jsem oči a viděla, že Safira s Trnem spolu úpěnlivě bojují, zatímco černý se zkoumavě díval na mě. Jeho Jezdec bezvládně ležel v sedle a vypoulené oči upíral na mě. Okolo nás zuřila bouře. Kouzelná i obyčejná. Provazce deště mě úplně promočily a já se roztřásla zimou...

Udeřil blesk a projel mnou, Kerilii, Safirou, Eragonem a nakonec Murtaghem s Trnem, od kterých se to přeneslo na hejno ptáků, kteří nestihli uletět. Většinu této elektřiny odrazil štít, ale i tak jsem se chvíli otřeseně vzpamatovávala. Na prsty křečovitě sevřené kolem uzdy Kerilie dopadly rudé kapky. Omámeně jsem si sáhla k tváři. Z nosu mi tekla krev.

Začala jsem se třást více. Galbatorix sklouzl po boku Černého. Jen sedlové popruhy ho zachránily před tím, aby se proletěl volným pádem dolů. Černý se na mě vyčkávavě díval a rovnoměrmě mával křídly. Už jsem to v sobě nedokázala udržet a zase jsem se rozvzlykala.

Pro co? Pro smečku lidí, která se určitě porve o trůn... pár století bude klid a pak zase vše začne nanovo... Elfové měli pravdu, Galbatorix byl LIDSKÝ uzurpátor. A lidé, ať žijí jen krátce, jsou tak... nenasytní.

Orik měl pravdu, stává se z tebe moudrá žena... ozvala se Ker. Jindy bych se zasmála ale dnes... znovu jsem se trrhaně rozvzlykala. Už to nebylo tak silné jako předtím, ale pořád jsem se nemohla ovládnout.

Odletíme maličká... zabila jsi uzurpátora. Stavíme se pro čarodějníka a odletíme na ten rozkošný neobydlený ostrov, stovky a stovky dlouhých nocí daleko, ano? zeptala se jemně Kerilie. Znala mě, přece jen se mnou je už století. Znala mě a přeci nepoznala, co přijde.

,,Ano, to bude krásné..." zašeptala jsem bolestně. Ker už chtěla odletět, když jsem si na něco vzpoměla. Počkej Ker!

Jakým kouzlem nebo přísahou tě Galbatorix drží? zeptala jsem se Černého draka. Jeho Jezdec se mu houpal v sedle. Vypadalo to tak neuctivě... přece jen byl našinec. I když jsem jej chtěla strašně ponížit, pomsta nebyla ani sladká ani příjemná... zůstala mi po ní hořká pachuť na patře. Přiznávám, člověka jsem nezabila ani poprvé, ani podruhé... dokonce ani po desáté (to nepočítám tu odpornou válku) ale i tak je to strašný pocit.

Nic. Černý drak nechápal ani hlásku z toho, co jsem mu řekla. Došlo mi to. Dračí kledba. Ta která zbavila draky Krvospřežníku osobnosti a duše.

Bylo mi smutno. Zab ho. poslala jsem Kerilii tiše, jako myšlenka to znělo jako tiché zaševelení větříku v korunách stromů. Když mu Ker rozervala krk, černý se bránil spíše instinktivně. Jeho pud sebezáchovy byl... nebo spíše úplně chyběl. Po chvíli z nebe padala dvě bezvládná těla. Pozorovala jsem je a přemýšlela. Vše nakonec dopadlo dobře. Zlý je mrtvý, dobrý přežil a zvítězil. Měla bych se radovat. Cítila jsem jen prázdnotu.

Maličká... netrap se. Mysli na budoucnost. poradila mi má dračice.

Máš pravdu. S tím mě něco napadlo. Z této krvavé války nechci odejít naprázdno. Vytáhla jsem ze sedlové brašny pergamen a inkoust s brkem. Vím, že toto Ker při boji zatěžovalo, ale co kdyby to Galbatorix byl vzdal a já bych potřebovala papír, abychom podepsaly smlouvu? Teď jsem na pergamen psala odškodnění za válku. Že elfové jsou k hmotnému bohatství lhostejní? Povídačka. Dalo by se říct, že elfové na něj tíhnou ještě více než lidé.

Ker doletěla k Eragonovy a já mu do ruky vtiskla pergamen.

,,Postarej se o to, aby se tyto podmínky dodržely. A nezapoměň, co je mé, to je tvé. Takže bude i v tvém zájmu to, co chci ubránit před lidskými kouzelníky... i před těmi našeho rodu. Eldunarí nepatří nikomu jinému než Dračím Jezdcům. Zbohem... bratře." řekla jsem.

Smlouva zavazovala všechny mimo dračí Jezdce. Nesměli se nedotknou eldunarí. Také knihovna dračích Jezdců bude spadat jen pod Jezdce. A další naoko nedůležité maličkosti. Melancholicky jsem přejela dlaní po pouzdru s Oromisovým výzkumem a zakousal mě smutek.

Ker se snesla na bojiště a já našla Blödhgarma. Byl na tom bledě, velice těžce poraněný. Ale takový sobec jako já by vytrhl Blödhgarma i z druhé strany... přinejmenším bych se na tu druhou stranu vydala umřít já.

Objala jsem svého milovaného a pak jsem spolu s Ker odletěla směrem k moři. Cestou jsem ho léčila. Kerilie, ač unavená bojem, vyrovnaně plachtila pryč z domova dříve, než jsme si ho mohli užít v míru. Letěla tam, na ten krásný ostrov. Daleko od všech, kdo chtějí za moc zabíjet.

,,Jsi lakomec." ozval se slabý hlas. Blödhgarm se probral a uvědomil si, že jsem ho právě unesla. Od jeho poviností, od královny... jen my dva. V jeho nádherných očích jsem zahlédla smutek, zmatek a lásku. Ta poslední emoce mě přesvědčila, že dělám dobře.

,,Taky tě miluji..." odvětila jsem láskyplnně a nechala Kerilii, aby nás v pořádku donesla tam, kam jsme mířili. Za svým domovem jsem se ani neohlédla.

Konec!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.18 (22x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Sestra 21 veronixika* 16. 01. 2013 - 20:58
RE(2x): Sestra 21 moira 18. 01. 2013 - 23:38
RE: Sestra 21 domča 04. 05. 2013 - 11:41
RE(2x): Sestra 21 moira 20. 05. 2013 - 00:40