Moira | Zahrada žiletek

Další z povídek do literární soutěže Žoldnéři fantazie. Na vrchol jsem sice nedosáhla, pomalu ale jistě se tam však škrábu. Užijte si povídku. :) m.

Zahrada žiletek

Tanec mečů Královny

Uprostřed místnosti stála holčička, roztomilá a na první pohled nevinná jako maličký blonďatý andílek. Nebo by to tak aspoň bylo, kdyby ji neobklopovali tři ozbrojení muži a sama nedržela meč. Byl by to směšný obrázek – nebýt absence emocí na tváři děvčátka a záblesků nervozity ve výrazech mužů.

"Začněte."

Muži vyrazili jako dobře sehraný tým, neopovažovali se držet zpět. Byli dobří – ale jejich protivnice byla lepší. S lehkostí se vyhýbala jejich ranám a útočila rychle a bez zaváhání, tanečnice rozsévající bolest a smrt.

Nakonec sama stála uprostřed místnosti, zraněná, její oblečení nasáklé krví a místy zcela rozcupované. Jedna ruka jí bezvládně visela u boku a kapka po kapce z ní kanula krev. A kolem ní, takový obrázek vybarvený karmínově rudou, tři mrtvoly ležící v písku. Zvedla pohled ke svému otci. Její tělíčko se třáslo vyčerpáním a bolestí, vlasy se jí potem a špínou lepily k obličeji. Její oči však byly klidné.

"Lorde?" zeptala se nakonec, když se ticho v místnosti stalo nesnesitelným. Neodpověděl. Nikdy nereagoval. Otočil se na patě a odešel.

Blythe dlouho sledovala dveře, které za ním zaklaply. Poté beze změny výrazu došla do rohu místnosti. Meč dopadl do písku, neuměle se snažila ošetřit. Nejednou se málem převrátila na zem. Zhluboka se nadechla, se zaťatými čelistmi se sehnula pro svou zbraň a záblesk bolesti v její tvářičce byl tak rychlý, že jej nikdo nepostřehl.

Nikdo jej nehledal.

Začala čistit čepel svého meče. Vyrovnané, pravidelné tahy hadříku. Kontrola ostří. Schovala meč do pochvy a připásala si jej k boku, i když pro ni byl příliš velký a motal se jí mezi nohama.

Odcházela z místnosti, její bosé nohy se bořily do vlhkého písku. Ani jeden ze sloužících nepromluvil, neodvažoval se pohnout. Tak se jí báli, i když byla zraněná a na pokraji svých sil.

Nikdo jí nenabídl pomoc, natož gratulace.

Zmizela tiše jako duch, pouze na podlaze chodby se jako had táhly stopy z krvavého písku. Postupně zmizely i ony.

 *

Blythe se probrala. Nepohnula se, hodnotila situaci. Ležela na zádech, nejspíše někde venku. Cítila na tváři paprsky slunce a jemný větřík.

"Slečno Fay."

Blondýnka zaváhala, poté se posadila. Na okamžik strnula, když poznala muže, který seděl v trávě vedle ní. Pověsti o jeho činech a skutcích byly rok od roku přemrštěnější. Mnozí pochybovali, že existoval kdokoli tak mocný. Ona jej však několikrát potkala. Někteří o ní tvrdili, že je génius. Vedle něj však byla dokonale průměrná čarodějka.

Elmer Llwyd, pán Břitkých skal.

Nesledoval ji, jeho oči propátrávaly louku před nimi.

"Kde jsme? Proč jsem zde?"

Koutek Llwyda se zkroutil v sardonickém úsměvu. "Buď jste měla velkou smůlu, slečno Fay, nebo," otočil se k ní a Blythe se ihned postavila, sáhla si k pasu pro meč – a její ruka zašátrala v prázdnu. Elegantně přešla do obranné pozice, byla schopná bojovat nejen s čepelemi. Vyčkávala, jelikož cítila z muže před sebou nebezpečí. Netušila však, čím jej mohla rozzuřit. Ani jejich Rodiny mezi sebou neměly spory.

"Zajímavé," odtušil Llwyd. Věnoval jí úsměv, který postrádal jakoukoli špetku veselí. Nebo upřímnosti.

"Lorde, prosím. Proč jsem zde?"

"Zde? Na tomto slunném plácku? Nebo zde v Pekle?" zabroukal s posměchem.

Blythe na něj zírala. Chtěla se rozhlédnout, ale neopovažovala se jej spustit z očí. I bez toho však cítila něco neznámého ve vzduchu. Vše kolem podivně rezonovalo. Ale... v Pekle? To nebylo možné. Pamatovala by si, kdyby ji někdo zapudil. Nebo ne? Jakou roli v tom hrál Llwyd?

Zmateně spustila ruce dolů a zamračeně jej sledovala.

Jedno bylo jisté. Ať to bylo jakkoli, nejmocnější čaroděj jejich generace seděl hned vedle ní. V Pekle.

"Stáhl jste mne do Pekla." Ráda by do svého hlasu ráda vložila výčitku – ale neprojevovala své pocity tak dlouho, že si nebyla jistá, jak přesně to udělat. Po návratu měla mnoho starostí. Pro takovou bezvýznamnou věc neměla čas a její pokusy ostatní pouze znervózňovaly. Tak se snažit přestala.

Čaroděj po ní bleskl pohledem. "Nezníte rozčíleně."

"Jsem," ujistila jej monotónně.

Dlouho ji sledoval, poté si odfrkl a vrátil se k pozorování okolí.

"Je zde nějaké nebezpečí?" zeptala se, jelikož jeho chování zcela nechápala. Logika říkala, že největší hrozbou kolem byla ona. V jejich době se nepřítel nespouštěl z očí. Mělo to letální následky. Tak proč se stále rozhlíží? Na co čeká?

"Jsme v Pekle. Myslíte si, slečno?"

Chladně na něj pohlédla, ale ignoroval ji. Iritoval ji nepodložený strach jejích sloužících. Ale očividné opomenutí její moci náhle také nebylo příjemné.

"Jak se odtud dostaneme?" Rozhodla se dostat pryč a teprve poté počítat své ovce. Nebo jak se to říkalo.

"My, slečno Fay?"

"Pravděpodobnost úspěchu při naší spolupráci je mnohem vyšší, než pokud se rozdělíme. Předpokládám, že pokud byste mě do Pekla poslal vy, nesedíte vedle mě. Dočasná spolupráce je očividné řešení."

"Je to pravda. Opravdu jste jako robot z dávno zapomenutých epoch," zamumlal si pro sebe.

Čarodějka na urážku nereagovala. Slyšela ji příliš často proto, aby něco znamenala. Především od někoho, jehož názor ji nezajímal.

"Co víte o Peklech, slečno Fay?"

"Nejsem démonoložka. Jsem si jistá, že jako osoba, která se z Pekla už jednou dostala, dokážete na toto téma přednášet a podávat informace mnohem přesnější a detailnější, než bych kdy dokázala já. Lorde."

"Myslíte si, že budu věřit, že jste se náhodou ocitla u mého zapuzení a nevíte o Peklech ani ň?" Znovu ta jízlivost. Jak nezdvořilý muž. Ale dozvěděla se střípek informace – byla u jeho zapuzení. Proč?

"Ano."

Povzdechl si. "Budiž. Jsou dvě možnosti, jak se dostat pryč. První je najít zapečetěného původního démona – Arcidémona – a uzavřít s ním dohodu. Pokud mu dáme, co požaduje, dovolí nám odejít."

"Nepřijatelné. Druhá možnost?"

Loupl po ní spekulativním pohledem. "Najít Arcidémona a zabít jej."

"Nemožné. Další možnost?"

"Jste si jistá, že je zde další možnost."

"Samozřejmě. Vy jste se z Pekla jako dítě dostal. Přesto to konkrétní Peklo stále stojí a vy na duši žádný démonský cejch nenosíte."

Strnul, všechny jeho svaly bolestivě napjaté. Blythe instinktivně sáhla po svém chybějícím meči.

"Opatrně, slečno Fay."

"Omlouvám se. Jaký je plán?"

Llwyd znovu upřel pohled na louku. "Plán? Toto je hřiště Arcidémona. Jsme hračkami démonů, a tak to bude, dokud je neomrzíme. Posaďte se ke mně, slečno. Užívejte si počasí. Zcela jistě se zanedlouho zatáhne a přižene se bouře."

*

Mohlo uplynout pár minut. Nebo dní. Počasí ani poloha slunce se za celou dobu nezměnily.

"Něco se blíží," oznámila slečna Fay. A za chvíli se objevil. V jednu chvíli sledovali prázdné moře travin. V další k nim kráčel, jako by tam vždy byl. Válečník se dvěma meči u boku a kopím na zádech.

"Martiální specialista," zamumlala blondýnka. Přimhouřila oči a zamračila se. "Něco je špatně."

Elmer, který se rozhlížel a hledal past, po ní střelil pohledem. "To jste usoudila až teď?"

Žena jeho sarkasmus ignorovala. "Ten muž... ne, ta bytost je příliš perfektní. Nikdo není dokonalý ve všem. Nemůže. Některé styly se vyloženě negují a nelze je praktikovat zároveň. Přesto kolem sebe má několik různých aur, pro několik různých druhů zbraní, bojových stylů a vše indikuje dokonalou znalost – i když na stejném místě koexistovat nemohou."

"Máte válečnický instinkt?"

"Ano."

"Samozřejmě, že ano," zamumlal. Dlouze na ni pohlédl. Drobná žena. Kdo by řekl, že je mašinérie války v malém, úhledném balení?

"Ach," povzdechla si náhle a uvolnila se.

"Odhalila jste jeho tajemství?" zeptal se zdvořile.

"Fázuje mezi realitami. Je martiální specialista realit a v každé své kopii drží mistrovství jednoho stylu. Chytré." Blondýnka zněla skoro vesele a chuť bojovat z ní sálala. "Nepleťte se mi do cesty. Už tak bude dost těžké jej porazit, nebudu schopná vás zároveň chránit. Doporučuji stáhnout se z dosahu nás obou. Pár kilometrů by mělo stačit."

Čaroděj pevně stiskl rty a sledoval, jak se jeho společnice vydala své smrti naproti. Znal pouze jedinou skupinu čarodějů, která fázovala. Klan vrahů. Nemělo by jej překvapovat, že schopnost pocházela od démonů. Také věděl, že byli v prdeli. Totálně, nakrásno v háji, jelikož neměli žádného specialistu proti fázujícímu nepříteli.

A ta čarodějnice si kráčela takřka tanečním krokem. Válečníci. Jeden jim před nosem zamával výzvou a v ten moment jejich rozum vyletěl oknem.

Slečna Fay zamávala prsty a čaroděj zbystřil. Bylo to... kolísání v realitě?

Stáli naproti sobě, drobná žena proti strašákovi nejmocnějších, když si všiml něčeho překvapivého. Tam, ve vysoké trávě, pod světlem nepravého slunce. Tam uvolněně stála a její výraz se poprvé za celou dobu markantně změnil – na tváři jí vyrostl malý úsměv. Elmer si překvapeně uvědomil, že je jeho spolubojovnice krásná. Totálně šílená, jelikož se těšila na souboj s fázujícím vrahem, ale v ten okamžik brala dech. Byl to vliv její magie?

Povzdechl si a začal kolem perimetru stavět ochranné a detekční runy. Bylo by mrzuté, kdyby slečna Fay nějak dokázala porazit fázujícího vraha jen proto, aby je další bodl do zad.

Přesně v okamžik, kdy dokončil pokládání runového kruhu, uslyšel zvuk kování.

*

Elmer došel k troskám zničeného města. Všude byly známky boje: sutiny, šípy, zlomené zbraně a kostry. Následoval zvuk zpracovávaného kovu až stál u rozpadající se budovy. Hluk ustal a ve dveřích se objevila obrovská postava kováře. Vznášely se kolem něj kusy podivného kovu, které, občas a pod správným úhlem, připomínaly nekonečně dlouhé řetězy a obroučky okovů.

"Po čem toužíš, otroku?" pronesl překvapivě kultivovaný hlas.

Takto budou hrát? Jako příběh z legend a jeden a tisíc úkolů, než se triumfálně vrátí do jejich reality? Potlačil povzdech a zamyslel se. "Po síle dostat se z tohoto Pekla pryč."

Kovář vycenil zuby. "Je zde pouze jedna zbraň, která ti tvé přání může splnit. Jako všem před tebou dám jednu ránu. Prokaž svůj nárok a bude tvá."

Elmer si kováře pozorně prohlížel. Smrdělo to démonskou dohodou. Ale muž před ním nebyl pekelník. Naopak, okolí jej oslabovalo, čaroděj hádal, že byl pouze stínem svého bývalého já.

"Proč jen jedna rána?"

"To je vše, aby se rozhodla, zda jí jsi hoden."

Skvělé. Nejen dohoda, ale ještě se mu na duši přisaje cizí entita. Jelikož však neměl jinou možnost, po chvilce přikývl. Rozhlédl se a zamyšleně sledoval okolí. Po chvilce začal neochotně probouzet své druhotné smysly, zatímco jeho protivník trpělivě čekal.

Pomněnkově modré nebe se poprvé za celou dobu začalo zatahovat. Elmer vzhlédl k šedým mrakům nad jejich hlavami a v jeho očích se odrážela probouzející bouře. Nebo možná počasí odráželo temnotu v jeho pohledu? Tiše si povzdechl. Poté upřel zrak na kováře a ten šokovaně couvl.

*

Blythe se probrala z bojového transu a dlouze vydechla. Držela si ruku na boku, kde zela hluboká rána doutnající nemocnými, černými plameny. Jaké štěstí, že takto slabé pekelné plameny její krevní linii nedokázaly infikovat. Vše ji bolelo, ale u nohou jí ležela mrtvola jejího nepřítele. Vše tak bylo v pořádku.

Spokojeně se usmála, což by nejednoho člověka šokovalo. Získala však z boje cit pro fázování – což ještě více posunulo její chápání reality jako takové. Jak ji svými zděděnými smysly vycítit. Možná dokonce ovlivňovat. Začala se rozhlížet, zatímco si bezděky ošetřovala ránu. Cítila kolem sebe ochrannou magii Llwyda, tudíž se o něj neobávala.

Ale kde byl?

*

Blythe došla ke dvojici u pozůstatků kovárny. Llwyd klečel vedle polonahého barbara, který... nebyl v nejlepším stavu. Netušila, jak jinak to popsat. Měl na těle příliš ran a ona nikdy nebyla dobrá se slovy.

Lord po ní bleskl letmým pohledem a ihned se obrátil zpět k barbarovi. Z prostoru nad srdcem umírajícího se pomalu začala zjevovat zbraň, což barbar s neskrývanou bolestí upřeně sledoval. Jeho tělo se měnilo ve vysušenou skořápku a začalo se rozpadat, zatímco poslední pramínky jeho životní síly obklopovaly čepel a ta je žíznivě vstřebávala.

"Jmenuje se Kamara, Císařovna nebes. Špinavé ruce jako ty tvé si ji nezaslou –"

Llwyd jej nenechal domluvit a umírající se zachvěl, když Lord meč z jeho těla vytrhl. Ve tváři kováře se objevila zášť. "S nocí rezonující duše. Jak... ohavné," procedil slabě. Jeho oči potáhl šedivý povlak. Krátce na to znehybněl a jeho pozůstatky se propadly do sebe a změnily v popel.

Čaroděj se temně usmál a protočil zápěstí, Kamara obkreslila kruh a nevydala přitom jediný zvuk. "S nocí rezonující... jak přesné," zamumlal spokojeně. "Byl to génius ve svém řemesle, tento kovář. Už se těším na setkání s Arcidémonem," protáhl jízlivě. Pohlédl na svou společnici. "Váš protivník?"

"Už nás nebude obtěžovat."

*

Když prší, tak leje

Elmer se zubil. Protože to dokázali.

Zvládli to!

Otočil se k Helen, kterou celou dobu ochraňoval a pomáhal jí po cestě ze dna Pekla sílit. Kterou jeho otec zapudil "pro dobro Rodiny" a on skočil do Pekla za ní. Jelikož ji miloval více než cokoliv jiného na světě. Tu dívku, která jako první viděla za jeho postavení a talent. Viděla prostě jej.

"Už tam skoro jsme. Slíbil jsem, že tě dostanu pryč," pronesl sebevědomě. Helen se slabě usmála a Elmer hrdě vypjal hruď. Neochránil nakonec svou snoubenku?

To byl okamžik, kdy se k ní démon otočil.

V jednu chvíli měli vítězství v hrsti.

V další k němu jeho snoubenka vyběhla. Než se mohl zeptat, co se děje, šokovaně si uvědomil podivný pocit v břiše. Shlédl a podivnost se změnila v bolest.

Helen jej bodla.

"Co mám udělat?" zeptala se. Její hlas byl odměřený. Nezněl jako ona.

"Vše potřebné jsi udělala, dítě," usmál se Arcidémon lstivě, "vyjdi z Brány pekel a veškerá jeho magie je tvá. Přesně, jak zněla dohoda."

Elmer padl do kolen. Cítil, jak z něj meč čerpá veškerou energii. Snažil se jej vytáhnout, přestože to byl zatraceně špatný nápad, ale nedokázal to. S nevírou si uvědomil, že to bylo jeho vlastní kouzlo obraceno proti němu. Nikdo nebude moct použít její zbraně proti ní... ani on sám. Jeho magie se o to postarala.

Padl na bok, s každým okamžikem slabší a slabší. Viděl Helen, která zmizela za prahem Pekla – a v tu chvíli se do něj zaryly pařáty síly a brutálně se snažily vytrhnout jeho magii.

Jak mohl vzdorovat? Stála za nimi tíha celičkého Pekla. Neměl šanci.

Dohoda byla dohoda.

Poslední zbytky jeho talentu vymizely. S hrůzou se natáhl až do hlubin sebe sama a nenašel nic. Helen si vzala vše.

Okamžik nevíry se prodlužoval, jelikož nedokázal pochopit. Prostě nedokázal. Ale už se po něm natahovaly ledové prsty smrti a byl to známý pocit. Jako objetí temnoty Břitkých skal.

Ne, pomyslel si zuřivě. Vše mi nevzala. O této jediné věci nevěděla.

Tou jí chtěl překvapit, až ji udělá svou ženou a stane se paní Břitkých skal.

Naposledy vydechl a dobrovolně se poddal temnotě.

*

Arcidémon obezřetně sledoval červa, který nehybně ležel na zemi. Byla to stará bytost, viděla mnoho a věděla, že kořist zahnaná do kouta byla ta nejnebezpečnější. Když muž přestal dýchat, uvolnil se. Byl obezřetný – ale necítil nakonec ani kapku magie. To děvče mu dalo kondukt přímo do duše jeho nepřítele a on ji očesal o vše, včetně jeho života. Zvedl jednu obří pracku a bez zaváhání červa rozdrtil, než mohl přijít s něčím zákeřným i zpoza závoje smrti.

Lidé byli takoví. Kousek naděje a plány i tak vznešených bytostí jako on se náhle hroutily do sebe.

S obtížemi se postavil. Kvůli dohodě s tou dívkou neměl žádné mocné jídlo, bude muset pozřít nespočet svých podřízených, aby se uzdravil –

Jeho instinkty zavyly a Arcidémon uskočil bokem. Vycítil ve vzduchu podivné energie, soustředící se na pozůstatky muže. Jelikož jej tento konkrétní člověk nepříjemně překvapil již několikrát a navrch málem odkrouhl, rozhodl se stáhnout do ústraní. A když poté sledoval, jak se z mrtvého masa zrodil temný stín, naprosto stejný jako jeho předchozí schránka i se svou magií, utekl. Za milénia své existence pocítil strach jen párkrát a pokaždé se svižně vydal opačným směrem. Nejspíše proto také tak dlouho přežil.

*

Elmer mezitím seděl na zemi, bradu podepřenou rukou a zíral do prázdna. Po tvářích mu stékaly slzy. Truchlil. Avšak jeho pohled byl chladný.

Co je to Peklo? Když do tohoto prokletého místa dobrovolně skočil, když se mu Helen choulila u boku, příliš slabá, tak vyděšená, udělal by vše, aby svou snoubenku vyvedl znovu ven.

Peklo. Místo, které zanechává hluboké jizvy. Jako žárlivá milenka si nárokuje každého, kdo do něj vstoupí.

Co je to Peklo?

Ve výsledku střípek reality, bod v prostoru a v čase, který nezanechá nikoho stejným.

Nikdo z něj nevyjde nepoznamenán.

Čaroděj se postavil a došel k Bráně.

Peklo. Jak podivně podobné bylo jeho říši stínů Břitkých skal. Jako rodič a dítě.

"Helen," zamumlal a temně se usmál.

 *

Mířili zpět na louku, přesto po chvilce procházeli zahradou. Elmer sledoval upravené okrasné keře, minuli takřka živé sochy kamenných psů. Měly znepokojivě lidský úsměšek.

Slečna Fay udělala podivné gesto a zastavila se.

"Nebezpečí?"

"Na hlavu nám padá oceán."

Strávili společně v Pekle pár dnů, nebo možná let. Za tu dobu se naučil, že jeho kolegyně bývala příliš doslovná a nepochopila by vtip (nebo sarkasmus, když na to došlo), ani kdyby na tom závisel její život. Zvedl pohled k nebi. A zbledl.

"Nedívejte se tam, Lorde," odvětila tiše. Natáhla se a vzala jej za ruku. Překvapilo jej to natolik, že se zarazil v tirádě, kterou měl na jazyku. Zatímco jim na hlavu padal oceán, který byl jen před chvilkou nebe, blondýnka udělala krok... a její noha došlápla na první schod.

Elmer zaváhal, pak vyběhl za ní. Stoupali, pod nohama se jim vlnilo schodiště vedoucí... podivnými směry. Čaroději se zvedl žaludek, ale zaťal zuby a držel tempo. Každá zatáčka nepravděpodobného schodiště vedla vždy kolem sloupce vody, který dopadal jako brutální pěst vodního obra na zem. Jak se z masy oceánu staly sloupy, nad tím nepřemýšlel. Nemohl. Co kdyby narušil jakékoli čachry machry, které ta šílená čarodějnice prováděla? Raději na fyzikální zákony zapomněl a zasunul je hluboko do své mysli.

"Chce nás v objetí oceánu..." zamumlala si pro sebe ta nepříčetná ženská a tasila meč. Musel patřit padlému specialistovi. Elmer na okamžik pocítil příšerný pocit tíhy, na špičce čepele jako by ležela váha celého světa. Byl tak ostrý, že jen pohled na něj mohl řezat.

Seknutí bylo tak rychlé, že jej takřka nestihl sledovat. Celá ta tíha se pohnula a pocítil surrealistický vjem samotné reality svíjející se nevírou a bolestí. Vykřikl, jelikož jej do očí udeřilo... něco. Pohltil jej primitivní strach, jelikož do toho něčeho ta bláznivá ženská chtěla jít. Zastavil, ale Blythe byla dostatečně silná, aby jej strhla svým pádem sebou a –

*

Procházeli zahradou, míjeli kamenné psy. Elmer strnul. Pohlédl vedle sebe a tam Blythe stála stejně jako předtím – avšak tentokrát jí z nosu tekla krev. Chvějící se rukou se ji snažila otřít. I necitelná Fay nakonec byla pouze člověk.

Okamžitě se za svou myšlenku zastyděl. Zachránila mu život, i když jej mohla stejně lehce nechat oceánu. Netušil, proč se svých předsudků stále držel. Bloudili spolu Peklem dost dlouho, aby si uvědomil, že byla prostě jen... nepochopená.

"Jsme opět na začátku?" zeptal se věcně.

"Je to labyrint," pronesla nepřítomně, "vydali jsme se špatnou odbočkou a spadli do pasti."

Čaroděj na svou společnici zíral. Nazývat oceán padající jednomu na hlavu pouhou pastí – ne. Nebude nad tím uvažovat. Chtěl si zachovat svou příčetnost. Fay se zapotácela a Elmer ji podepřel, vedl k blízké lavičce. Tam pak dlouho odpočívali. Nebylo to tak, že by hra Arcidémona měla časový limit.

"Předvedla jste pěkný kousek, s tím schodištěm. Nelidský," pronesl konverzačně.

"Je to mé dědictví po otci," reagovala vyrovnaně a postavila se. Systematicky začala zkoumat okolí a nejspíše hledala cestu ven z labyrintu – nebo k jeho středu?

Gilbert Fay. Co o tom starém intrikánovi věděl, žádným podobným darem nevládl. Co slečna Fay předvedla... to bylo na hranici s manipulací reality. Zahlédl nicotu.

Ta ženská bez kousku rozumu rozsekla realitu a oba je protáhla prázdnotou. Jako když luskne. Jen tak.

Spekulativně ji sledoval.

Čarodějka se po něm ohlédla, jako by jeho myšlenku zaslechla, její pohled obezřetný. Na něco čekala. Na co, to netušil. Pochmurně se postavil a došel k ní.

"Nebojíte se mě?"

Zvedl obočí a s tou prostou otázkou situaci náhle pochopil. Lhostejně pokrčil rameny. Nejednou mu bylo řečeno, že on sám je monstrum – a pravděpodobně mnohem nebezpečnější, než ona kdy může být.

"Naopak, obdivuji své štěstí. Mezi námi dvěma se možná z tohoto Pekla i dostaneme."

Blondýnka zamrkala. Pak souhlasně kývla. "S jiným výsledkem jsem ani nepočítala."

Odfrkl si. Samozřejmě, že ne.

*

Monument pošetilosti

Došli do středu labyrintu – na půdu sídla. V jednu chvíli byli obklopeni starým dřevem a prachem ve vzduchu, v další jejich kroky zvučely železitou ozvěnou a ve vzduchu visel pach stojaté vody a rzi. Zpoza rohu k nim vyběhl muž v uniformě.

"Kapitáne! Jaké jsou rozkazy?"

Blythe zamrkala. Llwyd vedle ní si muže zamyšleně prohlížel.

"Jaká je situace, poručíku?" zeptal se. Mužův rozostřený pohled se okamžitě přesunul k němu.

"Nepřítel se připravuje na jejich ultimátní útok. Naše jednotky je nedokázaly zastavit a evakuace probíhá podle protokolu, očekávané dokončení za dvě hodiny. Takřka veškerá aktiva přesunuta, všechny pozice obsazeny. Čeká se jen na váš rozkaz, pane."

"Takže budeme utíkat," v očích Lorda se zablesklo, "nebo bojovat."

Poručík se zazubil. Nakonec to nebyl člověk – jeho zuby byly příliš ostré a měl jich příliš mnoho.

"Kdo se nebojí, ať udržuje pozice. Ostatní ať jistí ústupovou cestu."

"Rozkaz pane!"

"Arcidémon s námi opravdu hraje hru?"

"Pozor, slečno Fay. To znělo takřka jako nesouhlas. Nelíbí se vám, jak jsem zvládl situaci?"

"Ustupujete mu."

"Což pro nás může být výhodné. Je to démon. Tolik lidí by nikdy nepodlehlo, kdyby z toho nekápl nějaký zisk," připomněl.

"Znamená to tedy, že jsme jeho následovníci?"

Llwyd se usmál, dravé vycenění zubů. "Jeden může shrábnout cenu, aniž by se příliš zašpinil – pokud zná míru."

"Není to trochu jako "když se vlk nažere, ale koza zůstává celá"?"

Lord se se souhlasným zabroukáním otočil k jednomu z důstojníků, který k nim přiběhl. Začal sbírat informace, jeho postoj podivně energický. Čarodějka neudělala nic tak expresivního jako potřesení hlavou... ale napadlo ji to.

"Vím, kam jít," pronesl náhle Llwyd. Otočila se k němu a poté jej následovala, zatímco je další z těch podivně oblečených mužů vedl hlouběji do nitra železné bestie.

"Je to ponorka. Další z artefaktů minulých epoch. Obvykle je nacházíme na dnech moří, nejspíše ji sem vyvrhl ten oceán," čaroděj se zašklebil. Blondýnka neodolala a tentokrát si odfrkla. Jestli jí to ten nemožný muž nebude předhazovat věčně...

"Tady. Kapitáne, potřebujeme váš otisk dlaně. To stejné na opačné straně dveří."

Blythe s Llwydem pohlédli na tři metry široké dveře. Po chvilce zvažování si čarodějka stoupla k druhému obdélníku ve stěně. Když voják nenamítal, zopakovala Llwydova gesta.

Dveře se otevřely. Otevřené zůstaly i potom, co obdélníky pustili, na rozdíl od mnoha kouzel, která pro funkci vyžadovala stálý dotek. Voják se široce usmíval a zamával jim. Čarodějka z toho neměla dobrý pocit, ale její instinkt ji vedl právě do míst za těmi dveřmi.

Z nějakého důvodu chytila Llwyda za ruku a vkročili do inkoustové temnoty...

*

...oba zakopli, když se vypotáceli z... konvičky? Elmer zavřel oči a snažil se potlačit nevolnost. Tohle hraní s prostorem mu nedělalo dobře. Mistrně namalovaná křídla po bocích nádobí také nepomáhala, z nějakého důvodu mu způsobovala bolest hlavy.

"Čaj! Nepila jsem ani nejedla... dlouho?" zamumlala slečna Fay.

Elmer nakrčil nos, když ucítil vůni citrusů. "Nesnáším pomerančový čaj," zabručel a dloubl do tácu s čajovým servisem. Okamžitě se převrátil a vše se až na jeden šálek roztříštilo. Podivně jej to uspokojilo.

Blythe na něj pohlédla a z držení jejího těla přímo vyzařoval nesouhlas. Ženské se s tím musely rodit. "Co je to "pomeranč"?" zeptala se nakonec.

Zamračil se. Před chvíli si byl jistý, že jej podivně exotická chuť pomerančového čaje donutí zvrátit žaludek. Jak to ale bylo možné, když v životě nic "pomerančového" neměl? "Nějaká bylinka?"

Slečna Fay se nadechla ke slovu, když shlédla a tasila meč. "Něco se z toho chce vyplazit ven. Chvění reality kolem toho je šílené." Nakrčila nos. "Máte pravdu. Ten puch pomeranče je odporný." Zaútočila a nepřekvapilo jej, když vycítil trhlinu v realitě. Většina servisu zmizela a náhlá absence hmoty rezonovala ženským výkřikem.

Oba zalapali po dechu a zkroutili se bolestí, když je do zad udeřila obludná síla.

*

A tak sladce zpívá lež

"Proklel jste nás," odvětila Blythe monotónně. Odolala nutkání si znovu sáhnout na záda. Poté, co Llwyd rozbil čajový servis, se oběma na zádech objevilo podivné tetování křídla. Ona měla levé, on pravé. Jestli je to nějak propojilo až do konce jejich životů, bude... nespokojená.

"Nejsme prokletí."

Pohlédla na něj. Záměrně pomalu se rozhlédla. Seděli na prázdné skořápce ponorky uprostřed oceánu. Široko daleko nebylo zhola nic. Znovu se pohledem vrátila k němu. "Opravdu?"

Llwydovi trhl koutek. Náhle sáhl po zbrani a prudce se otočil. Blondýnka se zamračila, jelikož žádné nebezpečí necítila, co mohl...

Nejprve zaznamenala chvění, poté to uslyšela. Táhlou melodii vibrující samotnými jejími kostmi. Nedaleko od nich se voda začala vzdouvat – a poté se objevil povrch mnohem větší než jejich nefunkční ponorka.

"Vodní obr," zašeptala.

Do vzduchu vystřelil gejzír vody a za chvíli byl tvor pryč.

"Proč jsem jej necítila?" zašeptala.

Llwyd se k ní otočil a musel vycítit něco z jejích pocitů, jelikož mu výraz lehce změkl a poplácal ji po předloktí.

"Nevypadalo to agresivně, už je to pryč. Možná jen vnímáte magii a tento tvor je naprosto nemagický?"

To ji rozhodně neuklidnilo.

"Dobrý den?" ozval se váhavý hlas.

Oba se prudce otočili a zírali na malou rybářskou loďku, která se vedle zbytků jejich ponorky pohubovala na vlnách. Když se pominul fakt, že se zničehonic zjevila, tvor v ní byl...

Llwyd měl v ruce Kamaru a vedl smrtelnou ránu, Blythe nebyla daleko za ním. Pak se oba, chlup od dokončení útoku, zarazili. Pohlédli přes hlavu monstra na toho druhého, zatímco se tvor mezi nimi třásl a choulil do klubíčka. Tiše naříkal a sledoval je s čirou hrůzou v očích.

"Proč jste zaútočil, Lorde?"

"Proč jste zaútočila vy, slečno Fay?"

Zamračila se. "Protože..."

"Vás ovlivňovalo Peklo," dokončil, když nenašla žádnou odpověď. Oba na monstrum pohlédli. Čím déle jej sledovali, tím jasněji rozeznávali za maskou netvora pouze člověka ve velmi zbídačeném stavu.

"Proč –" začal Llwyd, když se ozval lkavý, éterický zpěv. Hladina všude na dohled se začala čeřit. Muž v loďce vykřikl, jeho panika naprosto zjevná. Stejně jako rozšiřující se skvrna na jeho kalhotách.

Z vody vykoukla hlava a Blythe se tak setkala se svou první sirénou. Měly ostřejší zuby, než si myslela. Ale zpívaly opravdu líbezně.

"Když váš protivník tak velmi touží někoho sprovodit ze světa, zcela jistě mu v tom zabráníte. Souhlasíte, slečno Fay?"

"Ochráním ho."

Llwyd další slova nepotřeboval, skočil do loďky, popadl muže a hodil jej Blythe k nohám. Poté se zhluboka nadechl a schoval Kamaru.

"Hlídej jej! A mě. Tohle mě vyčerpá," zamručel a udělal podivné gesto. Čarodějce naskočila husí kůže, jelikož pocítila sílu, která jej tak proslavila.

Vstupoval do říše Břitkých skal.

Sevřela své meče pevněji, stoupla si blíže k choulící se postavě rybáře a čekala.

Llwyd ji naposledy zkontroloval pohledem a Blythe zamrazilo. V jeho očích totiž nenašla nic lidského.

*

Stál na rovině, která existovala a ne.

Vše kromě jeho bezprostředního okolí bylo pohlcené temnotou. Vše až na... zamžoural na zářivou postavu Fay. Jaké překvapení. Co byla?

Na tom však nezáleželo.

Zavolal Břitké skály. Ty odpověděly.

Každý jeho pohyb byl rozvážný, pomalý a vedený s naprostou přesností. Kdyby tomu tak nebylo, mohl by zničit vše ve svém okolí – včetně těch, které chtěl chránit.

Přišel na to bolestivou cestou.

A naučili se toho obávat i jeho nepřátelé.

Soustředil se na svou ruku a propůjčil si majestát Břitkých hor – pro což se mu v ruce zjevilo ostří temnoty. Podivně vibrovalo a Elmer si uvědomil, že stejně tak reaguje meč na jeho zádech. Bylo to poprvé, co si sebou do Břitkých hor cokoli přinesl.

Vzpomněl si na kovářova slova. Císařovna nebes...

...jemu nad hlavou zářil černý měsíc...

Rozmáchl se a vyhodil Kamaru do vzduchu. Hrdě vystřelila vzhůru, říši Břitkých skal začalo projasňovat její stříbrné světlo. Cítil, jak se jeho vláda nad temnotou upevňuje. Dravě se usmál, z koutku úst mu kanula stříbrná mlha.

Nesmí ublížit Fay. A Vše obklopené její zářivou aurou. Jako ten ubohý stín človíčka.
Ale zbytek... Zbytek byl Jeho.

Tak dlouho hladověl a stínů, které si říkaly o to být jeho večeří, bylo tak delikátně mnoho. Olízl si rty a stříbrná mlha kolem něj se nedočkavě zachvěla.

*

Myšlenky jako myší ocásky

Elmer se probral a okamžitě si uvědomil, že něco bylo špatně. Ležel vedle ohniště. V dalším chumlu pokrývek odpočíval rybář. Ale kousek od něj se chvěla Fay, objímala si kolena a jemně se pohupovala.

"Ne... ne... ještě chvíli... Llwyd bude zpátky... musím... nesmím...ano, potom... ne!... takto možná..."

"Fay?" zeptal se Elmer jemně. Čarodějka okamžitě zvedla hlavu a šokovalo jej, jak ryzí emoci úlevy v její tváři četl.

"Dobře. Dobře dobře dobře dobředobředobře..."

"Slečno Fay, co se děje?"

"Je... těžké udržet nás... tady. Musíš odejít. Jsem... nebezpečná. Rychle. Běž běžběžběž BĚŽ!" Couvl a šokovaně sledoval, jak se jí po tváři skutálela slza. "Prosím. Nechci ti ublížit. Prosím. Tobě ne. Nechci, aby ses mě bál. Abys byl jen..." Fay zasténala a zabořila si tvář do kolenou. "...chladné tělo a země, která je poddajná jako kyprá hlína, jako právě zaházený hrob..." zamumlala a čaroděj zaklel, když se okolí změnilo. Náhle seděli uprostřed hřbitova, náhrobky se táhly, kam až oko dohlédlo. V dálce viděl smečku psů, která vykopávala mrtvoly.

"Válka," zašeptala a zemí otřásl výbuch. Psi se pouze obezřetně přikrčili a po chvilce pokračovali v hrabání a žraní.

"Zdivočelí vořechové, uvyklí na zvuky bombardérů..."

Elmer viděl, kam to vše vedlo. Nepodíval se k nebi, i když slyšel blížící se artefakty. Skočil k drobné čarodějce, té vražedné mašinérii, a jemně jí přikryl oči rukou.

"Dost, Blythe, dost," zašeptal. Přitiskl ji k sobě a šokovalo jej, jak vychrtlá byla. Nemohl být v Břitkých skalách tak dlouho, aby se s ní stalo toto. Naopak, říše stínů jeho vnímání zrychlovala, tudíž se čas ostatních relativně zpomalil.

"Nechápu," odvětila a hlas se jí lehce třásl.

"Arcidémon se poučil. Ví, že můžeš ovlivnit jeho království – tak ti dal vše."

"A já to nedokáži ovládat," dokončila. Byla inteligentní a kompetentní. To se mu na ní líbilo.

"Co se děje?" zachraptěl rybář. Jeho hlas podivně rezonoval s vytetovaným prokletím – ne, nebylo to prokletí – na jeho zádech. To stejné musela pocítit i Blythe, jelikož náhle pocítil na kůži zad neskutečnou bolest a rybář začal křičet.

"Fay!" štěkl čaroděj a pevněji ji k sobě přitiskl. Cokoli ta ženská nosila v hlavě, rozhodně to nebylo normální, jelikož kolem nich náhle začaly padat krvavé kusy masa. Lidské končetiny. Maličké ručičky a nožičky.

"Mama?" zašeptala Blythe náhle podivně dětským tónem a vše strnulo. Sledoval její pohled k louži krve vedle nich.

*

"Udělal jsi to?" zeptala se elegantní postava Lady Fay.

Její manžel se beze slova začal převlékat.

"Udělal?" zvedla hlas.

"Ano."

Žena se zarazila.

"Nebyla jiná možnost. Ohrožovala naši budoucnost."

"Je naše dcera."

"Byla má dcera," opravil Lord Fay ostře, "a to, co vyšlo z poutací místnosti, to má dcera nebyla."

Lady zvedla třesoucí ruku ke svým rtům. "To my ji takovou udělali. Gilberte, je to naše vina, ne její."

"Je čekající katastrofa, jen se utrhnout z řetězů. Jsem vůdce a je mou povinností chránit všechny, ne pouze svou krev."

"My ji uzamkli na roky tam a místo pomoci ji pošleme zpět do Pekla? Toto naše Rodina tyto dny představuje?" štěkla.

"Ano." Ani se mu nezachvěl hlas.

"Gilberte, zvaž... ještě není pozdě. Blythe je schopná, stále tam je. Stále ji můžeme zachránit."

"Proti nejmocnějšími existujícímu Arcidémonovi?" zeptal se Lord Fay chladně.

Žena na svého muže nevěřícně zírala. Dlouho tiše stála.

Její ruce se nakonec přestaly třást. Tvář pozbyla na výrazu.

"Udělal jsem to pro rodinu. I pro tebe."

"Předpokládám tedy, že ti bude rodina věrnou partnerkou, můj Lorde." Její hlas postrádal jakoukoli intonaci. Odešla a tiše za sebou zavřela dveře.

Lord Fay na dveře krátce pohlédl a výraz mu ztvrdl. "Pochopíš, Jordan. Některé oběti jsou nutné."

*

"Papa..." zašeptala čarodějka. Neuvědomovala si slzy, které jí stékaly po tvářích. Tak to být nemohlo. Obětovali pro ni tolik. Byla budoucnost rodiny. Chránili ji. Jen aby ji poté zahodili jako zlomený meč?

Co se stalo?

Jak byla s Llwydem zapuzena do Pekla?

Co se stalo?!

Proč?

Ale démoni nelhali. To byla jedna z univerzálních pravd.

*

"Maminko, prosím," škemrala Blythe. Její matka se zachvěla, ale nezastavila. Děvčátko plakalo a stěny kolem se chvěly. V očích její matky se na okamžik objevil strach a Blythe se po ní zoufale natáhla.

"Jordan."

Žena prudce vzhlédla ke svému manželovi a kývla. Holčička klopýtla.

"Papa?"

Její otec stál vedle dveří, výraz temný. "Blythe. Krev v tvých žilách je stejně stará jako tato země. Nes se s hrdostí, která tvému postavení náleží."

Blythe zkrabatila tvář, zoufale na svého otce hleděla. Po chvilce kývla a přestala odporovat. Se svěšenými ramínky udělala pár kroků vpřed. Ale cítila, co na ni čekalo, a nemohla jít blíž. Panicky vrtěla hlavou.

"Maminko... tatínku... prosím, už budu hodná." Dívenka začala zrychleně dýchat. "Přísahám, už to neudělám. Prosím, prosím, už budu hodná. Prosím, nenuťte mě tam jít. Prosím prosím prosím," otočila se a pověsila se matce za sukně. Třásla se, když se jí tiskla k nohám.

"Gilberte..." zamumlala její matka ochraptěle a nedokázala se zastavit, přitiskla si ji k sobě.

Muž pevně sevřel rty. Poté si povzdechl a k dívence si klekl. "Moje nádherná vílo." Zvedl ruku a pohladil ji po vláskách. "Tak tě s maminkou milujeme. Jsi naše sluníčko..."

Dívenka se mu okamžitě vrhla kolem krku a trhaně vzlykala. "Já jsem nechtěla. Prosím, já nevěděla... tatínku, prosím. Prosím, už to neudělám, prosím, já tam nechci, prosím..." její slova přestávala být srozumitelná.

"Gilberte," zaprosila jeho žena.

Muž jakoby zešedl. Dlouho k sobě děvčátko pouze bezhlesně tiskl. Poté jeho výraz ztvrdl a odstrčil ji.

"Blythe, dost."

Dívenka křečovitě polkla, její tvář opuchlá a mokrá. Zoufale cukala očima kolem, ale matka se jí vyhýbala pohledem a její otec byl jako skála.

"Blythe?" zeptal se a věděla, že v tu chvíli nebyl jejím tatínkem, ale Lordem Fay.

"Prosím," zašeptala. Její otec od ní ustoupil a poté otevřel dveře. Sledoval ji a v jeho obličeji nebyla ani stopa po slitování.

"Maminko..." otočila se dívenka k ženě.

"Moje holčičko, srdíčko..." zachraptěla Lady a vzlykla. "Gilberte, já nemůžu. Odpust mi, ale nemůžu." Odvrátila se a poté začala utíkat ke schodům pryč ze sklepení. Za chvíli nebylo slyšet ani kroky, ani její trhané vzlyky.

"Blythe," zopakoval její Lord. Zestárl v tu chvíli o desítky let.

"Já to nevěděla! Nevěděla jsem to!" zaječela. "Prosím, já nikdy... nechtěla jsem..."

"Blythe Fay! Běž."

Dívenka křečovitě polkla a uplakaně vyšla. Byla ještě stále pár kroků od prahu, když se magické runy v místnosti aktivovaly a dlouhé, bílé provazce magie se po ní začaly natahovat.

"Ne, prosím, ne... ne!" zavřeštěla a začala couvat. Její otec ji pevně chytil za ramínka a musel použít veškerou svou sílu, aby ji popostrčil těch posledních pár kroků dovnitř.

Jakmile se bílé provazce dívky dotkly, ze rtů jí unikl uši drásající výkřik, celé její tělo se prohnulo v křeči bolesti. Magie ji hladově vtáhla do místnosti, zatímco její otec zabouchl dveře a náhle tam byla pouze temnota a nemilosrdné světlo magických pout. Slyšela někoho do dveří několikrát udeřit a slabou ozvěnu vzteklého výkřiku.

V tu chvíli, spoutaná bolestí, však nevnímala nic, než to nádherné, brutální peklo.

*

Bly... the...

Zlomilo to její rodinu. Její spoutání. Něco uvnitř jejího tatínka se pokazilo.

Blythe...

Nejprve kvůli ní ztratil svou první ženu. Blythe ji zabila. Ne úmyslně. Ale byla pro svou matku příliš mocná, a tak tatínkova první manželka během těhotenství zešílela přemírou magie a snažila se své dítě zabít. Věřila, že je ztělesněním zla.

Blythe... prober... hned!

Mohl si poté vzít svou dětskou lásku. Ale poté, co ji uzavřel v poutací místnosti, poté se na něj už maminka nikdy nedívala stejně. Viděla chlad mezi nimi, když ji vyvedli ven. Stejně jako strach v očích sloužících dostatečně věrných, aby mohli žít i s vědomím, že to ona kdysi povraždila celé hřiště dětí. Když tehdy nad svými schopnostmi ztratila kontrolu. Museli ji schovat, jinak by ji spravedlnost mezi čaroději odsoudila k smrti také.

Ale, nebyla by smrt nakonec milosrdnější?

"Blythe!"

Otevřela oči a sledovala Llwyda, který byl v náručí... rybáře. Který měl křídla? A létali?

Zatímco ona padala.

Připravila se ke kouzlu, když jí zády probleskla ostrá bolest. Její končetiny a hlava prudce trhly dolů ve snaze pokračovat v pádu, zatímco se ostrá kopí zabodávala do jejích zad a věznila ji na místě. Zasténala bolestí a vyplivla krev. Z břicha se k nebi natahovaly stříbrné větve stromu, které se lehce prodraly skrze její tělo.

Šokovaně zírala.

Pak přišlo hrozivé zjištění... že ten strom pocházel ze stejné magie, jako poutací provazce.

Už cítila počínající vliv noční můry, která tvořila podstatou část jejího dětství.

Už se pro ni natahovaly...

Vzduch prořízl její nepříčetný vřískot.

*

Aby se vše rozpadlo pod rukama

"Pusť mě k ní!" zaburácel Elmer na rybáře nebo anděla nebo cokoli zatraceného ten tvor byl.

"Ne. Podívej se na ni. Její schopnosti jsou utržené ze řetězu do míry, že ovlivňuje dokonce i nebeský strom. Kdyby ses k ní teď přiblížil, nezbude z tebe nic než hromádka atomů."

Rybář slétl na zem. Nacházeli se v nádherné, mírumilovné zahradě. Vévodil jí majestátný stříbrný strom... na jehož větvích byla jako zvrácená napodobenina ozdoby nabodnutá Fay.

Elmer se zachvěl a byl rád, že upadla do bezvědomí. Ten výkřik... ten výkřik nikdy nezapomene. Byl to zvuk, který rezonoval s jeho vlastní duší. Jestli tak také kdysi nezněl?

"Musíme jí pomoct."

"Musíme?" zeptal se rybář lehce. "Jen chci poukázat na fakt, že je Brána pekla otevřená. Stačí projít portálem v kmeni stromu a budeš volný."

Elmer strnul.

"Je to jen žena. Čarodějka, která tě využila pro svůj vlastní cíl – a to bylo dostat se pryč. Jen máš to štěstí, že se k Bráně dostaneš jako první, a tudíž budeš moct odejít."

"Ale?"

"Po tvém odchodu se Brána uzavře." Rybář vrtěl hlavou, už když svá slova dokončoval. "Není jiná cesta ven. Pouze zabít Arcidémona. Na to se nepochybně necítíte, můj drahý pane Břitkých skal. Že?"

Rybář se široce usmál. Byl to úsměv na tváři sochy psa, také vojáka, který jim ukázal cestu v ponorce.

Byl to úsměv démona.

Elmer byl náhle unavený. Věděl, že prohrál. Démon je měl v hrsti.

"Zrada její rodiny zlomila její mysl," pronesl měkce démon.

"Na tom nezáleží," zamumlal čaroděj, jeho hlas podivně slabý a ztracený. Dlouho mlčel a zíral na krvácející tělo Blythe.

Helen.

V očích čaroděje zaplálo odhodlání. "Neopustím ji. Já ne."

Rybář líně protáhl svá křídla. Usmíval se stejně spokojeně jako kocour s pírkem kanárka v koutku.

"S vámi démony není nikdy jen jedna nebo dvě nebo jen deset cest. Řekni si cenu za odpověď, jak ji zachránit a dostat nás z Pekla zpět do našeho světa."

Démon si jej zamyšleně prohlížel a poté mlaskl. "Líbíte se mi. Pomohli jste mi a má čest démona nedovolí jinak, než abych laskavost splatil. Jeden se jen musel zeptat. Pouze na vás pak položím malinkaté znamení, bez něj má pomoc nakonec nebude fungovat," uculil se démon lstivě.

Elmer jej netrpělivě sledoval, arogantního, samolibého bastarda.

Rybář si teatrálně povzdechl a poté sáhl do vzduchu. V ruce se mu objevil pytlíček, který mu hodil.

"Co je to?"

"Spirituální strážci. Shodou okolností se živí na energiích toho ošklivého kusu... plevele. Prokoušou vám průchod ven dost velký pro vás oba, ta cácorka svým běsněním strom dostatečně poškodila, abyste se tak tak protáhli," poučoval jaksi nadšeně.

Čaroděj jej probodl pohledem, nepobavený.

Rybář si pro sebe něco nespokojeně zamumlal a pak hlasitěji pokračoval: "díky znamení vás psi budou poslouchat jako své pány. Pošli je, aby ti tvou milou přinesli. Je to trochu jako aportová – ououou, opatrně s těmi útoky, jeden by si mohl myslet, že jej chceš praštit." Stowattový úsměv.

Elmer rozevřel váček a zašklebil se nad cenou, kterou nejspíše budou muset zaplatit.

"Pomozte slečně Fay pryč z toho stromu," rozkázal.

Na zem se vyhrnula kupička malých kamenných sošek pejsků. Příhodně připomínaly sochy v jisté zahradě. Prohlédl je magickým zrakem, a když v nich nenašel ani kapku magie, pomalu se otočil k démonovi po svém boku.

"Oh, zapomněl jsem," zachichotal se démon a se zamáváním svých křídel zmizel. Místo něj ve vzduchu visely dvě zářivé runy. Jedna se pomalu vydala k Elmerovi, druhá k Blythe. Donutil se nebránit, i když se dotkla jeho duše.

"Pomozte mi zachránit Blythe," procedil. Sáhl pro Kamaru na svých zádech a se zaťatými zuby se vydal pokosit jeden otravný strom stojící jim v cestě. Opovážil se nakonec zranit první ženu, kterou po velmi dlouhé době považoval za hodnou své pozornosti.

V uších mu stále zněl její výkřik, kvůli kterému se mu svíralo srdce. Rozběhl se.

*

Choulili se v hlíně a špíně. Jakmile se prohrabali nebeským stromem, ocitli se zpět v jejich realitě, příhodně také mezi kořeny stromu. Vyčerpaně leželi vedle sebe.

"Slečno Fay?"

"Ano?"

"Mohu vám říkat Blythe?"

Chvilka ticha. "Ano."

"Blythe?"

Podráždil ji natolik, že to ospravedlnilo namáhavý čin otočení hlavy, i když jí vše bolelo. Probodla jej pohledem. "Ano?"

"Vezmeš si mě?"

Zamrkala.

"Teď máš říct "ano"."

Odfrkla si.

"Je to ano?"

Vzpomněla si na chvíli, kdy se probrala ze své noční můry a Llwyd ji tak opatrně nesl ve svých pažích. Ta emoce v jeho očích, která jí otřásla. Po které tak dlouho toužila.

Měla by říct ne, ale...

"...ano."

*

Seznam

Sledoval představení odehrávající se mu pod nohama, zatímco seděl pohodlně opřený o kmen stromu. Kašpaři, tropit takovou scénu. S povzdechem sáhl do prostoru kousek od sebe, jeho zápěstí silné jako kováře, i když ošklivě zjizvené příliš dlouhým nošením okovů. Stačilo pár tisíciletí a poznamenaná byla i kůže těch, kteří se rádi nazývali nesmrtelnými. Se sardonickým úsměvem začal jíst stříbrný plod parazita, jehož kořeny jím prorůstaly tak dlouho, že jej takřka dostaly. Mimoděk přemítal, jestli jistým způsobem nezaběhl do teritoria kanibalismu. Nakonec, Nebeský strom se živil na něm a plod tak vyrostl také z něj.

Podrážděně shlédl, když začala všude kolem létat kouzla.

Nepřátelé jeho nových následovníků je oba poslali do Pekla chcípnout a neočekávali jejich návrat. Jelikož však byli správně paranoidní, zkonstruovali u Brány kouzlo, které by je o jejich návratu okamžitě informovalo a oni je mohli dorazit v jejich nejslabší chvilce.

Naneštěstí pro ně, jeho následovníci také měli spojence. Bránili je, dokud se nedostali zpět na nohy. Tedy, ten klacek. Holčina se ještě stále vzpamatovávala z parazita uvyklého na hostinu bohů. I tak krátký čas v něžném objetí nebeských větví jí vzal hodně.

Oh, ten výrostek něco málo uměl. Jen se rozkoukal a už tekla krev a lítaly končetiny. Ti šašci nikdy neměli šanci, popravdě.

Zahodil ohryzek a loupl pohledem po cácoře. Objímala se s nějakou ženou a obě plakaly. Mimoděk se zašklebil. Jaká škoda, vypadala jako netvor v lidské kůži, dokonalý podřízený. Ale byla nakonec jen člověk. No, příště se snad povede líp. Potřebuje mezi svými budoucími generály i nějakého správného psychopata.

Znovu se natáhl a opatrně z prostoru vytáhl šálek čaje. Napil se a poté kapalinu vyprskl. Pomerančový čaj. Myslel si, že mu to ta čubka dávala pít jako formu mučení, ale ne, ona jej pila i normálně. Sadistická mrcha s ještě zmrvenějšími chutěmi, to byla jeho Žalářnice. Tlustá a ošklivá stejně jako konvička, kterou se ostatním jevila. Znechuceně se otřásl a šálek zahodil, i když produkoval vzácnou ambrózii. Ambrózii s chutí pomerančů. Eh.

Všichni se prudce otočili, zvuk tříštění porcelánu nebylo možné přeslechnout. Ale i po několikaminutovém hledání nic nenalezli a zase si šli po krcích.

Nesouhlasně pohlédl na sošky pekelných psů, které visely oběma jeho následovníkům u pasu. Chtěli se mu vrátit k boku a natahovali se po něm. Ale se svými křídly, jeho nejmocnější zbraní a pevností, je nadále nepotřeboval. Zato ta dvě štěňata zcela jistě ochranu vyžadovala. Byli nakonec ještě mladí.

Zakroužil rameny, dvě tetování křídel na jeho zádech zapulzovaly. Když se jeden podíval blíže, uvědomil si, že to nebyla pouze barva na kůži. Šlo to mnohem hlouběji... a zároveň vystupovalo nad kůži. Čím déle se jeden soustředil, tím více detailů dokázal vnímat. Až se mohl ztratit.

Pocit křídel po tak dlouhé době jejich absence byl nepopsatelný. Jeho generálové mu je přinesli. Stejně jako ochránili jeho nejbezbrannější část, kterou z něj před mnoha milénii vyřízli jako pojistku a tu věčně mučili sirénami. Jeho nepřátelé si arogantně zahrávali s ohněm – a ten je konečně popálil.

Sledoval tu cácorku s mocí jeho věznitelů – což byla manipulace s dušemi a především realitami. Blízko jejího boku stál ten klacek s krví země v žilách, tak ochranitelský po jejich společné hře. Kdo by řekl, že dvě takové děti budou schopny zničení něčeho, co on, velký a moudrý a tak dále Arcidémon tisíce a tisíce let pouze bezmocně sledoval? Povzdechl si, znechucený svou neschopností. Že by stárl?

Vypadalo to, že se konečně pohnou z místa. Copak nevěděli, že stát nad Branami pekla bylo nezdravé? Nakonec, Peklo nenechává nikoho nepoznamenaného. Bylo načase odejít.

Seskočil dolů a začal si vesele pobrukovat. Možná bude nějaký čas cestovat. Měl by těm štěňatům dát pár století, aby si na myšlenku služby zvykli. Ještě si v hlavě procházel svůj seznam. Jeho hlídač mrtvý, okovy roztříštěné, ta mrcha, která mu kdysi vytrhla křídla, taky pod drnem. Křídla i kousek jeho ztýrané duše se zpět asimilovaly do jeho podstaty. Nebeský strom byl spálený na uhel, to si především užil. Všechny kotvy Pekla, které jej věznilo, byly zničené. Při odchodu pryč se ujistil, že bublina reality zkolabovala do sebe a nenechal tak existovat zadní dvířka do své podstaty, přestože to pozřelo podstatnou část jeho moci. Peklo nakonec bylo stvořené z nemalé části jeho duše. Dokonce donutil své generály přijmout jeho znamení, ten klacek uzavřel Dohodu ve jménu jich obou, tomu už neutečou. Přesto měl pocit, že na něco zapomněl...

Nu, to časem přijde. Peklo doběhne každého.

A pak si budou hrát.