Sestra 16

5. listopad 2009 | 01.11 |
› 

Deprese

Upadla jsem do spánku. Uvědomovala jsem si to a také jsem věděla, že už to nezastavím. Nechala jsem tedy mé vědomí vplynout do vzpomínek a jen okrajově jsem vnímala, jak přeze mě Oromis hodil deku a vyšel z místnosti.

Asi jsem měla šťastný den, protože si má mysl vybrala vzpomínky na Blödhgarma a dobu před tím, než jsem odletěla za moře. Vlastně se mi přesně a ostře vybavil den, kdy jsem odlétala.


,,Miluju tě, víš to, že ano?" musela jsem se ujistit o tom, že než odletím za moře, tak ode mne tuto větu Blödhgarm uslyší.

,,Také tě miluji Moiro, jsi jedinou hvězdou na mém nebi... možná se tam najde i hvězda královny, ale ty jsi ta nejjasnější hvězda, která tam svítí." zašeptal něžně Blödhgarm. Slastně jsem poslouchala jeho řeč. Jeho melodický hlas. Vdechovala jeho nezaměnitelnou vůni.

,,Proč?" zeptal se. Věděla jsem, na co se ptá. Zase to téma vytahuje. Povzdechla jsem si.

,,Musím, chci něco dokázat... nechci být jen ta, kterou si vybrala Ker..." zašeptala jsem potichu. Kerilie v duchu zavrčela něco nevrlého k elfské komunitě a jejich zaslepeností nad tím, že žena je také hodna draka. Souhlasila jsem s ní, ale už dávno neměla sílu s tradicemi bojovat. Elfové jimi byli posedlí.

,,Zase ta tvá touha něco dokázat? Moiro, ty jsi udělala více, než polovina Jezdců před tebou..." šeptl mi do vlasů. Podezírala jsem ho z toho, že mi nějakým způsobem lže, ale pak jsem to hodila za hlavu. Toto je naše poslední společná noc, než odletím za moře. Nevím, kdy se vrátím... jestli se tedy vrátím a v jakém pak budu stavu.

,,Víš, to, jak se pořád snažíš dokázat, že jsi Kerilie hodna, se pomalu stává legendou..." zavrněl mi do ucha Blödhgarm. Ten věděl jak na mě.

,,Hmmm?" zavrněla jsem spokojeně.

,,Elfové dávají tebe jako příklad malým elfím dětem: Buďte tak oddaní královně, tak pracovití, tak neúnavní jako Jezdkyně Moira a daleko to dotáhnete." Odvětil Blödhgarm hlasem tak dobře napodobujícím učitele, až jsem vyprskla smíchy. Pak mi ale došel význam slov mého společníka.

,,Ne? Opravdu?" zeptala jsem se ohromeně. Říct, že mě to nepotěšilo, by byla sprostá lež.

,,Ano! Dokonce i královna o tobě mluví jen v dobrém!" řekl Blödhgarm vesele a vyžádal si polibek. Ano, rozhodně, Blödhgarm věděl, jak mě dostat z deprese. Popřípadě ze špatné nálady.

,,Na co jsi se to ptal?"  zeptala jsem se. Něco uvnitř mě se chtělo dohadovat. Ale ihned jsem toho zalitovala, protože mi došlo, že pokud má láska odpoví, rozloučíme se podráždění a rozhádaní.

Ale slovo jsem vzít zpátky nemínila. Stále jsem ještě byla mladá, tudíž hloupá a tvrdohlavá. Byla jsem stále moc dětinská na to, abych pochopila, že kdyby nebyl Blödhgarm tak moudrý, tak si úplně pošlapu štěstí.

Ale... mělo to i jiný důvod, než dohadování. Něco uvnitř mě, dost hluboko, aby to na první pohled nebylo znát, bylo nejisté nad tímto rozhodnutím odletět tam, kde nikdo přede mnou nebyl. Chtěla jsem od Blödhgarma, toho moudrého a neomylného elfa a zároveň mého druha, potvrdit, že to, co se chystám udělat, je správné.

,,Už nevím..." povzdechl si Blödhgarm a pevněji mě objal. Oddechla jsem si. Nerozloučíme se rozhádaní a s nevyřešenými křivdami. Ale zamrzelo mě, že z jeho úst neuslyším, že to, co dělám, schvaluje. Ubíralo mi to na odhodlanosti a jistotě.

Brzy jsme se rozloučili a pak jsem došla do svého příbytku, kde jsem si vzala vše, co budu potřebovat (musela jsem se na dvakrát vracet, ale Kerilie to unese) a došla jsem na cvičiště. Odtud jsem měla odlétat.

Už tam na mě čekala královna. Objala mě jako dceru a požehnala mi na cestu. Pak mi darovala náhrdelník, který sama začarovala. Byla jsem ohromena královninou štědrostí. Pak mi požehnání dal i král. Byli to ty největší pocty, jaké se mi mohly dostat. Téměř jsem plakala dojetím. Královna a král mě brali jako dceru. Pyšně jsem se rozhlédla a viděla, že se mi ostatní uctivě uklonili.

Rozloučila jsem se se svým mistrem... bylo poznat, že je na mě náležitě hrdy. Poklonila jsem se mu a on mi daroval nějaký balíček se slovy, že to mám otevřít v nejvyšší nouzi.

**

Uvědomila jsem si, že ten balíček mám pořád v jedné ze sedlových brašen Ker. Do očí se mi tlačily slzy. Mistr mi chyběl více, než jsem si uvědomovala. A už ho nikdy neuvidím. Popadla mě zlost na Galbatorixe, na jeho chorobomyslnost, jeho šílenství. Ale jelikož jsem spala, i tak silná emoce po chvilce vymizela.

Mě spíše chybí jeho partner. ozvala se mi do sna má dračice. Zamračila jsem se. Nelíbilo se mi, že je se mnou i tady. Má dračice to vycítila a raději odešla pryč.

Ano. Mistrův drak byl mocný, ale přitom také moudrý a soucitný... úplný opak Ker. Sen se zase vrátil k tomu, na čem začal a já pocítila, jak se mi stáhlo hrdlo.

**

Jedno z nejtěžších loučení bylo s Aryou. S elfskou princeznou jsem vyrůstala, byla jsem o pět let starší a vždy jsme si byli spíše než kamarádky jako sestry.

,,Vrať se!" šeptla jen a pak se na patě otočila a odešla. Zřejmě nechtěla, abych viděla slzy. Než vyšla z brány, ještě na mě křikla:

,,Zelený tě také pozdravuje!!" Usmála jsem se na ni a zamávala jsem jí. Všimla jsem si, že mi z ruky něco vypadlo... musela mi to Arya vtisknout tak, že jsem si toho ani nevšimla. Byl to náramek z kůže.

Zamrzelo mě, když jsem si uvědomila, že jsem ho ztratila při tom boji s vílami a skřítky.

Pak jsem se loučila s dalšími lidmi, kteří pro mě neznamenaly tolik, jako ti dva, kteří si počkali na konec.

Přišla ke mně má matka a snad poprvé za celý můj život se na mě usmála.

,,Opatruj se dobře, mé dítě!" šeptla, objala mě a podala mi luk a šípy. K tomu toulec z nějakého pro mě neznámého materiálu. Byla jsem dojetím skoro bez sebe, ale nedala nic najevo. Má matka, nejlepší kouzelnice své doby, mi darovala její vlastní výtvor. Chtěla jsem se na ni usmát, ale už tam nebyla.

Dodnes vlastně nevím, jestli to hrála před královnou, nebo to udělala od srdce... ale je to moje nejkrásnější vzpomínka na ni. A i ten luk je pořád v perfektním stavu.

A pak přišel na řadu Blödhgarm. Většinu věcí jsme si řekli už včera, ale stejně bylo těžké to teď zopakovat.

,,Miluju tě..." nehlesně jsem řekla a on se ke mně přitiskl. Bylo by pobuřující, kdyby mě tady přede všemi políbil, proto mě jen pevně objal. Strčil mi do ruky nějaký pergamen a já si ho dala za tuniku, ke srdci. Přejela jsem prsty po jeho lícní kosti a pak jimi přejela na jeho rty. Políbil mi konečky prstů a já si je přitiskla na své rty. Se slzami v očích jsem nasedla na Kerilii, která upírala zrak na Blödhgarma a zřejmě spolu mluvili v myšlenkách. Nakonec se Blödhgarm pousmál a má dračice si odfrkla. Ale i přes to, jak se reprezentovala, byla také smutná, protože sdílela mé emoce. Natáhla křídla, aby jsme vyletěly.

,,Počkám na tebe i tisíc let..." řekl zřetelně Blödhgarm. Někteří elfové okolo něj se na něj překvapeně podívali, ale pak upřeli zrak na mě. Bolestně jsem se na něj podívala, rukou naznačila pohyb, jenž značil, že mu dávám své srdce a pak už Ker prudce vyletěla.

Neklidně jsem s sebou ve spánku trhla a uvědomila si, že pláču.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (13x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Sestra 16 kerilia 06. 11. 2009 - 15:36