Sestra 19

20. listopad 2009 | 17.58 |
› 

Nehezká budoucnost

Objevilo se oslepující světlo z přívěsku, který byl zase na mém krku a z ruky mi vytryskla zelená fontána kouzla. Cítila jsem se svěže, úžasně... byla jsem jako v tranzu, dokud se mi nepodlomily nohy a já nespadla do trávy. Znovu jsem okolo sebe zahlédla rostliny, které by zde neměli být. Svět se se mnou začal točit a já tiše zasténala. Zatápala jsem rukama po zemi, dlaně mi klouzaly po trsech trávy, a já vydechla. Oči se mi zavíraly, až mě úplně obklopila tma. Už jsem si na ni začala zvykat.

Vzpomínky byly hrozné. Pořád dokola mě napadali démoni, které jsem potkala za mořem. Veliké rohaté nestvůry, podobné razakům kříženým s býky. Z nozder jim unikaly obláčky kouře, někdy i plamínek. Nestvůry se chrochtavě smály, jejich prasečí zlá očka jiskřila zlomyslností. Ukazovali na mě, obklopovali, sápali se... Vykřikla jsem. To však nebylo nejhorší.

Nejhorší byly vize, které toto vidění doprovázely. Ukazovalo se mi každé kouzlo, které jsem pokazila. Od toho prvního po probuzení až k tomu poslednímu s draky. Stále dokola, viděla jsem to ze všech úhlů, má chyba se mi před očima zjevovala zase a zase, stále dokola. Démoni hýkali smíchy, já utíkala, vbíhala nestvůrám do náruče a padala, padala do svých chyb a omylů a křičela a křičela...

Náhle bylo ticho. Bojácně jsem zvedla hlavu. Tma. Naprostá. Slepě jsem okolo sebe zatápala a hrdlem mi stoupal děs.

Někde v dálce probleskl plamínek. Prudce jsem se k němu otočila a neváhala ani okamžik. Okolní tma se mi zdála hrozivá a proto jsem se ke světlu rozběhla. Běžela jsem čím dál rychleji , až jsem letěla a měla pocit, že mi po zádech kloužou ledové prsty něčeho, co mě chce zabít. Srdce mi bušilo jako splašené, v hlavě mi hučelo. Natáhla jsem se po světýlku a...

Vpadla do... vize? Zmateně jsem se rozhlédla a vykřikla, když jsem přímo za sebou našla Galbatorixe.  Smál se, obličej zkřivený potměšilým úšklebkem. Sledovala jsem jeho pohled a pak začala nevěřícně křičet. Byla tam Safira a Kerilie. Dračice byly svázané řetězy tak pevně, až se ani nemohly pohnout, křídla měla poraněná a na mnoha místech roztrhaná, z otevřených ran jim tekla krev. Oči se mi zalily slzami. Ke Kerilii se plížil Černý drak Galbatorixe, k Safiře se zahambeně blížil Trn. Draci posloužili Galbatorixovu plánu. Byly chovné samice. Byly... Rozběhla jsem se ke Kerilii a zoufale uvažovala, jak jí pomoct.

Dlaň daleko od Kerilie jsem se náhle propadla zemí a padala z nebe. Šokem jsem ani nekřičela. Padala jsem dlouho a ještě chvíli mi trvalo, než mi došlo, že padám, ale zároveň se nehýbu. Náhle těsně kolem mě prudce proletělo těleso, neuvěřitelně rychle. Mhouřila jsem oči a snažila se rozeznat, co to je...

Byl to Blödhgarm. Tělo nehybné, oči vytřeštěné a potažené brázdou smrti. Nechtěla jsem chápat, co to je. Nechtěla. Ale mozek informaci zpracoval a realita na mě tvrdě dolehla. Nadechla jsem se ke křiku, náhle jsem však začala padat a propadla se do dalšího obrazu.

Zrychleně jsem viděla něco neuvěřitelného. Galbatorix něco mumlal, ruce vztažené k třem drakům a jejich jezdcům, kteří stejně úporně kouzlili proti němu. Náhle se celý rozzářil a začal se smát. A pak... z jeho těla vyrazila jedovatě zelená vlna. Obrovská vlna přejela nejprve bojiště, ale šířila se dále, požírala zem i organismy na ní až nezbylo nic. Z Alagäesie zbyla jen poušť.

Myslím, že v tu chvíli jsem začala věřit na nějakou vyšší moc. Pevně jsem věřila, že mi ukazuje různé varianty budoucnosti... ale to mě neděsilo jako fakt, že tam nebyla žádná alternativa toho, že vše skončí dobře. Ten někdo, kdo vidí dál než my ostatní, zřejmě viděl, že jestli chceme vyhrát, budu se muset něčeho vzdát. ALE PROČ JÁ?! V hlavě mi hučelo. Démoni se smáli a tančili na tělech mrtvých, já sama se topila v krvi. Proč já... ?

Síla, která mě zde držela zmizela a já se pomalu probíjela k hladině vědomí.

Dýchalo se mi strašně těžce.

Byla mi zima, ale třásla jsem se jako v horečce.

Něco mě svíralo za ramena a třáslo mnou.

,,Proč tak složité kouzlo?!" křičel ten "někdo". Vlastně to byl Oromis.

,,Oromisi, ty ruce ještě chci používat!" prskla jsem. Asi jsem byla mírně v šoku. Ale Oromis mi opravdu dost pevně svíral ramena... ještě chvíli a zastaví mi přísun krve do daných končetin.

,,Jsi zdrava? Nejsi náhodou šílená?! Vždyť víš, že na lehká kouzla jsi jen tak tak dobrá... ale toto kouzlo? Kdyby s Kerilii nebyl Glaedr, tak jsi na druhé straně! Myslel jsem si, že jsi zodpovědnější!"

Cože? Proč dělá z komára velblouda... pomyslela jsem si zmateně. Pak jsem si vzpoměla na kouzlo, které jsem použila.

,,Cože jsem udělala?!" vyhrkla jsem mírně zděšeně, mírně překvapeně.

,,K ďasu..." Oromis se pomaloučku uklidňoval a vypadal strašně unaveně a straře. A vylekaně. Sedl si vedle mě a složil si hlavu do dlaní. Ten vždy klidný a rozvážný elf. Zahryzalo mě svědomí. Jenže...

Vyřkla jsem kouzlo na nazírání budoucnosti! To jsem byla úplně sjetá? Jak jsem mohla takovou blbost udělat? V mém stavu? myslela jsem si spíše zvědavě, než rozzlobeně nebo překvapeně.

,,Jakto že jsem přežila... a co draci? V jakém jsou stavu?" Zároveň s vyřčenou otázkou mi došlo, že neexistuje žádná vyšší moc. Bylo to jen kouzlo.

,,Ker spí... odpočívá od té doby, co jsem vás našel. Glaedr byl natolik silný, že zaletěl pro mě a pak zpět k vám, ale teď taky odpočívá. A tebe jsem už asi dvacet minut křísil... byla jsi tak bledá, měla jsi skoro neznatelný tep... " Oromis se roztřeseně zarazil a já bolestně zavřela oči. Bál se, že umírám. "Štěstí, že jsou draci tak mocní a nevíme, jaké má jejich energie omezení. Kdybych tě ztratil, mohl bych udělat nějakou hloupost... jsi, kromě elfů, jediná připomínka toho dobrého před tím uzurpátorem... " vychrlil Oromis. Neudržela jsem se a objala ho. Třásl se. Já ostatně ale taky.

,,Děkuji za to, že mě miluješ a nebylo ti jedno, zda zemřela. Kdybych zemřela JÁ a né Dračí jezdkyně..." zašeptala jsem mu. Pak jsem se svižně zvedla.

,,Páni, cítím se, jako bych se právě vrátila z horkých pramenů..." poznamenala jsem udiveně. Oromis se na mě překvapeně díval.

,,Ale... prošlo tebou tolik energie... to nejsi vůbec... zmatená, není ti špatně, bolesti hlavy?" ptal se zadumaně. To, že je mi dobře bral jako samozřejmost, až mě to překvapilo. I když jsem nemluvila elfsky, naprosto mi věřil. Vděčně jsem se na Oromise podívala. Za to, že nezpochybňoval to, co říkám. Zakroutila jsem hlavou.

,,Protože jsi úplně vyčerpala Glaedra, nebudu moci letět na další boj. Takže jsi si nakonec vydupala, že nebudu bojovat. Ale na ten další boj půjdu, i kdybych měl jet na koni, to ti klidně i odpřísahnu." pronesl vážně. Zamrkala jsem. To mi nedošlo! Ale... říct, že jsem neměla radost, by byla sprostá lež, která by mi v elfském jazyce neprošla. Oromis nepůjde na další boj, tím pádem nezemře, a proto bude déle žít a déle ho budu mít ve své přítomnosti! To bylo sobecké, ale byla jsem jednoduše vděčná. Šťastně jsem se zazubila. Byla to opravdu dobrá zpráva.

,,A... podařilo se ti to?" Oromisův hlas, tón hlasu se úplně změnil. Zněl jako malé dítě, které se má postavit před dračí vejice.

,,Co myslíš..." nejdřív jsem byla zmatená, ale pak mi to došlo. Zachmuřila jsem se. ,,Nevadí, jestli ne. Jsi oslabená.. ani dvaceti čarodějům nebo pěti jezdcům i s draky se to nepodařilo.." začal mě chlácholit a plamínky vzrušení z jeho očí zmizely. Mlčela jsem totiž a nic neříkala. Před očima se mi promítalo vše, co jsem viděla. Zadržovala jsem slzy a v krku jsem měla obrovský knedlík.

,,Ne, nepodařilo se mi to." odvětila jsem. Řekla jsem to v lidské řeči, aby mi ta lež prošla. Já... nedokázala jsem o tom mluvit. ani nechtěla. V duchu jsem křičela vzteky, bolestí a děsem. Nechtěla jsem Oromisovi říct, že jsem neviděla žádnou šanci na šťastný konec. Že všichni se konce této války nedožijeme.

,,Moiro..." v Oromisových očích jsem na chvilku uviděla záblesk úzkosti. Prokoukl mě. Zná mě až moc dobře. Ale pak to hodil za hlavu. Měl úžasnou schopnost rozeznat, kdy nemá cenu ze mě cokoli tahat násilím. Nebo pochopil, že to, co jsem viděla bylo tak strašné, že se o tom mluvit nedá.

,,Mám tě ráda, starý brachu." hravě jsem Oromise bouchla do jeho kostnatého ramene. Musím uznat, že když jsem jej poprvé uviděla, tak mě jeho stav vyděsil. Byl tak vyhublý, až jsem se vyděsila, že umírá. Ale jakmile jsem si s ním promluvila a ujistila se, že jeho elán je nezdolný, hodila jsem jeho vzhled za hlavu. Ale nenápadně jsem na něj, když jsem ještě svou moc ovládala, pověsila pár výpomocných kouzel. Na posílení a uzdravení kostí a zubů, na dobrou krev a na silné orgány. Určitě to pomohlo, ale ne tolik, kolik bych si přála. Na to měl okolo sebe až moc spletitou pavučinu kouzel.

Oromis mi nabídl rámě a vedl mě k menšímu ohni. Oproti dvou téměř gigantickým tělům draků vypadal jen jako jiskřička. Slunce zapadalo a měnilo jejich šupiny na zářivé drahokamy. Těla draků vyzařovala teplo, takže mi ani ve vzdušném oblečení nebyla zima. Opřená o Keriliino břicho, s očima upřenýma na oblohu posetou hvězdami, jsem usla uprostřed věty, kterou jsem Oromisovi říkala.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Sestra 19 kerilia 05. 12. 2009 - 17:59