Sestra 17

14. listopad 2009 | 23.18 |
› 

Věnováno Kerilii, za opakované čtení tohoto blábolu a za krásné komentáře! Díky!

Znovu do boje? Ale do jakého?**

Probudily mě tiché kroky. Přede dveřmi někdo na chvilku zaváhal, ale pak vešel dovnitř. Došel až k mé posteli. Ucítila jsem lehký dotyk na líci. Otevřela jsem oči a spatřila Oromisovu tvář.

,,Moiro..." šeptl něžně. Pak se se jemně usmál. ,,Když pláčeš, jsi roztomilá!" šeptl smrtelně vážně a jednu slzu setřel prstem. Přiblížil ji k očím a zamumlal kouzlo. Slza zaskřípala a změnila se v přenádherný kamínek. Obdivně jsem tu malou věcičku pozorovala.

,,Slza z lásky přináší lásku!" řekl tiše a slzu mi podal. Padla mi do dlaně a jemně zazářila. Rozhodla jsem se, že jí daruji Blödhgarmovi. Komu jinému taky, že? Pak jsem se ale zarazila.

,,Měla jsem vždy tři otce. Jeden, který mě počal, druhý, který mě vychoval a třetí, který mě nejvíce miloval. A všichni tři mají jeden kousíček mého srdce." broukla jsem.

,,Jelikož ty dva už nikdy neuvidím..." šeptla jsem a s úsměvem Oromisovi slzu vtiskla do dlaně. Oromis překvapeně zamrkal a já jej s tichým smíchem objala.

,,Moiro, ty rozbrečíš i léty protřelého muže..."

A v tu chvíli se to stalo. Cítila jsem to tak intenzivně, až jsem se vyděsila. Cítila jsem, že tohoto muže, otce, kterého si vážím a kterého miluji, ztratím. Ztuhla jsem a když se Oromis tázavě odtáhl, ohromeně jsem na něj zírala. Oromis... ? Z hrudi mi unikl vzlyk. Věděla jsem, že to byla předtucha. Neměla jsem ji poprvé. Vždy se vyplnily. Ne!!

,,Nechoď do příštího boje!" přitiskla jsem obličej mému spolupitníkovy, spíše staršímu bratrovi, než otci, do hrudi. Ucítila jsem, jak mě pohladil po zádech.

,,Také to cítíš." konstatoval. ,,Jsi velmi nadaná. Zapoměň na má slova, když ses probudila. Ty své schopnosti získáš zpět. Když budeš věřit. Já věřím, že to dokážeš..." řekl a odtáhl se ode mě. Nekompromisně se na mě koukl. Jen jsem ještě nechápala, v čem by ten kompromis spočíval.

,,Musím do příštího boje. A jelikož oba cítíme, že se blíží nevyhnutelné, slib mi, že dokončíš Eragonův výcvik. Byla jsi žačkou nejlepšího jezdce naší doby. Porazila jsi dva Stíny. A přežila jsi. Dokážeš všechno, když budeš věřit. My, já s Glaedrem, jsme moc staří na to, abychom zažili novou éru. Éru, kde nebudou draci. Ale ty do té éry nebo aspoň do jejích začátků patřit budeš. Viděl jsem to, v Alagaesii už nikdy draci ani Dračí Jezdci nebudou. Viděl jsem, jak poslední Jezdci odejdou z této země. Viděl to i Eragon. A jednou to spatříš i ty." otcovsky mě políbil na čelo a usmál se. Jeho slova mě... vyděsila a z vážnosti celé této chvíle mi přebíhal mráz po zádech.

,,Tak, a teď k příjemnějším věcem. Chci ti předat a Glaedr Kerilii samozřejmě také, všechny naše znalosti. Nechci, aby s námi odešly do hrobu.

..." zamrkala jsem. Nedokázala jsem pochopit, jak to může brát Oromis tak samozřejmě. Jak může s takovým klidem mluvit o své smrti.

,,Proč je nepředáš Eragonovi? Je to tvůj... žák." řekla jsem po chvíli hořce. Naštvaná na něj proto, jak stoicky bere svůj konec. Že se nebojí. Že...

,,Eragon je na kouzla, která ti chci sdělit, příliš mladý. Jsou to kouzla katastrofálních následků, které mohou změnit svět. Jak už Galbatorix názorně předvedl, tak i k horšímu." smutně se zamyslel. Také jsem vzpomínala na doby, kdy jsem byla v Alagaesii a Jezdce jsem potkala na každém kroku. Usměvaví, vážní, staří, mladí... součást života. Minulá éra.

,,Co můj mistr, Irnstad a jeho drak? Řekneš mi o nich něco. Něco, co o nich nikdo neví... miluju je jako otce, jak už jsem řekla, ale ty je znáš lépe. Irnstad si tě oblíbil, stejně jako ty další dva Jezdce. Mě miloval jako dceru a právě proto mi nic neříkal. Nechtěl, cituji: 'Aby moje malá holčička byla příliš brzy zaskočená tím, jak je svět zlý.'" povzdechla jsem si. Chvíli jsme se s mým společníkem přeměřovali. Pak si Oromis povzdechl.

Položil mi dlaně na spánky a...

Do paměti se mi vryla zaklínadla, rituály, postupy a filozofie, zapomenutá slova... některá, která bych raději nikdy neslyšela. Oromis mi právě předal všechny své znalosti. V jediném okamžiku výzkumi stovek let...

Rozrušilo mě to a zavřela jsem oči. V hlavě mi dunělo. Potřebovala jsem se něčím uklidnit. Utřídit si myšlenky. Spolknout šokující zjjištění. A můj učitel je to nejlepší, co mě v životě potkalo... kromě Blödhgarma.

,,Miloval tě, pokud tě tedy nezbožňoval. Potom, co mu zemřela žena, když její milovaný syn zmizel, se k tobě upnul. Často jsem si z něj dělal legraci. Že se v něj stává starostlivá kvočna..." také si, stejně jako já povzdechl.

,,Miloval tě více, než svého syna. Proto, jak toužíš po vědomostech a ne po slávě. Jeho syn se staral jen o to, jak se stát co nejsilnějším... aby se svému otci vyrovnal. Ty jsi podle něj... a vlastně i byla do hlouby duše ta nejčistší bytost v okolí... V tvých myšlenkách nenajdeme žádné plody zákeřnosti nebo tiché, vyčkávající nenávisti. Zato jeho syn čím dál více nenáviděl svou vlastní matku za to, jak Irstada obdivovala. Stejně tak i ostatní elfy, jenž k němu vzhlíželi. Až na tebe. Tebe potají miloval. Ale ty jsi také vzhlížela k Irstadovi a proto se rozhodl počkat, až prozřeš. Stal se z něj zákeřný elf, plný jedu. A když se mu pak nevylíhlo žádné z vajec, odešel bez rozloučení."

Znovu jsem brečela. Nemohla jsem tomu uvěřit. Sto let jsem neprolila ani slzičku a teď tu brečím už podruhé za týden. Irstad mě miloval. Takže mě opravdu miloval. Ale věděl, že i já měla ráda jeho jako otce? A chudák jeho syn. Ani si nepamatuji jeho jméno. A on mě také potají miloval, zatímco ostatní nenáviděl.

,,Brečím jako malá holka... a přitom jsem léty protřelá žena.." použila jsem Oromisovy vlastní slova.

,,Jsi naše malá holčička... moje, tvého otce, Irnstadova a Blödhgarmova." řekl tiše. Pak se uchechtl.

,,Máš nebo jsi měla v životě docela dost mužů a přitom jsi je všechny milovala... musíš mít obrovské srdce." láskyplně se na mě usmál a pak jeho tvář potemněla. Smutkem nebo zlostí? To jsem nevěděla. A ani nechtěla vědět.

,,A teď k tomu, co se stalo včera... zdá se, že tě Stín poznamenal více, než se na první pohled zdálo. Už jsem se s tím setkal u Eragona.." přerušila jsem ho.

,,Eragon zabil Stína?" zeptala jsem se překvapeně.

,,S pomocí Aryi." dodal Oromis. Kývla jsem. To už smysl dávalo.

,,Takže, Stín, stejně jako tobě, Eragonovi zasel do mysli jed. Eragon by se z toho bez mé pomoci nevzpamatoval. Ty by jsi se z toho nevzpamatovala bez pomoci duchů... nevím, jak ti mám pomoci." Oromis na mě smutně pohlédl. Mě ale něco napadlo, jako blesk z čistého nebe.

,,Oromisi, ty jsi génius! Duchové, to duchové!!" nadšeně jsem vykřikla. Pak jsem běžela do svého pokoje a po chvilce se vrátila a opatrně nesla ten šperk, který mi darovali. Pořád jsem se ho bála, ale... už jsem se ovládala a brala to jako dar. Neptejte se mě, co to je. Nevím. Ale je tam tolik... síly a také něčeho, co jsem nikdy necítila, že mě to děsí. Ale nějak jsem vytušila, že mi to pomůže. Musí. Jinak se už asi nikdy neuzdravím...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (7x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Sestra 17 kerilia 15. 11. 2009 - 09:08