Sestra 13

16. září 2009 | 16.48 |
› 

Jako malé dítě

Soustředila jsem se na to, abych zvedla kamínek. Zachvěl se a vyletěl do vzduchu. Samozřejmě, že se nezastavil v úrovni očí, jak jsem chtěla, ale letěl dále nahoru a nahoru až... koukala jsem na nebe, ale kamínek se už neukázal. Povzdechla jsem si. Neovládala jsem svou moc o nic víc, než před měsícem. Eragon, Blödhgarm i Arya odjeli do další bitvy. Ze začátku jsem tvrdě nesouhlasila. Když už nemůžu kouzlit, mohla bych bojovat jako obyčejný elf... vsadím se, že taková Ker by nebyla zrovna nejmenší pomoc a dala bych ruku do ohně za to, že Nasuada velmi dlouho nad mým návrhem přemýšlela. Nějakým zázrakem mě (i Nasuadu) dokázali přesvědčit, ať se zotavuju. Proto jsem teď dřepěla tady. V zapadlé tvrzy, daleko od jakékoliv bitvy. Ale Kerilie měla k dispozici rozsáhlé lesy plné zvěře. Aspoň někdo se baví. Já se užírala úzkostí z nevědomosti toho, co se mým nejbližším děje. S Oromisem jsme se "zotavovali".

,,Takže zvládáš vše, kromě usměrňování síly. Buď jí použiješ moc, nebo málo. Je to tak?" zeptal se a zapisoval si něco do svitku. Zlobně jsem odfrkla.

,,Zvládám? Podívej se na ten kamínek? Jestli kdy budu potřebovat zvednout knihu a použiju kouzlo, tak už se s ní do konce života neschledám!" zaúpěla jsem. Měla jsem chuť do něčeho praštit, ale odolala jsem tak dětskému nutkání vybíjení si vzteku. Vztek po chvilce ale nahradila lítost, což bylo mnohem horší, protože se mi do očí tlačily slzy bezmoci. Nepoddávej se sebelítosti! křičela jsem na sebe v duchu. Snažila jsem se soustředit na další kamínek, ale k mému zděšení ke mě obří rychlostí přilevitoval obří balvan.

,,Rozpaď!" křikla jsem zoufale elfsky a balvan se změnil v prach, který se na mě usadil. Začala jsem pociťovat závrať. Síla ze mě odtékala po litrech... aspoň jsem si to teda myslela. Pak to přestalo.

,,Pokrok... " zamumlal Oromis a začal do svitku zapisovat nějaké údaje. Zmateně jsem se k němu otočila. Asi jsem na něj civěla opravdu nechápavě, protože "sám od sebe" začal vysvětlovat.

,,Kdyby jsi tohle udělala po tom, co jsi se vzbudila, tak jsi na druhé straně... " řekl. Pochopila jsem. Kdybych takové kouzlo zkusila po mém probuzení, jsem mrtvá, ať už mi Kerilie dá kolik síli by dokázala. Sice jen nepatrný pokrok, ale... Zalil mě iracionální pocit štěstí. Usmála jsem se. Doběhla jsem k Oromisovi a samou radostí jsem ho políbila na tváře. Po dlouhé době jsem byla zase veselá. Téměř štěstím bez sebe. Jak je zvláštní, že mě taková maličkost dokáže potěšit...

................

Ještě na cestě zpět do tvrze jsem si podržela ten hezký pocit. Pak jsem si ale z náhlého popudu sedla do trávy a jen tak lenošila. POKROK! Jsem lepší, než předtím!! Možná se to přece jen naučím!! Tiše jsem si pískala nějakou písničku. Mezi mraky vysvitlo sluníčko. Usměv se mi ještě rozšířil.

Na rameno mi přiletěla víla a zvědavě si pohrávala s mými vlasy.

Ucítila jsem, jak se mi okolo nohou protáhl vlk s křídly a lehl si vedle mě.... bohužel nešel vidět. Na slunečním světle vždycky zmizí. Zato za měsíčního světla jemně září. Rukou jsem pomalu hledala, kde vlk leží a pak jej jemně pohladila. Z dálky to muselo vypadat, jako by mi už kompletně hráblo.

Víla si vzala plnou hrst mých vlasů a vyhodila je do vzduchu. Pak máchla křídly a vlasy mi zavířily okolo hlavy. U toho se cinkavě smála. Budu mít zacuchané vlasy...!! namítla jsem v myšlenkách, ale ve skutečnosti mi to zas tolik nevadilo. Na to jsem měla moc dobrou náladu. Možná že to víla vycítila a proto si to dovolila dnes.. a né včera, kdy bych jí za to seřvala. Začala mi z jejího smíchu třeštit hlava. Ale svět se se mnou příjemně točil a vše bylo podivně barevné. Jako bych se opila faelnirvem.  Najednou se mi něco na krku zatřpitilo a upoutalo to mou pozornost. Zmateně jsem to sundala z krku a podívala se na to. Zkoumavě jsem se na to dívala. Vypadalo to jako diamant 5 cm velký a široky. Podívala jsem se na to pozorněji. Uvnitř se něco hýbalo. Přiblížila jsem si to blíže k oku a..

,,Co to je?" zeptal se Oromis. Trhla jsem sebou. Páni, překvapil mě. Už se mi dlouho nestalo, aby někdo překvapil . Spíše to bývalo naopak.

,,Já nevím... mám pocit že jsem to dostala během bitvy... ale od koho? Od Stína jsem už dáreček dostala, takže od něj né..." přemýšlela jsem. Bylo to přece... kdy? Vzpomínky na bitvu se mi vracely jen ve snech.. a ty nebyly zrovna nejrůžovější. Prohlédla jsem si ten diamant znovu zblízka. Byl neforemný, hrbatý. Takový by být neměl.. není to diamant. Docela mi to připomínalo zmenšenou kopii dračího srdce. Zprudka jsem se narovnala.

,,Není to dračí srdce? Eldunarí? " zeptala jsem se. Oromis okamžitě překonal vzdálenost mezi námi a chtěl si to vzít. Nic. Hmátl do vzduchu. Zmateně jsem se na něj dívala. Těsně před tím, než se toho šperku dotkl, tak uhnul rukou dolů. Oromis to zkusil znovu, ale výsledek byl stejný. Dokonce zkusil i to, že mu tu věc do ruky hodím.. výsledek asi znáte.. Těsně před dotykem mu ruka cukla do boku.

,,Nemohu to uchytit... neočarovala jsi to nějakým kozlem?" zeptal se mě zvědavě Oromis. Začalo ho to zajímat. Vždy měl vědeckou povahu.

,,Si děláš srandu? V mém stavu?" zeptala jsem se ironicky a znovu se dala do prohlížení té věcičky.

,,Není to eldunarí, protože když tu věc obklopím vědomím, nic necítím..." řekl Oromis. Zkoumání myslí! Proč mě to nenapadlo! Málem jsem se praštila rukou do čela, když jsem si uvědomila, jak jsem hloupá... Vyslala jsem svou mysl na průzkumy... pomalu to malé průsvitné obklopovala chapadélky mé mysli, jemně jsem se toho dotékala a.... pak vyjekla. Drahokam jsem přitom upustila.

,,Co se stalo!" ozvaly se dva hlasy v mé mysli najednou. Můj starší přítel a má dračice. Já byla příliš ohromená, než abych hned odpověděla. Ale prudce jsem se zvedla a chtěla utéct...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (7x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Sestra 13 kerilia 16. 09. 2009 - 17:53