Sestra 20

21. listopad 2009 | 18.09 |
› 

Osud

Den, kdy jsme se měli vrátit do boje nadešel příliš brzy. Nebyla jsem vůbec připravená. Ať už po kouzelnické stránce, tak té duševní.

Na jihu jsme už vybojovali Aroughs, což nebyl zas takový problém, protože lidé tohoto města království nenávidělo. Ale jeho pán byl oddaný Galbatorixovi. Pak města Feinster a Melian. Tyto bitvy byly také lehké. Pak přišli ty těžší. Furnost vybojovali Vardené bez nás s Oromisem, Belatonu a Dras-Leonu s námi. Na severu Elfové vybojovali Ceunon, Therisford a Yazuak. Jenže udržet ty města bylo težší než je vybojovat. Nasuada už vyslala dva oddíly elfům na pomoc, ale nakonec jsme Yazuak ztratili. Sever byl oddán Galbatorixovi až do morku kostí. Je ironie, že Eragon pochází ze severu.

Osedlala jsem Kerilii a nasázela jí její staré brnění. Dala jsem ho trpaslíkům opravit a oni mi ještě teď před bitvou vychvalují tu mistrovskou práci. Brnění jí bylo, kupodivu, pořád dobré. Nebo ho jen trpaslíci rozšířili?

Přestaň se chovat jako bychom letěly někomu na pohřeb, vše bude dobré, uvidíš! snažila se mě uchlácholit Kerilie. Neřekla jsem jí ani o vizích ani o strašných předtuchách, že Oromis zemře. Dokončila jsem utahování sedlových popruhů a vyšvihla se na dračici. Po mé pravici dosedl Glaedr, po mé levici Eragon se Safirou. Uslyšela jsem, jak elfové něco okolouzleně zamumlali. Nasuada požádala shromážděné o klid a něco jim říkala. Na konci lidé odhodlaně vykřikovaly rádoby statečná slova a bojovné pokřiky. Pak se otočili na nás.

,,Nechám to na vás, děti." ozval se Oromis a dále zkoumal jakýsi svitek. Nakoukla jsem mu přes rameno a zjístila, že to je ten, do kterého si zapisoval své pokroky při získávání energie z živlů... vody, ohně, vzduchu. Překvapilo mě, že od toho ještě neupustil, zkoumal to totiž i předtím, než jsem odletěla. Zaregistrovala jsem ticho. Otočila jsem se zpět. Kerilie ze sebe vydala jakýsi hrdelní zvuk, který zněl jako zavrčení, ale já věděla, že je to hrubý dračí smích. Odtušila jsem, že se směje Eragonovi a raději jsem ani nezjišťovala, jak na to reaguje Safira. Eragon se zamyšleně (nebo to aspoň dost dobře hrál) díval po všech shromážněných a jeho uši získávaly nápadně rudou barvu. S povzdechem jsem se postavila v třmenech a začala:

,,Lidé Vardenští, obyčejní lidé a všichni, kdo se k nám přidali, aby vzdorovali tomu, kdo si vládnoucí korunu nezaslouží, víte, proč jdete bojovat? Jste si jistí, že to, co děláte je správná věc? Pokud ano, tak bojujte! Rvěte se jako draci za to, čemu věříte! Následujte vašeho velitele, Nasuadu, která vás dovede až k vítězství a vězte, že my, Dračí jezdci, zde nejsme jen proto, abychom vše s úsměvem pozorovali! My budeme bojovat s vámi! Po vašich bocích, udeme bratři v boji i bolesti, vítězství i únavě! Ať se zhrozí každý, kdo se nám postaví! Ochutná dračí zuby, drápy  a čepele našich mečů! Bojujte Vardenové, bojujte za lepší zítřky!" konec svého proslovu jsem témeř zařvala a Kerilie do nebe vychrlila mocný rudý plamen.

Vardenové se přidali k jásavému dračímu křiku a koně v ohradách se začali plašit, vyděšeni dračím křikem.

Dosedla jsem si na sedlo a naklonila se k Oromisovi.

,,Nějaký pokrok?" optala jsem se zadýchaně. Na tváři mi pohrával úsměv. No řekněte - koho by nepotěšila reakce, kterou jsem právě vyvolala.. ? Oromis něco neurčitě zamumlal.

Začínala jsem být nervózní, jako vždy před bojem. Ucítila jsem mírnou slabost v nohou a žaludek jsem měla jako na vodě. Věděla jsem, že tak to bude, dokud nepropadnu bojovému šílenství, které nenávidím ještě více, než tuto slabost. Moiro, musíš zůstat silná! Ti lidé tě pozorují, berou si z tebe příklad. Kdyby jsi ukázala slabost nebo strach, znejistí!

Ale já se opravdu bojím, Ker! Klepu se strachy! poslala jsem jí rozrušenou myšlenku, ale navenek jsem se mírně pousmála.

,,Jednou se mi zdálo, že se to povedlo, ale pak mě vyrušil Glaedr s tím, že se mu nelíbí proudění energie ve vzduchu. Nikdy už jse nepřišel na to, jak jsem to dokázal. Žádný pokrok." odvětil konečně srozumitelně Oromis. S povzdechem sroloval svitek a podal mi ho.

,,Vlastně nechápu, proč jsem jej bral s sebou. Možná proto, abych jej naposledy pořádně prozkoumal? Jestli dnes nepřežiji, tak to za mne dokonči. Eragon je na to ještě mladý, ale ty jsi na to ideální." odvětil. ,,Hlídej Eragona, už se o to zajímal a bez sebeovládání, které bohužel nemá, by to něměl zkoušet." dodal naprosto slyšitelně a Eragon se k nám zmateně, ale také uraženě otočil. Rozveselilo mě to, jelikož jsem si byla jistá, že netuší, o čem mluvíme. Než mohl něco říct, předběhla jsem ho. Nelíbilo se mi totiž, jak se Oromis smiřuje s tím, že ten výzkum nedodělá.

,,Ty dnes přežiješ, starý brachu. Království uvidí, co je to opravdový dračí hněv... hněv Dračích jezdců." řekla jsem varovně. Ignorovala jsem, že se ti nejbližší po nás nervózně koukají. Oromis se na mě usmál, ale v očích jsem viděla, že je smířen se svým osudem.

,,Mám hromadu svitků s poznatky o zemích za mořem, to tě bude bavit, tak se opovaž zemřít! Bojuj!" odvětila jsem rozpustilým tónem, ale Oromisovo chování mě rozrušilo ještě více.

Opovaž se ho ztratit, Glaedře! Jestli to uděláš, tak hodím tvé eldunarí do řeky a tu pak nechám navěky zmrznout! Glaedr ke mně sklonil svou obří hlavu a upřel na mě jedno oko. Na jeho zlatém povrchu se třpytilo pobavení smíchané se vztekem. Rohovinové víčko s klapnutím mrklo. Vydalo to zvláštní zvuk. Ihned se na mě však zase upřela výhružně zúžená zornička.

Věřím, že z tebe mluví strach, mládě, protože bych tě jinak roztrhal na kousíčky. Glaedr se znovu narovnal a přejel pohledem shromážděný dav. Zdálo se mi, že je znechucený.

Jestli bys radši elfy, tak koukej přežít. Teírm a pak hurá na Yazuak, kde se k nám elfové přidají. poslala jsem zlatému drakovy myšlenku. Věděla jsem, že stejně jako Oromis se ani on na mě nedokáže dlouho zlobit.

,,Glaedr říká, že by své eldunarí rád svěřil tobě, ale já ho svěřím Eragonovy." prohodil Oromis.

,,Chápu to, nebyla jsem tvá žačka a ani jinak s tebou nejsem spřízněná, ani krví ani dluhem." odpověděla jsem.

,,Musíš jej ale hlídat, Eragon by mohl této moci zneužít, nebo by jej Glaedr mohl ve vzteku napadnout..." Oromis nedokončil, co chtěl říct.

,,Do boje! Za lepší zítřky!" zakřičela Nasuada a lidská vlna se rozběhla vpřed.

,,Dám na něj pozor!" křikla jsem na Oromise, který vyletěl vpřed.

,,Eragone!" zastavila jsem jej, když chtěl také odletět.

,,Pomáhej kouzelníkům, já budu v boji... víš proč!" křikla jsem. Eragon zaváhal, ale Safira uposlechla. Vyletěla nad bojiště a tam hlídkovala. Já s Ker jsem vlétla na bojiště jako bouře. Tasila jsem meč, ale nic moc jsem dělat nemohla. Ker měla příliš vysoký hřbet. Proto jsem meč uschovala a vytáhla luk. Používala jsem lidské šípy, protože používání těch elfských v tomto boji by bylo... plýtváním.

Vše šlo dobře, království nemohlo oproti třem drakům ze začátku bojovat, pak ale přišel zlom. Na obzoru se objevili dva draci. V té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Něktěří Vardenští se ve strachu obrátili na útěk, zatímco královští s vítezným pokřikem náhle energicky doráželi na zkamenělé Vardeny. Vylétla jsem nad bojiště a hlas si posílila kouzlem. V tu chvíly mi nedošlo, že jsem spotřebovala tolik energie, kolik jsem potřebovala.

,,Vardenové, oni mají dva draky, my tři! Jich je více, ale my nemáme co ztratit! Zpět do boje! Rozdrťme je!!" křikla jsem. V té chvíli vletěla Kerilie do největšího ohniska boje a zuřivě se začala prát. Se smrtící přesností jsem šípem zabíjela ty, kteří ohrožovaly Kerilii nebo důležité vůdce Vardenů. Ale pak šípy došly. Zavěsila jsem luk bezpečně mimo dosah vojáků a seskočila do boje. Se zuřivým výkřikem jsem se pustila do zabíjení. Nevěděla jsem, jestli jsem Vardeny povzbudila a jestli mě následují. Bylo mi to jedno. Poháněl mě vztek.

Jestli ne a nekryjí nám záda, budeme brzy v úzkých. Já i Ker. Ale... po chvilce jsem na to zapomněla. Posedlo mě totiž šílenství. Bojové šílenství. Touha po krvi nepřátel. Byla jsem jako posedlá, rozmáchala jsem se mečem bez veškerých kudrlinek a zasazovala smrtící rány. Když bylo okolo mě moc protivníků, rozmáchla jsem se dokola, zaklonila se, aby meč dosáhla co nejdál a takto podřízla krk čtyřem vojákům najednou. Lidé, ať už mí nebo protivníci se strachem utíkali. Nikdy jsem si nemyslela, že budu takto zabíjet. Bez rozmyslu, jen protože za tím, kterého porazím je další, ale přesně tak jsem dnes bojovala. Chladnokrevně, bez soucitu. Bylo mi to jedno. A Kerilii taky.

Najednou okolo mě nikdo nebyl. Stála jsem na hromadě mrtvol a ztěžka oddechovala. Třásla jsem se a pár poranění mi krvácelo. Ker je olízla a uzdravila. Byla jsem tak psychicky vyhořelá, že mě to ani nezarazilo. Nasedla jsem na Kerilii a ona mě zanesla na další bojiště. Tam jsem bojovala ještě nemilostrdněji.

Ucítila jsem bolest ruky a meč mi málem vypadl z ruky. Ohlédla jsem se. To Ker se rozmáchla po nějakém vojákovy a jeho brnění se jí zařízlo mezi prsty s drápy. Kouzlem jsem to uzdravila a zasáhla mě vlna spalující nenávisti, kterou má dračice pocítila.

Obě jsme vydaly hrůzu nahánějící řev a vrhly se na své protivníky. Vardenští nám zase nestačili (nebo ani nechtěli). Můj meč zabíjel a stal se prodloužením mé ruky. Projížděl laciným brněním jako nůž máslem, protlačil kvalitnější brnění jako kyj. V očích vojáků království jsem viděla nefalšovaný strach. Ale tlak těch vzadu, kteří chtěli bojovat je naháněl přímo na můj meč. Kerilie se přikrčila. Bez rozmyslu jsem na ni nasedla a ona, jen co jsem se dotkla sedla, vyrazila prudce nahoru. A pak vychrlila oheň.

K mému překvapení se oheň nerozestoupil, ale zasáhl vojáky, kteří se pak uškvařili ve vlastním brnění. Zasáhl mě puch spáleného masa a to trochu rozehnalo rudou mlhu, kterou jsem měla před očima. V tu chvíli jsem ucítila bolest. Jestli byla má, nebo Keriliina, to nevím, ale začala jsem mumlat kouzla uzdravení. Přívěsek se rozzářil a kouzla se vyplnila. Přestala jsem vidět rozmazaně, znovu jsem pevně svírala meč a nesnesitelná bolest v boku odezněla. I Kerilie mě zaplavila úlevným pocitem a už jistěji plachtila nad bojištěm. Ukázala jsem na nějakou skupinu vojáků a vzala si jejich energii. Tou jsem pak doplnila mou a Keriliinu energii a zbytek uložila do rubínu na meči. Spokojeně se zablýskl. Aspoň jsem si myslela, že to bylo spokojené a ne krvelačné zablýsknutí. Chvilku jsem se zpamatovávala z těch osmadvaceti smrtí, které jsem absolutním vysátím způsobila, ale pak mě Ker vytrhla z toho šoku a poslala mi:

Jsi šílená. Kupodivu to znělo potěšeně.

Ty jsi toto ze mě udělala. poslala jsem jí nazpátek.

Máš dračího ducha, který se konečně probudil. Pro něj jsem si tě vybrala! Kerilie se prudce snesla do boje a celý ten kolotoč zabíjení začal nanovo... akorát s tím rozdílem, že jsem tentokrát zabíjela ještě rychleji, protože jsem nebyla unavená. Bylo to frustrující a zároveň děsivé, protože mě to už ani nerozesmutňovalo.

Brzy už nebylo kde bojovat. Vardené mě oslavovali a běželi za těmi, kdo přede mnou ze strachu utíkali. Ale já ještě neměla dost. Tato válka ve mně probudila něco, co se toho dne, kdy jsem bojovala proti vílám a skřítkům, zavřelo. To, co Kerilie nazvala dračím duchem.

Ztuhla jsem, když už jsem podruhé za celý pobyt tady zaslechla ten smrtonosný řev. Řev Glaedra. Kerilie vyletěla jako vystřelená z luku, ale stejně to nebylo dost rychlé. Glaedr i s Oromisem dopadli s obrovskou ránou na zem. Ihned jsem se k mému příteli rozběhla.

Špatně jsem viděla, ale že to, co mi to vidění zhoršovalo jsou slzy, jsem si nepřipouštěla. Oromis ležel na zemi, hlídán vyděšenou Glaedrovou hlavou. Zlatý drak se po mně nejdříve ohnal, když mě viděl přibližovat se, ale Kerilie varovně zavrčela.

Přiklekla jsem si k Oromisovi a on se na mě unaveně usmál.

,,Eldunarí, Glaedr..." šeptl. ,,Mé bádání.." vykašlal gejzír krve. Nikde nebylo žádné viditelné zranění, ale já cítila, že už ho nezachráním. Celé mé tělo rozechvělo Glaedrovo zanaříkání. Zpívání smrti. Píseň konce.

,,Ne!" zařvala jsem a ucítila, jak mi z očí proudí slzy. Oromis se na mě klidně podíval a pak jeho tělo zcepenělo. Na tváři mu hrál mírumilovný úsměv. Vedle mě s žuchnutím dopadlo něco velkého a zlatého. Glaedrovo eldunarí. Vzlykla jsem. Glaedr s žuchnutím dopadl těsně vedle mě chvíli poté. Nebýt Kerilie, dopadl na mě a Oromise. Zemřel.

,,Né!" zařvala jsem a křečovitě objala Oromise.

,,Otevři oči!" zatřásla jsem jím.

,,Oromisi! Glaedře!" brečela jsem.

Vem krucinál to eldunarí a běž do boje! Safira proti dvoum drakům nic nezmůže! zakřičela na mě Kerilie, ale i od ní ke mně proudil paralizující smutek. Chvíli jsem jen tupě seděla, pak si otřela slzy a přikývla.

Vytáhla jsem pytel, zabalila do něj Glaedrovo eldunarí a nasedla na Kerilii. Udělala jsem to jaksi prkeně a mrtvě. Oči mi oschly a v srdci se místo smutku rozhořela jiná emoce. Vztek. Vztek tak silný, až ovlivnil i Kerilii. Palčivá nenávist. Abychom proti Galbatorixovi s Murtaghem nebyly v nevýhodě, vzala jsem další energii. Jestli byla Vardenů nebo vojáků království, to ví jen... nevím kdo. Dala jsem ji sobě, Kerilii, Safiře a Eragonovi. Zbytek jsem poslušně uložila do rubínu. Kerilie vyletěla vstříc mému osudu. Vstříc třem drakům. Rudému, černému a modrému, který z nich byl nejmenší.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Sestra 20 kerilia 08. 12. 2009 - 16:35