Moira | Sestra 14

Pro kerilii, za podporu... omlouvám se, že jsem kapitolku nenapsala dříve.

Otec

Malý kámen se vesele třpytil v trávě a já ho nasmrt vyděšená pozorovala. Pak mě popadla touha utéct tak prudká, že se jí nedalo bránit. Jak jsem couvala, zakopla jsem o nějaký kamínek. Byla jsem tak vyděšená, že jsem neudržela rovnováhu a spadla jsem... Nějakou nešťastnou shodou náhod mi hlava padla na kámen a... pak si pamatuji jen bolest hlavy a nakonec mě obestřela tma.

...............

Věděla jsem, že to je jen sen. Ze dvou důvodů. Byl tu se mnou můj otec, který mi slíbil, že se se mnou už nikdy neshledá a byla jsem ve velké knihovně Dračích jezdců. Ta byla podle elfů úplně zničena a jestli né, tak jí ovládá Galbatorix.

Byla mi zima... tak velká, že jsem ztrácela cit v prstech. Rozběhla jsem se k mému otci... jako mnohdy seděl u stolu a zkoumal další z tisíců svitků. Poznala jsem, že to je Ten DEN a sevřelo se mi hrdlo. Chtělo se mi křičet. Chtěla jsem utéct.

Otec zvedl zrak od hustě popsaného svitku a zvědavě se na mne koukl. Síla jeho pohledu mě přikovala na místě a zdálo se, že mi otec vidí až do duše.

,,Potřebuješ něco?" zeptal se laskavým tónem. Takovým, který už z jeho úst neuslyším. Rozvzlykala jsem se a tolik si přála, aby můj otec rozpřáhl náruč a já se v ní mohla schovat. Ale otec se s povzdechem zvedl a došel ke mě. Neobjal mě... to udělal jen jednou, když jsem se narodila, ale položil mi ruku na rameno. To bylo to nejlaskavější gesto, jaké si dovolil. Ne, že by mě nechtěl obejmout. On nemohl. Přísahal mé matce, že se mě nikdy jako otec nedotkne. Když jsem se to dozvěděla, matku jsem chvíli nenáviděla. Pak jsem ale pochopila věci, které jsem jako dítě vědět nemohla a... smířila se s tím. Neodpustila jsem jí to, ale chápala jsem to a nevyčítala jí to.

,,Musím ti něco říct..." začal. Chtěla jsem říct, že to nechci slyšet, zakrýt si uši, ale sen se odehrával tak, jak se to kdysi stalo. Zvědavě jsem k němu přes slzy zvedla zrak.Brečela jsem, protože jsem se dozvěděla, že má první láska, bezvýznamný elf mě jen využil. Mé přátelství s Aryou, dcerou královny Islanzadí, bylo opravdu dobré pro uvedení ke dvoru.

,,Poslouchám tě..." měla jsem tehdy jen pouhých 28 let. Moc málo pro křehkou elfí dušičku, která ještě nepoznala bolest.A teď měla zažít nejvetší možnou bolest hned dvakrát.

Svíce, lampy a louče různě po knihovně zablekotaly, ale já to vnímala jen okrajově. Vůně svitků a prvních knih mě šimralo v nose. Z otce proudila síla, taková, že mě z ní svědilo po celém těle. Otec na mě upřel pohled a otevíral pusu. Už málem vyslovil TO! To, co mě pak naprosto zničilo a nebýt Aryi, asi bych se zbláznila.

Jako mladá elfka ve snu jsem nedočkavě čekala na to, co mi řekne. Jestli to bude nějaké veliké tajemství, které vykoumal ze knih. Jako já, skoro 200 let stará elfka jsem zmučeně řvala, že to slyšet nechci. Že nechci slyšet ta slova, krutá slova, která mi oznamovala, že už nikdy se nesmíme setkat. Já svého otce zbožňovala, představoval vše, co bych si přála pro svého vlastného partnera. Byl pro mě rodiči, jelikož matka se ke mě chovala laskavě jen před jinými elfy... a moc dobře jsem věděla, že je to divadlo.

,,Toto není jen sen, má milovaná dcero, je to spojení. Musím ti něco důležitého říct...Týká se to Eragona a..." zamumlal můj otec unaveným hlasem a odmlčel se. Překvapilo mě to tak, že jsem otevřela pusu. Ovládala jsem své tělo! A navíc otec, mladý a silný, v nejlepších letech neřekl TO, čeho jsem se tak bála. Úlevně jsem se usmála. Ne, já se rozesmála. Otec tedy zřejmě žil a použil nějaké kouzlo, aby se s emnou aspoň ve snu spojil. Rychle jsem ze sebe vyklopila to, co mě tížilo už bezmála 12 desetiletí:

,,Mrzí mě to tatínku, moc tě miluji a moc mě mrzí, co jsem ti..." přerušil mě. Z oka mu kanula slza. Malinko se usmál. A byl to ten nejúpřimější úsměv, jaký jsem kdy od něj viděla. Otevřel pusu a...

,,Taky tě miluji holčičko, ale mám pro tebe důležitou práci..." otřásla jsem se. Až moc se to podobalo těm slovům, které kdysi řekl. Najednou se zase změnil a já poznala, že jsem se vrátila do snu.

Nééééééééééé!

 ............

,,Ne!" šeptla jsem do ticha okolo mě. Svým způsobem to bylo děsivější, než nějaký neutichající řev. Třásla jsem se po celém těle a po tváři, ke spánkům až do vlasů mi stékaly slzy. Tiše jsem plakala. Opravdu se mi po více než padesáti letech ta noční můra vrátila. Ale... také jsem mluvila s otcem! Nevím, co mě zasáhlo více. Jestli bezbrehý smutek ze snu nebo radost z toho, že otec žije a spojil se se mnou.

Tvá bolest mě tíží více, než všechna voda v jezeře Leona. tiše zanaříkala má dračice. Cítila jsem, že všechno vzrušení z lovu, který před chvíly pořádala, zmizel a nahradila ho tupá, pulzujíci bolest, která ale patřila mně. Potichounku jsem plakala a než jsem si to uvědomila, znovu jsem zklouzla zpět do hřejivé náruče spánku.