Sestra 15

31. říjen 2009 | 20.27 |
› 

Moc... co to vlastně je?

Ráno mi třeštila hlava tak, jako bych se opila faelnirvem. Kdyby mi Kerilie neřekla, proč ten bolehlav mám, tak ani nevím, že se mi zdálo o otci. Píchlo mě u srdce, když jsem si na to vzpomněla. Zvedla jsem se z lůžka a došla jsem k oknu. Než Nasuada odjela, domluvila nám menší zámeček v lesích. No zámeček... taková menší tvrz. Slunce právě vycházelo a já fascinovaně pozorovala, jak sluneční paprsky a stíny vytvářejí v koruně stromů nádherné obrazce. I ta bolest ustoupila do pozadí. Je to překvapivé, ale já ani po 150 letech nepřestanu žasnout nad tím, jaká je Příroda kouzelnice. Mocnější, než všichni draci za celou jejich éru.

Naklonila jsem se z okna a podívala se na severní část tvrze. Byla porostlá mechem... vlastně celý tento ne moc útulný zámeček se rozpadal. Protože se služebnictvo snažilo aspoň o to, aby jim ta hora kamení nespadla na hlavu, ještě stál. Ale obytné bylo jenom přízemí. V každém patře byly dva pokoje. Z toho jeden byl pro služebnictvo. Nechápala jsem význam tohoto zámečku - vždyť to tady nemohlo sloužit ani jako skrýš pro odbojníky, tak málo tady bylo místa! Jedině že by bylo něco i pod zemí. Hodila jsem tyto úvahy za hlavu - později se tím budu zabývat. Druhé patro bylo ponuré. A zde, v mém pokoji, to vypadalo jako v opuštěné jeskyni... vlastně i v té jeskyni by bylo veseleji. Kytice na stoličce vypadala žalostně. Bylo to tu cítit zatuchlinou a bylo poznat to, že se zde dlouho nevětralo ani netopilo.

Po kamenech nahoru lezla ještěrka. Sluneční paprsky se jí odrážely od šupinaté kůže a mě okouzlovaly. Natáhla jsem ruku a ještěrka mi na ni po mírném zaváhání vlezla. Touha po teplu byla silnější, než pud sebezáchovy a navíc... všechna zvířata měla elfy ráda. S ještěrkou na ruce jsem se otočila a sešla dolů. Pořád jsem nechápala, proč nemůžu být s Oromisem v prvním patře, ale služebnictvo na tom trvalo. Mumlalo něco o tom, že se to pro dámu nehodí.

Ještěrka mi polekaně vlezla do rukávu dlouhé bíle tuniky a stočila se mi podpaží. Bylo to nepohodlné, ale neměla jsem to srdce ještěrku vyhodit, když už se mě nebála a neutekla, když jsem odešla od okna. A v jejích myšlenkách - svou mysl nechávám soustavně otevřenou okolí - jsem cítila touhu po teple. Když už ho mám, proč se s ním nepodělím s někým, kdo ho musí získávat z jiných zdrojů? Služku jsem dříve vycítila myslí, než jsem ji zahlédla. Zamračila jsem se, protože jsem v její těžkopádné mysli vyčetla strach... strach ze mě.

Pomalým krokem jsem se vydala k místu, kde jsem služku cítila. Ta zneklidnila a přidala do kroku. Pozdě jsem si uvědomila to, že byla blíže než jsem si myslela. Stihla jsem ještě proklít architekta, který to tu stavěl za to, že tu nemají, jako v jiných obyčejných sídlech, obyčejné úhly. Rohy, které tu v chodbách na křižovatkách byly, byly asi o polovinu větší a menší, než je pravý úhel. Zrovna, když jsem chtěla ustoupit, tak se zpoza ostrého rohu vyřítila služka a narazila do mě.

Byla určitě jednou těžší než já a vůbec to nebyla nějaká slečinka s ránou jako moucha, proto mě i přes skutečnost, že jsem elf, málem porazila. Musela jsem se přidržet stěny, abych nepadla navzad.

,,P-p- pro- promiňte! U prokletýho lejna a slepého vola, já se vám moc omlouvám!!" No, usoudila jsem, na omluvu to vůbec nevypadalo, protože na mě křičela z plna hrdla. Jenom poznámka, kdybych byla jednou její nepřítel, nechtěla bych s ní bojovat. Svaly má, hlas takový, za jaký by se polovina Vardenských vojáků nemusela stydět a představa této ženské se sekáčkem na maso byla.... děsivá.

,,Klid, nic se neděje... běžte si za svou prací a vše bude v pořádku." řekla jsem relativně klidným tónem... doufám.

,,Rozkaz!" křikla mi do obličeje, posbírala povlečení a peřiny, které jí při naší srážce vypadly a odpochodovala do "mého" druhého patra. Nechápavě jsem nad ní kroutila hlavou. Zajímavá žena... pomyslela jsem si, protože jsem si v její mysli přečetla, že je to v podstatě hodný člověk, ale trochu ráznější, než je zdrávo.

,,Co to tu je za hluk po ránu?" vykoukl ze své komnaty Oromis. Odbila jsem jeho otázku mávnutí paže a vydala jsem se k jeho pokoji. Vešla jsem a překvapeně zamrkala. Skrz škvíry v kamenech, která tvořila jedinou překážku mezi světem venku a ve tvrzi, prorůstaly různorodé rostliny. Ve výsledku Oromisův pokoj vypadal spíše jako skleník. Ale musela jsem uznat, že je tu tepleji než v mém opuštěném pokoji.

,,Jdu na další testování." povzdychla jsem si. Od té události se Stínem jsem každé ráno docházela za Oromisem a on měřil rozsah mých schopností. Za těch šest dnů zjistil jen to, že mi jde skoro vše, kromě usměrňování síly. A že jsem o chlup lepší, než když jsem se tehdy po té nehodě vzbudila.

,,Dnes zůstaneme v mé ložnici, venku už je pro mé staré kosti zima." broukl Oromis. Ostře jsem se na něj podívala. Neměla jsem takové řeči ráda. Oromis se omluvně usmál.

,,Jediné, co jsem ještě netestoval je tvá mysl, ale pochybuji, že by byla nějak poškozená. Avšak prozkoumat by se mělo vše. " řekl a vytáhl svitky, na které můj stav zapisoval. Vzal do ruky brk, otevřel lahvičku s inkoustem a začali jsme.

Po dvou hodinách...

Zděšeně jsem se chytila za hlavu. Zrychleně jsem dýchala a snažila se rozlišit to, co je nahoře a co je dole.

,,Moiro, podívej se na mě." s potížemi jsem zaostřila zrak na místo, odkud hlas vycházel, ale to neznamenalo, že jsem se podívala na Oromise. Ve skutečnosti jsem viděla tři.. šest... dvanáct... ne třicet dva! Oromisů. Zasténala jsem.

,,Přestaň, jinak se zraníš!" řekl mi můj přítel. Nechápala jsem, co tím myslí, ale jemný podtón strachu v hlase mého přítele mě probral. Přestala jsem s meditací a snažila se vtáhnout svého ducha zpět do těla. Šlo to obtížně. V jednu chvíli jsem se dokonce vyděsila a začala jsem panikařit nad myšlenkou, že už svého ducha do těla nedostanu, ale pomohla mi Ker a já už unaveně ležela na podlaze. Duše bezpečně v těle. Snažila jsem zaostřit na strop nade mnou.

Dech se mi zlikdňoval, tep také a nakonec jsem, podle mého uvážení usoudila, že jsem v pořádku. Vyšvihla jsem se do sedu a zaúpěla, když mi do hlavy začaly vystřelovat malinké jehličky bolesti. Svět se se mnou zatočil a na okamžik zčernal, ale pak se opět rozjasnil. Ucítila jsem, že mě Oromisovy paže položily na jeho lůžko. Zavřela jsem oči a byla tak strašně unavená...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (11x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře