Moira | Sestra 18

Vyléčila jsem se? Ne, to jen má bujná fantazie... nebo ne?

Nadšeně jsem sevřela malý šperk v dlani. Pravda, obezřetně, nedůvěřivě, ale nadšeně. Malý, jako diamant vnitřně lomený kámen, mi uvolněně spadl do dlaně a příjemně hřál.

,,Už jsem si vzpomněla! Dostala jsem jej od duchů!" křikla jsem se smíchem. ,,Možná mi to nějak pomůže s mou nemohoucností!" dodala jsem na Oromisův překvapený a mírně nechápající pohled.

,,Moiro... nelíbí se mi to. Duchové byli až moc štědří. Semínko Lea'ueva, pomohli ti od Stínovy kledby a k tomu by ti vrátili moc? Víš... to se mi k těm nezávislým stvořením nehodí." Mé nadšení okamžitě opadlo. Uvědomila jsem si, že Oromis má minimálně pravdu. Jako vždy. Zároveň mě napadlo, jestli mi nezávidí. Já se z nemoci vyléčím a on ne... Okamžitě jsem to zavrhla a zastyděla se.

,,Ale za zkoušku to stojí." podotkla jsem po chvilce ticha. Oromis měl pravdu... mám ten drahokam, ale co s ním?

,,Pravda, vše berme s nadhledem." dodal Oromis a omluvně se na mě usmál. Asi ho mrzelo, že mě tak zchladil. Ale právě proto jsem ho měla ráda. Vše řekl pěkně na rovinu tak, jak to je. Nebo spíše tak, jak to vidí.

Z rozmaru jsem na ten kamínek foukla (bylo na něm smítko), ale mělo nečekaný následek. Kamínek začal zářit a začala se okolo něj objevovat matná světýlka. Trochu zpomaleně jsem si uvědomila, že to vypadá jako duchové. A ještě opožděněji jsem si uvědomila, že to duchové jsou.

,,Moiro... !" zaslechla jsem tlumený výkřik. Poté mě duchové pohltili. Chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem ze sebe vydat hlásku. Chtěla jsem bojovat, ale svaly jsem měla ztuhlé a stažené v křeči. Strašně jsem se bála toho, že duchové ze mě chtějí udělat Stína. Byla jsem děsem bez sebe i přes to, že duchové ve mně vzbuzovali hezké, téměř závratně nádherné pocity.

Pak to vše přestalo. Ležela jsem na zemi a vdechovala krásnou vůni exotických květin. Okolo mě rostly květiny, které se v Alagaësii nenacházely. Ale které jsem už viděla. Za mořem. Nechápavě jsem na to hleděla. A po těle se mi rozlévalo štěstí. Natáhla jsem ruku, v duchu si vzpoměla na kouzlo pro předání energie a... květina přede mnou začala růst. A vše se dělo jako před Stínem. Kouzlo si vzalo jen tolik energie, kolik potřebovalo.

Lehla jsem si na záda a pozorovala slunce, které střídavě vykukovalo a schovávalo se za mraky. Cítila jsem se tak uvolněně, jako už dlouho ne. Má dračice mi blaženě vrněla v mysli a přijímala ty slastné pocity. Slunce na chvilku překryl mrak, ale pak zase odtáhl a já mohla pozorovat krásnou oblohu.

Dokud mi výhled nezatarasila něčí silueta.

,,Moiro?" zeptal se starostlivě Oromis. Zamrkala jsem a zmateně se posadila. Seděla jsem na podlaze.

,,Co se stalo?" zeptala jsem se dezorientovaně.

,,Duchové tě obklopili a pak opustili a vrátili se do toho... drahokamu. Ty jsi ležela na zemi a usmívala jsi se. A koukala jsi do stropu. Vypadala jsi, jako by jsi byla v jiném světě..." Oromis mě pozorně sledoval. Zamrkala jsem.

Uvědomila jsem si, že to byla práce duchů. Ta obloha. Ty květiny... Já tedy doopravdy nekouzlila jako předtím! Zasáhl mě smutek.

,,Jdu se projít." sdělila jsem Oromisovi mrtvým hlasem. Zmateně se na mě díval, ale nebránil mi. Vypadal, že je rozhozený z těch duchů a snad jakoby se mě bál... dotknout. Vyšla jsem z pokoje a jako duch, blbé přirovnání, napadlo mě, jsem prošla až ven. Venku se za tu chvíli, kdy jsem byla s Oromisem, zatáhlo a foukal studený vítr. Já, která jsem na sobě měla jen letní tuniku a tenké kalhoty to... nevnímala. Bylo mi jedno, že by mě někdo mohl napadnout a já bych se nemusela ubránit.

DOST!! Seber se holka, takovou trosku jsem si za Jezdce nevybrala! křikla na mě v mysli Kerilie. Ale i to mi bylo úplně jedno. Kdyby předemnou byla propast, asi bych si jí ani nevšimla. Kousek mého starého já přemítalo, jak dokážu být tak lhostejná k tomu, co by pocítíli ostatní, kdybych zmizela.  Přece jen, Vardenové by ztratili tu naději, kterou jsem jim poskytla. Tolik lidí a životů na mně závisí...

Ale opravdu, bylo mi to úplně jedno. Ti duchové, to jejich poslední číslo mě duševně vypálilo, umrtvilo emoce. Vzalo naději... zlomilo. Oni to neudělali schválně, ale i tak se to stalo, to jejich představení ve mně zlomilo to něco, co mi Oromis poskytl svými povzbuzujícími slovy. Už se mi nechtělo dál. Chtěla jsem se někam schovat a tam být, dokud neskončí svět. Dokud ty války neustanou. Dokud nezmizí všichni, které jsem kdy znala.

Co to s tebou je, Moiro? Mysli přece aspoň na čarodějníčka. Na Blödhgarma. Ten tě miluje a jestli po návratu najde takovouhle trosku, lekne se tě a mohlo by ho to zranit víc, než tebe.

Blödhgarm ne! Toho mi nechte! Neberte mi ho! chtělo se mi křičet, ale nemohla jsem se k tomu donutit. Avšak začala jsem racionálně přemýšlet. Po chvilce se zarazila v bloumání a podívala se na nebe. Unikl mi kyselý úšklebek.

,,Miluju tě, Ker, víš to, že ano?" zeptala jsem se. Slyšela to v myšlenkách a poslala mi šťastné a starostlivé pocity. Najenou se přede mnou má dračice objevila. Zase jedno z těch tajemných dračích kouzel. Úzkostlivě se na mě dívala. Rozběhla jsem se k ní a snažila se ji obejmout okolo krku. Jelikož ho měla příliš silný, aspoň jsem ji pohladila do drsných šupinách. Po chvíli vedle Kerilie přistál i Glaedr. Usmála jsem se na něj.

,,Poslal tě Oromis?" zeptala jsem se. Zazubil se dračím úsměvem. To by nikdy neudělal... poslal mi myšlenku. Jelikož to ale neřekl v elfském jazyce, nevěřila jsem mu.

Najednou jsem měla nutkání kouzlit. A to tak velké, že jsem tomu podlehla. Jsem tu s tebou! pověděla mi má dračice. Nadšeně čekala, co se stane. Doufala, jako já. A byla ráda, že se snažím vytrhnout z té letargie. Natáhla jsem ruku a vyřkla kouzlo. Objevilo se oslepující světlo a ....