Povídka pokračuje a navazuje na povídku Ve stínu Temnoty... :))

Povídku V noci nevycházej tímto Epilogem uzavírám. Měla jsem k této povídce ještě dost nápadů, ale po přečtení jednoho článku mě úplně pohltila melancholická nálada. Chtěla bych věnovat tuto povídku všem, kdo jí četli a hlavně asi Daře, Das, Zulíkovy a Lence za povzbudivé

Poslední kapitola, pak už jen prolog a máte mě z krku.. :)) Užijte si čtení, m.

Nemilována

Zadýchaně jsem uhýbala před stále zuřivějšími útoky vlkodlaka. V boku mě pálila rána, kterou mi vlk roztrhal bok. Nehojila se a já neměla čas na to, abych se napila Samaelu. Vzduch mi hvízdal mezi zuby. Každý nádech

Zrůda

Touto kapitolou jsem se chtěla omluvit za tak dlouhou pauzu mezi psaním z minule i do budoucnosti... m.

Malá bitva, začátek války...

Omlouvám se, že to trvá tak dlouho, ale vůbec nemám čas... tak si aspoň užijte tuto kapitolu!!

Útěk se nekoná

Nemám čas, proto je tato kapitola tak trochu odfláknutá, omlouvám se, příště to bude lepší, slibuji!! :)

Hádka

Gabriela se na Základně nezdržela dlouho... popravdě jsme tam byli více než málo. Z nějakého důvodu se zde Lovkyně necítila dobře. Rozhodla jsem se, že se tím nebudu zabývat. Pokud

Londýnská Základna

V Londýně jsme navštívili pár hospod, vyloženě Loveckých a to myslím Loveckých, jako Lovci "mého" druhu. Dále Lovecké krámky, Lovecké knihovny, Lovecké...

,,Netušila jsem, že toto existuje!" vyhrkla jsem radostně (myslela jsem veřejné Lovecké obchody) a prohlížela si mistrovsky vytepanou čepel. Škoda jen za to špatné vyvážení.

,,Zdá

Londýn... a duch

Procházka Londýnem byla zajímavá. Až na zimu a mírný deštík, to mi lezlo krkem,a le dal se to nějak přežít. Snažila jsem si pořádně zapamatovat ulice, památky i důležité orientační body. Dále jsem tak trochu odezírala to, jak se děti, náctiletí mého věku, chovají ve společnosti. Né, že by jsem byla nějaký venkovánek, ale tady... chovají se trochu jinak.

Příměří

Věštkyně na mě celou minutu upírala nesouhlasný pohled a já už se tak tak začala pod jejíma očima ošívat. Pak konečně promluvila:

,,Když příště řeknu: Miř na Třetí oko, tak na Třetí oko, ano? Když ti přikážu, kam zamířit, tak tam zamíříš, ano?" zeptala se ledově Věštkyně a zadívala se mi do očí. Nic jsem neřekla, protože jsem věděla, že kdyby mi