Začátek cesty / 23. kapitola

6. leden 2010 | 21.46 |

Nemám čas, proto je tato kapitola tak trochu odfláknutá, omlouvám se, příště to bude lepší, slibuji!! :)

Hádka

Gabriela se na Základně nezdržela dlouho... popravdě jsme tam byli více než málo. Z nějakého důvodu se zde Lovkyně necítila dobře. Rozhodla jsem se, že se tím nebudu zabývat. Pokud to tu Gabriele vadí, tak jí nebudu nutit do toho, aby mi to tu ukázala ani jí nebudu nutit do toho, aby mi řekla důvod, proč tady nechce být. Myslím, že mé dotěrné myšlenky jí bohatě stačily.

Seděla jsem znuděně ve svém pokoji, myslím tím pokoj v hotelu, který jsem sdílela s Gabrielou. Prstem jsem kreslila na sklo okna různé obrazce. Tady v pokoji bylo teplo... možná až mírně vedro, zatímco venku, jako téměř pořád, pršelo.

Přemýšlela jsem. Myslela jsem na to proroctví.

Jednoho dne se zrodí Lovec. Neobyčejný zabiják, který bude zkázou. Až jej najdete, ctěte jej a pomáhejte mu, protože on bude tím, kdo skončí náš nekonečný boj.

Právě jsem se hlouběji zabývala slovy tohoto textu, když mi myšlenky samovolně zaběhli k Duchovi. Ne, kruci, myslela jsem na něco zásadního k tomu textu... co to bylo?! přemýšlela jsem. Byla jsem si jistá, že jsem při zkoumání jednoho úseku textu, přišla na něco ohromného, něco, co by mi pomohlo k přeneseném významu slov. Už jsem to skoro mměla, když...

,,Meye?!" ozvala se káravě Gabriela. Okamžitě jsem potlačila myšlenku, ve které jsem proklínala to její čtení myšlenek.

,,Ano?" zeptala jsem se nevinně a celou svou myslí jsem se zabývala Duchem, myslím tím, než jsme odletěli z Ameriky.

,,Jak můžeš vědět, co bylo napsané na té zdi, když Temným jazykem nerozumíš?!" odvětila klidně, tvář tak nehybnou, až to bylo děsivé.

,,Co prosím?" zeptala jsem se hraně zmateně a doufala jsem, že se mi to, že moc dobře vím o čem Gabriela mluví, nepromítne do myšlenek.

,,Myslela jsi na to proroctví, které bylo napsané na zdi na Základně." řekla hlasem oproštěným od emocí Gabriela. Zamrkala jsem. Můžu této ženě říct o tom, že Temným plynule mluvím, tati? zeptala jsem se mrtvého a zamyslela jsem se.

,,Myslíš to proroctví, jak to bylo... Něco o úžasném Lovci, který definitivně porazí Temné?" zvolila jsem jinou cestu. Budu hrát, že jsem to zaslechla a že jsem přemýšlela o tom, jestli to nemá nějakou souvislost s tím nápisem na zdi.

,,Odkud to víš?!" otázala se ostře Gabriela. Rychlostí blesku jsem propočítávala. Potřebovala jsem čas na to, abych promyslela všechny důsledky toho, kdybych jí řekla pravdu a toho, kdybych jí lhala. Neměla jsem čas, ale na první pohled vypadala méně problémová lež.

,,Nerozumím, copak to nebylo napsané na té zdi?" zeptala jsem se zmateně. Rychle jsem spřádala lež, kterou se budu krýt... v tomto mě otec vycvičil velice dobře. Naučil mě to formou hry.

.. A ani babička se nenechala zahambit. Heslo: Zatloukej, zatloukej, zatloukej... bylo sice komické, ale součásti mého dětství.

,,Takže přiznáváš, že rozumíš Temným?" zeptala se Gabriela lehce.

,,Cože?" hrála jsem zmatenou. ,,Vždyť jsi mi to překládala ty..." dodala jsem. Gabriela překvapeně zmlkla. Zadívala se na mě.

No... proti amatérům se můžeš chránit tím, že budeš myslet jen na jednu věc. Většinou poznáš, že ti někdo čte myšlenky tím, že se na tebe upřeně dívá a máš špatný pocit. Ti průměrní se na tebe dívat nemusejí, ale pocit přetrvává. U těch se většinou ubráníš stejně jako u amatérů... A mistři tohoto řemesla se ti dostanou do hlavy a ani si to neuvědomíš... pokud nemáš mysl speciálně trénovanou k tomuto umění vycítit ho... a z toho plyne, že se jim nedokážeš ani bránit...

Intuitivně jsem vycítila, že tentokrát se mi Gabriela né instinktivně, ale vědomně a účelně vkradla do mysli. Myslela jsem na to, jak jsem vyděšená z toho, jak prudce mě Gabriela obvinila a na to, že něco k Duchovy cítím. Pokud chci, aby lež vypadala pravděpodobně, tak tam musím dát i něco, co nechci, aby se Gabriela dozvěděla. Ale je pravda o Duchovy menším tajemstvím, než pravda o tom, co vše mě otec naučil?

Tím jsem se teď nezabývala. Nemohla jsem se tím teď zabývat, protože by to Gabriela zjístila. Nikdo mě neučil jak se chránit, dělala jsem to instinktivně... i když... měla jsem pocit, že mi nějaké rady našeptává i klidný a nádherný hlas. Klidný, nádherný hlas... Duch. Myslela jsem na intenzivní pocit štěstí, když jsem s Duchem a nejistotu a mírnou nelibost, když jsem s Věštkyní... i když jsem si na ní v poslední době zvykla.

,,Gabrielo?" prolomila jsem ticho, když jsme už asi deset vteřin mlčely. Věštkyně s sebou trhla a konečně se podívala na mě. Na MĚ, né někam za mě... do mě.

,,Proč jsi mi neřekla o tom Duchovy?" zeptala se Gabriela ztěžka. Tlak z mé hlavy konečně odcházel a já si neznatelně oddechla. Tělem se mi rozšířila úleva a také něco podobného... teplu. Jakoby Gabrielina přítomnost v mé hlavě produkovala chlad.

,,J... jak o tom víš?!" vyhrkla jsem. Možná se mi lež podařila.

,,Nesmíš se s ním stýkat, čím více s ním jsi, tim více tě dostává do svého vlivu..." pronesla má strážkyně naléhavě. Takže lež se podařila? Zaměřila se na Ducha a Temný jazyk nechala plavat? pomyslela jsem si.

,,A to tajemství, které skrýváš až moc dobře na někoho, kdo se ani neučil... zjístím ho. O to se neboj." pronesla ledově. V tuto chvíly jsem znovu, už podruhé spatřila tu zraněnou Lovkyni, která žila až moc dlouho. Tu která byla oslavována jako ta nejsilnější a je najednou poražena Nováčkem. Sakra! zaklela jsem. Nesmím si znepřátelit Gabrielu. to jsem si uvědomovla až moc dobře.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (8x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Začátek cesty / 23. kapitola dara 07. 01. 2010 - 08:48
RE: Začátek cesty / 23. kapitola zulík 07. 01. 2010 - 22:36
RE: Začátek cesty / 23. kapitola ronnie 03. 08. 2011 - 15:59