Začátek cesty / 26. kapitola

27. leden 2010 | 19.13 |

Zrůda

Jazykem jsem si olízla tesáky, které mi přesahovaly přes spodní red. Vadilo mi to a zároveň mě to uklidňovalo. Zhoupla jsem se mírně doleva a pak zepředu dozadu. Potom jsem se protáhla tak, že jsem cítila, jak se mi jeden sval za druhým natahuje. Fascinovalo mě to. Nové uspořádání svalů ve mě probudilo zvědavost. Musela jsem se pekelně soustředit, abych se znovu zaměřila na vlkodlaky.

Ne-mnou-zraněný vlkodlak v tu chvíly vytáhl tomu ano-mnou-zraněnému vlkovy dýku z ramene. Zavětřila jsem se a neubránila se úsměvu. Mnou-zraněný vlkodlak byl bledý a stál né moc pevně. Moc dlouho! Moc dlouho měl stříbro v těle! Stříbro už stačilo zničit některé druhy buněk, které jsou na stříbro citlivé a ty teď mrtvé proudily vlkodlakovým tělem. Mrtvé buňky se rozkládaly a když se rozložené látky setkaly s kyslíkem a fosforem, tak se změnily v kyselinu, na které byly zase jiné buňky extrémně citlivé a to v podstatě znamenalo otravu.

V malém množství to ještě vlkodlak dokáže přežít, o to víc vlkodlak, který je na to zvyklí, ale už od pohledu bylo jasné, že toto je začátečník (na mysli mám toho otráveného). Zajímalo by mě, co si o mě myslí ten zkušenější vlkodlak.

,,Otče... já..." zaskučel vlkodlak skrz přeměněné hrdlo tak hrubě, že jsem to jen s potížemi rozeznávala. Vlkodlak, ten starší po mě vrhl rychlí pohled. Sebejistý, nenávistný a strašně smutný. I on věděl, že jeho syn to nepřežije. Trvalo mi jen okamžik, než mi něco došlo. Bohyně Hell, jeho syn!! Přibližně v tu dobu mi došlo i něco jiného... na vlkodlaka já rozhodně nemám! Nedala jsem na sobě nic znát, ale v duchu jsem si přála, aby se ti vlci rozhodly zdrhnout.

,,Nejdříve tady musím něco dořešit synu... chvilku, ano?" zeptal se vlkodlak. Otrávený vlkodlak pevně přikývl. Dojem kazilo jen to, že se sotva držel na nohou. Starší vlkodlak se otočil od syna a dal najevo bolest, jenž před svým synem nechtěl dát najevo. Nechtěl mu brát naděje... Dokážeš to, nepanikař! nabádala jsem se. Bála jsem se. Nemohla jsem tu přirozenou reakci potlačit a horoucně jsem doufala, že to na mě není znát. Připomněla jsem si pár pravidel, kterými mě poučoval otec a rozhodla jsem se je teď použít.

Vlkodlak začal mluvit. Znervózňoval mě svými řečmi a ještě více podkopával mou sebedůvěru... Neposlouchej ho! okřikla jsem se. Tři... dva... jedna... odpočítávala jsem.

,,Nula!" řekla jsem, abych se povzbudila. Vlk se na mě nechápavě podíval, ale já už jednala. Dýky a nože vyletěly dříve, než jsem doufala a i nohy, ve kterých jsem cítila slabost a né tak docela jim důvěřovala, pracovali téměř na stodvacet procent. Při pečlivých propočtech jsem si stoupla tak, aby dýky a jiné vržené zbraně, které na zkušeného vlkodlaka hodím, když minu letěli na toho otráveného. Teď se z plánu stala realita.

Jen jeden jediný nůž vlkodlaka, který proti mě bojoval, škrábl.

Zato otrávený vlkodlak ani nestačil zavýt. Jedna obzvlášť úzká dýka mu vězela v hrdle a já podle polohy a sklonu usoudila, že to bylo mezi obratle. Buď je mrtví nebo, a to je horší pro něj, je z něj mrzák. Takhle dýka byla velmi křehká a jestli budou chtít vypáčit dýku, zůstane tam kousek a tím odsoudí vlkodlaka na smrt nebo věčné utrpení... ale o čem to přemýšlím! Já je tady přece zabiju! Zaváhala jsem. ZABIJU!!! zakřičela jsem na sebe v duchu. To mě mírně nakoplo.

Zakroužila jsem mečem v rukou a vyzívavě jsem se na vlkodlaka podívala.

,,Měli jste zdrhnout, když jste měli šanci..." poznamenala jsem tvrdě. Ve vlkodlakových očích se mísil strach, nesmírna bolest, zuřivost a šílenství. Meč se prudce zastavil špicí k zemi a já vyběhla. Nemysli na nic jiného, než boj! nabádala jsem se. Nemysli na toho vlkodlaka, jemuž jsi zabila syna! Ale toho syna jsem v podstatě dorazila... ušetřila jsem mu utrpení...

Vyběhla jsem, vyskočila a otočkou kombinovanou se saltem s tělem rovným jako prkno a mečem směřujícím dolů přesně jako olovnice jsem se dostala za vlkodlaka. Máchla jsem mečem, ale nic. Vlkodlak uskočil a meč jen zařízl vlkodlakovy srst na zádech. Vlkodlak se vzpamatoval nebo ho posedla bezmezná zuřivost.

,,Do války se štěňata neberou..." uklouzlo mi.

,,Zmlkni!" ten hlas mě vyděsil a to tak, že jsem to na chvíli ani nestačila skrýt. Né proto, protože byl tak temný, jak jsem ještě neslyšela, ale proto, protože byl plný bolesti a zoufalství. Až doteď jsem měla o Temných zkreslené představy... myslela jsem si, že to jsou bytosti toužící po krvi, posednuté lidské schránky. Bytosti bez citů. To, že ten tvor přede mnou trpěl bolestí za někoho blízkého, kterého jsem zabila  mě mírně (dobře, velmi hodně) vyvedlo z míry. Dokonce tak, že jsem sebe samu na chvilku nenáviděla a opovrhovala sebou. Jen na chvíly, ale i tak....

,,My že jsme nestvůry?! To vy jste teď zradili! Podali jsme na tu vaši ZÁKLADNU, "slovo základna řekl s tak velkou záští, až to paradoxe znechutilo i mě samotnou: ,,Jasný dopis, ve kterém jsme požádaly o ochranu při setkání rodů. Tady na tomto srazu bylo bojovníků asi jako kousků stříbra ve vlkodlakově pokladnici! A vy jste nám slíbili, že nás nenapadnete! A pak sem příjde nějaké štěně, zabije mi syna a vykládá o válce! Stovky zmasakrovaných rodin... rodů, hlavních nástupců, synů.... Vy jste zrůdy! My už dávno né..." říkal vlkodlak a s postupující fázi řeči se nepříčetnost ve vlkodlakově očích měnila v netečnost.

Nezabije mě pro potěšení, ale pro pomstu. uvědomila jsem si. Já bych to také udělala... pořád chci zabít otcovy vrahy... pokračovaly mé zděšené myšlenky. Nejradši bych se zahrabala někam do země, ale vlkodlak s úmyslem mě zabít, mě držel v pohotovosti.... Oni jsou také... bytosti...  s nárokem...  na život.... !!!

Vlkodlak na mě zaútočil a já se bránila. Po jeho řeči jsem nedokázala zasazovat smrtelné rány... nedokázala jsem to. Bylo by to jako sekat do člověka. Uhýbala jsem zkoprnělá děsem, strachem a nepříčetným... něčím, co jsem ani nedokázala pojmenovat. Bylo to jako ty dvě věci, co jsem zmínila předtím, ale mnohem více jsem sebou zároveň opovrhovala. A také... jaká DOHODA?? Jak mohla Základna vyjednávat s Temnými?! Věděla toto Gabriela a nechtěla, abych se to dozvěděla, proto si vymyslela tu výmluvu s mou skorosmrtí??

,,Lžeš!" dostala jsem ze sebe po jednom obvzlášť prudkém útoku, který mě z části probral.

,,Grrrrr!!!" vlkodlak se ani nenamáhal mi odpovědět. Jenom prostě utočil. Svůj úkol si stanovil. Zabít mě je zřejmě jediná priorita dnešního dne... a možná zbytku života. Zamrazilo mě.

,,Tak ty jsi ta maličká, která mi zabila bratra?"  .....  ,,Ano, jsi to ty, tvůj pach vídám ve snech. Ve snech mě můj milovaný bratr, jediná rodina co mi zbyla, volá na pomoc. Ty jsi ho zabila, ty jsi mi ho vzala... a za to si vemu ted já tvůj život!!" tehdy, ten vlkodlak, který mě málem zabil hned po zasvědcení...

,,A pak sem příjde nějaké štěně, zabije mi syna a vykládá o válce! Stovky zmasakrovaných rodin... rodů, hlavních nástupců, synů.... Vy jste zrůdy! My už dávno né..." řekne mi tento vlkodlak.

Co když jsem opravdu zrůda JÁ?!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (12x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře