Moira | Začátek cesty / 21. kapitola

Londýn... a duch

Procházka Londýnem byla zajímavá. Až na zimu a mírný deštík, to mi lezlo krkem,a le dal se to nějak přežít. Snažila jsem si pořádně zapamatovat ulice, památky i důležité orientační body. Dále jsem tak trochu odezírala to, jak se děti, náctiletí mého věku, chovají ve společnosti. Né, že by jsem byla nějaký venkovánek, ale tady... chovají se trochu jinak. Bylo to poznat v pohození hlavy, v netrpělivém klepání boty o chodník nebo podle nevrlého řidiče autobusu. Také móda zde byla jiná. Zatím co v Americe jsem mohla nosit jen ryflové kraťásky, tady jsem si musela natáhnout ryfle, které byly (pokud se na to díváme z pohledu módy) tak trochu zaostalé. Cítila jsem se nesvá z toho, jak razivě modré mám ryfle oproti ostatním, kteří je měly ošoupané a více do černa nebo bíla.

,,Rozhodně musíme nakoupit." kriticky si mě změřila Gabriela. Sama na sobě měla velice úzké jeany a módní top se svetrem. Nakonec jsem po propočítávání vyvodila to, že si budu muset pořídit ještě dva kufry, ale to za předpokladu, že vyhodím téměř všechny své staré věci.

,,Nemají letiště nějaké předpisy, co se týče váhy a počtu zavazadel?" zeptala jsem se.

,,Ále, maličkost." odbroukla Gabriela a hnala se nějakou uličkou, celá ověšená ramínky s vlajícími kousky látek (tím, jak rychle Gabriela kmitala mezi stojany, jsem prostě nerozeznala, co všechno mi připravila).

,,Musíte z ní být v sedmém neby, co?" zeptala jsem se jedné prodavačky. Zatvářila se pohoršeně a odešla dále ode mě.

,,Nepoužívej idiomy! Né všude to znamená to samé!" křikla Gabriel. Povzdechla jsem si. Sama! Jsi tu sama! Jako by na mě okolí křičelo. Ignorvala jsem to. Ale stesk po mamce se navrátil s témeř desetinásobnou silou. Nevědomky jsem se roztřásla.

,,Ga..." chtělo se mi zavolat ,můj jediný opěrný bod v cizí zemi' , ale slova se mi zasekla v krku ještě dříve, než jsem je chtěla vyslovit. Seber se!! Jsi Lovkyně, né nějaké ubrečené děcko!!! Sakra, nezvládám to!! uvědomila jsem si vyděšeně. Vždyť v otcových testech byl emocionální a manipulační či jiný tlak definován jako téměř vyloučený, protože bych jej rozpoznala, tak proč se sakra třesu jako ratlík?!

Jsi sama a vyděšená... ozval se laskavý hlas. Duch, můj duch! zaradovala jsem se. Zavřela jsem oči a přemýšlela, jestli je dobře, že se raduju nebo mám zavolat Gabrielu.

Tu starou čarodějnici? Proč jí vůbec s sebou taháš? Udělala okolo vašeho pokoje ochrany, takže jsem se k tobě nemohl dostat dříve, jsi ráda? zeptal se. Jen jsem nechápala, za co mám být ráda. Dvě teplé ruce mě objaly okolo boků a já, snad instinktivně nebo snad z toho zmiňovaného pocitu samoty, se opřela dozadu. V zrcadle jsem viděla, jak komicky vypadám.

Neodrážíš se v zrcadle? zeptala jsem se mírně jedovatě.

Neudělal jsem se viditelným pro nikoho, kromě tebe. Kdyby mě ta čarodějnice načapala, udělala by ze mě nový druh suši a ten by s radostí prodávala na té vaší Základně.... zamumlal mi do vlasů nespokojeně Duch a já se tiše rozesmála. Počkat... Zamumlal mi do vlasů? Asi ano, protože jsem ve vlasech cítila jemný studený vánek.

Ááách, to je krásný pocit, obejmout tě...

Proč? zeptala jsem se mírně znepokojeně a z hlavy mi nešla myšlenka, že v kabince ležím asi už dvě minuty v bezvědomí na zemi a toto se mi jen zdá.... ani bych se nedivila, toto celé se mi zdá takové... nereálné. Věštkyně v nakupovací mánii a já se v kabince (nákupy mimochodem nesnáším... ) objímám s Duchem, kterého bych podle pravidel kodexu, kterým jsem zavázala život, když jsem se stala Lovkyní, měla ihned a na místě zabít. Trhla jsem s sebou.

Já žádný kodex vlastně nepodepsala! docvaklo mi.

Né, ten podepíšeš až potom, co zabiješ svého prvního Temného na druhé nebo první úrovni... ozval se duch.

Jak to, že toho víš o kodexu více než já? podivila jsem se.

Ehm... můj původní úkol u tebe byl špehovat vás... Lovce. Když ty jsi ale tehdy byla tak roztomilá, plná života a já... já byl tak hladový... Polekaně jsem se otočila, abych viděla, co Duch dělá. Můj pohled mířil ihned, jako přitahován magnetem, k očím.V duchově černých očích, kterými prokvétalo stříbro, se mihl krvelačný záblesk. Pochopila jsem. Tohoto se Gabriela bojí. Nevědomky jsem se otřásla strachem.

Krvelačný záblesk jako mávnutím kouzelným proutkem zmizel. Duch se mi okamžitě omluvil, zřejmě si všimnul strachu, který se mi proti mé vůli rozšířil tělem a okamžitě se na mě téměř omračně usmál. Bojím se ho... uvědomila jsem si. Také chápu, proč se jej bojí jiní...

Ale... i když je můj Duch ... Temný, mám ho ráda. Vlastně... Později se ho zeptám, co poutá jeho ke mě. Nechci, aby mě zradil, až to budu nejvíce potřebovat... usmyslela jsem si.

V podstatě mě znáš lépe, než kdokoliv jiný a já o tobě pořád nevím zbla nic. ozvala jsem se. Jak se například jmenuješ?

Říká se, že když duch řekne smrtelníkovy jmého, které nosil, když byl sám smrtelník, tak se navždy stane otrokem... teplá náruč zmizela jako mávnutím kouzelného proutku a já se zavrávoráním spadla na stěnu kabinky. Podruhé jsem dnes pocítila ke svému Duchovy strach. Ten ale zmizel, když jsem uviděla, že duch se tváří více bolestně než rozzuřeně.

Promiň!! To já nevěděla!!! ozvala jsem se zoufale. V tu chvíly se závěs kabinky rozhrnul a tam stála usmívající se Gabriela.

,,Všechny věci jsem už koupila a jen zhruba 358 pětsetin se ti nebude líbit..." vychrlila na mě, čapla mě za ruku a už mě vedla ven. Na pokladnu ještě dala lísteček s adresou, kde jsme ubytováni a už mě vedla ven.

Tobě bych nikdy neublížil...to ti slibuju... šeptl duch a znělo to jen jako ozvěna mého vlastního přání. Začala jsem se přitrouble usmívat a až Gabrielin zesílený stisk na paži mě probral. Rychle jsem uvažovala, o čem jsme si povídali.

,,Víc jak půlka těch věcí se mi nebude líbit?!" konečně mi to došlo.

,,Pozdě, podtrženo, zaplaceno, posláno... ale ty jsi nějaká studená, neonemocněla jsi?" zeptala se Gabriela a taktně odvedla řeč pryč od těch 350/500.

,,Spíše jsem se chtěla zeptat já na to, jestli nemáš horečku." ozvala jsem se. Gabrielina ruka na mé byla nepříjemně horká.

,,To je divné... no, po celý den nezkolabuješ a ani v tvé blízké budoucnosti nevidím nic znepokojivého... takže ti ukážu to nejlepší na Londýně, připrav se na svět Lovců!" řekla vesele. Někteří lidi se po nás otočily a z výrazu jejich obličeje jsem usoudila, že uvažují, jestli nemají zavolat pro pomoc z blázince. Ostatní nás ignorovali. Kdyby toto vykřikla ve Phoenixu... asi by jí na Základně nepochválili, ale tady jako by lidi ani nevnímali svět okolo sebe. Dokonce bych se vsadila, že kdybych tu pobíhala s transparentem: Jsem kousnutá vlkodlakem!, tak by někteří jiní chtěli kousnout ode mě.

,,Máš pravdu, lidé, ať už je po nocích zabíjejí nebo né, ve dne jsou pořád stejní idioti." ozvala se Lovkyně posměšně. Když jsem po ní hodila otráveným pohledem, kvůli tomu, že se mi zase hrabe v hlavě, odvětila, že jí baví sledovat mé myšlenky...