Začátek cesty / 25. kapitola

21. leden 2010 | 22.09 |

Touto kapitolou jsem se chtěla omluvit za tak dlouhou pauzu mezi psaním z minule i do budoucnosti... m.

Malá bitva, začátek války...

Tiše jsem se plížila podrostem lesa.

,,1, 8, jedenáctá hodina, 59, třetí hodina-324..." lesem jako ševelení listů ve větru bzučely tiché hlasy Lovců. Sdělovaly si informace, rozdávaly rozkazy, upozorňovaly... Pootevřela jsem vysušené rty... po celém těle jsem cítila jemné mravenčení, očekávání... Už brzy... se pustím... do boje!

,,Čtvrtá hodina, 12.. ano Meye?" ozval se tichý hlas vedle mě. Málem jsem vyletěla z kůže a pak jsem se rozzlobeně napomenula. Pozorně. Hlavně dávej pozor na své blízké okolí, ne jen na to, co je daleko vepředu. A také tiše a klidně... pomalu... zpomal dech, snaž se zmizet... nejsi tady. Přikývla jsem, protože jsem svému hlasu nevěřila.

,,Meye? Ještě je brzy na úplné zmizení a znervózňuje mě, že tě necítím..." pousmála jsem se a nechala se objevit. Tajné umění matčina rodu... zmizení. Dokážu sama sebe zapřít a tím potlačit život, který ze mě proudí. Tím ošálím smysly téměř každého tvora... nejsem tak dobrá jako babička, která mě to učila, ale zlepšuji se. Proč mě učí babička a né matka? Matčin rod mé mamce ještě pořád neodpustil, že si nevzala nějakého draka, který by posílil jejich dračí rod... Chudák má matka nezná ani jedno tajemství svého rodu, kromě těch, které umí instinktivně...

,,Pomalu, klidně, nezapoměň, 12..." dodala Gabriela, když mě ucítila. A začala se tiše odkrádat k východu. Mrštně jsem se plížila za ní. Užívala jsem si to. Tělo dělalo to, k čemu bylo cvičené. Sáhla jsem po jílci meče.

,,Nevytahuj ho, mohl by se zalesknout a varovat nepřítele..." varovala mě Gabriela. Jako bych to nevěděla... zato jsem až moc dobře viděla, jak se ostatním lesknou vytažené meče, dýky, nože nebo lesklé kousky zbroje... Měla jsem chuť na ně začít křičet, ale ovládla jsem se.

Ucítila jsem pach nějakého Temného a všechny svaly se mi samovolně napnuly k útoku. Přikrčila jsem se k zemi a v hlavě mi bušilo. Začala jsem se soustředit jen na toho tvora. Z části to bylo způsobeno Samaelem, který mi našeptával, že je to nebezpečný protivník.

,,Malá kořist, o toho se postarají ti natěšení Nováčci, my půjdeme s profesionály do ohniska boje. Užívej si to, díky mě dostaneš co jsi chtěla... " šeptla Gabriela. Poplašeně jsem se stáhla a proklínala se za to, že jsem se málem vydala s ostatními. Moje mizerné sebeovládání... Málem jsem se stala taky jednou z těch: natěšených Nováčků...

,,Gabrielo, brní mě po celém těle a mám pocit, že jestli okolo sebe nezačku sekat, tak mi snad uteče ruka bojovat sama... Nemohlo by to jít rychleji?" zašeptala jsem. Pak jsem zpozorněla. Společně s Gabrielou jsme najednou vytáhly meče a i okolo nás jsem zaslechla známi zvuk tohoto počinu. Roztržitě jsem si olízla rty a na jazyku ucítila pachuť krve Temných.

,,Musíme rychleji... Temní mají dobrý čich a toto je varuje!" šeptla jsem. Začínala jsem se dostávat do euforie a cítila jsem se jako sjetá. Gabriela se nechápavě koukla mím směrem a pak nejistě přikývla. Jen kouskem mysli jsem si uvědomila, že Gabriela necítí krev Temných ve vzduchu, která se nese po větru před nás, k nepříteli. Ale to teď nebylo důležité, důležité bylo jen, to, že Temní to nesmějí ucítit dříve, než zaútočíme.

Pousmála jsem se. Rychle a mrštně jsem vyšplhala na vedlejší strom a dříve, než se mohl skřítek jakkoliv bránit, i s jeho mrtvým tělem jsem se vrátila zpět ke Gabriele. Rozjařeně jsem uklidila skřítka a nevydala přitom žádný podezřelý zvuk... netrvalo to ani tři vteřiny. Uklidni se! nabádala jsem se zbytečně.

Meč Gabriely se zaleskl a já se odkulila stranou. Gabrielin meč se mi mihl těsně nad hlavou a ozvalo se tiché, bolestné zachrochtání. Už to začalo... Stoupla jsem si zpříma a pousmála jsem se. Proti sobě jsem měla Vřískalku. Malé stvoření, které vypadá jako malá desetiletá holčička. Vyhublá bytost s nazelenalou kůží a ostrými zuby. Pusa bylo v poměru s ostatními částmi těla nevyváženě velka. Otevřela pusu, zaklonila se a chtěla vykřiknout... Výraz bolesti už bude mít do konce věčnosti, protože meč jí uťal hlavu dříve, než mohla varovat své druhy.

Přikrčila jsem se, vlastně jsem si klekla a s otočkou vedla svůj meč okolo své osy. Podsaditý skřet, který se ke mě zezadu přiblížil, zachrochtal a padl do trávy. Dopadly na mě dvě kapky jeho zelenožluté, husté a jako hnis páchnoucí krve. Nakrčila jsem znechuceně nos. Skřeti jsou hned po harpyjích nejmohutnější z posledních dvou tříd Temných. Z jeho těla se vyvalilo asi tucet goblinů. Tiše jsem zaklela. Goblini byli malý zelení skřítci, dalo by se říct. Ale narozdíl od skřítků, kteří se živily brouky a hmyzem, goblini se živily skřety.

Je to ukázkový příklad symbiózy. Skřeti těch svých 200 let života tloustnou, zabíjí a loví svou nejoblíbenější potravu, malé děti a živý gobliny. Goblini naoplátku svými slinamy rychle a efektivně ošetřují skřetova zranění zevnitř a nějakou tekutinou, která by se z lidského hlediska dala nazvat močí, doslova posilují skřetovy vnitřní orgány a také nechává skřetovu kůži téměř zchitinovět. Ale ten ,,chitinový nazelenalý kruných,, je daleko silnější, než se zdá. Nedá se prostřelit a i Měsíční kov kůži dvěstěletého skřeta téměř neprotne... tedy já bych to asi nedokázala. Skřet se za tyto dvě služby nechává pomalu pojídat. Jinak by zřejmě skřeti žili i dvakrát déle.

To jsem se ale dostala od tématu... teď tu mám okolo sebe 13 malých potvor se zuby jako jehly a slinami, které mi mohou způsobit snad i popáleniny. Tři... dva... jedna... Goblini se na mě najenou vrhly. Sekla jsem, ale ty malé potvory se stočily a já zabila jen jednoho. Rozhodla jsem se pro osvědčenou metodu.... začala jsem okolo sebe máchat jako šílená. Rozmach, otočka, přidřepnutí, další sek, výskok, otočka s rozmachem, předklon, vůkop, sek, máchání mečem...

Po minutě nepřetržitého otáčení a máchání mečem byli skřeti mrtví a já měla pravé předloktí mírně roztrhané... ale co, Samael se postará. Snad se postará i o jed, který by pro mě mohl být i smrtelně nebezpečný...

Dorazila jsem jednoho goblina, který mé řádění přežil a vyhla se dobře mířenému plivanci, který by mi rozežral oko. Sáhla jsem po secmet (Gabriela mi řekla, že tak se v Temném jazyce nazývá ta stříbrná láhev na Samael) a dala si dva loky. Ihned jsem se cítila zase dobře. Otřela jsem meč trávou a se špičkou směřující k zemi se vydala podrostem. Postupem času jsem zabila tucet skřítků, téměř dva tucty broučníků a pár skřetů. Dvě vřískalky a jednu sirénu. Byla tak vyděšená a ztracená mezi svými mrtvými společnicemi, že mi jí bylo téměř líto. Téměř. Bylo až směšně jednoduché jí zabít. Horší bylo, že jsem přitom cítila výčitky svědomí.

Dalo by se říct, že mi kmotřička víla asi dala do vínku hodně štědnou dávku, co se smůly týče, protože jsem narazila na dva vlkodlaky, z níchž byl jenen zraněný na paži a byl pořádně vytočený... Nejchytřejší by bylo, kdybych utekla. Jednoduché. Lovec by sám neměl jít ani na jednoho vlkodlaka, natož na DVA!

Jelikož jsem ale pod nimi (vlkodlaky) viděla nějakého neopatrného Lovce, nemohla jsem se jen tak vypařit. Ale nejsem ani takový blázen, abych se na ně s křikem vrhla.

Společně s větrem jsem vlkodlaky téměř obešla, když se směr větru změnil a zavál k dvoum Temným můj pach. Automaticky jsem mrštila dýkami a jeden vlkodlak zmučeně zavyl, když se mu zaryla do ramene. Zamrazilo mě z toho. Co kdyby to byl Vlk, náš vedoucí ve Phoenixu? Zahnala jsem tyto myšleky, protože to bylo nebezpečné... 

Škoda, že se zraněný vlkodlak pohl, jinak by to bylo srdce.. Uvědomila jsem si, že se okolo mě ozývá docela dost vytí... ani jsem netušila, jestli vyhráváme nebo ne... Já ani nevěděla, jestli jsme se náhodou nestáhli! Tak jsem byla zabraná do boje s těmi malými potvorami. Kruci, zase jsem nedávala pozor na okolí! Jednou se mi to nepěkně vymstí, stejně jako mému otci... Druhý vlk se paradoxe proti své velikosti elegantně vyhl mé vržené dýce a koukl se směrem, odkud jsem vrhla.

Věděla jsem, že nic necítí, že necítí mou přítomnost, můj život a potlačila jsem škodolibé uchychtnutí. Nejsi tady... opakovala jsem si. Nejsem tady, proto mě ta potvora necítí... Vlkodlak, ten zraněný, ale ne mnou, se zuřivě rozhlížel, ale najít mě nemohl. Vlkodlak zraněný mnou se snažil vytáhnout si dýku, než ho otráví, ale jakmile dýku pevněji sevřel, s tichým zakňučením ihned ucukl rukou. Pálí ho to...

Vlkodlak nezraněný mnou, ale mohl ucítit můj pach, když už necítil mou přítomnost a po chvíly ho také napadlo zavětřit. Byla jsem za ním a právě jsem se odrazila k útoku na jeho srdce, když se otočil a rozpřáhl se svou obří prackou. Páni, z dálky vypadal menší... ani jako člověku bych mu pravděpodobně nesahala ani po prsa. Vlkodlak se zlomil v pase a pak se přeměnil do plné vlkodlačí podoby, doteď byl přeměněný jen napůl. Nerada jsem se na přeměnu dívala, ale teď jsem musela, jinak by mě mohli zákeřně napadnout. Vlkodlačí přeměna trvá velmi dlouho a toho jsem chtěla využít, ale tento vlkodlak se přeměnil ve vteřině, čímž mě ohromil.

Tentokrát mého zaváhání využil vlkodlak a jelikož jsem stála blízko něj, vystartoval mi po ruce s mečem. Obvykle vlkodlaci útočí na hrdlo, obecně na krk, ale jelikož jsem byla malá, neměl se mi vlkodlak jak dostat ke krku. Vlkodlakovy čelisti se mi sevřely okolo levé ruky, ale já si stihla přehodit meč do druhé ruky. Rozmáchla jsem se a dobře si uvědomovala, že jestli se netrefím nebo jestli sebou vlkodlak prudce škubne, můžu si i useknout ruku.

Vlkodlak sebou škubl a já musela pustit meč, abych si ruku neusekla. Sakra! Nezbývalo mi nic jiného než začít morfovat (slovo přejaté z Temného jazyka, Morphovag což znamená tvar nebo z řeckého morfé nebo latinského morfe, což znamená tvarovat). Proč při boji s vlkodlakem probírám původ slova? Mám se soutředit celou svou bytostí na svého nepřítele, ne?! Samaeli, posil mě, dej mi sílu, ZMĚŇ MĚ! poručila jsem. Přivřela jsem oči a bolestně sykla. Už jsem docela zvládala bolest při prvním doušku Samaelu, ale tato bolest mě málem srazila do kolen. Taky měla proč, svaly se natahovaly, měnily umístění, kosti zhutněly, celé tělo se mi měnilo. Hlava se mi mírně zvětšila a na dolní ret mě zatlačily špičáky. Ruce se mi zkroutily do pařátů a nehty se proměnily v drápy. Proměna chvíli trvala a druhý vlkodlak toho využil a pomáhal vytáhnout svému zraněnému druhovi dýku z ramene. Narozdíl od vlků jsem totiž i při přeměně mohla bojovat.

,,Tak si zatančíme, vlčku, ne?" otázala jsem se hned po dokončení přeměny hlasem mírně poznamenaným bolestí a ušklíbla se. Pak jsem se zarazila. Ovládej se, teď to potřebuješ více, než předtím! okřikla jsem se, ale Samael už mě téměř ovládl. Začala jsem divočet a sklonila se k zemi. Jemně jsem předníma nohama dopadla na zem. Teď jsem stejně jako vlkodlak byla na čtyřech. V hrdle se mi zrodilo podivné škrábání a když už začalo být nepříjemné, tak jsem začala vrčet. Ale né tak jako pes. Toto vrčení bylo tiché, varovné, ale jemnější, než vlčí. Toto bylo něco mezi vrčením a mňoukáním... vrčení kočkovIté šelmy.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (12x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Začátek cesty / 25. kapitola dara 22. 01. 2010 - 12:47
RE: Začátek cesty / 25. kapitola zulík 22. 01. 2010 - 14:54
RE: Začátek cesty / 25. kapitola lenca 30. 01. 2010 - 10:36
RE: Začátek cesty / 25. kapitola ronnie 03. 08. 2011 - 16:13