Začátek cesty / 20. kapitola

24. prosinec 2009 | 16.52 |

Příměří

Věštkyně na mě celou minutu upírala nesouhlasný pohled a já už se tak tak začala pod jejíma očima ošívat. Pak konečně promluvila:

,,Když příště řeknu: Miř na Třetí oko, tak na Třetí oko, ano? Když ti přikážu, kam zamířit, tak tam zamíříš, ano?" zeptala se ledově Věštkyně a zadívala se mi do očí. Nic jsem neřekla, protože jsem věděla, že kdyby mi ona řekla něco a můj Duch něco jiného, poslechla bych Ducha. Kde se tam vlastně vzal? Jakto že nezůstal v mém domě? Tyto otázky jsem, jako už docela dost věcí, odsunula na později. Nechtěla jsem, aby si Věštkyně o mém Duchovy přečetla. Vlastně jsem vůbec nechtěla, aby o něm věděla. Byl takové mé malé tajemství.

Nasedli jsme do taxi a nechali se odvést do průměrného hotelu. Cesta proběhla v nepříjemném tichu. Snažila jsem se to ignorovat, ale v zádech, byla jsem totiž otočená tváří k okýnku a pečlivě pozorovala okolí, jsem cítila upřený Věštčin pohled. Dojeli jsme na místo, já popadla své tři kufry a odnesla je dál od cesty. Věštkyně se na řidiče příjemně usmála, podivnou angličtinou s ním zavtipkovala a pak mu dala určenou částku peněz s menším spropitným.

S úsměvem se pak dívala na to, jak ten člověk odjíždí. Když zmizel za rohem, úsměv zmizel a má spolucestující a učitelka v jednom na mě upřela přísný pohled.

,,Dávej si laskavě pozor! Nevidí se každý den, aby taková křehká dívenka jako ty odnesla najednou tři kufry, když mimochodem řidič měl problém jen s jedním." řekla přísně. Povzdechla jsem si. Potřebovala jsem sprchu... tělo jsem měla napjaté málem k prasknutí a emocionálně jsem byla úplně vyřízená.

Doletěli a přistáli jsme a pak nás hned obklopil hlouček Lovců. Jako první složily poklonu Věštkyni za to, jak zachránila situaci a slíbily, že za to bude patřičně odměněna. Pak se vyptávali na podrobnosti ohledně ducha, zatkli sirény a nakonec zmizeli. Jediné, co po nich zbylo bylo to, že na nás u východu čekal taxík, který sice byl luxusní, ale o to dražší. Ani cestu nám nezaplatili. Skrblíci!

Unaveně jsem koutkem mysli zkoumala to, jak nám Věštkyně objednává pokoj. Když mi pak pokynula, ať jdeme dala jsem si záležet, aby na mě bylo vidět, že jsou pro mě ty kufry těžké. Jakmile jsme překročily práh ložnice a dveře se za námi zavřely, přestala jsem. Všechny tři kufry jsem bez sebemenších obtíží hodila na levou postel, která byla vzdálena asi tři metry a došla jsem k oknu. Koukla jsem se ven a pak zatáhla závěsy.

,,Nelíbí se mi tu. Je tu mokro a zataženo." odvětila jsem. Věštkyně se nepříjemně zasmála. Chvilku mě pak upřeně pozorovala a uvolnila se.

,,Hele, škvrně, začneme od začátku, ano? Budeme spolu ještě hodně dlouho a já nechci, abychom okolo sebe kroužily jako hladoví supi." řekla klidně a mě, nevím proč, toto nevinné gesto, kterým mi vyšla vstříc, dojalo. Zajímalo by mě, co to se mnou je. Jako malá bych nad takovou situací ani nemrkla.

.. Vypadá to tak, že čím jsem starší, tím jsem citlivější. Že by konečně nadcházela ta pověstná puberta.

,,Dobře, budeme přítelkyně." odvětila jsem s mírným úsměvem, ale v hlase mi neúmyslně zaznělo podezření. Věštkyně po mě šlehla na polo spokojeným a na polo pobaveným úsměvem. 

,,Kdo říkal že přítelkyně? Partnerky úplně stačí." odvětila žertovným tónem. Neodolala jsem a hodila jsem po ní polštář. Kupodivu se nechovala jako stará, upjatá mrzoutka, ale se smíchem jej odrazila a hodila po mě jiným.

,,Zítra ti ukážu město, pokud se za těch dvacet let moc nezměnilo, jako že počítám že ano, tak by to mohla být příjemná výplň čekání na další let." odvětila s mrknutím. Neměla jsem nic jiného na práci, takže jsem souhlasně přikývla. Koutkem oka jsem Gabrielu sledovala. Takové uspořádání mi vyhovovalo, ale byl to podivný kontrast proti tomu, co se dělo předtím. Nezbývalo mi však nic jiného, než se s tím pokusit co nejuhlazeněji vyrovnat.

,,A ještě něco, v České republice jsou trochu jiné zvyky, než u nás. Hallowen se neslaví tak, jako u nás. Vánoce jsou také jiné. Budeš si muset zvykat holka... a navíc mají strašně těžký jazyk... představ si to, 7 pádů! Než jsem se naučila aspoň přijatelně mluvit tím složitým jazykem, tak uběhlo docela dost vody...." řekla Věštkyně zamyšleně. ,,Ode dneška tě budu učit osobně. Všimla jsem si, že studuješ gramatiku, ale musíš tím jazykem mluvit, aby to mělo smysl." dodala a zaplula do koupelny. Nedokázala jsem se ubránit a ohromeně jsem jejím směrem zírala. Opravdu jsem se češtinu učila, ale měla jsem pocit, že si toho nevšimla. Vypadá to, ale že ona všechno.

,,A také, až dorazíme do Čech, tak mi říkej Gabrielo. Nechci, aby se tam okolo mě motali nějací nadšení nováčci..." ozval se mírně znechuceně z koupelny hlas. Chtěla jsem ji na to říct něco jedovatého, ale pak jsem si na něco vzpomněla.

,,Když jsem dělala tu zkoušku, tak mi operátor řekl, že jsem dělala zkoušky na přijmutí do Rady...  Co to znamená... ? Protože v Radě, jak jistě vím, nejsem." odvětila jsem. Věštkyně... Gabriela vystrčila z koupelny hlavu.

,,Každý dostane takovou zkoušku, ve které ze sebe vydá maximum. Pro tebe by byla obyčejná zkouška moc lehká... proto jsi dostala test pro příjmutí do Rady." řekla Vě... Gabriela s pokrčením ramen. Zamyslela jsem se. To by dávalo smysl. Dále mě napadlo něco o ,Tom Lovci,, kterého měla matka ve složce. Přemýšlela jsem, jestli se na toto také mám zeptat Gabriely, ale pak jsem si to rozmyslela. Je to záležitost Rady a já bych o tom vlastně nic neměla vědět.

,,Dobře děláš, zaprvé bych ti to neřekla a zadruhé je dobře, že víš, co si máš nechat pro sebe... jen bych tě chtěla poprosit, aby jsi nic neskrývala přede mnou. Budu tvůj opěrný bod v cizí zemi a chci, aby jsi mi bezvýhradně věřila..." řekla zničeho nic Gabriela a já v jejích očích zahlédla něco, co se k ní vůbec nehodila. Veselí a přátelství... a náklonost.

,,Dobře... ale nějaká tajemství si přece jen chci nechat pro sebe." řekla jsem s nevinným úsměvěm. Gabriela po mě blýskla zvědavým pohledem, který byl možná i krapet podezíravý. Ignorovala jsem to. Snažila jsem se myslet na cokoliv jiného, než svého Ducha. Měla jsem takový divný pocit, že bych jeho obrázek teď v mysli mít neměla. Šlo to ztuha.

,,Nechtěla jsi se osprchovat?" zeptala jsem kvapně a v duchu si přeříkávala všechny prvočísla do sta, druhé mocniny do padesáti, druhé odmocniny do čtyř set, třetí mocniny do třiceti a třetí odmocniny.... dále jsem si opakovala nejdůležitější poučky a chemické prvky... také některé vzorce z všeobecného přehledu, poučky a věty...

,,Děje se něco?" zeptala se podezíravě Gabriela. Z koupelny vyšla celá, jen ve spodním prádle. Bílém.

,,Nemůžu si vzpomenout na přesnou definici jedné poučky." řekla jsem mírně sklesle... a opravdu. Docela mi to lezlo na nervy. Ale účel to splnilo... nezabývala jsem se svým Duchem.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (9x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Začátek cesty / 20. kapitola zulík 24. 12. 2009 - 22:11
RE: Začátek cesty / 20. kapitola ronnie 03. 08. 2011 - 15:19