Moira | Začátek cesty / 24. kapitola

Omlouvám se, že to trvá tak dlouho, ale vůbec nemám čas... tak si aspoň užijte tuto kapitolu!!

Útěk se nekoná

,,Ne, odlétáme za dvě hodiny!" řekla nekompromisně Gabriela.

,,To ale nemůžeme, sama jsi naznačila, že bez TEBE je rozdrtí!" vyhrkla jsem zoufale.

,,Mám jiný úkol!" odsekla Gabriela.

,,Já půjdu bojovat a tím pádem půjdeš i ty, pokud mě máš chránit." prorokovala jsem temně. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vědma Gabriela, nejlepší Mystik Lovců nechce vědomně pomoct svým společníkům tady v Británii. Ať už je ta její averze proti Britům jakkoliv velká, nesmí jí to překážet při práci! V boji jdou veškeré osobní pocity stranou!

,,To nemá s tím, že mám averzi proti Britům, nic společného!!!" křikla na mě Gabriela. Začínala být vzteklá a přestávala se ovládat. Jak já to dokážu, že každého připravím o sebeovládání?

,,Bojovat budu... bude to skvělé zaučení, když se hned na začátku ochomítnu v pořádné bitvě.." zahuhlala jsem a zahrabala se do teplé peřiny. Právě jsem se osprchovala a vlezla do úplně studené místnosti. Gabriela buď nevědomky, nebo spíše naschvál nechala celou dobu otevřené okno, takže když jsem jen s osuškou okolo těla vylezla z teplé koupelny, myslela jsem, že vyletím z kůže.  Drkotaly mi zuby zimou a já si sebou nevzala fén. Takže se s mokrou hlavou třesu pod peřinou, z které mi čouhají nohy, pokud se nestočím do klubíčka.

,,Nenuť mě tě spoutat, do boje nepůjdeš." odvětila už zase netečně Gabriela. Už se uklidňovala.

,,Víš Gabrielo, mě by teď nezadržela ani smečka Temných, bojovat půjdu, i kdybych měla skočit z okna.." zamyslela jsem se. Vlastně bych to mohla i udělat. Se Samaelem by se mi při skoku z čtvrteho patra nemělo nic stát... vlastně i bez Samaelu bych to přežila téměř bez škrábnutí...

,,Mám za úkol tě v pořádku dopravit do pražské Základny a pak tě chránit, dokud neuzná Rada to, že nepotřebuješ mou ochranu. A navíc, když tě nic jiného nepřemluví, tak ti chci říct, že já chci také bojovat! Chránit Lovce této Základny a zabíjet ty prašivé Temné, já chci také bojovat! Ale... měla jsem vizi, ve které jsi byla smrtelně zraněná a zaútočil na tebe Temný. Byla si někde v lese, ztracená... Nemohla jsem tě chránit... "povzdechla si Gabriela těžce. Zaraženě jsem zmlkla a oněměla. Na toto jsem neměla co říc. Takže Gabriela není zbabělec, jen se mě snaží chránit...

,,Za dvě hodiny odlétáme a to je mé poslední slovo... " pronesla Věštkyně. Zamyšleně jsem se na Gabrielu dívala. Já... já bych zemřela?

,,Gabrielo..." vydechla jsem. Ignorovala mě. Na nic jsem nečekala. Ani nevyšla ze dveří a já už vstávala. Došla jsem ke svému Loveckému batohu, popadla ho a došla zpět k posteli. Byla mi strašná zima. Otočila jsem batoh dnem dolů a celý jeho obsah vysypala.

Na postel dopadl meč, dýky, jedy, byliny, protijedy, obvazy, škrtící dráty, láhev Samaelu (secmet) a další a další věci. Konečně vypadlo to, co jsem hledala. Černá kazajka prošívaná Loveckým stříbrem, boty pobité Měsíčním kovem (Lovecké stříbro), opasek na meč a dýky a jiná důležitá výstroj Lovců. Ihned jsem si jí začala oblékat. Jakmile jsem si uhladila poslední záhyby oblečení, cítila jsem se skvěle, volně. Ozbrojila jsem se a naskládala věci zpět do batohu. Jak se toho tolik vleze do jednoho baťůžku, toť záhadou.

Koutkem oka jsem zahlédla pohyb a otočila se tam. Zůstala jsem zaraženě stát. Byla jsem to já.

Velké zrcadlo mě zobrazovalo úplně celou, od pat až po hlavu. Malá, na první pohled drobná postava byla navlečená do černostříbrné "zbroje", což mě dělalo ještě štíhlejší... teď už spíše vychrtlejší. Hnědozlaté oči se zvědavě dívaly ze spíše mírně hranatějšího obličeje, který ale zjemňovala zlatá záplava mírně zvlněných vlasů. Mé mírně zešikmené oči mi dodávaly nádech tajemnosti a vznešenosti. Usmála jsem se na sebe. Byla jsem, ano, teď už jsem to uznávala, byla jsem krásná. V té zbroji jsem ve svých očích vypadala dokonale.

,,Jak dlouho na sebe budeš koukat?" ozval se kousek ode mě, mimo zorné pole zrcadla, hlas. Otočila jsem se na Gabrielu. Vypadala, jak bych to popsala... vznešeně! I ona byla převlečená ho zbroje Lovců.

,,Vypadáš dobře..." ozvali jsme se najednou. Pousmála jsem se.

,,Jdeme?" zeptala se Gabriela a měla se k odchodu.

,,Takhle? Lidi na nás budou koukat jako na magory..." ozvala jsem se a ukázala si na nejenom meč houpající se mi u boku.

,,Vem si kabátek, ty kalhoty zase tak nápadné nejsou..." odvětila Gaberila a pak ke mě došla. Rychle a zkušeně mi zapletla cop a na jeho konec něco navázala. Když jsem si cop přehidila dopředu, uviděla jsem, že to je malá dýčka.

,,Wow... díky!" odvětila jsem tiše a plaše se usmála.