Začátek cesty / 27. kapitola

4. únor 2010 | 18.26 |

Poslední kapitola, pak už jen prolog a máte mě z krku.. :)) Užijte si čtení, m.

Nemilována

Zadýchaně jsem uhýbala před stále zuřivějšími útoky vlkodlaka. V boku mě pálila rána, kterou mi vlk roztrhal bok. Nehojila se a já neměla čas na to, abych se napila Samaelu. Vzduch mi hvízdal mezi zuby. Každý nádech byl obtížný.. měla jsem zlomená asi čtyři žebra.

,,Prosím, uklidni se!" chtěla jsem zakřičet. Chtěla, mohla jsem, ale... bála jsem se. Styděla jsem se něco takového udělat a navíc... něměla jsem na to právo. V dálce zaznělo zoufalé zakřičení Vřískalky, které v půlce utichlo. Vytí se už nějakou dobu neozývalo. Ale ani řinčení mečů.

Příliš pozdě jsem zaregistrovala ránu, mířící mi na zátylek. Rána mě zasáhla a donutila mě kleknout na všechny čtyři. Zoufale jsem se odkulila stranou a vlkovy nebezpečné čelisti jen těsně minuly místo, kde jsem před chvílí měla hrdlo. Příliš pomalu jsem se zvedla a než jsem se postavila do přijatelně obranného postoje, byl už vlkodlak zase u mě.

Zdálo se, jako by se neměl nikdy unavit. Jeho pohyby byly pořád přesné, rychlé... smrtící. Byla jsem unavená, Samael pomalu ale jistě vyprchávala a navíc, bojovala jsem s pološíleným vlkodlakem, který neměl co ztratit. Meč, kde mám meč? rozhlédla jsem se, což bych nikdy neudělala, kdybych nebyla ve své situaci. Nikdy bych to neudělala a také jsem věděla proč. Vlkodlak toho využil a další bleskurychlá rána byla tak silná, že mě odhodila dva kroky dozadu. Špatně se mi vstávalo, obtížně myslelo... Postavila jsem se a do břicha mi narazila vlkodlakova hlava. Vykřikla jsem bolestí.

Letěla jsem dozadu a zastavila se až o strom. Rána mi vyrazila dech a já vydala zvuk podobný zakňučení. Vlkodlak narazil na zlomená žebra. Vlk se štěkavě zasmál a z dálky mě pozoroval. Už nebojoval, hrál si se mnou. Roztřeseně jsem se zvedla a musela se opřít o strom, abych se znovu neskácela. Zastavila jsem třas nohou a snažila se zklidnit rychlý, povrchový a trhaný dech. Hmátla jsem dozadu a vytáhla nůž. Vzpomněla jsem si na něj, když jsem narazila na kmen stromu a on mi zřejmě udělal ošklivou modřinu na zádech. Čert ale sper podlitinu, já můžu zemřít!!!

Postavila jsem se do přijatelné obranné pozice a vlkodlak mě pozoroval.

,,Ty jsi mému synu nedala šanci přežít, proč bych něco takového měl poskytnout já tobě?" ozval se po chvíli. Dříve, než jsem se stačila pohnout, Samael už asi úplně vyprchal, jsem ucítila na tváři vlkův horký dech. Vlkodlakova srst mě šimrala v nose.

,,Já jsem nikdy nemilovala..." stačila jsem říct. Nevím, proč tato věta, tato slova, ale nic jiného mě nenapadlo. Nikdy jsem nemilovala. Otce jsem zbožňovala, ale nebyla to láska. K matce jsem cítila povinnost se o ní starat a být ji dobrou dcerou, nikdy jí neublížit. Stejně tak k rodu, byla jsem s ním spojená krví a to sebou neslo jistou zodpovědnost.

Žádný muž mi nepřirost k srdci, jen pár se jich k němu přiblížilo, k první z devíti bran. Napadla mě morbidní myšlenka. Mé srdce má devět okruhů, devět kruhů Pekla. 

Žádné příbuzné jsem neznala tak dobře, abych si je oblíbila. Možná až na Kayla, Kate a Mathewa, ale ti byli nasazení, aby mě hlídali, tudíž se jako přátelé nepočítají, i když se tak tvářili. Opravdové přátele jsem si neudělala z jednoho prostinkého důvodu. Mohli by je ohrozit Temní nebo je použít proti nám... říkával otec. Gabriela? A co Gabriela? Ta... na tu jsem v podstatě žárlila. Já jsem na ní žárlila? Asi ano. Ale nic víc, než vztah mezi spolupracovníky a někým, kdo toho druhého toleruje, nevzniklo.

Nakonec asi zemřu opuštěná... napadlo mě. Myslela bych si, že mě to vyděsí nebo aspoň rozesmutní, ale já to přijala jako fakt.

Z myšlenek mě pronudil hlas Temného.

,,Bojovala jsi dobře, štěně... obyčejně mláďata nezabíjím, ale..." vlkodlakova slova se mi zaryla do mozku a pak jsem už jen cítila, jak se jeho čelisti sklaply okolo mého krku. Bolest. vnímala jsem obludnou bolest. Křičela jsem bolestí, vzpírala se proti zdroji bolesti.

Šílená bolest. Bojovala jsem v posledním popudu sebezáchovy. Kopala jsem, kousala, trhala, škubala... ale po chvíli...

Bezmocně jsem měla ruce položené na srsti vlkova těla. Šílenství, poslední kapka naděje, že bych mohla přežít, zmizela a... 

Pomalu jsem se smiřovala s myšlenkou, že...

Zničeho nic jsem necítila jsem končetiny. Necítila jsem nic pod hlavu.

Bezmocně jsem ze sebe vydala ten nejsilnější a nejbolestnější, nejzoufalejší a nejšílenější výkřik, jaký jsem kdy slyšela.

Uslyšela jsem o sebe klapnout zuby a pak...

V tu chvíly přišla tma...

Tma a s ní strach, děs z té prázdnoty. Křičela jsem, ale nikdo mě neslyšel. A pak temnota pohltila i mě. Už jsem nekřičela.

Už jsem nebyla...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (9x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře