Moira | Začátek cesty / Epilog

Povídku V noci nevycházej tímto Epilogem uzavírám. Měla jsem k této povídce ještě dost nápadů, ale po přečtení jednoho článku mě úplně pohltila melancholická nálada. Chtěla bych věnovat tuto povídku všem, kdo jí četli a hlavně asi Daře, Das, Zulíkovy a Lence za povzbudivé komentáře a za to, že tento můj výmysl dokázaly číst. I já totiž vím, že nepíšu zrovna nejlépe, ale snažila jsem se a doufala, že to příjmete, i když to není dokonalé.

Den po boji

Gabriela:

Smutně jsem hledala to místo. Rozhodla jsem se sem vrátit večer, aby nebyla vidět krev tak ostře a aby večerní chlad alespoň trochu potlačil pach rozkládajících se těl. Ve své vizi jsem viděla, že nakonec přece jen nepřekonala svůj osud. Přeskočila jsem hromadu mrtvol a zamávala na jednoho Lovce propustkou. Pečlivě jí prohlédl a pak mě pustil dále. V očích měl obdiv, ale já ho nevnímala. Hledala jsem svou chráněnku.

Konečně jsem ze svých vizí začala poznávat okolí a do nosu mě udeřil pach Meyeniny krve. Po chvilce jsem došla na louku.

Vedle sebe tam leželi dva lidé, Meye a ještě nějaký Lovec. U nohou jim jako ten největší výsměch jak Lovcům, tak Temným, ležel stočený mrtvý vlkodlak. Lidské tělo bylo stočeno v embryonální poloze. U hlav jim nehybně stál další vlkodlak ve své zvířecí podobě. Až po chvilce mi došlo, že to značí to, že je ten vlkodlak živý. Stál tak nehybně, že vypadal jako z kamene... S pocitem marnosti a majestátnosti toho melodramatického obrazce jsem se na ten výjev vykolejeně dívala. Vlkodlak zaklonil hlavu a táhle a dlouze zavyl.

Ihned se spustil poplach, ale vlkodlak se nehýbal. Jako socha stál za hlavou dvěma Lovcům, pohled obrácen k Měsíci. Po chvilce se pohnul. Otočil hlavu ke mě. Jeho pohled mě vyděsil. Nemohla jsem vědět, že takto podobně před dvanácti hodinamy vyděsil i mou chráněnku, ale nějak jsem to vytušila. Vlkodlak se pak elegantně položil na zem. Složil si hlavu na přední packy a mírumilovně zavřel oči.

,,Lidé i Temní dělají v životě mnoho chyb... mou největší chybou bylo to, že jsem věřil. Že jsem věřil, že můžeme žít v míru..." pronesl do absolutního ticha vlkodlak. Pronesl to těžce, kajícným tónem. Louka byla už dávno obklíčená tuctem Lovců, ale já je gestem zarazila, aby vlkodlaka ještě nezabíjeli.

,,Teď... teď už mohu jen litovat." temný hlas vlkodlaka se změnil v temné mručení. Po chvíly mi došlo, že je to chrápání.

A jakmile jsem si to uvědomila, chrápání ustalo. Vlkodlak u hlav mrtvých Lovců se začal měnit v člověka. Ohroměně jsem to pozorovala. O tomto jsem nikdy neslyšela. Později jsem na to sepsala hlášení. Nazvala jsem to Dobrovolná smrt. Vlk se vzdá svého života, povětšinou z velkého žalu nebo z jiné velké tragédie. Může se to stát jen vlkům empatickým. A těch bylo na světě tak málo... má vlastní ruka (či Meyenina, jak se to vezme) v podstatě zabila jednu ze tří větev tohoto vzácného rodu.

Na louce bylo tíživé ticho. Zavřela jsem oči a potlačovala slzy. Tento pocit už jsem dlouho nepocítila. Pocit ztráty. Pocit... prázdnoty.

Otočila jsem se a odcházela pryč. Najednou se na louce strhl hluk a já jsem si v duchu zanadávala. Nechala jsem se napálit lstivým vlkodlakem! napadlo mě a vběhla jsem zpět na louku.