Začátek cesty / 22. kapitola

1. leden 2010 | 18.01 |

Londýnská Základna

V Londýně jsme navštívili pár hospod, vyloženě Loveckých a to myslím Loveckých, jako Lovci "mého" druhu. Dále Lovecké krámky, Lovecké knihovny, Lovecké...

,,Netušila jsem, že toto existuje!" vyhrkla jsem radostně (myslela jsem veřejné Lovecké obchody) a prohlížela si mistrovsky vytepanou čepel. Škoda jen za to špatné vyvážení.

,,Zdá se, že tady dámy jsou experti přes zbraně, ale zelenáčům neprodávám, na to se ten kov docela dost těžce shání." odvrkl prodejce naoko mile. Přitom z toho ironie jen číšela.

,,Ách ták, a proč je tedy tak špatně zpracovaný?" neodpustila jsem si vrátit mu urážku. Pokud bych toto vrhla po Temném, určitě by se nůž vychýlil minimálně o pět stupňů nebo by se nezabodl čepelí napřed.

,,Ty by jsi to líp neudělala, děvenko." řekl posměšně prodavač a zlobně se mu blýsklo v očích. Zdá se, že mám co dělat nejen s prodejcem, ale i výrobcem. Svaly se mu napnuly, jako předzvěst k útoku. Pche, tenhle asi slovíčko sebeovládaní nezná... vlastně nechápu, jak se vůbec mohl dostat k Lovcům. I když, pokud je jen tady v krámku, tak je to dostatečné vysvětlení.

,,Mí přátelé ano. Mí známí umí pěkně opracovat jakýkoliv kov." odvětila jsem.

,,Nemáš ani potuchy, jak špatně se ten kov opracovává." řekl prodavač zlostně a sebeovládání téměř úplně ztrácel. Tenhle by v boji nevydržel ani proti 3. třídě. pomyslela jsem si bezděčně. Beze slova jsem vytáhla pravou ruku a ukázala na ní se skvoucí prsten.

,,Nekteří se s tím kovem umí poprat, nekteří jej s láskou tvarují.... to je ten maličký rozdíl mezi ohromující a dokonalou prací." řekla jsem mile. Od Gabriely jsem se dozvěděla, že 5 nejlepších Lovců všech oborů Prahy, Moskvy i  Londýna odešli přes vodu do Ameriky, aby tam zařídily mnohem lepší Základnu. Bojovníci se vrátily zpět téměř všichni, v Americe pro ně nebylo dost Temných, zatímco Kováři zůstali převážně v Americe, díky dobrým cenám stříbra a dosti míst, kde mohli nerušeně své klenoty vystavovat Luně.

,,Vy dvě jste Lovkyně?" zeptal se prodejce překvapeně. Gabriela si povzdychla.

,,Ano, jsme tady... jedeme do Moskvy, ale napadlo nás se zde zastavit." řekla klidně.

,,V Rusku je prý velká zima." poznamenala jsem.

,,Ale i tady je strašně.. mokro." vyhrkla jsem hravě. Gabriela po mě hodila pohled typu: To už je trochu moc... a já poslušně zmlkla. Gabriela ještě jednou prohlédla zbraně nebo to dobře předstírala, všimla jsem si jejího, mírně nepřítomného pohledu a pak se beze slova otočila a vyrazila pryč.

,,Naschle..." broukla jsem mezi dveřmi a spěchala za svou učitelkou. Byla zachmuřená a mířila na Základnu. Než jsem se stihla zeptat, co se děje, sama mi odpověděla:

,,Chystá se hromadný útok nedaleko Londýna..

. ti Temní jsou čím dál drzejší!" prskla naštvaně Gabriela a dorazila k nějaké budově. Naklikala na disleji nějaký kód a rychle vešla dovnitř. Mě téměř vtáhla s sebou.

Stanuli jsme v něčem, co vypadalo jako výtah. Ocelová místnost, asi čtyři krát čtyři metry velká, stěny byly prázdné, až na  docela dost tlačítek nalevo s názvy jako: Jídelna, ložnice A, ložnice B, kuchyně...

,,Vědma Gabriela, dožaduji se vstupu do centrály." řekla přísně má učitelka.

,,Vstup povolen." ozval se mechanický hlas někde zhora. Koukla jsem se na strop kabiny a uviděla malou černou krabičku.

,,Vítejte doma, paní Gabrielo, vy i váš host." pokračoval nový hlas. Byl také mechanický, ale za tímto se skrýval člověk. Tím jsem si byla docela jistá.

,,Děkuji za milé přivítání, ale musím bohužel ohlásit poplach, potřebuji ihned mluvit se Staršími." ozvala se mile, ale nekompromisně Gabriela.

,,Starší byli svoláni, budou na vás čekat." ozval se hlas asi po pěti minutách. Gabriela vypadala, že za tu dobu asi vyletí z kůže nedočkavostí. Po tomto hlášení se Gabriela natáhla, aby zmáčkla jedno tlačítko. Automaticky, ani se na tlačítka nepodívala, zmáčkla knoflík s názvem: Zasedací místnost. Trochu jsem se nad tím podivila, ale pak jsem si domyslela, že Garbriela tu není poprvé.

,,Vstup nepovolen.." ozvalo se. Gabriela si netrpělivě povzdechla, něco pak naklikala do krabičky s číselníkem, jenž se objevila a ani ne dvě vteřiny a hned na to se ozvalo: Vstup povolen. Výtah se rozjel a atmosféra ve výtahu byla dusivá.

,,Teď budu mluvit a diskutovat s vysoce postavenými Lovci Británie. Ty se mnou jít nemůžeš, takže počkáš v jedné místnosti, do které tě pošlou. Později si tě najdu, ano?" trochu mě naštvalo, že se mnou Gabtiela mluví jako s malým dítětem, ale poslušně jsem kývla na souhlas. Byla jsem koneckonců ráda, že přerušila tíživé ticho.

,,Dobře. Nevím, jak dlouho to bude trvat, ale mělo by to být do dvou hodin... snaž se nic nevyvést." pokračovala Gabriela kárajícím hlasem. Přemýšlela jsem, proč to dělá, protože v Americe neměla péči o to, jestli skočím z útesu nebo sedím poslušně doma a čekám, dokud nebude připraven let do Londýna.

Když jsem tak o tom přemýšlela, tak mi vyšli dvě varianty toho, jak si vysvětlit její chování: Ta první je o tom, že Gabriela se snaží udělat dojem starostlivé učitelky na toho, kdo obsluhuje mikrofón. Ten druhý byl založen na tom, že mě chce prostě a jednoduše vytočit. Jen pohnutky k tomuto chování mi chyběli, takže jsem sázela spíše na první variantu.

,,Dobře, budu se snažit nic nevyvést..." pronesla jsem tiše a pokorně. Gabriela se spokojeně usmála a chválihodně na mě mrkla.

,,V to doufám.." jakmile to dořekla, otočila se čelem zad. Když se za mnou otevřely dveře, pochopila jsem proč. Otočila jsem se a chtěla vykročit, když mě Gabriela zarazila.

,,Ne, počkej tady.." natáhla se přese mě a rychle zmáčkla nějaké tlačítko.

,,Až tam dojedeš, vyjdi z přesunové kabiny a zůstaň v té místnosti. Pokud půjdeš někam jinam, tak to oznam, abych tě potom našla... Londýnská Základna je o mnoho větší než ta ve Phoenixu..." oznámila mi Gabriela a než jsem mohla začít něco namítat, dveře se tiše zavřely. Gabriela na mě stihla před zavřením dveří jen povzbudivě mrknout a už mě přesunová kabina nesla někam dolů. Jen jsem se chtěla zeptat, jak velká je ta londýnská Základna, když už v té Phoenixové jsem měla občas problém se orientovat, když jsem špatně odbočila.

,,Společenská místnost, místnost pro návštěvníky. Vítejte na Základně, Lovče - Lovkyně." ozval se mechanický hlas a chvilku nato se napravo ode mě otevřely dveře. Jistě a možná trochu moc rychle jsem vykročila ven z té plechovky, protože když přesunová kabina nečekaně zahla doleva a pak jela dále dolů, začala se mě zmocňovat mírná klaustrofóbie.

Rozhlédla jsem se a potlačila moc prudkou reakci překvapení. Místnost byla... hodně velká, pokud to popíšu střízlivě. Strop byl tak vysoko, že fresky, které na něm byly bych bez Samaelu nerozeznala. Místnost byla na první pohled stavěná jako velký obdélník, ale při pečlivějším průzkumu jsem zjístila, že zdi nabízejí mnoho výstupků. Za některými byly dveře, za jinými křesla nebo stolky. V jiných výstupcích byly nainstalované LCD monitory, jinde reproduktory, počítače...

Celá, typuji jižní zeď byla lemovaný sloupy, mezi kterými byly obří oblouky, jenž okázale zvýrazňovaly obří dveře. Dohromady tam byly čtyři hodně velké dveře a asi tucet přiměřeně velkých (přiměřeně znamená asi tak pět, šest metrů vysoké). Severní zeď byla plná elektroniky, od počítačů, po televize, až po věže (hudební). Také, mám pocit, jsem zahlédla nějaké playstationy a hrací automaty.

Západní zeď byla zdí kultůry. Bylo tam gobelíny, obrazy, fresky, které zobrazovaly vznik a vývoj Lovců a také Temných. Párkrát se tam objevily i nějaká akvária s tak exotickými rybami, že jsem je nedokázala pojmenovat ani já. Jediné, co jsem mohjla s jistotou říct bylo to, jestli pocházejí ze slaných nebo sladkých vod a také to, jestli jsou masožravé, nebo se živý plankonem či jinou býložravou potravou.

Východní zeď ale byla, tedy pro mě, nejzajímavější. Část byla pokryta exempláři Temných, ať už živých nebo mrtvých, další část byla pro ukázku různých nástrojů, které po staletí Lovci používaly a zdokonalovali. Dále na východní zdi bylo to, co mě zaujalo nejvíce. Krví, tím jsem si byla stprocentně jistá, poznala jsem to jak podle pachu, tak podle odstínu, tam bylo vyvedeno něco, co se mi okamžitě vrylo do paměti a co mi způsobilo, že mi po zádech přeběhl mráz.

Jednoho dne se zrodí Lovec. Neobyčejný zabiják, který bude zkázou. Až jej najdete, ctěte jej a pomáhejte mu, protože on bude tím, kdo skončí náš nekonečný boj.

Slova zčásti vyrytá, zčísti namalovaná na zdi, mi způsobily mírný tranz. Byla jsem těmi, už mírně zahnědlými slovy učarována.Tam, kde bylo toto proroctví napsáno, byla zeď stará, omítka opadávala a já si tipla, že Lovci jí neopravovali, aby nezničily tento starodávný text. A já bych dala ruku do ohně za to, že toto je hodně staré proroctví.

,,Meye..." na rameno mi přistála ruka. Trhla jsem sebou a konečně odtrhla zrak od těch písmen. Někteří Lovci se na mě podivně dívali a těkali pohledem ode mě na proroctví. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsou psány jazykem Temných. Byl docela podobný slovanštině, ale byl složitější. O dost. Jako by jste srovnávaly angličtinu a češtinu... napadl mě nesmyslný příklad, protože i angličtina byla v některých bodech dost složitá. Gabrielina ruka byla pořád na mém rameni, proto jsem se k ní otočila.

,,Ty umíš číst Temným?" zeptala se Gabriela překvapeně.

,,Ne..." vyhrkla jsem automaticky. Otec mi kladl na srdce, aby nikdo, kdo by neměl, nevěděl, že tento jazyk ovládám. Je to vlastně nebezpečné.

Když tak nad tím uvažuji, tak vlastně i Lovci jim běžně hovoří. Tedy Mystici. Pamatujete na to zaklínadlo?Bylo to Temným jazykem, jenom řečeno obráceně. Takže pokud by jste chtěli, aby se dveře otevřely, tak jednoduše řeknete pozpátku: Otevři! jen to musí být Temným jazykem. A jelikož otec se mnou Temným jazykem mluvil už odmalička (musela jsem mu slíbit, že to nežřeknu mamce) tak jsem jím plynně hovořila lépe, než francouszštinou. Napadlo mě, odkud asi uměl otec tak skvěle Temným mluvit.

,,Aha, jen že už tu hodinu a půl stojíš a zkoumáš ten text." řekla Lovkyně uvolněně a usmála se na mě.

,,Já jen, jakým je to jazykem. Teď už vím, že je to jazykem Temných." řekla jsem s úsměvem. Hodinu a půl... to jsem musela úplně ztratit pojem o okolí a čase! Hell, jak jsem to dokázala?! pomyslela jsem si zděšeně a dala si záležet, aby Gabriela z mého obličeje nevyčetla ani jednu emoci, o které nechci, aby věděla.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (10x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Začátek cesty / 22. kapitola zulík 06. 01. 2010 - 20:06
RE: Začátek cesty / 22. kapitola ronnie 03. 08. 2011 - 15:50