Jana Rečková, narozená Zahrádková 27. dubna 1956 v Kladně, vystudovala lékařskou fakultu Univerzity palackého v Olomouci a je lékařkou (odělení neurologie ve Fakulní nemocnici Na Bulovce). Začala psát až v třiatřiceti letech, přesto je dnes produktivní spisovatelkou a za své práce je četně oceňovaná (Ikaros, TRIFID, několik prvních míst v soutěži O cenu Karla Čapka). Své povídky publikovala v časopisech Ikarie, Pevnost, Nemesis a mnoha dalších. Je také překladatelkou z angličtiny. Koukněte taky na recenze na Dračího mor a Dračí zloději, které jsou první dva díly zatím otevřené trilogie. :)
**
Jáma a dům
 |
Nakladatelství: Epocha Počet stran: 408 stran Žánr: fantasy thriller Vazba: paperback Rozměr: 115×180 mm ISBN: 9788075570468 Datum vydání: duben 2017 |
Anotace:
V Křížovém domě se najde hodně. Jeho pravý pán dokáže opravit skoro všechno. A co není v domě, najde se v Jámě. Včetně pekelných psů, kteří jsou smrtelně nebezpeční.
Fantasy s příchutí hororu a detektivky, v níž může a nemusí být pachatelem sám ďábel..
**
Jana Rečková... nevím, jestli jsem u ní narazila zatím jen na knihy, které prostě všechny měly tu zvláštní atmosféru, nebo jsou takové všechny, ale řeknu vám jednu věc - Rečková píše stylem, jaký jsem ještě nikde jinde nenašla.
Dokáže napsat statečnýho, čestnýho chlapa tak, aby se vám dostal pod kůži, aby byl zajímavý a vy mu fandili. Dokáže příběh splést způsobem, který vás pomaloučku, polehoučku vtahuje do sebe a vy ani netušíte, ve kterém okamžiku jste pro něj ztratili hlavu, zabloudili v něm a nechcete za žádnou cenu najít cestu ven.
Ta knížka si vůbec nic nedělá z toho, co si o ní myslíte. Vypráví svůj příběh a děj se co děj, buď budete číst dál, nebo ne, to si pak škodolibě bude polibovat, jak jste minuli něco zvlášntího a originálního, co nikde jinde nenajdete. A pak na vás spokojeně zapomene.
"Pocházíš odtud?" zeptala se Enka.
"Nevím. Copak si někdo dneska pamatuje, odkud pochází?"
"Já jo."
"Vy v Křížovém domě jste vyjímka. Lidé s kořeny. Ale běžné to vážně není." prohlásil. (str. 103)
Je to příběh Křížového domu. Dům stojí a bude stát. A v něm je rodina. Jelikož, však víte, krev je silnější než voda. A v tomto případě se dědí takový zvláštní, nenápadný gen, který dělá zatraceně velký rozdíl. Takže, Dům, rodina, trocha magie. A ten zbytek, myšleno reálný svět, to je jen nepříjemnou nutností.
Obyvatelé Křížového domu si žijí své životy, někdy pomáhají, někdy chrání, před lidmi, před pitomostí, před zlou magií...
Enka na sobě cítila strýcův pohled a bylo jí jasné, že mu něco vrtá hlavou. Pak zaklinkal telefon, byla to Helena, viděla ji před sebou v tom růžovém župánku, který ji slušel a který neměla ráda, u stolku s kávou. Ben bude jistě někde poblíž, poslouchá a přemýšlí tím svým procesorovým způsobem, naše umělá inteligence, nadáná vtipem, emocemi a tu a tam jakousi lehkou jasnovidností... Tak jako někdy my, s tím podezřelým rodinným genem. Nebo dvěma. (str. 113)
Jáma a dům je podivný propletenec několika generací, paleta charakterů, i když jsou ústředními postavami Enka a Enyk. Nejsem si jistá, zda je možné si k nim vytvořit bližší vztah, jsou prostě tak jiní, jednou nohou v jiném světě, který je skrytý za závojem i nám, a ostatní postavy, přestože mají svou důležitou roli, nejsou tak silnými charaktery, abych se jimi nechala strhnout. Well, "nemožnost" je možná špatný pojem. Spíše neschopnost je pochopit. Zamilovat si je můžete tak jako tak. Jako já. A veverky. *smích*
Není to klasický příběh. Nikdy jsem netušila, kam ta cestá plná nečekaných zatáček a zvratů vedla. Byla plná překvapení, někdy nemilých, někdy šokujících. A poslední můj postřeh - kniha má podivnou, fantasmagorickou atmosféru. Prostě jsem to tak vnímala. Proto je tak podivné, že mi přišla dokonale reálná a pravděpodobná. Přes svou snivou kvalitu byla napsaná až podivně old school stylem, který mi připomínal příběhy z už pominutých, ne tak uspěchaných let. Ne špatně, spíše svým obsahem a způsobem, kterým byl děj veden. Možná na to nejsem zvyklá, jelikož v příběhu byl tak typicky český prvek, což jsem v jiných urbankách (jelikož čtu takřka pouze zahraniční) neviděla.
Připomnělo mi to mé dětství na dědině, kdy jsem se ve starém domě své tety bála jít na půdu, ze strachu, co tam najdu; a více mě bylo v lese než doma a tak jsem byla nejšťastnější.
A uvnitř v domech je všechno, co člověk potřebuje; obchody, kanceláře, dokonce i malé automatizované továrny, o restauracích všeho druhu nemluvě. Není nutno vystrčit nos, když prší nebo fouká. Z bytu do kanceláře člověk udělá tak deset kroků při přestupu jednoho druhu dopravy na druhý; málo pohybu, jistě, ale dokonalá zdravotní křesla prospívají páteři a zbytek se nažene v posilovně s odbornou obsluhou a odstupňovanými programi od relaxace přes rekondici až po skutečně náročné cvičení.
Město, a speciálně Hradec, je jediné místo, kde se dá normálně, civilizovaně žít. Přírodu musíme zachovat, pochopitelně, už kvůli dětem, aby věděli... Nebyla si úplně jistá co, ale zatím to nevadilo, děti si ještě nepořídila. (str. 207)
Byla to podivně smutná a tragická předpověď budoucnosti. Ale především to byla parádní jízda. Mám psaní Rečkové ráda, nejsem si jistá, zda jste ode mě mohli čekat něco jiného, každopádně doporučuji se na knihu kouknout. Možná najdete něco nového a precizního. :)
Setnout. Dolomit. Utrhnout. Rodinný recept. (str. 388)
(mluvilo se o hlavě, btw. *smích*)
Hodnocení: 4,5/5