Kateřina Petrusová je česká autorka narozená 23. března 1982 v Pardubicích. Své první dvě povídky napsala ve čtrnácti letech. Další přišly o tři roky později, kdy se zúčastnila několika literárních soutěží. Na nějakou dobu pak psaní opustila, vrátila se k němu teprve nedávno a vydala úspěšnou prvotinu Nebezpečná láska, jehož volným pokračováním je Nepřítel mého nepřítele.V současnosti žije se svým manželem a dvěma dcerami v Pardubicích a pracuje na třetím volném pokračování o Bavettových, pracovní název Vzlétnout, který by se mohl objevit na jaře roku 2014.
**
Nepřítel mého nepřítele
Bavettovi 2
 |
Nakladatelství: Fragment Počet stran: 368 Žánr: romance Rozměry: 128x196 Vazba: pevná ISBN: 9788025316702 |
Anotace:
Dluhy se musí platit. To ví i bývalá policistka Joan, která má závazek vůči samotnému králi drogového podsvětí. Ten se nyní hlásí o splacení dluhu a jako pojistku unese Joaninu malou dceru Amy. Zvládne Joan zabít Roberta Bavettu, jednoho z vůdců italské mafie, a dostat svou dceru zpět? Co když existuje ještě jiný způsob, jak Amy zachránit?
**
Na Nepřítele mého nepřítele jsem se, navzdory všem kecům, které jsem nepochybně měla, upřímně těšila. Nebezpečná láska, které je Nepřítel volným pokračováním, mě děsila anotací i názvem, ale nakonec mě hodně překvapila a líbila se mi. A Nepřítel mě už neděsí ani anotací, ani názvem, což je fajn.
Příběh se zase odehrává v New Yorku, znovu se vracíme do Bavettovic rodiny a tentokrát si posvítíme na Michaelova staršího bratra, Roberta. Robert je připravený po odstoupení otce převzít vedení rodiny, je to mafián a jako takový si dává bacha na svůj život. Nejeden konkurent by ho rád viděl tuhého. Stejně tak Toro, prohnaný vůdce drogového posvětí.
Do příběhu vstupujeme s Joan, bývalou policistkou. Jednou se s Torem setkala a on, místo, aby ji zabil, ji nechal jít. A po třech letech se vrátil a chce svou laskavost zpět. Pro jistotu jí ještě unesl dítě. A Jo je zoufalá a udělá vše pro to, aby své dítě dostala zpátky.
Třeba klidně i přistoupí na plán, jak zabít budoucí hlavu Bavettovy rodiny.
Je hřích lhát člověku, který mě učil lhát? Myslím, že ne. – Robert (str. 292)
Robert je dobrá postava, na knize jsem si ho oblíbila nejvíce. Sice mi trochu nesedí do mozaiky mafie, a jakožto vůdce rodiny mi ho hlava nebere, ale dobrá, to se dá odpustit. Jeho pohledy jsem četla nejraději, asi to bylo tím, že když byl spolu s Johnnym, jeho bodyguardem, většinou jsem se zmohla tak akorát smát. Oba jsou vtipné postavy, dobře napsané. A mají chlapské řeči, mluvili jako drsní hoši, samozřejmě ne před slečnami a dětmi, a já za to autorku miluju.
Joan, bývalá policistka, mi ze začátku přišla zvláštní, až moc hysterická a odevzdaná na bývalou policistku, což mě docela rozčilovalo. Ale pak se postupem děje konečně začala měnit, čím dál častěji ukazovala záblesky pořádného charakteru a já si ji i docela oblíbila. Prvenství sice pořád drží Robert, zlatíčko, ale není vůbec špatnou postavou.
K ostatním – některé postavy Petrusová napsala vážně dobře, některé jen zmínila, ale v podstatě jsou postavy tím nejlepším na knize. Robert i Joan jsou propracovaní, jejich myšlenkové pochody mě místy vážně zaujaly a bavily. Dialogy Roberta s Johnnym mám skoro chuť označit za dokonalé. Jediné, co mi vadilo, byla postava Tora, drogového vládce. Autorka jej popsala jako mazaného a vychytralého parchanta. Ale pak se tím neřídila, jistě, byl nebezpečný, ale ne natolik, nakolik by měl.
Položila jsem nůž. Na akademii nám kapitán Archie kladl na srdce, ať se nikdy nehádáme v kuchyni, protože tam jsou po ruce nože, v koupelně s napuštěnou vanou a v dílně. Jakmile máte po ruce potencionální zbraň, vzroste šance na napadení osoby, se kterou se hádáte, o šedesát procent. Statistiky. I když vypíchnout oko tužkou se dá taky, jen to chce trochu jinou náturu. – Joan (str. 127)
Děj byl v pořádku, tak první dvě třetiny. Pak to začalo klesat, poměr děje a přeslazenosti začal být nevyrovnaný a popravdě, začalo mě to nudit. V poslední třetině jsem se místy smála těm hloupým scénám, místy už se jen šklebila, protože to prostě bylo příliš. Knížku jsem dočetla jen proto, abych věděla, jak to skončí, ne pro příběh sám, což mě mrzí. Pamatuju, že i u Nebezpečné lásky mi konec moc nesedl. Naštěstí to neskončilo totálně dobře a nežili šťastně až do smrti, přesto... no uvidíte.
Celkově je kniha dobrá, vtipná, poutavá, napsaná čtivě. Charaktery jsou propracované, autorka se už přeci jen se svými postavami a světem sžívá podruhé. Kniha oplývá nápady a zhruba dvě třetiny knihy jsem si doopravdy užila. Poslední třetina mě ale docela zklamala. Nepřítel mého nepřítele není ve skutečnosti kniha, po které sáhnete, když si chcete přečíst napínavý příběh o mafii a drogovém podsvětí. Ale, koneckonců, si vlastně na takovou knihu ani nehraje. Je to zaláskovaný příběh, ale dobře podtržený zajímavým nápadem a nastíněním děje, což z něj pro mě dělalo poživatelnou a dokonce i zábavnou četbu. Je pravda, že jsem čekala trochu více, ale ve finále jsem se bavila, a to je hlavní, hm?
"Jdi doprdele, Johnny," zavrčel jsem. Dočkal jsem se jen dalšího chechotu. "Za ten tvůj optimismus tě jednou někdo zastřelí." - Robert
"Jo. Ale jestli to budeš ty, tak mě nasereš." – Johnny (str. 14)
Hodnocení: 3,5/5
**
Tímto bych chtěla nakladatelství Fragment poděkovat za poskytnutí RC.