Moira | mouropisy a ztracené bludné

Takže, deset knih, které mě nejvíce ovlivnily, změnily, whatever?

I když se to nezdá, přeci už je to doba, kdy jsem svoje první knížky četla. A protože jich hodně nemám doma, budu muset zatraceně vzpomínat (a tuším, že mi bude muset pomoct i můj čtenářský účet v knihovně), než si opravdu poctivě vybavím nejen knihy, za které bych teď dala ruku do ohně, ale i ty, které jsem milovala jako mladší. :D

Nalezeno u Kristie, která to našla taky buhvíkde.

Elfové? Upíři? Všechno je to havěť.

(28.4.2013 - 9.10.2013)

Uvědomila jsem si, dneska, když jsem uklízela stůl, že se sice nazývám fanouškem klasické fantasy, ale je to pravda? Když se zamyslím, kdy naposledy jsem četla něco, co do tohoto žánru opravdu patří?

Moje láska k fantastice začala poměrně brzo, někdy v třinácti letech. (Což byl taky okamžik, kdy jsem začala tak nějak více číst.) Začalo to sérií Vznešení mrtví manželů Bendeeových. Ti mi poprvé ukázali, co to taková fantasy je. A pak už jsem se asi jen vezla.

Klasická fantasy, fantasy, já osobně  mám v hlavě neviditelné pojítko a pokaždé se mi vybaví elfové. Možná za to může Sapkowski s Tolkienem, ale je to tak. Hodně pro mě znamenají, jsou to... no, prostě elfové. Jistě, je i hrdinská fantasy, a ta toho má dost do sebe, ale magie a elfové pro mě vždy byli tak nějak definicí klasické fantasy. Když jste tam ty ušaté zmetky našli, mohli jste čekat dobý příběh. A je jedno, jestli to byli sliční peroxiďáci na houbičkách od Tolkiena, nebo hajzlové, kteří se chovají stejně jako lidé. Nebo hůře, což nadšeně odhaluje Neomillnerová.

 22. kapitola - Studená čubka