Moira | Všechno je to havěť

Elfové? Upíři? Všechno je to havěť.

(28.4.2013 - 9.10.2013)

Uvědomila jsem si, dneska, když jsem uklízela stůl, že se sice nazývám fanouškem klasické fantasy, ale je to pravda? Když se zamyslím, kdy naposledy jsem četla něco, co do tohoto žánru opravdu patří?

Moje láska k fantastice začala poměrně brzo, někdy v třinácti letech. (Což byl taky okamžik, kdy jsem začala tak nějak více číst.) Začalo to sérií Vznešení mrtví manželů Bendeeových. Ti mi poprvé ukázali, co to taková fantasy je. A pak už jsem se asi jen vezla.

Klasická fantasy, fantasy, já osobně  mám v hlavě neviditelné pojítko a pokaždé se mi vybaví elfové. Možná za to může Sapkowski s Tolkienem, ale je to tak. Hodně pro mě znamenají, jsou to... no, prostě elfové. Jistě, je i hrdinská fantasy, a ta toho má dost do sebe, ale magie a elfové pro mě vždy byli tak nějak definicí klasické fantasy. Když jste tam ty ušaté zmetky našli, mohli jste čekat dobý příběh. A je jedno, jestli to byli sliční peroxiďáci na houbičkách od Tolkiena, nebo hajzlové, kteří se chovají stejně jako lidé. Nebo hůře, což nadšeně odhaluje Neomillnerová.

Uklízela jsem dnes stůl a pod hromadou papírů našla starý sešit s povídkou. Sestra vyklízela jeden můj šuplík, protože já jsem ho údajně nepoužívala a ona ho strašně urgentně potřebovala. Jenže se mi tím pádem na stole udělala obří hromada. Tak to probírám, najdu sešit s povídkou a ze sentimentality ho otevřu.

Abych vás dostala do obrazu – první větší příběh, který jsem napsala a o kterém má smysl se zmínit, byla Katrina a Orisa. Je to sakra propracované dílko, na třináctiletého spratka, čarodějové, elfové, celý nový svět, skoro se až divím, co vše jsem dokázala vymyslet. Jop, měla jsem větší fantazii, byla jsem děcko. Ale přeci jen je to skvělá práce. Naivní, přihlouplá, o gramatice nemluvím, ale co se představivosti a nápadů týče, závidím svému mladšímu já a smekám před ním. Jistě, možná Katrina a Orisa není úplný originál...

Ale má to úžasnou atmosféru.

Četla jsem kousek povídky (byl to asi třetí sešit povídky, hádám, s chronologií jsem si tehdy moc hlavu nelámala a strašně ráda opouštěla postavu v momentě, kdy jsem nevěděla kudy kam, a psala od úplně jiného místa. Mělo to vtipný výsledek v tom, že mám napsané vlastně příběhy tři, spojuje je jedna postava, ale v každém příběhu už je zatraceně jiná. :D) a zarazila mě ta fantastická atmosféra, kterou to mělo. Elfové jsou elfové, kulisy středověké Evropy, království a meče...

Docela mi to připomnělo pocit, který mám ze čtení dílek Sapkowského. Myslím ale, že to bude spíše asociace na příjemné pocity, které jsem při psaní měla, než nějaké mistrné umění. .D Každopádně mě napadlo...

Kam jsem se to dostala? Čtu o upírech, vlkodlacích, duchách, čtu o čarodějnicích, vše moderní, vládne urban fantasy... ale kam se ztratila ta klasická fantasy,  kterou, tak tvrdím, miluji?

Myslím, že jsem se už strašně dlouho neponořila do žádného příběhu, který by mě do sebe tak vtáhl, připomněl mi minulost a dokázal mě okouzlit. Možná, že jsem vyrostla a nedokážu si to užít tak, jako když jsem byla malá a vážně věřila, že víly tu někde jsou, a když budu pít vodu z potoka, dostane se do mě síla země a budu taky kouzelný děcko.

(nesmějte se!)

Nedávno jsem dočetla Šlechtu a jeho Orcigard. Tam elfové jsou a já až teď, zpětně, dokážu ocenit ty kulisy a atmosféru, kterou nad svým dílkem vykouzlil a který ve mně zůstal. Píše úžasně a má tam elfy. Ale kromě Šlechty... kdy jsem damn četla něco, co bych mohla nazvat pravou fantasy?

Asi ani nechci hledat. Myslím, že si vystačím se slovíčkem dlouho.

Teď mě napadlo... slibuju si to už strašně dlouho, ale... já ještě nedočetla ani toho Sapkowského Zaklínače! Sem jsem se dostala.

Tvrdím o sobě, že jsem fantasy magor, který holduje klasické fantasy. Nevím, teď už možná budu slova volit opatrněji. Protože... klasické fantasy už tak často nečtu. Není to děsivé?

Kde jsou všechny vzpomínky? To nadšení z každého hloupého elfa, poznávání nových světů? To to jen tak opustím?

Ne. Ale vrátit se do starých kolejí by bylo tak těžké, nemluvě o tom, že by to bylo zbytečné. Protože urbanky, přiznejme si to, se čtou prostě líp. Wait, ne líp. Ale nemusím u toho tak přemýšlet. 

Tak jo.

Co teď?

**

(cca o půl roku později:

Je podivné, že když už napíšu článek, který je i docela dobrý, rozhodně není rovnou ke smazání, nejsem ho schopná ani zveřejnit. Weird.

Ale líbí se mi. Není to nijak poutavý text, ale vypovídá to něco o mně a o mých pocitech a názorech, a jsou to zrovna takové, které bych i ráda sdílela. .)

Musím se pochlubit – četla jsem klasickou. Na konci srpna jsem se na čtyři dny nechala unést Kronikou královraha od Rothffuse, který je momentálně autor jednoho z mých nejmilovanějších dílek. Ten chlápek... má neuvěřitelné charaktery. Jako živé. A styl psaní... číst tisícistránkovou knihu v kuse a pořád nacházet něco jedinečného a zajímavého, přečíst ji za dva dny. To už něco musí vypovídat ne? Více vyhledávám Žambocha, protože mi svým stylem psaní, svým humorem a sarkasmem, jednoduše sedne, i když hrdinskou fantasy většinou nevyhledávám. Barkly je divný hrdina, ale tak nějak ho mám ráda. A těch knih od Brandona Sandersona, skvělého spisovatele fantasy, kterých jsem přečetla... Ten chlap má tolik nápadů, až se jednomu chce plakat. Jeho osobní superschopností je vymýšlení nových druhů magie. A dokáže je pak vysvětlit. A všechno podat tak zatraceně logicky, až dokonce věříte, že se někde u nás na zemi taky schovává.

Autorů jsem teď potkala více, ale stejně se mi pořád stýská po elfech.

Ale polepšila jsem se.

Trochu.

Na druhou stranu mě pořád děsí, kolik urbanek dokážu přečíst, kolik kravin, ale na pořádnou klasickou fantasy si čas neudělám. A když už jsme u toho, ani na klasická díla literatury. Je mi z toho trochu smutno.)

**

(konečně teď:

Tak. Má líná maličkost po... wait, po skoro celém roce, konečně zveřejnila už předepsaný článek. Jde  se mnou z konce. :D Enjoy it. :))