Marie přecházela po své pracovně, sem, tam, sem, tam. Když už pominula ten směšný fakt, že se do své vlastní kanceláře musela vkrádat jako zloděj, protože nechtěla, aby Gabriel věděl, že už je zpátky... Všechno se sralo. Gabriel. Gabriel! A jako by toho nebylo málo, ještě si proti sobě poštvala upíry. "Doprdele!" zaječela a mrštila knihou proti dveřím. V zadunění skoro zaniklo klepání na dveře.
Chvíli bylo ticho.
"Marie?" ozvalo se jemně. Tmavovláska strnula, pak si však povzdechla.
"Potřebuješ něco, Gabrieli?"
"Můžu dál?"
"Ne."
"Marie?" nejistý hlas a překvapení. Čarodějka si promnula kořen nosu.
"Tohle je chyba," zamumlala si pro sebe. "Pojď dál, Gabrieli."
Dveře se pomalu otevíraly, jakoby nejistě, a pak ten skvělý léčitel vešel dovnitř. Marie jej sledovala.
"Už jsi,"
"Šílená už nejsem," odvětila Marie neutrálně. Čaroděj se uvolnil a dokonce se jemně pousmál.
"To je dobře. Co se stalo? Proč...?"
"Už jsem to nevydržela, Gabrieli," Marie se přistihla, že se uvolila a dokonce pousmála. Takový měl Gabriel na ostatní vliv. Potřásla hlavou a ustoupila. Nebylo to kouzlo? Neměl kolem sebe nějakou auru důvěřivosti?
"A to jsi musela propadnout zrovna Pečetím, Marie?" Gabriel se na ni zamračil a vypadal unaveně. "Do háje, nikdo netušil, co se stane. Copak opravdu nechápeš, jak to bylo nebezpečné? Zabila jsi čtyři lidi, Marie."
"Lidi, nebo čaroděje?"
"Záleží na tom?"
"Ne. Nezáleží." Uznala tmavovláska a unaveně si sedla.
Dlouho mlčeli.
"Co se děje?"
Marie na něj upřela pohled. Tuší něco? Nebo ne? Co udělá, když zjistí, že ví, že ji chce zabít?
"Problémy. Jako vždycky."
"Jako vždycky." Souhlasil Gabriel. "Marie, už dlouho neudržím na uzdě pomluvy."
"Které?" ucedila Marie.
"Ty, ve kterých jste spadly do řeky," Gabriel se odmlčel. "Upíři jsou čím dál více vtíraví. Chtějí vědět, co se stalo s mostem u Arény."
"Všechno jde do háje."
"Jo." souhlasil. Marie si jej přeměřila.
"Máme ale větší problém," Marie si hraně rozpačitě odkašlala. Gabriel strnul a pak se na ni vážně podíval.
"Ano?" Vypadal, že jej něco bolí.
"Musíme Radka probudit. Ale rychle."
"Proč?"
"Spadla jsem do šílenství pečetí..."
"Ano?"
Zhluboka se nadechla. Co říct? "Šli po mně upíři, Gabrieli. A já vkráčela přímo do... jak se jim to tam nadává, doupěte? Potřebuju Radka. Jinak mě ukřižují. Protože jsem napadla a dorasovala upíra."
Gabriel na ni zíral.
A pak dobrých deset minut nadával, tak barvitě, že by i jeho bratr smekl a s grácií uznal prohru.
**
Marie seděla za stolem a přemýšlela. Snažila se to nějak srovnat, ale když si to teď zpět prošla, nic nedávalo smysl.
Našla stopu upíří magie, když ji sledovala, narazila na Gabriela, ale po nenápadném vyzvídání měla pocit, že je doopravdy nevinný. A i kdyby se rozkrájela, nepřišla by ani na jeden důvod, proč by se jí Gabriel chtěl mstít. Navíc, znala Gabrielovu stopu jako své boty, kolikrát ji léčil. A to kouzlo, které na ni na mostě zaútočilo... poznala by Gabriela.
Plus stopy po cizím kouzelníkovi, a ten, kdo ji očaroval, možná taky nebyl z tohoto města.
Pak ta krabička, kterou našla u řeky. Kdyby si jen dokázala vzpomenout, kde jen jí viděla... kdyby si vzpomněla, věděla, že by se vše vyjasnilo...
Marii to strašně mátlo. Tak protichůdné směry stop. Prohnaný mizera, kdo se jí pověsil na paty. Náznaky vůbec nedávaly smysl.
A bylo na tom něco divného.
A pak poslední stopa. Tu našla náhodou, když utíkala od upírů. Další stopa vedla k šelmám, i když o té si Marie byla skoro jistá, že je falešná. Proč líčit průhledně falešnou stopu? Zmást? Poštvat proti šelmám? Amatérství? Ne, to poslední opravdu ne.
Marie se postavila a potřásla hlavou.
A vydala se navštívit Radka. Jen jej rychle zkontrolovat.
**
"Domove, sladký domove," zašeptala Marie obezřetně. Ať na ni měl spadeno kdokoliv, určitě věděl, kde bydlí. Chtěla si vzít jen pár věcí a rychle se stáhnout zpět do sídla. I když tam byl Gabriel a byla tam docela zranitelná, pořád ve větším bezpečí, než sama v ulicích. Samotáři umírali, pokud nebyli dost silní. Marie byla silná, ale měla proti sobě soupeře, s kterým si nechtěla zahrávat. Ještě pořád měla v paměti tu sílu úderů na mostě. A požírač života...
Vešla a první, co udělala, bylo nakrmení křečka. Měla špatné svědomí, že jej tu tak nechala, ale Renéina kouzla fungovala a pár dnů jej krmila zásobami. Křeček vypadal rád, že ji vidí. Minimálně ji aspoň nekousl, když mu dávala mrkev.
"Kdybych se dlouho nevracela, máš moje svolení vzít roha," odvětila Marie měkce. Křeček se zarazil a podíval se na ni, a čarodějka měla na chvíli pocit, že ji doopravdy rozumí. Otřásla se a šla do kuchyně.
Na stole viděla svou milovanou roztrhanou tašku. Zdálo se jí, že ten malý střet s harpyjemi tehdy na plošině byl tak dávno. Došla k tašce a jemně ji vzala do rukou. Známá tkanina, stará spolehlivá taška. A cítila z ní kouzla, spolehlivá kouzla ještě z doby před tím vším. Pevněji ji sevřela. Vše se sere, ale svou tašku si nechá.
Rychle se sbalila, vzala zničenou tašku a rozhodný krokem zamířila k Mraveništi.
**
Mraveniště. Marie se snažila příliš nerozhlížet. Mraveniště byla velká část Stopy, kde žili ti nejchudší. Z části bylo v podzemí, z části zcela ve vzduchu, někdy žilo přímo na řece a nikdo dodnces nezjistil, jak to ti lidé udělali, že je nic nesnědlo. Rozlézalo se jako rakovina celým městem, ve stínech, a nikdo se neopovažoval s tím nic dělat. Ani upíři. Už proto, že měli v ulicích Mraveniště skvělé loviště.
Čarodějů tu bylo málo, Kruh se o své staral a jen ti nejzoufalejší si našli cestičky až sem. Nebo závislí. Nebo ti s rozsudkem smrti. Bylo to teritorium lidí, dokonce ani larvy se sem neopovažovaly. Byly to děti řeky... ale nejednou se našly jejich ohlodané kosti. Lidé samozřejmě nic nepřiznali. Ale bylo to v období, kdy si i čarodějové museli utáhnout opasky a s jídlem šetřit. Marie by se opravdu bála jít těmi ulicemi, kdyby byla slabší. Nebo člověk. Ale říkalo se, že lidská dívka projde z jednoho konce Mraveniště na druhé a nikdo jí nezkřiví ani vlásek. Co na tom bylo pravdy... asi záleželo, jaké byla ta dívenka nátury. Ještě chvíli bloudila ulicemi, dokud nepoznala známé orientační body a za chvíli byla tam, kam mířila. Vsadila by se, že se ty ulice mění. Ale jestli to byla nějaká pokřivená magie samotného Mraveniště, nebo si zase hrála Stopa... kdo ví.
"Víš, nikdy nepochopím, proč taky pořád bydlíš," odvětila Marie jemně, když vešla do malé, chaotické dílny. Muž za pultem prudce vzhlédl a usmál se.
"Marie. Kolovaly zvěsti, že jsi mrtvá, že jsi šílená a že jsi psanec."
"No nemám já štěstí?"
"Dávej si pozor. Pomluvy mají moc."
"Mám pro tebe menší prácičku," položila na pult tašku. "Věřím, že tvé šikovné ručičky mou milovanou tašku spraví, Tade."
"Já ti ty věci neopravuju proto, abys je soustavně ničila!" ohradil se Tadeáš. Nevěřila mu ani slovo. Miloval opravy a bylo mu jedno, co opravoval. A čím složitější, tím lepší.
"Za jak dlouho to budeš mít?"
"Dej mi deset minut," usmál se. Marie zamrkala. Tohle bylo málo i na něj.
"Zkoušíš své limity?"
"Tak nějak."
"Je to moje milovaná taška. A víš, co musí moje tašky vydržet..."
"Neurážej mistra, drahá."
"Dobře." Marie si sedla na židli a sledovala jej. "Tak dobře."
"Kryj si záda, Marie. Myslel jsem to vážně. Až nepěkně často jsi v řečích, a příliš mnoho lidí se na tebe vyptává."
"Něco konkrétního?" Marie se neobtěžovala hrát lhostejnost. Situace byla špatná a Tadovi až potud věřila, tak proč neukázat trochu obav? Tadeáš byl slabý čaroděj, ale génius, co se týkalo strojů. Natolik dobrý, že jej tolerovali i lidé v Mraveništi. Kterým samozřejmě čas od času musel bezplatně vypomoct. Nebyl úplně nechráněný, Radek věděl, že má Marie Tada ráda a opředl jej pár skoro nepostřehnutelnými kouzly... ale stejně. Když se vzbouří dav, někdy ani ti nejlepší nemají šanci.
"Tvoje zvyky. Slabosti. Věci, který by chtěl vědět tvůj vrah."
"Doprdele. Jak vypadal?"
"To není tak jednoduché. Schovával se. A... něco..."
"Nemůžeš si vzpomenout?" zeptala se Marie jemně. Krabička. A je to tu zas.
"Nejen. Ono... ptal se na tebe tvůj chráněnec,"
"Cože?" Marie netušila, o čem to zatraceně Tad mluví.
"Ten Pražák. Zvláštní otázky, zda neobětuješ miminka a podobné pražácké keci. Ale... místy jsem měl pocit..."
"Soldán se na mě vyptával?" zeptala se Marie a netušila, zda je jen překvapená nebo i zaražená. "Jak tě sakra našel?"
"Netuším, ale to ale není to nejlepší," Tadeáš se natáhl pro bezmála mačetu a Marie jej skepticky pozorovala. A ještě zaraženěji sledovala, jak tím obrovským nožem udělal pár malinkým zářezů do... kůže? Odkdy byla součástí její tašky i kůže?
"Myslím, že se skrz něj vyptával někdo další." Jo, jsem prostě klikař, zavrčela Marie v duchu.
"Tak jsi to myslel, když jsi říkal, že je to složitější?"
Tad pokrčil rameny.
"Skvělé. Prostě skvělé." Marie se opřela o opěradlo a zavřela oči. "Prostě skvělé."
**
"Dobrý den," zarazila Marii příjemná tmavovláska s mikádem.
"Nemám čas, omlouvám se,"
"Je pravda, že jste přežila řeku?" vypálila na ni žena. Když se Marie zarazila, triumfálně se usmála. "Naďa Pokorná, časopis Černé myšlenky. Je pravda, že jste přežila řeku a Představený Kruhu Stopy leží?"
"Co je to za časopis?" zeptala se Marie podrážděně. Odkud sakra ví i lidé, co se v Kruhu děje? Když už se ten den...
,Gabrieli,' unaveně zavolala čarodějka zástupce. A jednoduše mu ukázala rozhovor s tou Pokornou. Byl ještě nadšenější než ona.
"Jediný týdeník, který ve Stopě pravidelně vychází," usmála se Pokorná hrdě a vůbec nevzala na vědomí, že jej Marie neznala. Na druhou stranu – čarodějové měli svůj časopis Čaroděj, který vycházel měsíčně a přispívala tam i Praha. Proč kupovat jiné časopisy.
Ale vědět, co se ve Stopě děje... to nebyla její myšlenka. Byl to Gabriel a zdálo se, že o tom časopisu už slyšel. Dobré vědět.
"Je to bulvár?" zeptala se Marie zaujatě. Pokorná zalapala po dechu a v očích jí zlobně blýsklo.
"Černé myšlenky možná jsou jedné periodikum, které ve Stopě vychází, to ale neznamená, že nemůže být seriózní!" ohradila se dotčeně. Marie dokonce začala uvažovat nad myšlenkou, že to opravdová novinářka je.
"Nikdy jsem o něm neslyšela,"
"Černé myšlenky zatím mají jen malý náklad,"
"Kolik?"
"Padesát devět odběratelů," odsekla Pokorná.
"Na několikamilionovou Stopu?"
,Běž do toho, Marie,' odtušil Gabriel a spojení s ním vymizelo. Ale jistě, kamaráde. Co pro přítele neudělám?
"Je to seriózní časopis. Drahý," zavrčela Pokorná. Opravdu vrčela. Neměla mezi předky šelmy?
"Jeden výtisk zdarma. A adresu, kam můžu poslat žádost o předplatné," kontrolovala Marie. Pokorná si ji dlouho prohlížela přimhouřenýma očima.
"Deset otázek a máte předplatné na dva měsíce,"
"To by vás zruinovalo."
"Budete dostávat mé výtisky," odvětila lhostejně. Marie ji sledovala.
"Mám možnost neodpovědět."
"V tom případě žádný časopis."
"To zní férově," trhla Marie rameny. Pokorná se spokojeně usmála.
**
Seděli v kavárně a Marie si Pokornou zkoumavě prohlížela. Lehký nádech magie, buď někde mezi předky čaroděj, a slabý, nebo amulet. Sázela by na to druhé. Ale šunt, protože jej Marie dokonale vycítila, a byl slabounký. Pokud to nebylo krytí pro silnější amulet. Ale Marie o tom pochybovala. Pokorná byla oblečená elegantně a s pečlivostí, ale její kousky nebyly nejnovější, ani nešly s módou. Přesto to byla elegantní žena.
"Čarodějka Marie. Proč bez příjmení?"
Co to dělám? Ptala se Marie sama sebe. Má tolik práce a zdržuje se nějakým hloupým rozhovorem pro někoho, kdo si nejspíše hraje na žurnalistu a spřádá nějakou past.
"Když čaroděje iniciují, stává se z něj nový člověk." Trhla Marie rameny. To byla půlka pravdy. Ta druhá byla, že její příjmení vedlo nepříjemně blízko k jejímu otci, a to by vyvolalo více než poprask.
"Nový člověk?"
"Začnete s čistým štítem. Pokud chcete, je pro vás Kruh nová rodina. A v mnoha případech to tak je. Moc přitahuje moc, a když se čaroděj narodí do nemagické rodiny, což je vzácné, zaviní to jen neštěstí. Když je čaroděj v magické rodině, buď pak s rodinou zůstane, a nic se nemění, nebo od ní odejde, a stane se někým jiným. A rodina to podle našich pravidel musí respektovat." Radek by na ni byl hrdý. Marie mluvila jako členka jejich PR týmu.
"Jinak?"
"Tohle je v povinnostech našeho Představeného a jeho zástupců, ne mě."
"Jste milenka Radka Bílého,"
"Myslela jsem, že nejste bulvár,"
"Nechte mě domluvit. Jste milenka Bílého, ale také třetí nejmocnější čarodějka Kruhu. Souvisí to spolu?" Marie si Pokornou pozorně prohlédla. Nebylo zas tak známé, že byla třetí nejmocnější. Nebyla to tajná informace, ale rozšířená také ne.
"Moc je vrozená. S tím nikdo nemůže nic dělat."
"A poslední polibek?"
"Kde jste toto slyšela, slečno..." koukla se jí na ruku, zda nemá prstýnek, a nespletla se.
"Pokorná. Naďa Pokorná."
"A kde jste zaslechla tyhle zajímavé řeči, slečno Pokorná?" Reportérka si Marii přeměřovala neutrálním pohledem.
"Ochrana zdroje, omlouvám se," odvětila s falešným úsměvem.
"Poslední polibek je něco vzácného a projevuje se jen v případech velmi velké důvěry nebo oddanosti." Čarodějka se opřela do sedačky a přimhouřila oči. Nebyla to pravda. Jednou poslední polibek dostala. Byl od muže, kterého viděla dvakrát v životě a pokaždé jen při formálních obřadech Kruhu. A pak ji vyhledal, držel si střeva v břiše, aby přežil dost dlouho, a dal ji poslední polibek. Když se Marie ptala proč, byla jeho poslední slova: viděl jsem to ve vizi. A zemřel.
Marie toho člověka neznala. Ale dal ji dar částečného jasnovidectví. Bylo to zvláštní a Radka to dost znepokojilo.
"Bylo to dost síly, abyste přežila řeku?"
Marie chvilku mlčela.
"Nikdo nemůže přežít řeku," odvětila pak tiše a nelhala. Pokorná zaváhala.
"Takže není pravda, že jste tam se svým Představeným spadla?"
"To jsem neřekla."
"Aha?"
"To je otázka?"
"Ne. Není." Pokorná se zamračila. Jako by si uvědomila, že už jí zbývají jen čtyři otázky.
"To není nová otázka," upozornila. "Takže jste přežila řeku?"
"Mnohokrát jsem se brodila mokřady a dělala svou práci. Ano, přežila jsem řeku."
Pokorná se na čarodějku zamračila. "A ode dneška tři dny zpět?" zeptala se opatrně.
"Kam míříte, slečno Pokorná?"
"Ke skvělému článku, který způsobí poprask a větší náklad Černých myšlenek."
"Omlouvám se, ale v tom vám nemohu pomoci. Ale dám vám radu – nedělala bych nic, co proti vám poštve Radka Bílého... nebo upíry," upozornila. Pokorná zbledla. Marie se zvedla k odchodu.
"Mám ještě tři otázky! A nedopila jste kávu!"
"Dám vám tři odpovědi, které si možná ani nezasloužíte. Pokud chcete vědět něco o historii Kruhu čarodějů, zeptejte se naši Kronikářky. Je to milé děvče, chodící knihovna a ví, kdy držet jazyk za zuby. Ale udělá hezký výklad.
Zajímavý článek by vám mohla obstarat Hledačka, pokud ji najdete a bude s vámi mluvit.
A pokud budete mít problémy s čaroději nebo nekromanty, obraťte se na mě. Jste mi sympatická a ráda bych věděla, zda vaše Černé myšlenky přežijí," usmála se nad tím dvojsmyslem. Pokorná si něco zbrkle psala na ruku. Co je to za reportérku bez notýsku?
"Vaši adresu? Ať mám kam doručit Černé myšlenky?" Na to ti tak skočím, holka.
"Pošlete to do mé kanceláře ve Hvězdné univerzitě," odmávla to. Hodila na stůl peníze a odcházela. A uvažovala, zda Pokorná pracuje pro toho, kdo po ní jde. Byla by příliš velká náhoda, kdyby se na ni někdo vyptával a Pokorná si zrovna v tu dobu vybrala čas na malé interview. Na druhou stranu, nemusela mít s útočníkem nic společného. Mohla jen dostat zaplaceno.
Marie měla v puse chuť kávy a trochu lítostivě ji napadlo, že to bylo zatraceně dlouho, co byla v kavárně, mezi lidmi, jen tak. Společensky prakticky nežila. Alespoň po ní lidé nepokukovali. Marie se bála, aby se nerozšířilo, že přežila řeku. Hodně lidí by pak chtělo, aby udělala nemožné. Zachránila jejich mrtvé milované, lovila poklady, cokoliv. Lidé byli pitomí. A čarodějové někdy taky. Naštěstí žádné takové řeči nezaslechla, ani Tad. A nikdo ji nesledoval. Zatím. Nikoho si nevšimla, pokud měla být přesná.
Po pár metrech změnila směr. A rozhodla se svým drahým kolegům zadat úkol. Do týdne bude chtít vědět i barvu spodního prádla Pokorné. A potřebovala se spojit s Gábinou. Ale neodvažovala se. Nepřitáhne pozornost nějakého zmetka rovnou ke své sestře.