DKS: 22. kapitola

4. březen 2014 | 17.28 |

 22. kapitola - Studená čubka

Stopa – Temná strana – Sídlo čarodějů Kruhu Stopy

Marie šla po chodbě a cítila se prázdná. Cítila se tak plná energie.

"Marie," Gabriel se na ni nedíval, když k ní přicházel. Ale pak musel něco ucítit, protože se zarazil a zvedl pohled. A strnul. Čarodějka mu pohled oplácela, bez emocí, vyčkávala.

Zachytila špetku energie, charakteristický pro myšlenkovou konverzaci. Dokázala teď zachytit i toto.

Gabriel, zástupce představeného, ten skvělý léčitel, zbledl.

Byl to dobrý člověk. Lepší než většina okolo.

Spěšně ustoupil.

Marie od něj odvrátila pohled a šla dále. Za sebou slyšela rozčílené nadávání a otázky:

"Jak to kurva myslíš, odebrala se k temnotě?! Jak jsi jí to mohl dovolit? Ty vole, Michale!"

Čarodějka se uviděla v odrazu. Její tmavé vlasy ji lehce povlávaly kolem tváře v neexistujícím vánku, v síle její moci. V levém oku ji praskla žilka. Pochmurně se pousmála a zhluboka se nadechla.

Když vydechla, vzduch zajiskřil magií a něco v jejím nitru ostře zabolelo.

"Ach." Natáhla ruku a polaskala vzduch zvlněný silou. Pak se zarazila.

Tohle bylo špatně. Měla přece úkol.

"Mňau,"

Čarodějka sklonila hlavu.

"Kočko," zašeptala Marie měkce. Sklonila se a pohladila ji. Kočka se celá naježila, ale ne nelibostí, prostě ji jen magie rozcuchala chlupy. Vlastně ta kočka spokojeně vrněla.

"Tebe už jsem viděla,"

Krátká vzpomínka, kočka, která ji upozornila před útokem vraha.

Ale žádný vrah přeci nebyl, že?

25cm; margin-bottom: 0.35cm">Marie se na zvíře pozorně zadívala a zamrkala.

Žádná kočka tady nebyla.

"Kočko," zašeptala a pousmála se. Ať kočka existovala nebo ne, připomněla ji, proč je tady. Moc už ji neovládala. "Nejsem posedlá mocí," zopakovala Marie šeptem. "Mám práci. Sestřička. Mám takový pocit, že máme nevyřízené účty. Zrazovat Radka se nikdy nevyplácí, že?"

A kdopak mě to chce bezbrannou?

Bezbrannou...

Marie se pousmála a všechny křehčí předměty v chodbě začaly praskat. Když se rozesmála nahlas, stěna vedle ní se zhroutila, zničená silou její aury.

"Ups." Marie s úsměvem šla dále. "Sestřičko, sestřičko, kdepak jsi?"

**

"Pane Bože, milostivý Vládce na nebesích. Posedlá," zalapal po dechu muž před ní. Svíral křížek.

"Tebe nechci," odvětila Marie bez zájmu.

"Ježíši Kriste, ty, jež jsi,"

"Ale znám tě," čarodějka na něj upřela pozornost a muž vykřikl. Pavel, vzpomněla si, ten s očima, které kradou tajemství, a vírou. Neviditelná síla jej přitiskla ke stěně. "Páchneš provinilostí." Tmavovláska si muže dlouho prohlížela. Přitlačila a muž vykřikl. Natáhla ruku a položila mu ji na rameno. Pavel začal křičet, pak vřískat, z nosu a očí mu tekla krev.

"Přiznej se, hříšníku," zašeptala tmavovláska beze změny výrazu. Nechala proudit více své síly, chtěla zjistit, co muž skrývá.

Matně si uvědomovala, že na ni někdo křičí, možná i útočí.

Čaroději se objevila tmavá skvrna v rozkroku.

"Ne. Ty nejsi zodpovědný za poslední útoky. Ale taky nejsi nevinný," Marie stáhla ruku k sobě a muž se zhroutil na zem. Třásl se, ale upřel na ni pohled plný nenávisti.

"Bůh tě ztrestá."

"Ach. Ale bohové nejsou. A pokud ano, o naše malicherné šarvátky se nezajímají," Čarodějka lhostejně odcházela. Kolem stála dobrá dvacítka čarodějů, sledovali ji, ustupovali jí. Báli se jí. A pak se vrhli Pavlovi Soldánovi, jenž nebyl nevinný, na pomoc.

**

"Konečně. Tebe jsem hledala."

"Mohu vám nějak," sestřička se otočila a hlas jí přeskočil, vykřikla. Couvla tak prudce, že porazila stolek, pár skleněných nástrojů dutě zazvonilo, chráněno proti rozbití kouzly, železné nástroje kovově zpívaly, rozechvívány navíc její mocí. Čarodějka ji zděšeně sledovala. Zoufale za sebou tápala po čemkoliv, co by jí mohlo pomoct.

Ale co vám pomůže proti někomu, kdo se odebral k temnotě?

"Představený přeci. Ten, kterého jsi zradila," odpověděla si Marie nahlas a zároveň mluvila k sestře. Ta vykřikla a hodila po ní obvaz. Rozplynul se metr před tmavovláskou.

"Marie!" křičel na ni hlas, věděla, že jej zná, ale teď měla práci.

"Ty jsi prodala informaci, že Radek Bílý spí," odvětila Marie mírně, stále se blížila.

"Ne! Já to,"

"Nelži!"

Sklo v místnosti se roztříštilo, sestřička se přikrčila a křičela, z očí jí tekly slzy. Z nosu krev.

"Nelži, už ne," dodala Marie jemněji a sestřička vykřikla, když ji síla odhodila na stěnu. Žena si při dopadu nešikovně zlomila ruku. Křupnutí znělo velmi hlasitě, vzlykání zvláštně ostře.

Marie tam stála, uprostřed místnosti plné střepů, světlo poháněné magií zběsile blikalo, porouchané vlivem Mariiny aury. Šero, světlo, světlo, světlo tak ostré, že bodalo do očí, a pak tma, a šero, tma, světlo, více světla...

Marie zvedla ruku a sestřička vykřikla, čarodějka však jen světlo ustálila. A sledovala svou oběť. A ta to nevydržela.

"Ano, byla jsem to já! Potřebovala jsem peníze, copak to nechápete?! Pro svého syna, je nemocný, on,"

"Tvůj syn umučil svého bratříčka, protože ho nenáviděl, nenáviděl, že nemá plnou pozornost své matky, a miluje bolest ostatních, neumí si pomoct..." odvětila Marie bezcitně, protože se jí zjevila vize, náhle, a ve svém stavu nevěděla, že by měla mlčet.

Sestra náhle umlkla, šokovaně na Marii hleděla.

"Ty lžeš!" Vysoký, hysterický nářek ženy, která popírá pravdu, kterou si uvědomuje i ona.

"Tvůj syn potřebuje léčbu. A tak jsi vzala peníze,"

"Ano! Udělala jsem to!" žena plakala, její slzy dopadaly na zem, volt za voltem. Marie se sklonila a jedné slzy se dotkla. Jednoduchý obrazec a...

Sestřička začala vřískat, spalovaná bolestí.

Po chvilce Marie přestala a žena se zhroutila na zem. Třásla se a plakala a naříkala.

"Neměla jsi ty peníze vzít, moje milá." Marie vzala sestřičku za bradu a zvedla její pohled k sobě.

"Já musela. Můj syn,"

"Chápu. Co matka pro své dítě neudělá?"

"Ano! Ano, musím se... Petr musí... on..." žena hystericky vzlykala. Marie ji bez pohnutky sledovala.

"Matka udělá pro své dítě hodně. Dokonce ukradne své kolegyni ve spánku pramen vlasů, ano?"

Někdo zalapal po dechu, sestra na ni pohlédla, v očích děs vědomí, že jí už nic nepomůže. Jak to jen dokázala, dostat se k ní nepozorovaně? A Marie náhle věděla. Vždyť ona jí to vlastně i dovolila! Gabriel chtěl vzorek krve, zda už ji řeka neovlivňuje... Hlupák, jsem pitomec. Tmavovláska zaskřípala zuby.

"Zrazení důvěry. Jak si můžeš říkat léčitelka? Zasloužíš smrt," zasyčela.

"Nemůžeš mě zabít," hlesla. "Já ještě nemůžu umřít..."

"A kdo mě teď zastaví, moje? Představený?" Marie se zvedla.

"Já musela!" zaječela sestřička.

"Kdo zaplatil?"

"Já nevím."

"Kdo?"

"Já to doprdele nevím! Do zkurvené řeky s tebou, děvko, já nevím!"

"Kdo, kolegyně?"

"Já nevím," sestřička se schoulila a plakala.

"Dala jsem ti možnost odpovědět. A tys ji nevyužila," odtušila Marie chladně. Natáhla se po ženě, ta instinktivně ucukla, ale Marie si ji přitáhla kouzlem a nedbala na to, že ji přitom zlámala nohy. A pak se ponořila do její mysli, hledala, bezohledně, a když pak odcházela, zbyla ze sestřičky jen prázdná loutka se spáleným vědomím.

**

Marie se procházela po místě, kde s Radkem spadli do řeky. Po spirále to místo obcházela, hledala důkazy, protože sestřička mluvila pravdu. Nevěděla, komu prodává, a prostředník ležel mrtvý pod jedním mostem. Poznala jej podle oblečení, stejného jako v den předání jejího pramene vlasů.

Marie líně zamrkala a sklonila se. Tady, napůl v bahně, byla krabička. Čarodějka ji zvedla a prohlédla si ji. Krabička, plastová, byla jí povědomá, ale odkud? Magie Pečetě jí měla pomoct, měla vytáhnout příslušnou vzpomínku, ale na krabičce samotné bylo něco matoucího, co si s magií hrálo. Marie nechala spadnout krabičku na zem. Nenesla by si s sebou neznámý předmět, který by ji pak mohl zabít. Ještě věc prozkoumala magii, ale řeka už se k ní dostala a Marie nic necítila. Přesto měla za očima vzpomínku, na dosah, věděla, že přesně tyto krabičky... něco.

Chvíli ještě stála na břehu a uvažovala. Pak se vydala dokončit prohlídku.

Znovu na lov, a pak našla to

"Bingo," pochmurně se usmála tmavovláska. Sledovala mrtvé tělo. Mrtvé tělo, mrtvé zrovna tak dva týdny, před kterými se to stalo. Mrtvé a páchnoucí upíří magií.

"Upíři," Marie to slovo ochutnala, chutnalo jako mršina, a hluboko pod tím byl strach, ale teď neměla na strach myšlenky. "Takže upíři."

Rozvážným krokem se vydala k paláci.

**

Zazvonil jí telefon.

René, blesklo jí hlavou.

Zvedla to jen, aby znovu rychle zavěsila, ale její přítelkyně byla neodbytná.

Marie se zamračila a zamyslela. Jak se jí co nejrychleji zbavit?

Zalapala po dechu, síla ji neopustila, ale náhle neměla její oblak okolo své mysli. Už se nemusela zoufale soustředit na to, co musí udělat.

"Ty jsi mrtvá?" ozvalo se jí do ucha zašeptání.

"Neblázni," Marie si promnula čelo, byla tak zmatená. Věděla, že si s ní síla pohrála, že nebyla sama sebou, ale...

René se na něco ptala a Marie jí podrážděně odpovídala.

Síla mě nechala mluvit s René, protože to tak bude rychlejší? Marie netušila, že je síla inteligentní. Ale nejspíše není. Je jen... selektivní, tak by to nazval Radek, nejspíše tušila budoucnost, s největší pravděpodobností četla její vlastní schopností, a pak prostě vybrala nejjednodušší cestu.

Ale není tohle zatracený projev inteligence?

Marii nikdy nenapadlo, že se kdy bude bát síly. Toužit po ní, respektovat ji, ale bát se?

"Radek udělal co?" ozvalo se nevěřícně.

Marie se stručně zmínila o řece. Teď to nebude rozvádět. Cítila strach, strašný strach, když René zmínila Radka a pak...

Pak René něco naznačila. Síla v ní se vzedmula, ale...

René zavěsila. Jen tak.

A než Marie stačila zavolat potřetí, moc ji zase posedla. A tmavovlásce náhle nějaké pitomé narážky byly ukradené. A tak šla.

K Paláci.

Za upíry.

**

Marie byla jednou z nejmocnějších čarodějek ve Stopě, proto se nebála chodit někam sama na lov. A se silou Pečetě? Procházela se po Stopě, lidé se od ní podvědomě odtahovali, ale slétávali se k ní cici, mušky, které parazitovali na zbytkové moci. Marie je spálila pohledem, i když by to teoreticky nemělo být možné. Bylo to šílené, protože tyhle mušky se živily řekou. Musela mít tolik síly...

Tmavovláska věděla, že se síla zase na chvíli stáhla z jejího vědomí. Netušila proč, ale zase na chvíli věděla, že je sama sebou. Potlačovala strach, protože si teď nemohla dovolit zpanikařit. Ale ta síla...

Magie Pečetě byla zlá. Marie nechtěla být melodramatická, ale nevěděla, jak jinak to popsat. Magie Kruhu také používala čirou sílu Bestie, tudíž zlou, ale ta byla filtrovaná přes původní kouzlo jako přes síto, a obrazce to ještě pojistily. Jistě, obrazce vlastně byly trhliny, skrz které se k energii Bestie čarodějové vůbec dostávaly, ale také zpětně kontrolovaly, že se čarodějům nic nestane. Ale tahle čirá syrová síla jako by byla intuitivní a chytrá. A Marie měla být tím, kdo ji hlídá.

A jako třešnička na dortu, něco uvnitř ní bolelo, a Marie se bála podívat na svou duši.

Něco se při kouzlení pokazilo. Chtěla jen pramínek moci, aby si ustálila štít, ale místo toho byla plná magie.

Tak strašně se bála podívat na svou duši. Bude jí část chybět?

"Neuvažuj o tom," sykla Marie. Tak zoufale přemýšlela, odkud se vzal ten nesouvislý obrazec, který získala, když na ni někdo v jejích představách zaútočil. Odkud se vzal? Opravdu od Radka? Bylo zvláštní, že Marie nepoznala ani přízvuk, který ten obrazec měl. Stopa, charakteristická nitka, která se táhne kouzlem, podle které určil dobrý senzibil i náladu, jakou čaroděj při kouzlení měl. Marie by měla být schopná určit i osobu, která tak čarovala, pokud by od ní nějaké kouzlo už viděla. Přinejmenším město, z kterého ten obrazec pocházel. Základní přízvuky se učily už malé děti. A Marie? Ta nevěděla nic.

Cizí obrazce... Čaroděj může využívat obrazce cizích měst, pracovalo to na přibližně stejném principu, ale se slabším výsledkem. Mohli to však používat jen ti, kteří uměli velmi dobře zacházet s obrazci a rozuměli schématům. Když pro to neměli cit, ne vždy to zvládli. Proto bylo paradoxní, že ti, kteří kouzlili přirozeně a nad obrazci se nezamýšleli, měli extrémní problémy používat cizí obrazce, pokud nebyli od narození citlivý na ty nejjemnější nuance. Což bez tréninku nebyli, protože pro ně bylo kouzlo tak rychlé, že nic nestačili vnímat. Když v obrazcích neuměli číst, neuměli chápat, jak postupně fungují, měli smůlu. Pochopit cizí obrazce, jaká část byla pro co použitá, kde měla slabiny... to byl základ.

Cizí obrazce čerpaly sílu z jiného města, takže se síla musela vést specifickými liniemi, jinak by obrazec zničila, roztříštila, síla by procházela liniemi, které byly příliš křehké, a neudržely by ji. A nakonec by byl obrazec v rozložení sil příliš jiný, než jak byl původně konstruován, a tak ani dobře nefungoval.

První věc při používání cizího obrazce bylo nalezení slabiny, kudy síla bude pronikat, a pak pečlivé vedení, aby se obrazec neroztříštil a všude naplnil. U domácích obrazců to nebylo tak důležité, protože byly součástí města, energie mohla proniknout kudykoliv a vyplnit všechny linie najednou. Síla šla prostě skrz jako sítem. Ale cizí obrazce musely mít místo, kudy síla vnikala, a kudy vycházela. A ustálena musela být liniemi, které je vázaly na jejich cizí město a navíc i na město současné. Bylo to složité. Skoro více teorie než opravdová magie.

Taky proto převládal názor, že cizí obrazce se nedají využívat.

Cizí obrazce byly navíc vícerozměrné, byl zde navíc už zmiňovaný rozměr, který tíhl k původnímu městu...

Marii to problesklo hlavou, hodiny a hodiny učení, kdy ji Radek toto vše nutil recitovat z paměti, a nejen to vyjmenovat, ale i pochopit. Byl tvrdý učitel. Ale vyplatilo se to.

Když teď Marie zkoumala cizí obrazec, věděla, že je smyšlený, ale kupodivu měl potenciál fungovat. Její mysl musela podvědomě dorovnat nesrovnalosti tak, aby pracoval, což jen dokazovalo fakt, že byla o mnoho chytřejší, když nepřemýšlela, jak se jednou Radek zmínil. Tvrdil, že její intuice je její nejsilnější stránkou.

Marie zkoumala přízvuk, který kouzlo mělo. Napojovalo se na město, ve kterém v životě nebyla. Ale možná nějaká zasutá předaná vzpomínka...

A nebo Radek.

Trošku jí to zvedlo náladu. Cizí kouzlo, neznámé kouzlo... musela by sice nejprve trénovat, protože i když to čarodějové vycítí intuitivně, kudy vést u cizích obrazců energii, je to velmi pomalé, mravenčí práce, a oni tento dar musí trénovat a naučit se jej urychlit. V tu chvíli byli i ti nejlepší na úrovni dětí. Ale byla tu ta možnost. A kouzlo, které ničilo štíty a nechávalo bezbranné... mohla by to být její nejlepší zbraň.

Marie cítila narůstající vzrušení, ale jen do chvíle, než uviděla budovu před sebou. Prudce se zarazila.

Kam to sakra šla?

Byla před Palácem.

**

Marie stála v knihovně, s oproštěnou od emocí sledovala polici, ve které chyběla jedna kniha.

Díky svému jasnovidectví, nebo možná senzibilitě, věděla, že tam byla kniha, která popisovala mechanismus požírače života.

"Takže tak to je?" zašeptala si pro sebe.

Upíři.

A cítila tu stopu, stopu magie Kruhu, ale tak slabou, že by ji ani nejlepší senzibil nezachytil, a ona tak věděla, že tu byl zrádce, ale ne kdo. Příliš pozdě. A v auře upírů stopa rychle zmizela.

Přesto věděla, kdo to byl.

Tuto knihovnu navštívil Gabriel.

Dokonce se zapsal do návštěvní knihy.

V tu chvíli to ještě nebolelo, protože nic necítila, síla ji ovládala, ale bude to bolet, později, uvědomovala si to, ale jen jako suchý fakt.

"Tak tahle krysa nám tu dělá nepořádek," ozvalo se ode dveří. Marie se otočila. Stál tam upír.

Bledý, ale vypadal jako člověk, nemocný, ale pořád jako živý tvor. Zatím.

"Prosím?"

"Násilné vniknutí do knihovny, zranění několika pracovníků," upír si olízl rty, jazyk měl nepřirozeně dlouhý a šlachovitý. "Ach moje, tvou vůni si pamatuji. Ty jsi ale vyrostla."

"Ty jsi rozhodně vinný, ale ne posledními útoky," usoudila Marie. Vydala se ke dveřím a chtěla odejít. Vypadalo to, že tím upíra zaskočila.

"Nikam nepůjdeš, myšičko. Pohrajeme si," zasyčel na ni upír. Byl mladý. Nevěděl, co je to posednutí temnotou.

Ale Marie stejně tak nevěděla, jaké zvláštnůstky mají upíři. Byli si kvit.

Tmavovláska na upíra pohlédla. Jen to. Výron síly a...

**

Marie stála před Palácem a třásla se.

Síla ji opustila, náhle, byla jen sama sebou.

Na rukou měla nepřirozenou krev a byla cítit upíří magií.

Z nějakého důvodu nebyla zraněná.

"Do... řeky. Co jsem to provedla?" vydechla vyděšeně. Rozběhla se zpátky do Sídla. O chvilku později se ozval zběsilý řev. Upíři našli svého nejmladšího.

Marie jen doufala, že ne mrtvého. Na konci existence. Nebo cokoliv, co pro upíra znamenalo konec věčnosti.

21. kapitola | 23. kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: DKS: 22. kapitola chuckyna 10. 03. 2014 - 12:59
RE: DKS: 22. kapitola chuckyna 10. 03. 2014 - 13:00
RE(2x): DKS: 22. kapitola moira 10. 03. 2014 - 23:16