Moira | DKS: 21. kapitola

 21. kapitola - Veni, vidi, vici

Praha – Podzemí, první úroveň, hotel

Spí.

Ví to.

A spí i ve spánku, zdá se ji o snu, o tom, že on spí.

Něco je špatně.

Kap, kap, kap.

Voda? Co je s vodou?

"Radku!"

**

René se s lapáním po dechu posadila, v uších jí ještě pořád zněl Mariin výkřik.

Málem se natáhla pro telefon, ale v tu chvíli si všimla dvou zlomyslných očí, které ji sledovaly ze tmy. Málem jej usmažila kouzlem, dokud si neuvědomila, že to byl její osobní démon.

"Přeje si paní něco?" ozval se skřípavý hlas tak nějak zlomyslně.

René cítila, že jí po zádech stéká ledový pot, cítila, že se jí třese ruka.

"Zmiz," zasyčela. Úplně zapomněla na vychování, zdvořilost, musí být sama. Hned. "Zmiz!" zaječela. Ani nepočkala, jestli to démon udělá, v mysli ji vykvetlo kouzlo a v ruce měla telefon.

Volala.

Zvonilo to.

"Teď ne, René," ozvalo se odměřeně. René svou chráněnku skoro ani nepoznala, a pak ji to Marie položila. Jen tak.

"To určitě," zavrčela rozcuchaná rudovláska podrážděně.

"Co se děje, René?" zeptala se Marie netrpělivě, když to jasnovidka vytočila podruhé.

"Na to se chci zeptat já."

Chvíle ticha.

"Chci najít svého vraha."

René zamrazilo a měla pocit, že nemůže popadnout dech.

"Ty jsi mrtvá?" sotva to zašeptala.

"Neblázni,"

"Tak si tak pitomě nehraj se slovíčky," odsekla René stejně. Marie zafuněla do telefonu.

"Shodili mě do řeky."

"Myslíš mokřady."

"Ne. Myslím pěkně hlubokou, zkurvenou řeku. A táhlo mě to dolů, tam, do toho nekonečna..." něco v hlase Marie bylo hypnotické. A zlomené. A ustrašené.

Kap. Kap. Kap.

Ježíši Kriste, ona je doopravdy mrtvá.

Doprdele.

"Marie..." René cítila v očích slzy.

"Nejsem mrtvá!" tentokrát zazněla podrážděnost v hlase nebývale ostře. "Zatím ještě ne..." dodala tišeji. "Co jsi potřebovala, René?"

"Radek... něco se Radkovi..."

"Radek skočil za mnou."

René si odtáhla mobil od ucha a podívala se na něj. Ne, přeslechla se.

"Radek udělal co?"

"Skočil za mnou do řeky," Mariin hlas byl neutrální, ale René v něm rozeznala strach.

"Marie..."

"Je v bezvědomí."

"Spí," odvětila rudovláska mimoděk.

"Ano. Spí."

René mlčela a sledovala stín na stěně.

Spadli do řeky.

A Bílý udělal něco nesobeckého.

Doprdele, musí ještě pořád spát.

Kap, kap, kap...

Do háje, co když to ale je pravda?

Ne, ona to je pravda.

Jasnovidka kouzlem rozsvítila. A z nějakého důvodu, jakmile bylo světlo a René uviděla svůj pokoj, došlo jí, že se to doopravdy děje, že nesní ani není ve vizi.

"Panenko Marie, vy jste přežili řeku," René se zvedla z postele a začala po malém pokoji přecházet.

"René, teď zrovna není čas,"

"Nezavěšuj to!"

"René..."

"Uvědomuješ si, co to znamená?"

"Cože?" Marie zněla zaskočeně.

"Samozřejmě, že ne..."

"René! Co se děje?"

"Copak už si nevzpomínáš? Radek, Radek to bude vědět, vzbuď Radka," René to položila.

Telefon zazvonil, ale René jej ignorovala. Vzpomínala.

Jak bylo to proroctví?

Něco o posledním cyklu, až dva přežijí, kat a oběť... "Kurva, nepamatuju si to. A Stázka už je mrtvá. Ví to už jen ten pitomec..." René si promnula obličej.

Už se nemůže vrátit do Stopy.

Ta myšlenka ji zastihla nepřipravenou, ale René si ji uvědomila s bolestivou jistotou. Už se nemůže vrátit do Stopy. Začalo to. A pokaždé, když se soukolí osudu začne otáčet, probouzejí se jasnovidci. A ti to urychlují, vždy, a do jednoho pak zešílí. Nemůže se tam teď vrátit.

"Gabrieli?" René si ani neuvědomila, kdy vytočila číslo zástupce představeného.

"René? Děje se něco?"

"Radek se musí vzbudit."

"Já vím, je tu blázinec,"

"Ty mě nechápeš, příteli. Radek se musí vzbudit. Teď ho potřebujete více, než kdy jindy."

"René?" v hlase čaroděje byl strach.

"Za jak dlouho jsou Hry, Gabrieli?" Chvíle ticha.

"Za necelý rok,"

René si povzdechla. Takže to nebylo tak rychle, jak se bála. Možná jen panikařila.

Ale jistě. Samozřejmě jen panikařila. A všechno na to samozřejmě ukazovalo, že? Jaký jasnovidec si spojí varovná znamení přicházející katastrofy a odvodí od toho, že za chvíli možná může přijít pohroma ohrožující celý svět?

Sakra.

"Vzbuďte Radka. A ať se mi pak neodkladně ozve."

A René náhle věděla, s jistotou, že na to Gabriel zapomene, a z nějakého důvodu si na to později nevzpomene ani ona.

Zamrazilo ji. Znovu.

Mrkla a náhle byla tma, kouzlo, které rozsvítilo, vyprchalo.

Dotelefonovala, seděla ve tmě v pokoji a byla jí strašná zima. A bála se. Po dlouhé době se opravdu hodně, prostě bála.

Zvonění, Marie. René se natáhla, a když se telefonu dotkla, překvapila jí krátká vize.

Co se děje, René? René... René... ach René, mám tě tak ráda. Zemřu? Bojím se... René... René... Mám tě ráda jako matku. V řece mi byla taková zima... Jsi moje rodina. René... René... neumírej...

Jasnovidka od telefonu ucukla. Náhle na ni vše dolehlo. A byla tak unavená...

Lehnout a spát... v hlavě tolik myšlenek, a strach, jako pavučina, proniká do každé myšlenky, strach...

Přesto dokázala znovu usnout. Nějak. A naštěstí spála beze snů.

**

A když se pak ráno vzbudila, nepamatovala si z noční příhody vůbec nic.

**

První věc, kterou ráno René udělala, respektive první věc po ranní hygieně, byla, že si koupila nové boty. Od probuzení se cítila mizerně, jako by jí něco unikalo, a tohle jí zvedlo náladu. Hrdě si vykračovala ve svých zářivě žlutých lodičkách a přála si, aby si vzala jeden z kostýmků, které nechala doma. Cestou to vzala přes pár pochybných obchodů. Vzpomněla si totiž na jednu roztomilou, trochu děsivou kletbu, která oběť polapí do pavučiny jeho největších děsů, promění mu život v peklo a přesně tohle René chtěla.

Už dlouho se tak nebavila.

Proklínání sice nebyla její parketa, ale byla přeci jen odbornicí na křesťanství a mnoho lidí si vůbec nebo jen velmi málo uvědomovalo, že když se studuje daná věc, studují se i její odvrácené stránky. René to přirozeně nijak nešířila.

Pro Maxe se rozhodně nemínila přetrhnout, tak zvolila klasiku – ve vaně bude mít sem tam krev, místo jídla brouky, potíže se světlem, náhodné ztráty osobních věcí, možná nějaká ta vyrážka, lehké obtíže v milostných dobrodružstvích, nějaký ten tvrdý předmět padající v blízkosti hlavy Maxe... jasné jednoduché prokletí. Jen maličké.

René se uculila, když si uvědomila, že jediný dostatečně kvalifikovaný exorcista v okolí byla ona. Práce exorcisty byla velmi obtížná, nejen technicky, ale i silou víry. Navíc musel být exorcista požehnán a vysvěcen papežem, což shodou okolností (a také menšího vydírání ze strany jejích velmi vlivných rodičů) René byla. Jistě, zlomit kletbu by měla být schopná i docela zručná čarodějnice, ale jen exorcista zaručí, že se nedostaví jisté... nepříjemné vedlejší účinky.

Když tak nad tím čarodějka uvažovala, měla by se ujistit, že se ty nepříjemné vedlejší účinky zcela jistě dostaví.

Kdyby jen čarodějové tušili, že René umí nejen proklít, ale i mnohem těžší černá kouzla, možná, navzdory svému vznešenému čarodějnickému původu, na který se hlavně Pražáci tak odvolávají, a navzdory pokroku, by ji nejspíše upálili jako čarodějnici. Strach dělá s inteligentními kultivovanými bytostmi divy.

René moc často neproklínala. Bylo to obtížné, náročné a pomalé. Navíc se to křížilo s její vírou a ona si to u toho nahoře přeci jen nechtěla posrat. Ale... každý má slabou chvilku, že? Nebo třeba devět dnů. René si v duchu slíbila, že se za to poctivě pomodlí a zajde do kostela.

Max se bojí vody. A také pavouků. A plynu. A ohně. Bylo toho hodně. Vlastě to byl zbabělec jak vyšitý. Dobře, co ho tak trochu potopit?

Zrovna, když uvažovala, jek jej dostat do požáru, ji napadlo, jak to vyřešit s dokumenty, které nesmí uniknout. Jednoduše a zlomyslně. Jakmile se dostanou za práh kanceláře, shoří. A i kdyby se nevynesly a po Maxovi bude veta... proč rušit kouzlo? Mohlo by to být zábavné. A chybička se vloudí vždy, nikdo přeci není dokonalý. Takže to udělá neplechu i po její malé akcičce. Byla se sebou nadmíru spokojená.

Tak, už měla skoro vše hotové. Teď už jen najít jistou slečnu a přesvědčit ji... v čemž byla René naštěstí velmi dobrá.

Rudovláska šla spát s velmi dobrým pocitem dobře udělané práce. Jen kdyby celý den neměla pocit, že jí něco uniká...

**

A pak dny začaly ubíhat jako voda, René sice byla v jednom kole, ale když jí šla práce jako po drátkách, ani si nestěžovala. Začalo to prostitutkou s dítětem, která přišla do Maxovi práce. Sehrála krásnou scénu, kdy vynesla na světlo jistou nemilou událost o pedofilii a navíc, když si náš úředníček údajně užil, nechal to ubohé děvče zemřít na ulici. Vykrvácela. Nechutné.

René by jej nemohla nenávidět víc.

A celý ten pro Maxe zatracený den pak korunovalo vloupání do jeho bytu, když byl v práci, kdy mu domov vybílili a jako třešničku na dortu mu napůl zničili, napůl ukradli sbírku starých zbraní, kterou miloval nade vše.

A k tomu, velmi nenápadně, jej René pomalu svlékala o démona za démonem. Měl jich dvanáct. Vsadila by ruku, že to byly ve většině úplatky.

Nešlo by to tak rychle, kdyby ji představený neumetal cestičku a Ščaršga tak nadšeně nespolupracoval. Práce, kterou by René obyčejně dělala týdny, náhle zvládala během hodin. Bylo to až znepokojivé.

Ale fungovalo to, tak pokračovala.

Studovala Maxovi smlouvy s démony, našla zadní vrátka, ta otevřela, popadla démona a toho zmrazila a uložila na bezpečné místo. Jednoduché elegantní, ekonomické a šetrné. Co víc si mohla René přát?

Vzala mu všechny démony, až na Ščaršgu, a jednoho, který byl nějakým zvráceným způsobem Maxovi věrný, darovala mu jej matka. Toho se René rozhodla donutit Maxe zradit. Těšila se na to.

Vše stihla krásně.

Pát minut potom, co odešla od Maxova sejfu, kde smlouvy démonů přechovával, tam přiběhl celý uřícený i jejich vlastník. Freneticky se k nim vrhl a René nenápadně zmizela dveřmi o úroveň výš. Než se dveře zavřely, vychutnala si jeho nářek, zněl hezky, a čarodějka se pak díky tomu usmívala i ve chvíli, kdy šla spát.

**

Další dny na to šla René spíše zlehka, Maxova do té doby neopětovaná láska, Nina, se dozvěděla o jeho minulosti, nevěřila tomu... avšak jen do chvíle, kdy se do toho vložila René. Nina si to šla s Maxem v dobré víře vyříkat, nejspíše si myslela, že to byly jen drby. A René se ujistila, že úředník, který měl Maxe předvést k výslechu, se objevil právě ve chvíli, kdy si ti dva vylévali srdíčka. A úředník, který měl Maxe dovést, krásně spolupracoval. Ani on neměl rád nacistické svině.

René byla ďábelská a skoro se bála sebe sama.

**

Jak rudovláska zaslechla z drbů v kavárně, ne že by si k ní někdo přisedl, ale čarodějové jsou drbny a nejsou zrovna diskrétní a tišší. Takže, diskrétní nebyl ani úředník, který Maxe předvolal, a nezapomněl před Ninou vyjmenovat všechna obvinění. Některá nezněla vůbec, ale vůbec hezky. Nina v tu chvíli, a tady se to liší verze od verze, buď vzala čaj a chrstla jej Maxovi do tváře, nebo mu plivla pod nohy a vyřítila se z kanceláře jako fúrie, mezi dveřmi ještě oznámila, že o nich uvažovala, v jedné fantasknější verzi dokonce, že je s ním těhotná. René věřila té verzi, kdy to ubohou Ninu zasáhlo nepřipravenou, ale našemu Maxovi věřila, tedy do chvíle, kdy uviděla Maxův výraz, myšleno výraz zbabělce na nestabilní půdě.

**

 Další den pak proběhla ta prokletá loupež dokumentů, bylo obtížné narafičit to nenápadně na zloděje, ale nakonec se tajná operace dostala na světlo a k nesprávným očím. René to stálo minimálně pět let života, protože nic nevycházelo tak, jak mělo, a čarodějka se obávala, že svým zásahem možná i zanechala stopu, která by k ní mohla vést... jako na potvoru u něčeho tak závažného, jako jsou vládní dokumenty. Ale nakonec se to rozběhlo a René se mohla jen modlit, aby ji představený Prahy doopravdy neplánoval potopit. Taková školácká chyba. To ten nedostatek času.

Rudovláska si pak zvedla náladu na druhém svém kousku, kdy prasklo obvinění, které Max, na Renéin popud, což byla ta pomluva, co zašeptala do ouška čarodějovi, který to řekl svému příteli, který náhodou znal Maxe, vynesl na světlo... A tak náš ubohý Maxim obvinil nevinného čestného čaroděje. Bez prověrky, protože na něj vedení tlačilo pro výsledky kvůli jeho čím dál zajímavější pověsti.

A veřejnost se obracela proti němu a přesně tohle René potřebovala.

Jako hřeb večera René ještě nenápadně zprostředkovala, aby Andrej, Maxův rival, byl ubohé zrazené Nině po ruce, až se bude chtít vyplakat. Jistě, chtělo to drobná kouzla, protože čarodějové nejsou idioti a přeci jen sebou nenechají manipulovat jako panenky, a na něco jemnějšího René neměla čas, ale... když se dva mají rádi, proč jim překážet? Stejně rudovláska viděla, že skončí spolu, a pokud to bylo ovlivněno jejím rozhodnutím v přítomnosti, pal to čert, jednou jsou spolu, tak proč to měnit?

**

Nepříjemné v tom dni byly dvě věci.

Dopis od představeného, že pokud někdy zpozoruje něco podobného v jeho městě ještě jednou, nechá ji ukamenovat.

Melodramatické, a děsivé. A výstižné.

A druhou bylo, že Max pochopil, nějak si propojil ji a své nehody, což se ale René dozvěděla až následující den, kdy...

**

René zírala na své dveře.

Tedy na místo, kde její dveře měly být.

Zatracený Maxim...

Měla na nich špičková ochranná kouzla. Mamá jí říkávala, že nemá kouzla kotvit jen na dveřích, že je to nespolehlivé... většinou to fungovalo. Vyřadit poctivé pevné dveře není tak jednoduché jako ve filmech. Ale toto by ji nenapadlo ani ve snu. Někdo ji ukradl dveře! Hotelové! Opatrně vešla dovnitř.

Pokoj byl až podezřele uklizený. Stála uprostřed pokoje a byla napjatá jako struna, když se ozvalo klepnutí na zárubeň, doslova nadskočila.

"Prosím později, jsem momentálně... zaneprázdněná."

Ticho.

"Noták, můžete laskavě zmizet od mých dveří... nebo aspoň místa, kde měly být?" René se otočila. Byla to Lena.

"Ach. Léčitelko Leno. Děje se něco?"

Lena se zlomyslně usmála.

"Poslal pro mě váš osobní démon. Prý preventivně, až budete uklízet svůj pokoj."

"Ah. Jak šarmantní a laskavé."

"Když myslíte..." odvětila Lena lhostejně a sedla si na nejbližší židli. A pak pobaveně sledovala, jak se jasnovidka snaží zbavit svůj pokoj velmi, ale velmi zdraví škodlivých kouzel. I s vizemi to šlo obtížně.

**

Ta síla tam nahoře, ta René opravdu ráda neměla, protože se ukázala výpomoc. Sličný, dobře stavěný a mocný čaroděj k ruce, který mohl všechna ta ošklivá kouzla ošetřit sám... a ukázal se až při konci úklidu. Takže čarodějka ničila poslední škodné kouzlo a ozvalo se klepnutí. Když René vzhlédla, uviděla svého známého promoklého čaroděje.

Přese vše se ale statečně usmála.

Když je na co se koukat, den není zas tak špatný... uvažovala, když ji čaroděj věnoval rozpustilý úsměv.

Lena ji pak vyléčila a René se v rekordním čase převlékla. A šli do kavárny. René a její starý známý.

Bez Leny.

**

Její promoklý čaroděj si nechával říkat Pianista.

A pokud šlo o nezávaznou konverzaci, byl mistrem. Vsadila by ruku, že byl mistrem i v jiných disciplínách, ale na to bylo dost času později. Na nějakou činorodější aktivitu přeci jen byla unavená a neměla na ni ani myšlenky. Tedy... nějaké myšlenky možná ano, ale...

Nechala raději konverzaci na jejím společníkovi.

René si to uvědomila až později, ale Pianista ji nějakým způsobem dokázal rozpovídat o úplně všem, svěřovala historky ze svého života, na které nejen zapomněla, ale které by živé duši mnohdy ani neřekla. A on vypadal, že oplácí stejným. Bylo to hezké odpoledne.

Že by to bylo tím jeho vzhledem? Hezké tvářičce se řekne ledacos.

René by bylo opravdu velmi líto, kdyby měl za úkol zabít ji.

Bylo jí fajn. Prostě hezky.

**

"Slyšel jsem, že jste měla problém s Maximem," podotkl Pianista. René po něm loupla pohledem. Ještě pořád, po třech hodinách v kavárně, nebyla ani o krok blíže tomu zjistit, proč se s ní tak družně baví. Nelíbila se jí alternativa s její tuhnoucí mrtvolou. Nebo spíše jeho, pokud by to mělo být po jejím. Ale tohle už znělo zajímavěji... takže Max?

"Nemám ráda druh lidí jako on. Po tom, co udělali ve válkách... nezaslouží si žít."

"Všichni?"

"Ne. Někteří mají právo na druhu šanci. Ale Maxim Primus," René se ušklíbla nad pitomostí toho jména. "Je zkažený. Když jsem se ho dotkla," René před sebe natáhla ruku a při vzpomínce se otřepala jako mokrý pes. "Cítila jsem se tak pošpiněná. Není pravda, že bych lehávala jen s muži vysokého charakteru, každý má v duši stíny, ale jakmile jsem přejela jen po povrchu osobnosti toho zmetka, měla jsem pocit, že se topím v hnusu a ošklivosti a bála se, že to na mně zanechá skvrnu. Tak jsem si přála ho spálit na místě, aby už nemohl nic pošpinit, ale to není v mých pravomocích."

"Netušil jsem, že jasnovidci vidí i toto," podotkl tiše a nejspíše překvapeně Pianista.

"Nevidí." René zaváhala. "Jsem také senzibilka, to je dar v naší rodině. Nešťastné spojení," žalostně se usmála. Pianista se zamyslel.

"Byl jsem Legionář," odvětil pak tiše a tak nějak nečekaně. Podle jeho výrazu to překvapilo i jeho. René překvapeně zamrkala.

"Opravdu? Kde jste sloužil?"

"Nechal jsem se zajmout tak rychle, jak jen to šlo. Česká družina, ještě předchůdce dobrovolnických jednotek, tam jsem sloužil." Pianista se jemně pousmál, nejspíše si vzpomněl na něco hezkého v tom moři šílenství. "Pak střelec druhého pluku. Byly to dobré časy, strašné časy, tam nebyli nacisté, i když se proti Němcům bojovalo, a byli tam i bolševici..." Pianista se odmlčel. "Pochlubil bych se vyznamenáními, kolegyně, ale v pýše jsem je kdysi hodil těm psům zpět."

René na Pianistu zamžourala. Jestli sloužil v Rusku, Francii po Mnichově vyznamenání nevracel, že by ten divný výnos československé vlády, která prohlašovala, že legionářem je jen ten, kdo do vojsk vstoupil do roku 1918, i když se vše obecně vědělo, že se bojovalo až do roku 1920? Tehdy se také mnoho legionářů vzdávalo svých vyznamenání. Z myšlenek ji vytrhl Pianistův hlas.

"Maxim, tehdy se jmenoval Gustav Konrád, se mi držel za patami, stále mě chtěl dostat před vojenský soud a pod drn," Pianista se melancholicky pousmál. "V té době jsem mu to nijak nevyčítal. Svedl jsem mu snoubenku," René se tiše zasmála. Jindy by ji to možná podráždilo, ale ten červ si nic jiného nezasloužil a Pianista té ženské nejspíše zachránil život. Rudovláska se na Pianistu pokradmu podívala a napadlo ji, že když nic nepředstírá, je to docela příjemný společník. Na začátku se ukázal jako floutek, lamač ženských srdcí, ale trvalo mu jen pár minut, než si uvědomil, že si ji lacinými triky nezíská. René hádala, že se teď chová přirozeněji, ale koneckonců, připomněla sama sobě, může být floutek jeho povaha a hrát pro změnu tady toto.

Ne. To je hloupost. Pokud byl Legionář, byl voják, a vojáci jsou úplně jiný druh lidí.

René měla vojáky ráda, vlastně pro ně měla všeobecně slabost, tedy pro ty, kteří stáli na té správné straně. Myšleno na stejné, na jaké stávala ona.

"Takže východní fronta. Daleko od Prahy, a Petrohrad byl tehdy nebezpečné město, i pro slovanské čaroděje. Nebál jste se jít tak daleko? Bez magie?"

"Ale já byl bez magie stále," zasmál se Pianista a lehce René pošimral pod bradou. "Holčičko, já tedy ještě nevěděl, že jsem čaroděj,"

"Prosím?" René překvapeně zamrkala, a nejen proto jeho sdělení, ale i proto, že se jí dotkl, tak beze strachu, a navíc nic necítila.

"Zjistil jsem to až mnohem později." Pianistova tvář se zachmuřila. "Válku jsme vyhráli a i když to pak nebylo jednoduché, dokázali jsme to. Byli jsme hrdiny. Návrat domů, do republiky, svobodné vlasti. Tedy do chvíle, než přišel nový režim."

"A neposlal Legionáře na Sibiř, pojít hned vedle gestapáků, ne-li pod nimi," dodala René hořce, kapitola dějin její země, která pro ni byla dodnes nepochopitelná a bolestivá. Legionáři, hrdinové, kteří se za světové války bili za svou zem, bez kterých by se příliš mnoho věcí, na kterých záleželo, možná nestalo... a skončili takto dehonestováni. Tisíce dobrých mužů odjíždělo na sever, v tichém úžasu, ze začátku možná ještě doufali, že to byl omyl.

Nebyl. Komunisti je tam poslali pochcípat, ze strachu z nich.

Pianista se lehce dotkl Renéiny ruky a čarodějka si uvědomila, že si nehty zarývá do kůže, ruce pevně sevřené v pěsti.

"Bylo to dávno,"

"Byl to podraz, podraz, který zničil část z naší duše. Země má také duši a toto ji začal pomalu, ale jistě zabíjet. Toto nebyl jen omyl. Byl to začátek konce!"

"Zníte všichni vy jasnovidci vždy tak melodramaticky?" zeptal se jí Pianista škádlivě. René zamrkala a pak se omluvně usmála.

"Tato země si protrpěla více, než jakákoliv může unést,"

"Každá zem si nese své hříchy a krev nevinných, kolegyně,"

"Válka je zvěrstvo! A nezáleží na tom, kdo ji začal, je to pak začarovaný kruh a tak strašně málo lidskosti. Kriste Ježíši, jak mohou být lidé tak krutí a hloupí?" vyskočila René. Pianista ji sledoval vážným pohledem, ale něco v jeho držení těla, v jeho výrazu byla přátelské, skoro vřelé.

"Je to lidská podstata, ta už se nezmění. Nekažme si den řečmi, které jen kazí ovzduší," odvětil lehce Pianista a vstal. Nechal na stolku peníze, nabídl jí rámě, a vedl ji mezi stolky pryč. A pak ji začal veselým hlasem vyprávět historku o nějaké zatoulané kočce, která se dostala do Podzemí a na dva měsíce jej převrátila vzhůru nohama, protože mohla libovolně procházet mezi úrovněmi, ale zanechávala za sebou chaos. Někteří se domnívali, že chodila dokonce i níže.

Rudovláska svého společníka pozorovala. Štítil se před ní dobře, nemohla tudíž říct, nakolik to na ni hraje, což bylo mimochodem překvapujícím způsobem úžasné, ale přesto... obdivovala jej. Po té zradě, kdy jej poslali na Sibiř... netušila, zda by ona sama dokázala něco takového ustát. Nasadit život za vlast a vědět, že ona se pak otočila zády. Zůstal pak sám, on a magie, bez které by určitě nepřežil... magie? René se zamračila a došlo ji, že Pianista vlastně ještě nevysvětlil, jak to myslel s tím, že nebyl čaroděj.

"Neřekl jste mi ještě, jak jste to myslel s tou magií," nadhodila René lehce, když se na chvíli odmlčel. Prohlédl si ji a nezdálo se, že by byl uražený, že jej vůbec neposlouchala.

"Je to zajímavý příběh, který si necháme na někdy jindy, kolegyně, co říkáte?"

"Příště?" René se na Pianistu zkoumavě podívala.

"Ano, příště. Byla by hanba, kdybych vás už neviděl."

V tu chvíli to René cítila. Faleš. Hrál to, přes všechnu tu pohodu, zájem a nepředstírané sympatie byla jen úkol.

Pousmála se. To byla konečně věc, s kterou mohla pracovat. Konečně věděla, jak na tom je.

Tiše se zasmála a pověsila se do svého společníka, vrátila se zpět do své role distingované paničky devatenáctého století. Angličanky.

"Ale drahoušku," nechala si do hlasu vklouznout anglický přízvuk a bavila se tím, jak si ji Pianista zkoumavě prohlédl. Ach ano, svádím tě, divíš se, že ti plány vycházejí až moc lehce? Tuhle hru koneckonců mohou hrát dva. "Ctnostné dámy se s muži nescházejí bez svého garde! Už nikdy spolu nesmíme být o samotě, kolego. Skandální! Kdo ví, k jakým nepřístojnostem byste mohl dámu svést? Vy darebáku," hravě jej plácla do paže. Pianista na ni užasle zíral, ale hluboko v očích viděla jen pobavení. Tak. A teď oba věděli, jak na tom jsou. Bylo to skoro osvěžující. "Nevíte, kde bych zde v této krásné metropoli mohla sehnat nějaký rozmilý slunečník?"

René měla dobrou náladu.

Vše jí vycházelo, někdo, nejspíše představený, ale mohl to být i Max, ji do cesty přihrál tohohle šarmantního společníka, takže měla v Praze konečně zábavu... byl to dobrý život.

Jen kdyby doopravdy dokázala v noci stejně spokojeně spát. Protože něco v podvědomí ji pomalu, ale jistě užíralo.

**

René se probudila a chvíli jenom zírala na strop.

Cítila se unavená a rozlámaná, cena stáří, ale pak si uvědomila, který je den.

Nebo, lépe řečeno, kolikátý je den.

Devátý den.

Na tvář jí vklouzl úsměv.

Tohle musí vidět osobně.

**

René si sedla na lavičku a slunila se tam s knihou dobré dvě hodiny, než to divadlo začalo. A pak se bylo na co dívat.

Pokud dobře slyšela, a René měla špičkové odposlouchávací kouzla, Andrej Maxe, kterého nenávidí, nějaké staré rozpory, popichoval. A Max byl bez sebe, kdo ví, zda byl psychicky tak křehký pořád, nebo to byl účinek těch prášků, které mu René nechala diskrétně a bez vědomí dotyčného doručit do pití. A kletby se na něm musely taky pořádně vyřádit. A ztráta démonů.

Takže se Max, psychicky úplně v háji, nejprve rozbrečel. Pak řval. Pak naříkal.

A vrcholná část toho divadélka...

Andrej a Nina se sešli před úřadem. A tam je viděl Max.

A tady se to lehce zvrtlo. Ale chybička se může vloudit všude. Že?

**

"Doprdele," vyskočila René. Byla čarodějka Stopy, poznala by vražedný podtón v kouzlu i ve spánku. "Zastavte ho!" zaječela. Čarodějové se k ní překvapeně obraceli, jako ovce, a Max, s obličejem zkřiveným něčím víc než jen nenávistí, dokončil kouzlo.

Byl to jen okamžik. V jednu chvíli Nina objímala Andreje a v další padal chudák čaroděj k zemi a Nina křičela.

"Doprdele, do zasraný řeky! Jak jsi mohla zapomenout,že je to bezpáteřní krysa a nacistická svině bez zábran?" nadávala si René, když běžela vstříc té Shakespearovské scénce.

A v tu chvíli ji Max uviděl.

20. kapitola | 22. kapitola