DKS: 20. kapitola

8. únor 2014 | 02.46 |

 20. kapitola - Byrokracie

Praha - Podzemí, první úroveň, sídlo Kruhu čarodějů

René se podívala na své boty. Byly to krásné, květinové lodičky, které si kdysi koupila v Paříži a znovu přišly do módy. Ale bude potřebovat nové boty. A fakt, že má chuť jít nakupovat, s tím doopravdy nemá nic společného.

Šla po chodníku a prohlížela se hezkou budovu sídla Kruhu. Byla to směska několika architektonických stylů, ale dohromady to tvořilo přívětivý, přátelský dojem a atmosféru bohatství a autority. Ale ne zlým způsobem, spíše to připomínalo ten druh bázně, který máte před nádhernými stánky víry, chrámy, monumenty, nebo před pravým uměním. A bylo to obrovské, což tomu dojmu nejspíše napomáhalo. Tam někde sedí Max, spokojený... ale možná taky ne. Vlastě určitě není spokojený, je spíše vystrašený. René se nelíbilo, že vše musela tak uspěchat, bylo to podezřelé, všechny ty nešťastné náhody, které se Maxovi staly a ještě stanou. Ale nedokázala déle čekat. Prostě ne. To byla vždy její slabina.

Ale... možná na vše jde až příliš rychle.

"Na tom vlastně ani nezáleží," broukla mimoděk nahlas. Kdyby to byla složitá operace, důležitější, možná by jí to i dělalo starosti, ale popravdě? Max byl malá ryba. A po jejím posledním mistrovském tahu, poté, co Max nakonec provede, nikoho nebude zajímat, že měl posledních pár dnů zatraceno smůlu. A i kdyby ano... to se prostě stává. A pokud to ani tak někomu nedá spát... René byla opatrná. Velmi opatrná. Navíc, kdyby zvolnila, Max by něco zachytil a mohl by to prokouknout. A jako všichni jeho druhu – vzal by do zaječích.

Bylo to složité, najít rovnováhu mezi zbrklostí a přílišným čekáním, mezi tvrdý úderem a lehkém popostrkováním. Tentokrát René vsadila na tvrdý, rychlý úder, věřila, že to vyjde. Možná to pro něj bylo až příliš milosrdné, jen krátká bolest, ale nakonec se počítá jen to, že jej zničí. Je to tak? Zatracené nacistické prase. On se nikdy nezamyslel nad tím, co dělá, proč by měla ona? René se ošila.

Na chvilku ji přepadly pochybnosti. Co když se změnil? Co kdyby jej ta... Nina změnila?

René si odfrkla a připomněla si, co udělal. A byla v pohodě. Nebo si to alespoň namlouvala. Zdá se, že to nakonec bude muset udělat velmi rychle, nebo ji rozežerou její vlastní pochybnosti. Sakra, za ta léta nějak změkla.

Její mamá by se za ni styděla.

Povzdechla si a vešla do sídla.

Jedno staré vojenské přísloví říkalo: Když to nemůžeš změnit, tak se tím nezabývej.

Mělo to něco do sebe.

**

"Mám se registrovat? Proč?" zeptala se René překvapeně.

"Doporučení představeného," odmávl to docela sympatický čaroděj za přepážkou. Měl milou povahu a neměl nutkání být zlý ani k ní, k čarodějce ze Stopy. Na jmenovce měl Karel.

"Je to běžně?"

"Popravdě? Ne," čaroděj se na ni usmál. Jeho kolegyně René probodla pohledem. Rudovláska se pousmála. Nejsem kráska, mrcho, a stejně se muži přetrhnou, aby mi podrželi dveře. Bolí to hodně, štěně? "Následujte mě," čaroděj už se zvedal, ale čarodějka vyskočila a položila mu ručku s dlouhými, velmi dlouhými nehty na rameno.

"To je v pohodě, Kájo, zajdu tam s ní," zářivě se usmála.

"Nejsem si jistý, jestli znáš..."

"Já si poradím, drahoušku," zacvrlikala tak sladce, až René rozbolely zuby. V duchu si napsala poznámku, že to sama se svou roztomilostí nemá až příliš přehánět, probouzelo to násilnické nutkání a tomu se René přece chtěla vyhnout. Takže nechytí tu pitomou nánu za vlasy a rozhodně ji několikrát obličej neseznámí s deskou stolu. To by rozhodně bylo nezdvořilé.

Úřednice se na ni falešně usmála, zřejmě neměla ani stín podezření, že ji hrozí nějaké nebezpečí. René na své sebeovládání byla hrdá.

"Následujte mě," odvětila a jasnovidce to z nějakého důvodu znělo znepokojivě výhružně.

**

"Temná čarodějka čtvrté úrovně, jasnovidka," brblala ta pitomá husa polohlasně.

"Prosím?" zeptá se René zaraženě. "Můžete mi to zopakovat? Drahoušku, jak mohu být vůbec klasifikovaná, když nejsem členem Podzemí, a vůbec, temná? Už přes tři sta let jsem nikoho nezabila! Účelně." Ohradila se René zamračeně. A obecně, jasnovidci nebývali temnými, ne do chvíle, kdy nezneužívali své schopnosti pro sobecké pohnutky.

"To jsou předpisy. A tady to stojí, výsledky měření, černé na bílém. Temná." Dlouhý prst s docela roztomilou manikůrou ukázal na změť písmen na lejstru a René si frustrovaně povzdechla.

"Moje zlatá, právě proto, že jsem návštěvník, z toho převelice důležitého dokumentu nepřečtu ani čárku. Jsem jen návštěvník," podotkla René podrážděně. A copak ta čarodějka udělala? Prohlédla si ji, jako by byla slabomyslná, a přezíravě udělala pár teatrálních gest. Lejstro s sice stalo čitelným, ale René by se nesnížila k tomu vzít tuhle hozenou kost a nechat té pitomé huse to zadostiučinění. Později si to zjistí sama.

"Děkuji, ale už mě to nezajímá," odtušila rudovláska chladně.

"Jak chcete," trhla slečna Manikúra rameny. Čišela z ní taková arogance a René uvažovala, zda ji do kanceláře k přijímání návštěvníků posadili schválně. Aby znepříjemnili život konkurentům. "Je to koneckonců vaše právo," ta ženská by měla dostat nějakou cenu. Kdyby dokázala své pohrdání zpeněžit, byla by boháč. A také by měla dostat pár ran, čistě medicínských, pro lepší prokrvování. Rozhodně ne proto, že by René lezla na nervy. Tak sobecká přeci není. Rudovlásce pomalu docházela trpělivost a nespokojeně zjišťovala, že se jí chce začít zuřit a něco rozbít.

A samozřejmě v tu chvíli ji přišla vize.

Úřednice před ní bude čekat dítě, nechtěné, a při potratu si zničí celý život.

René si začala mnou spánky a doufala, že tahle byrokratická noční můra co nejdříve skončí.

"Jste návštěvník. Ale také nejste."

"Prosím?"

"Samozřejmě, že nejste. Jste napojená na Prahu. I já to cítím."

"Cože?" teď už si René jako slabomyslná doopravdy připadala. Možná byla jen rozhozená z vize. Možná ale ta pitomá husa plácala hlouposti.

"Potřebujete ještě něco?" zeptala se nepříjemně ta nádhera. René se na ni zamračila a otočila se k odchodu. Ještě mezi dveřmi zaváhala. Nepomůže to, nebude ji věřit, nebo si to možná nebude pamatovat, ale musela to zkusit. Hlavně ne moc jasně, jinak by to všechno ta holka pitomá popletla. A kdyby se vyhnula své budoucnosti až příliš, mohlo by to vést i k něčemu horšímu.

"Až budete stát před rozhodnutím svého života, zvolte těžší cestu. Tu, která vám přinese jen starosti, utrpení. A možná ponížení. Ale zachrání vám život. A nakonec, nakonec přijde i potěšení."

Čarodějka na ni zírala, v očích údiv a strach. A pak pohrdání. René si povzdechla. Tentokrát použila dokonce i slova jako "záchrana života" a "potěšení", a zabralo to? Ne. Ti, kteří by měli, nikdy neposlouchají. Ne vždy, naštěstí, ale většina jsou prostě jenom hlupáci.

"Na shledanou, kolegyně." Odvětila René neutrálně.

"Sbohem." Už se nevracej, ty čubko. Zachytila jasnovidka senzibilka neúmyslně.

Au. To zabolelo.

**

René seděla v kavárně a mračila se na svůj šálek kávy. Tak dobře. Co se to tu děje?

Zkoumala svou auru. Napojení na Prahu, taková... René strnula.

"Jak?" hlesla.

Měla požehnání představeného.

Opatrně zkoumala to znamení na své duši, sledovala jej, ohmatávala...

"Zjistila jste snad něco nemilého?" zvedla pohled a viděla číšníka. I to byl milý čaroděj, a když zjistil, že je tu sama, kdykoliv měl chvíli čas, přišel si povídat.

"Byla jsem uznána jako čarodějka Kruhu Prahy," hlesla rudovláska upřímně. Číšník se zasmál.

"A to je špatně?"

"Chlapče, to je velmi, velmi nepříjemné." Protože byla do háje čarodějka Stopy.

Bílý ji utrhne hlavu.

A pak ji napadla ještě jedna věc, která ji trošku zvedla náladu. Její moc neklesala, byla pořád stejně silná, jako když z páté úrovně tehdy před roky, tak se jí to alespoň zdálo, vyšla. Alespoň něco z toho získala.

Je čarodějkou čtvrté úrovně.

"Řekni, příteli, byl jsi někdy ve čtvrté úrovni?" zeptala se číšníka. Čaroděj překvapeně zamrkal a urovnával menu na stole vedle.

"Ve čtvrté? Ne. Nikdy jsem nebyl ani ve třetí."

René si jej prohlédla. Ach, tento mladíček nejspíše nikdy nebyl ani ve druhé. Přirozeně, jinak by nebyl číšníkem.

Čtvrtá úroveň byla pekelně nebezpečná. Pár minut se tam v bezpečí mohla potloukat snad i René. Bylo to... nebyla to nicota, ale bylo to nejblíže tomu, co si pod tím slovem představovala. Byla tam absolutní absence světla a když nějaký čaroděj vyvolal své, okolí jej vysávalo. Bylo to doupě démonů, doslova. Díky velkému množství věřících v době, kdy Praha vznikala, čtvrtá úroveň byla velmi ovlivněna jejich podvědomím. A tak... čtvrtá úroveň bylo takové předsálí pekla. Křesťanští čarodějové měli čtvrtou za boží vůli, peklo pro čaroděje, a doopravdy se čas od času pár starších věřících do čtvrté odevzdalo, když věřilo, že si zaslouží trpět.

"Vy se do čtvrté úrovně dostanete, kolegyně?" René překvapeně zvedla pohled, napůl ještě stále ztracená v myšlenkách.

"Nikdy jsem tam nebyla," usmála se René zářivě. "Ale po třetí se procházím, to ano."

Třetí úroveň byla spíše o obezřetnosti a o tom, aby čaroděj neztratil koncentraci a ostražitost, než o nebezpečí jako takovém. Zkušenému čaroději se tam nic nestalo a někomu, kdo byl zvyklý na Stopu? Procházka růžovým sadem. Druhá úroveň už byla docela průměrná a do první se dostal v podstatě každý. A mocná kouzla zajišťovala, že se tu také každý mohl procházet bez toho, aby se bál útoků démonů. V první úrovni René právě momentálně seděla.

První se nejvíce podobala zemi. Půdorys Prahy a Podzemí vlastně nebyl až tak odlišný. Když se odhlédne od faktu, že bylo celé město posunuté a jakoby špatně poskládané, bylo to pořád stejné město. Jen v podzemí. A s magií.

Druhá úroveň bylo to samé, navíc tam byly nějaké pletky s časem, protože se tam mísily budovy, které ještě neexistovaly, i s technologiemi, na které lidé ještě nepřišli, se starodávnými háji a rozlehlými hvozdy.

Třetí úroveň už byly jen chodby. Třetí úroveň přestal být svět. Byl to vchod do Bludiště.

A čím níže jste byli, tím rozlehlejší a složitější Bludiště bylo. Taková byla teorie.

"Praha je tak hezké a logické město," podotkla René, ale když se rozhlédla, překvapeně si všimla, že je její číšník o dva stoly dál a přijímá objednávku. Ohlédl se na ni a pousmál se. Rudovláska mu úsměv vrátila.

Dost lenošení. Měla by se dát zpět do práce. Už se chystala zaplatit, když se před ní objevil ten záludný osobní démon.

"Kde jste, ženská jedna bláznivá!" vyštěkl. René překvapeně zamrkala.

"Prosím?"

"Byla jste předvolána do sídla!"

"Ale já tam byla, drahý démone, a ještě jednou na mě promluvíš tímto tónem,"

"Ale to nebylo to předvolání! Tamto bylo to druhé, které se nejspíše opozdilo, předvolání se týkalo představeného!" znovu ji přerušil démon, ale René jej ani neokřikla. V první řadě – ano, zarazil ji. A v druhé, všimla si strachu. Ten démon se bál. Nechtěla mu dělat naschvály, už jen proto, že měl volný přístup ke všemu, co se pokládalo za její. Mohl by ji ze života udělat peklo a to naprosto legální cestou. Lidé často význam sluhů nezdravě podceňují. A nezdravě myslela René jako smrtelně.

"Ach. To bych s nejspíše měla pospíšit!" odvětila jasnovidka zbytečně teatrálně, ale její vystoupení vyznělo do prázdna, protože ten protivný démon už zmizel. Dnes ji nikdo neposlouchá. Co se to jen s jejím osobním kouzlem stalo?

**

"Mohla bys zjistit, kdy a proč ti to požehnání ten představený dal," odvětila René zamyšleně, když kráčela ke kanceláři zdejšího představeného. "A on ti samozřejmě pravdivě a nadšeně vše vyloží," dodala kysele. Zahnula za roh a málem vrazila do sekretářky, která se řítila chodbou. Když ji viděla, prudce se zastavila.

"Ach, Jasnovidka René!" odvětila podrážděně sekretářka.

"Byla jsem předvolaná,"

"Ach, ano..." sekretářka nakrčila svůj malý roztomilý nosík. "Představený není v kanceláři, ale můžete na něj počkat," mávla žena přezíravě ke křeslům u zdi a odcupitala.

"Počkat... a strávit tu mládí..." napadlo René. Znala tyhle byrokratické vtípky. Nesnášela je. Dneska už si ty nové boty nekoupíš, holka, napadlo ji truchlivě. Přesto došla ke křeslu a pohodlně se usadila. A vytáhla ze své kabelky obrovskou knihu pojednávající o démonech. Na tvář ji vklouzl malý úsměv. Nepředpokládala, že ji takto sprostě nechají čekat, to ne, ale něco jí říkalo, že by si měla vzít něco na čtení...

A tak si četla.

**

"Ach, tady jste!" zpoza rohu se vyřítila sekretářka, která ji tu před třemi hodinami zanechala, a tvářila se udiveně, jako by René tady v křesle před kanceláří představeného, kde ji nechala, nečekala.

"Jste předvolaná k představenému!"

"Ano, já vím." René zaklapla knihu. Vše důležité už si prošla, nebo možná lépe řečeno zopakovala a osvěžila. Poslední půlhodinu si krátila čas pročítáním zajímavostí ohledně démonů a jejich vyvolávání. A smluv, samozřejmě. Kupříkladu dodnes netušila, že démona nad třetí úroveň nejen urazí, ale mnohdy i rozzuří beránci. Někteří čarodějové v minulosti své démony krmily jehněčím účelně, byla to forma trestu. Zvláštní.

"Dovnitř, dovnitř, představený na vás nemá celý den!" popoháněla ji ta hyperaktivní sekretářka. René nikoho neviděla vstoupit, ale to koneckonců nic neznamenalo. Vlastě bylo logické, že měl představený dveře do všech úrovní zrovna ve své kanceláři. Rudovláska tedy vešla do příjemně působící kanceláře. Byla zařízená neformálně a trochu chaoticky a neuspořádaně, tady byl stolek z doby Ludvíka XIII., vedle toho na zemi ležela kožešina medvěda, vedle železná obludnost, na které stály moderně a velmi složitě vypadající moderní hračky, z nichž René poznávala jistě jen obrazovku a lampičku, na stěně visely obrazy všech různých druhů umění... a přestože to bylo tak trochu šílené, vypadalo to vše přesně na svém místě. Dokonce i zvláštní židle, z nichž jedna byla prostě jen pařez, další obří kuří noha, vedle sedací pytel...

"Roztomilé, opravdu."

,Děkuji,' ozval se jí v mysli hlas. René se rozhlédla a... nebyl tu.

"Uctivé pozdravy, představený, a pozdravy i od mého představeného. Což mě přivádí na myšlenku, který to v této situaci je?"

,Kolegyně, jste až nezdvořile přímá.'

"Mám za sebou tři velmi dlouhé hodiny, pane."

,Které jste vyplnila velmi produktivní činností, jasnovidko, čarodějko a senzibilko René.'

"Dalo by se to takto podat, pane." souhlasila René naoko pokorně.

,Chcete jednat přímě, tak dobrá, kolegyně. Dal jsem vám požehnání, protože jste si jej zasloužila. Řekla jste proroctví a myslím, že vím, o čem by mohlo pojednávat,'

"Ach. Tak." René byla velmi nehybná a velmi soustředěná. Představený má její proroctví? A ví, čeho se týká?

,Ne, neřeknu vám jej. Amnesie po vyřčení má své důvody, kolegyně. Některá svá poselství by právě jejich schránky neměly poznat.'

René mlčela, vzteklá a trochu vyděšená.

"O čem jste se mnou chtěl hovořit, pane?"

,Netušíte to, jasnovidko?'

"Nechám se překvapit, pane." odtušila René chladně.

,Vyřiďte Bílému, že jste jeho čarodějka jen, pokud pobýváte ve Stopě. Málem jste zapomněla, že tuto odpověď také potřebujete znát. A k vaši poslední otázce, kolegyně...

Maximus Primus. Chystáte se jej zničit.'

René v duchu zaklela.

,Přeskočíme všechny ty zbytečné řeči ohledně toho, odkud to vím a handrkování se nad cenou. Toto jsou mé podmínky: já vás nepředhodím žralokům, má drahá čarodějko, a vy mi budete dlužit jednu službičku.'

"Nemám na výběr, předpokládám."

,Každý má na výběr, má drahá. Vy máte tři možnosti – souhlasit a vše bude ke spokojenosti všech kromě našeho přítele Maxima skvělé a krásné. Odmítnete a já nejen pohnu nebem a zemí, abych vám znepříjemnil zbytek dlouhého života čarodějky, ale nechám také zveřejnit, co jste udělala, navíc Maxima osvobodím a budu chránit jako vlastního syna.

Ach, a třetí cesta, ve které budete souhlasit a poté vyvedete něco hloupého nebo velmi inteligentního a je ve hvězdách, jak dopadne toto. Ale ta druhá a třetí možnost by znamenal,a že byste si udělala silného nepřítele, má drahá, a to vy přece nechcete.'

"Ne. To nechci." Procedila René unaveně. Měla to předpokládat, neměla být tak naivní a čekat, že si toho nikdo nevšimne. Ale obětovala by ruku vědět, jak to ten parchant zjistil.

René si znovu povzdechla. Měla tušit, že vše bylo až moc jednoduché. Představený ji s největší pravděpodobností umetl cestičku, takže se do toho namočila natolik, že už nemohla couvnout.

"Malá službička."

,Výborně. Jste velmi moudrá žena, kolegyně. A teď mi ten váš plán vyložte, ať vám jej mohu schválit.'

"Prosím?" vyletěla René. "Nejsem žádný váš poskok!" zasyčela.

,Kolegyně...' představený se odmlčel a René cítila blahosklonný tón, který ji dráždil ještě více. Proto ji jeho další slova tak překvapila. ,Máte pravdu. Zapomínám se. Prosím, podělíte s se mnou o detaily vašeho plánu?'

Byl skvělý herec. Skoro by té rozpačitosti věřila. Manipulátoři jedni, jeden představený jako druhý. Přesto se René nadechla a začala vysvětlovat kroky jejího plánu.

 "Devět dnů, velmi působivé. Dávám vám povolení nakládat s majetkem, který vám připadne, dle své vůle. Bude přeci jen váš, ale bude lepší, když se později budete moct ohánět mým slovem. Přeci jen, někteří vás za čarodějku Prahy a tudíž podle jejich pravidel soudit nebudou. A tak neuznají, že Vám, jakožto Pražačce, připadá smlouva démona.' Cítila za jeho slovy posměch. A také únavu. René bolela hlava a netušila, co si tom nafoukaném čaroději myslet. Kdyby mu viděla do očí, věděla by, jak hrát, ale přes myšlenkové spojení vše bylo tak.... matoucí.

Nejspíše proto tuto metodu ten lstivý parchant použil.

,Dokumenty, které uniknou, nesmí obsahovat jisté informace,' dodal představený a René se do mysli promítlo, co konkrétně se ven nesmí dostat, a zároveň se jí do mysli propálilo kouzlo mlčení. Zaťala zuby. Zase to udělal. Zacházel s ní jako s nějakým Vinckem. Ona se mu pomstí, udělá to, jen ne dnes. Ani zítra. Ale přijde to. Ach ano, o to se René postará.  

Soustřeď se, napomenula se, a probírala se informacemi, které dostala. Skvělé, nejen, že teď musí zařídit, aby z Maxovi kanceláře zmizely jisté listiny, ale navíc musela zařídit i to, aby nezmizely jisté jiné listiny. Bude to obtížné, ale mohla si za to sama. Měla poznat že to na ni někdo ušil. Takže to udělá přesně podle pokynů. Ale pomstí se. Sabotuje nějakou akci, zničí velmi cenné důkazy, pomstí se za to, že s ní teď zachází jako se slouhou. René si pečlivě chránila mysl, vědoma, že toto by se představený dozvědět neměl. Jako jasnovidka a senzibilka měla prvotřídní štíty. Bytosti jako ona bez takových nepřežívaly, jejich štíty byly úchvatné a odolaly i o mnoho silnějšímu nepříteli. Byla to část daru, která je chránila. A teď se ještě chovat klidně, poddajně, jako hodná ovce.

,Doufám, že svou práci odvedete dokonale,' ozvalo se ještě jízlivě.

"To je můj záměr." Odvětila René naprosto vážně. Už skoro chtěla odejít, když si rudovláska vzpomněla na včerejší šílené počasí. "Pokud se můžu zeptat, co to včera bylo?"

,Prosím?' představený byl tak napjatý, že to René cítila i přes spojení, jen přes mentální vlákno. Silná emoce. Poznala, že se dostala k něčemu velmi citlivému.

"To počasí. Snažili jste se lidi zahnat domů."

Od představeného náhle zavanul chlad.

,To není vaše starost, kolegyně.'

"Ne. To není."

René skoro cítila, jak se představený zatvářil bolestně, když mu došlo, že jen proto po tom René bude párat více.

,Jeden z našich čarodějů se dostal ke znalostem, které jsou příliš nebezpečné a on je příliš zbrklý. Bojíme se o lidi. On sám tu momentálně není, ale má kolem sebe své přívržence a nikdy se nedá odhadnout, co může šílenec udělat příště.'

"Mohla bych pomoct." René přes spojení ucítila něco, co se podezřele podobalo panice.

A v tu chvíli ji její instinkty radily, ať se kurva drží dál od čehokoliv, co se toho týkalo. Vyděsilo ji to. "Nebo taky ne," odvětila René pomalu.

Dlouhé ticho.

,Podcenil jsem vás, kolegyně, a také špatně odhadl. Řekněte, jak velkou chuť mě kopnout do koulí zrovna teď máte?'

René to tak překvapilo, že se krátce zasmála.

"Velmi, velmi velkou." Rudovláska cítila únavu, která k ní skrz spojení proudila, teď už skoro nezastíraně.

,Pracuji už dva dny bez spánku. Nemyslí mi to. Řekněte, kolegyně, co mám udělat, abyste mi nenalila kyselinu do kávy?'

"Máte na mysli abych se nemstila za to, jak jste se ke mně choval?" Vy arogantní pitomče.

René věděla, že si představený povzdechl. A v tu chvíli si uvědomila, že je mladý, velmi mladý. A věděla, že už se setkali. Dokonce věděla, jak vypadá. Ten mladý čaroděj, v té chodbě páté úrovně.

,Ano. Omlouvám se za své chování, čarodějko René.'

Rudovláska zamyšleně mlčela.

,Ještě něco, kolegyně? Nepotřebuji další zbytečné problémy, které se dají vyřešit něčím tak triviálním, jako je domluva, a z hloupé hrdosti si je přesto způsobit.'

"Možná že stačilo právě toto. Omluvit se. A chovat se příště prozíravěji," čarodějka pokrčila rameny a vyšla z pracovny. Ani jeden se nerozloučil, ale vzhledem k faktu, že představený ve své kanceláři ani přítomný nebyl, kdo by na tom trval?

**

Vyšla ze sídla a překvapilo ji, když zjistila, kolik už je hodin. Celý den byl za ní a skoro nic neudělala.

Ale je noc. A na zbytek jejích plánů byla noc přeci jen lepší.

Vydala se uličkami Podzemí pryč, pryč z centra, a pak najít dveře do třetí úrovně, a tam nějakou odlehlou místnost, až si bude jistá, že setřásla pronásledovatele...

A tam se sejde s Čaršgou a domluví se. Zatím nepodepíší smlouvu, to by Max vycítil, zatím jen ústní dohoda. Ale je to začátek.

René se cítila zvláštním způsobem strašně, strašně unavená a chtělo se jí spát.

**

René zafuněla, seděla v čekárně, netrpělivá, ať už na ni přijde řada. Levou ruku měla ošklivě popálenou. Vyjednávání s Čaršgou bylo, řekněme, lehce impulzivní. Nebyl spokojený jen s ústní dohodou. Jelikož byla Maxova smlouva porušena, byla neplatná a on toužil po dalším, pevném kontraktu. Protože v tuto chvíli, kdyby někdo zjistil, v jaké je situaci, mohl by jej stáhnout zpět do Doupěte, nebo rovnou do pekla. To si démon přirozeně nepřál. A ještě důrazněji jí to dal najevo.

Pekelníci zatracení.

René se mračila, pak se nevesele usmála. Vzpomněla si na dnešní registraci.

Klasifikovali ji jako temnou a to ještě v době, kdy s Čaršgou neměla žádnou dohodu. Jak jen to mohli vědět? Chtěli po ni kapku syrové síly, a tu pak pod jejím bedlivým dozorem prozkoumali, a René na ně dohlížela jen proto, aby je náhodou nenapadlo trochu si ulít pro nějaké nekalé účely.

Ale i když ta husa, která ji prověřovala, byla pitomá, tohle nenapadlo ani ji.

Čarodějčin pohled sklouzl na hodiny na stěně. Bylo zatraceně pozdě. Přála si zalézt do postele a spát. Zdálo se jí, že jí nějak dochází čas. Čas ve Stopě byl zvláštní, hrál špinavou hru s magií a noci se tam zdály tak dlouhé...

V Praze byly naopak děsivě krátké.

René stihla vše, co si naplánovala, tedy až na ten vytoužený nákup bot, a teď se cítila jako přejetá parním válcem, protože celý den kmitala jako hadr na holi. Bylo to únavné.

Ale nakonec to bude stát za to, slibovala si, nakonec...

Konečně z ordinace vyšel pacient před ní a René se rychle zvedla, aby si to ošklivé popálení odbyla. Už se nemínila nechat předběhnout nějakým akutním případem. Už ve dveřích ji doktor jedním dechem seřval, ani se na ni nepodíval, že utlumila vnímání bolesti. Asi měla pojít v čekárně, když tam hodiny seděla, nebo se nadopovat jako dobytek, aby nezešílela. Ale pak se do toho profesionálně dal, čarodějka Prahy nebo ne, bral svou práci vážně. René potěšilo, že byla ve schopných rukou.

A z nemocnice rovnou domů, ani se neokoupala, vzala kousek salámu s rohlíkem, zapila to a spát.

19. kapitola | 21. kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: DKS: 20. kapitola eipois 08. 02. 2014 - 03:19
RE(2x): DKS: 20. kapitola moira 09. 02. 2014 - 00:45
RE(3x): DKS: 20. kapitola eipois 09. 02. 2014 - 11:28
RE(4x): DKS: 20. kapitola moira 09. 02. 2014 - 23:42
RE: DKS: 20. kapitola chuckyna 11. 02. 2014 - 13:25
RE(2x): DKS: 20. kapitola moira 12. 02. 2014 - 20:13