DKS: 19. kapitola

26. leden 2014 | 15.49 |

Kapitola není opravená, protože doopravdy nestíhám. A taky je taková... divná, však uvidíte sami. Je to tím, že jsem do této kapitoly konečně začala přidávat poznámky, které jsem měla předepsnané, a ty byly napsan nejen v ich-formě, ale navíc i v přítomném čase, takže přepsaný výsledek dost často vypadá prostě divně.
Taky jste si mohli všimnout, že je kapitola dost dlouhá. Ne, nejsem tak hodná, prostě se jen zoufale toužím dostat dál a celé se mi to nějak... nafukuje. A začínám být více než zoufalá.
Přesto si to užijte. :) m.
PS: už jsem zmínila, že to není opravené?

19. kapitola - Démon s cylindrem

Praha - Podzemí, první úroveň, hotel

René si vždy stála za názorem, že každý má právo na život, to bylo to jediné a nezpochybnitelné právo, které každá bytost se zrozením dostala. Hned poté následovalo právo mít svobodnou vůli. Pravidlo, že svoboda jedince sahá jen potud, pokud je svoboda jiné bytosti.

A také, že každý má právo na svá tajemství.

Když René vyšla ze dveří, nedívala se před sebe, protože na poslední chvíli popadla deštník, ne její slunečník, ale nějakou chabou napodobeninu deštníku, a vrazila do nenápadného čaroděje, který ji s největší pravděpodobností špehoval. Na chvíli se oba překvapeně zarazili. A pak rudovláska porušila hned tři ze svých čtyř pravidel, jediné, co zvládla, bylo, že jej nezabila na místě. A panečku, jakou měla chuť to udělat.

René si prožila druhou světovou válku v Praze. Problém s Prahou byl, že byla tak vstřícná. Zatímco Stopa své území od lidí úplně odřízla, Praha byla součástí lidského světa a Pražáků se všechny větší lidské konflikty silně dotkly. Nikdo si neumí představit, jaké to bylo, žít ve světě surového násilí a nebýt jen zatracená jasnovidka, ale také senzibilka. Renéini rodiče ji zavřeli do sklepa a tam drželi, v místnosti obložené olovem a magickým pletivem, ve spánku způsobeném kouzly. Přesto se k ní dozvuky smrti a krutostí dostávaly. Dováděly ji k šílenství a zuřivosti, a to v těch nejsyrovějších významech těch slov.

René nenáviděla válku, nenáviděla ji s živelností, která hraničila s posedlostí. Jakmile objevila jen náznak nějakého většího konfliktu, dělala vše, co bylo v jejích silách, a co v jejích silách i nebylo, aby tomu zabránila. Naštěstí ji ani jednou její moc od toho neodrazovala.

I když měla na rukou krev novorozeněte.

Nenáviděla ty z lidí, kteří se povyšovali nad slabší a zneužívali své moci. Nenáviděla.

Takže když tam stála, prsty zabořené do ramene toho udavače, bývalého gestapáka, který si užíval znásilňování a posílání lidí, žen, dětí do plynu, který považoval střílení lidí za skvělý sport, třásla se tak šílený vztekem, že se stěží ovládala. A ten čaroděj ji pozoroval, pohled vystrašený, ale poznala ten výraz. Jak říkala její mamá, lidé jako on mají mord v očích.

René měla také docela velkou chuť zabíjet.

"Kolegyně?" ozvalo se, kupodivu ne od bývalého gestapáka, ale někde za ní. René se třásla zuřivostí a sledovala muže před sebou, v mysli ji kvetl obrazec utrpení, a její oběti se v očích objevil strach. "Kolegyně!" někdo ji chytil za rameno a ucukl. René se plně neovládala a sama od sebe zhmotnila svou zášť.

"Ve válkách se umírá tak snadno," zavrněla rudovláska sladkým hlasem. "Zhaslo tolik dobrých životů. A ty, ty zdechlino, si tu stojíš přede mnou a bez hany se mi díváš do očí?" René poslední slova zasyčela muži do obličeje, opravdu jen mimoděk vyslala vlnu nenávisti. Muž začal ječet a vytrhl se jí, couval jako všichni tihle zbabělci, sebranka jedna zatracená. Kolik lidí kvůli němu zemřelo, kolik nevinných životů zničil? "Řekni, jak můžeš v noci klidně spát, ty nacistický prase? Vzpomínáš někdy na tváře těch, které jsi poslal do plynu? Vzpomínáš na puch, na popílek ve vzduchu, když jsi tak vesele zabíjel?!" René se k němu blížila a čaroděj pozadu jako krab couval, v obličeji paniku, vysokým naříkavým hláskem volal o pomoc. A náhle před ním byl démon a René se zarazila.

Byla bez sebe.

Ale postavit se démonovi čtvrté úrovně, který si ji měřil zkoumavýma inteligentníma očima, to přeci jen neudělala. Znechuceně zavřískla, protože věděla, že i smlouva tohoto démona byl úplatek, aby nechal jistou rodinu žít.

"Zabij tu čubku! Zabij tu šílenou mrchu! Zabij ji!" ječel čaroděj a znovu se stavěl na nohy, do obličeje se mu vracela sebedůvěra. A do očí zášť a pohrdání. René vycenila zuby.

"Brzy, mršino. Přijdu, připrav se, že přijdu, a ty pak budeš prosit a plakat, škemrat, jako jsi kdysi nutil ty škemrat ostatní. Ach, užijeme si to, spolu, sami..." protože René mu viděla do duše a mysli, viděla jeho smlouvu s démonem, a bude potřebovat přesně tři dny, aby tu smlouvu anulovala a osvobodila démona, nebo jej v nehorším případě spoutala a vložila do schopných rukou matičky Prahy.

Odvrátila se a viděla, že je za ní dav čarodějů a šokovaně ji pozoruje. René se chladně usmála. Neměl jen jednoho démona, ale ona byla trpělivá, svleče ho postupně sílu za silou, až mu nezůstane nic. A on to ani nebude vědět, protože mu jeho démony nechá, nechá mu je, ale jen do chvíle, než jej pak náhle a najednou úplně zničí. Nechá jej trpět, nechá jej prožít si své noční můry a užije si to.

Koutkem oka zahlédla bizarní obraz, monstrózní postava démona s cylindrem. Vypadal elegantně, než v černé mlze zmizel. Skoro jako by tam ani nikdy nebyl, až na ty stříbrné oči, které pozorovaly ji. Uvažovala, zda to byl démon představeného města. Sklonila se pro svůj deštník a ohlédla se přes rameno.

Bývalý gestapák na ni ječel, ale jeho démon se k ní nepřibližoval. Inteligentní, věděl, jak si správně bitvy vybírat a věděl, že jej zabít nechce, jen jeho mistra. Věděl i to, že by jej zabila. Nikdo není nebezpečnější než nasraný jasnovidec, jehož život je v ohrožení. Vize, které mu chrání zadek, pak přicházejí jako na běžícím páse. Ach ano, tady by démonovi pšenka nerostla. René by ji zadupala spolu s ním. I kdyby byla fakticky slabší a nezkušenější. Prozřetelnost nebo jiná zákeřná síla si přece nemůže dovolit ztratit tak silný nástroj, ne, když si jej tak vypiplali a zbraň takové síly tak častá není.

René si povzdechla, když se gestapák uklidnil a začal hrát divadlo pro ostatní. Podle všeho to byl neškodný úředníček.

Hovno. René si odplivla, což neudělala už pěknou řádku let. To přeci dámy nedělají.

Radek taky neměl rád gestapáky. Ne že by je zavrhoval, podle něj měl každý své využití a on byl mistrný manipulátor, ale nevěřil jejich slabým charakterům. Bezpáteřní červi vycenili zuby jen v případě, že jejich kořist byla zraněná, a to Radek nepotřeboval. Nepotřeboval někoho, kdo proti němu bude intrikovat a když se zraní, nasype mu sůl do rány. Takže když za ním René přišla s malou osobní prosbou, a když se pak ve Stopě začali ztrácet ta nacistická hovada, jejichž tváře vídala a kteří neměli právo dál žít, rozhodl se, že jej náhle osud čarodějů na okraji společnosti nezajímá a neměl o nějakém umírání ani potuchy. Radek ji dovolil to, co předchozí představený ne, a za to byla svým způsobem vděčná.

René byla senzibilka. Když cítila, že toho ten člověk lituje, nebyla taková děvka, aby jej zabila i tak. Ale jakmile našla charakter, který si to užíval a kterému se po starých dobrých časech stýskalo, užila si ty hrátky. A bylo jich tolik, až příliš. A dobří už nezbyli, byli vyvražděni nebo zlomení. A dobří už nezbyli, trvalo léta, než se situace zase zlepšila. A tak zabíjela.

Někdy se téhle části své osobnosti děsila. Té části, která vyrostla tam v tom sklepení, odkojená na hrůzách války, na všem tom ničení. Na všech těch vizích, které ji zlomily.

"Tři dny... jen tři dny, děvče. Plánuj důkladně, konej pečlivě," mumlala si pro sebe. Pak se zářivě usmála a skoro si poskočila. "A pomsti se, tak jako vždy, se vší parádou,"

**

Podzemí byl další skoro celý svět. První úroveň podzemí byla lidskému světu tak podobná, až to někdy mátlo. Byly tu jen dva výraznější rozdíly, a samozřejmě řada dalších, ale těch si čaroděj, který v Podzemí i Praze nežil, takřka nikdy nevšiml. Tak tedy, dva rozdíly.

Ten první bylo samotné podzemí. Podzemí se nacházelo přirozeně v podzemí, a přestože se pod stropem líně pohupovala magická světla, stále to nebyla obloha. A popravdě, většina obyvatel Podzemí měla z otevřeného prostoru úzkost.

Druhý rozdíl nebyl tak zřejmý, přesto každému po chvíli došel – Podzemí bylo pokřivené zrcadlo Prahy. A v tomto případě i trochu porouchané. Když jste se procházeli ulicemi Podzemí, mohli jste narazit na místo, kde vedle sebe stály budovy, které v Praze byly i kilometry vzdálené. Některé obrovské budovy byly vlastně maličké a některé maličké budovy naopak obrovské. A když jste šli dost daleko na okraj Podzemí, dostali jste se do zvláštních míst, kam Praha už nesahala. Kde byl úplně jiný svět. A nikdo netušil, kde by přistál, kdyby prošel dveřmi, těmi pár východy, které se tam nacházely. Hlubšími úrovněmi se dalo cestovat rychleji než vyššími z jednoho důvodu – čím hlouběji jste šli, tím menší plochu Praha zabírala. V první úrovni to nebylo tak znát, na každý krok a trošku byl jeden krok v Praze. Ale v druhé úrovni už to bylo kroků pět, a ve třetí ještě více, v závislosti na tom, v jaké části a jak silně magicky aktivní jste se nacházeli.

Ale René se právě procházela první úrovní a hlubšími se zabývat nemusela, ani počty, kterými by odhadovala, kam by se dostala. Potřebovala sehnat jen pár věcí a pak vše důkladně připravit. Nebyly to nijak škodlivé věci, vlastně takové obyčejné, v rukou čaroděje ale značně zákeřné. A skoro všechny se daly sehnat i ve světě lidí, což René vyhovovalo, protože se na ni stále mnoho Pražáků dívalo jako na, no, cizinku.

René si v duchu projížděla seznam věcí, které bude muset sehnat a zarazila se u jedné, uvažovala, jak nahrát toto. Ale ani to nebude těžké sehnat. Protože měla lahvičku té věci schovanou ještě z dřívejška. Tušila tehdy, že to bude jednou potřebovat a trochu si nechala. Občas milovala být jasnovidkou. Ale bylo to nebezpečné, byla to zakázaná látka. Vydechla a vyčistila si mysl. Myslela na svou pomstu moc intenzivně. Pokud ji někdo sleduje mohl by něco zachytit. Musí si na chvíli oddechnout, ještě pořád má příliš horkou hlavu.

René se procházela po chodníku a uvažovala nad tím, že za tvářemi ostatních nic nevidí. Asi jako jediná. Ostatní vypadali, že se znají více než jen letmo, v nejhorším případě alespoň jménem. Stopa přeci jen měla své výhody, a to, že většina čarodějů neznala ty ostatní, mezi ně patřilo. Stopa byla obrovská metropole. Praha také, ale zdálo se, že tu přesto mají všichni přátelštější a pevnější vazby. Bylo to trochu děsivé. A tak zatraceně divné a nezvyklé.

René se rozhodla jet metrem. Pokud si to pamatovala dobře, metro bylo pouze metro a nic vás v metru nezabilo. Nebylo jako metro ve Stopě. Dobře, nalijme si čistého vína, bylo stejně nebezpečné, ale v Podzemí byla ta výhoda, že jste jím prostě nemuseli jet. Mohli jste dveřmi na stanici projít do Prahy a pohodlně nastoupit na lidské metro. Metro v první úrovni... bylo k zamyšlení, zda jej používat nebo ne. Výhodnější bylo používat lidské, protože východy ústily na stejných místech, a lidské bylo osvědčené a rychlé, zatímco metro v první úrovni bylo pomalé a často se stávalo cílem útoků démonů a šílených čarodějů, kteří se kdysi v katakombách nebo tunelech metra ztratili. Magickým metrem jezdili jen cucáci, napadlo René, když si do jednoho sedala. A proto ji nikdo nebude hledat zrovna tady a bude mít na chvíli klid. Obyčejně ji za to ale to nebezpečí nestálo... tohle byla zvláštní situace.

René se pohodlně usadila a přemýšlela.

Její oběť, Max, byl bývalý gestapák a miloval svou práci. To znamená, že nemohl být čistý, něco na něj určitě najde. Ne, žádné falešné důkazy, stačí jen pořádně pátrat. René zamyšleně klepala nehty o tyč vedle sebe. Nikoho tu neznala, nevěděla, na koho přitlačit, koho se ptát. Ale nevadí. K tomu dospěje. Možná by mohla Maxe den dva sledovat, jen pro jistotu...

Žádná magie. Ani kapka. Nic nesmí vést k ní. Musí to prasknout a nesmí to být v žádném případě spojované s ní, i když se každý jejím směrem bude dívat a bude potit krev, aby nějak pojítko našel. Ale co jí s ním spojuje teď? Byl nasazený, aby ji sledoval, ale odhalila jej, takže jej odvolají. A to je vše. Oficiálně ten úředníček dělá v sídle čarodějů, jak pochytila. Jaká zasraná ironie, historie se jako vždy opakuje. Taková hovada přežijí vše a ještě se mají dobře.

Úplatky. René si v duchu procházela, co by mohla používat jako úplatky. A komu.

Když vystupovala o tři stanice dál, o necelých pět minut později, měla první nástin svého plánu hotový. Bude to trvat devět dnů. René se těšila. Cítila se fajn.

**

René se procházela po Praze, cítila magii města ve vzduchu, a také cítila jakési nutkání, její moc jí našeptávala a vedla její kroky... nikam. Nebo lépe řečeno: stále někam jinam. Řeklo jí to, že se její cíl pohybuje, a tak se tím více nezabývala. Až na to narazí, tak na to narazí, nebylo kam spěchat. S jejím štěstím to nebude nic hezkého.

Na René káplo. Rudovláska vzhlédla a sáhla do své tašky, vytáhla vypůjčený deštník. Když jej roztáhla, překvapilo ji, jak byl velký. A přestože vypadal jako chcíplotinka, když se rozevřel celý, byl i docela hezký. Příjemné kouzlo. Zcela určitě také sledovací, ale když pršelo, komu na tom záleželo, že má deštník takovou malou vadu?

Pomalým krokem se blížila k nejbližší stanici tramvaje a pak metrem domů.

**

Na zastávce tramvaje někdo stálo vcelku hodně lidí. Většina byla natlačená pod přístřeškem, nikdo neměl deštník a René tak vynikala jako pěst na oko. Hodně lidí ji závistivě sledovalo. Hodně z nich se nejspíše divilo, jak ji napadlo deštník si vzít. Ještě před pár minutami svítilo slunce.

Popravdě, vlastně ji to nenapadlo. Prostě to jen na nějaký popud udělala.

Rudovláska klidně došla k davu a podívala se na jízdní řád. Měla smůlu, právě jí to ujelo. Nebo možná ne, podle velkého počtu lidí stojících a čekajících na jejich spoj. Začalo pršet více a když René vzhlédla, uviděla kousek nebe mezi domy, a to bylo temně šedé. Zamračila se. Nelíbilo se jí to, ta náhlá změna počasí. Bylo to nepřirozené. Že by čarodějové chtěli zahnat lidi domů? Ale proč?

Rozhlédla se.

A pak ji došlo, že se mýlila. Jen pár lidí, a zbytek byly kouzelné bytosti. Vlastně stála na zastávce, která v momentální chvíli lidem ani nepatřila. Zamrkala. A pak znovu, když uviděla, že vedle jízdního řádu stojí dveře, které tam před chvíli ještě nebyly. A lidé zmizeli. Ta Praha si ale uměla hrát.

Dav začal mumlat a René ustoupila, překvapeně se pak dívala, jak bytosti mizí ve dveřích.

"To je snad pravidelný dveřní spoj?"zavtipkovala nahlas.

"Nováček? Něco takového," zamumlal postarší čaroděj, který se zrovna protahoval kolem ní.

"Aha," René to doopravdy překvapilo. Kdysi to tu nebylo. Před těmi čtyřiceti lety nebo kolik jí to říkali. Nikdy neměla hlavu na čísla.

Za chvíli na zastávce už tolik lidí nebylo. Vlastně jen tři, ona, nějaká holčina a čaroděj kolem třicítky. A, což bylo zvláštní, zmizela i ta stříška. Muselo to být něčí kouzlo. Také mohl zaštítit všechny, ten kdo už se namáhal kouzlit.

René se rozhlédla. Mladá slečna kousek od ní zamilovaně a hraně nenuceně sledodvala polozmrzlého, unaveného muže, který mrzutě stál hned vedle ní. René překvapeně zamrkala, protože... stál vedle ní.

Hned vedle ní.

A ona nezachytila nic, co by ji na něj upozornilo. Samozřejmě, když se teď soustředila, z jeho věcí zachytila vibrace, které jí prozradili, že právě prožil něco nepříjemného, ale z jeho celkového rozpoložení nezachytil nic.

Mimoděk ji napadlo, že se až příliš spoléhá na svou moc. Ale na druhou stranu, kdyby ji chtěl doopravdy blížit, cítila by jej už kilometry daleko. Nebo v to alespoň doufala.

Její mysl se probírala variantami útoků na její maličkost, zatímco jiná část její mysli si prohlížela jejího společníka. Nic silnějšího z něj necítila. Což ji samozřejmě velmi zaujalo. Přehodila si tašky v ruko a hrála, jak jsou těžké. Čaroděj ji ignoroval. René v duchu zasupěla, copak gentlemani vymřeli? Ale prohlížela si ho dále.

Vysoký muž, krátce střižené vlasy, skoro vojenského střihu, výrazná tvář, samy části nebyly nijak hezké, ale dohromady tvořily příjemný celkem, na který se dobře dívalo. Nebyl zženštilý, čemuž dnešní generace děvčat dávala přednost. Široká ramena, pokud mohla soudit hezky stavěný... a promoklý. Jeho tmavě šedý oblek na něm visel, košile tak světle modrá, že vypadala bílá, vypadala zmuchlaně. Rozepnuté sako naopak v tak dobrém stavu, až to vedlo k myšlence, zda si jej neoblékl teprve před chvílí. Jelikož bylo velmi podobné kalhotám, ale neladilo úplně – sako muselo být o kategorii levnější než ty nevinně vypadající kalhoty, které viděla v jednom magickém časopisu s módní sekcí...

Renéin pohled znovu zabloudi k obličeji muže. Neoholený, a vážně unavený. Vypadal, jako by si chtěl dát cigaretu, ale podle podrážděného pohledu, kterým sledoval déšť, to nechával na později. Byl silný, to René dokázala říct, ale natolik zesláblý, že ani nedokázal odklonit déšť. Tak se mračil a moknul. A přesto z něj René necítila obrazy budoucnosti, ani minulosti, ani pocity, ani myšlenky. I když byl tak vyčerpaný, podvědomě si chránil mysl, zvyk tak vžitý, že si to snad ani neuvědomoval. Takoví jako on kontrolu ztráceli málokdy, ani při sexu ne.

Mohla by se k němu přiblížit... vyloudit číslo... dát si večeři nebo dvě...

K čaroději? Pražskému? Opravdu René?

Povzdechla si.

Ale promluvit si s ním snad můžeš, ne? Za pokus nikdy nic nedáš, děvče.

René se mile usmála a nadechla se, otočila se ke svému společníkovi úplně.

"Mám velký deštník a takovému děvčeti jako jsem já bývá samotné smutno. Nechcete se také schovat?" zeptala se přesně vyladěným hlasem. Ani nátlak, ale přesto důrazná otázka. Čaroděj se na ni skoro vztekle se zamračil a René překvapeně zamrkala. Na chvilku ztratila řeč a šlo slyšet jen pleskání kapek do promoklého chodníku a tiché uchichtnutí slečny vedle nich. "Je to opravdu velký deštník," dodala pak mimoděk na svou obranu, a nechala si z tváře sklouznout lehkou masku škádlivosti. Nechtěla jej urazit, prostě jen flirtovala s hezkým mužem. Protože takový čaroděj beze sporu byl. V jeho postoji bylo něco sebevědomého, co k němu přitahovalo pohled, zejména ten ženský. Kdo mohl tušit, že je o takový mrzout?

"Velký deštník," skoro to zavrčel, ale pak si promnul tvář. Podíval nahoru, jak lilo, oči přivřené, a po chvilce zaváhání přijal.

René potichu vydechla.

Chvilka rozpačitosti, když se ani jeden nepohnul, ale pak k němu René přistoupila. Automaticky mu položila ruku na zápěstí, když jí čaroděj nejspíše taky mimoděk vzal deštník z ruky a vytáhl ho ještě trochu výše. Nadechla se a podívala se na něj magickými smysly.

Nic. René z něj nepřečetla nic osobního, jen z jeho věcí. Usmála se.

Stáli tam vedle sebe, dotýkali se rameny a bylo to zvláštní a přitom tak nějak... normální. Protože nevěděla, za co vše se styděl den za dnem zpět až k jeho narození. Čarodějka nevnímala nepřátelský pohled zmoklé holčiny, prostě jen stála a užívala si ten pocit, kdy zase byla na chvíli jen čarodějka. Jak se asi čaroděj jmenuje? Mohli by se později ještě sejít. Nadechla se, že se zeptá, po straně na čaroděje pohlédla, a ten pevně sevřel rty. Zavřela tak pusu a podívala se zase před sebe. Asi nechtěl mluvit, hoch jeden ubohý. Podráždilo jí to, ale později jej najde.

Pravdou bylo, že z něj René únavu cítila nejen fyzickou, ale také psychickou, a ani na to nepotřebovala svůj dar. Taky by asi nebyla příjemná, kdyby sotva stála na nohou. A tak on zatvrzele mlčel a René se duchu probírala obrazy, které viděla z jeho košile. Ne saka, to doopravdy bylo nové, ale hezké košile. Tak mocný, aby štítil i své věci, ještě nebyl. Ale i tak to bylo dost. René zase neodbytně napadlo, zda by přeci jen nemohlo dojít na tu postel.

Čaroděj přešlápl, rukáv mu trochu sjel a René omylem, dobře, opravdu jen ze zvědavosti, zavadila prsty o kůži jeho předloktí. Vydechla. Cítila sílu, a také cítila osamělost. Žádné úsměvy a veselí, jen alkohol a "přátelé", kteří by mu bodli dýku do zad. Tohle cítila z posledního týdne, to se kolem něj vznášelo, mrtvé emoce. I to se pojilo k moci. A silně cítila i lítost, ne sebelítost, ale zvláštní druh bolesti a viny, což bylo zvláštní.

Ale jen toto. Nic konkrétního, a jen nejčerstvější emoce.

Napadlo ji, kde má svého démona. Čarodějové jako on mají aspoň jednoho. Tak kde je jeho, aby jeho pánovi nepršelo na hlavu? Dobrá otázka. Že by se čaroděj bál, že ho nezvládne? Nestalo by se to poprvé, co věděla...

Zabočila k nim tramvaj a René se zhoupla na patách, zrovna v tu chvíli zákeřně zafoukal vítr a trhl deštníkem, takže ji trochu deště spadlo do obličeje. René se čaroděje na chvíli pustila, aby udržela rovnováhu a otřela si kapky z očí. Znovu zafoukalo a René si byla jistá, že to počasí zatraceně není přirozené, vítr nesl příchuť magie. Klopýtla aby do čaroděje nevrazila, chytila se jeho zápěstí. A čaroděj, světe div se, se natáhl a sevřel její ruku na své, jako by se bál, že se chystá padat nebo uletět. Bylo to od něj sladké. I když se choval naprosto příšerně, byl ještě staré generace, když byli muži úplně jiní. Občas jí to chybělo. Ale jen občas. Většinu času byla ráda, že doba pokročila. V minulost bývaly ženy silně nedoceněné. A to ještě podala hezky.

Tramvaj dojela až k nim. Veřejná doprava, tak jiná než ve Stopě, bez magie. René vstoupila do tramvaje a pousmála se, jen proto, že to tak bylo, že tady tramvaje nezabíjely. Čaroděj jí podal její deštník a střelil po ní pohledem, zkoumavým. René se na něj jemně usmála a poté věděla, že si její společník překvapeně myslí, že byla ráda, že se jej zbaví. Ne, že by to nebyla pravda, byl hrozný společník, ale popravdě ji to prostě ani nenapadlo. Sebestředný muž.

Stál za ní, rudovláska už byla myšlenkami někde jinde a ani si nevšimla nepostřehnutelného dotyku mysli, když se čaroděj skoro žárlivě ujišťoval, že na něj opravdu nemyslela a nebyla to přetvářka. René došla k okénku řidiče a koupila si lístek. A až v tu chvíli si překvapeně uvědomila, že ji její společník doprovázel. Otočila se k němu a rozpačitě na něj koukla. Po chvilce ticha ustoupil a René prošla.

Divné, divné toto.

René se rozhlížela po místech, bylo jich docela hodně prázdných. A náhle zaváhala, nejistá, zda si sednou na místo pro jednoho, nebo pro dva, a pak, jestli by si on přisedl. Bylo by nezdvořilé ho opustit? Ale on celou dobu mlčel... René pokroutila hlavu. Ona byla zdvořilá dost, to on mlčel jako ryba. Otočila se, věnovala svému nemluvnému společníkovi hezký úsměv a pár slovy se rozloučila. Vyvedla ho z míry. Udělalo jí to radost.

Sedla si dozadu vedle nějaké starší paní.

Někdy bylo ironické, že jasnovidci, kteří věděli vše, předvídali vše a měli předtuchy ohledně takřka všech věcí, které se jich týkali, nepoznali, když se jedna taková pohybovala kolem nich. Poprvé. Takže René ještě netušila, kdo to byl, ten zmoklý čaroděj. Ani ji nenapadlo, že by byl nějak významný. A nedošlo jí, že když byla s ním, její nutkání něco hledat zmizelo. Nebo alespoň z části, pokud by měli být přesní.

**

René nenuceně seděla v kavárně a upíjela čaj s citrónem. Nesnášela čaj s citrónem. A přesto ho pila vždy, když byla nervózní. Kdyby nevěděla, že je to hloupost, nařkla by toho Mariina pitomce, že s ní něco udělal, protože Marie tak reagovala spolehlivě vždycky. Jako by něco pitomý čaj s citrónem mohl spravit.

Ale kdo ví, možná že mohl. Ten od Radka. Mohl by kouzlem vytvořit hodně věcí, o kterých by René tvrdila, že jsou nemožné. Naučila se svého představeného nepodceňovat.

René zabubnovala nehty o stůl. Doteď vše běželo hladce. Sehnala dítě, které jí vytisklo zprávy, které potřebovala. Pro náhodného člověka nedávaly smysl, ale jakmile je její drahý přítel Max uvidí, vyletí z kůže. A on je uvidí až budou kompletní a to zítřejšího rána rozhodně budou.

René pak opatrně zprávu zabalila do obálky, postříkala parfémem, který smazal jakékoliv stopy, a ještě opatrněji to pak nechala nechat na recepci chvíli poté, co její drahý přítel Max odešel. Takže si to zítra ráno přečte. Určitě si to přečte, malé kouzlo, které si koupila a které se postaralo, aby to Max otevřel, to zajišťovalo.

Pak si sehnala dalšího muže, kterému podala druhou obálku. Ten měl sehnat svého přítele, dříve, než to zapomene, a ten zítra ráno doručí dopis taktéž do kanceláře Maxe. A jakmile se ty dva dopisy octnou v jedné místnosti, kouzlo je spojí dohromady a zpráva bude kompletní. Ani tohle nebylo kouzlo René, další, které si musela koupit. Bylo překvapivě laciné. Takže dopisy zatím nedávají smysl, a nikdo nic nepozná.

Ucítila nejprve jeho pach a po pár sekundách se čarodějce objevil i ve výhledu. Neomylně, jako lovecký pes, šel po její stopě, až se zarazil u jejího stolu.

"Čarodějko René."

"Čaršgo," pousmála se René a démon překvapeně zamrkal. Netrvalo jí dlouho najít jméno tohoto démona čtvrté úrovně. Ne potom, co věděla, kde hledat jeho smlouvu s Maxem.

"Máte příšernou výslovnost. Nepokoušejte se krotit magii Pekla," odvětil démon a posadil se naproti ní. Přestože bylo jeho tělo obrovské, židle pod ním ani nezaskřípala. Zajímavé. Je snad jeho vzhled jen iluze?

René napadlo, co dneska iluze vlastně není.

Prohlížela si démona před sebou. Nebyl odpudivý, samozřejmě, drsná kůže s šupinami, brázdy jizev, plazí hlava. Plazí démoni byli nejsnesitelnější, bývali symetričtí a podobní lidským bytostem natolik, že bylo až nepříjemné je sledovat. Nebo být sledování jejich pohledem.

Čaršga měl překvapivě hezké, modré oči.

"Máš lidskou podobu, Čaršgo,"

"Čcharš'kga, tak se to správně vyslovuje," opravil ji démon. Začátek jeho jména byl skoro syčivý, zatímco konec byl prostě nemožný na vyslovení. Jako plivnutí a hned nato hrdelní zamručení. René to musela zopakovat několikrát, než byl démon spokojený. Náročný pekelník. Ale nebyla jeho mistr, takže mu to mohla odpustit.

"Neodpověděl jsi mi, démone," upozornila jej René. Čaršgovi po tváři přeletěl stín úsměvu. Takže chtěl odvést pozornost.

"Mám lidskou podobu, ano."

"A dobrovolně mi to říkáš, protože...?" zeptala se René a něco jí na tom náhle nehrálo. Démon sevřel stůl a ten zaskřípal, když se k ní naklonil. Čekala puch, když ucítila horký dech na tváři, ale necítila nic. Vůbec nic. Ni pach démonů. Zamrazilo ji, protože to znamenalo, že byla jeho magie silnější, minimálně v této oblasti. Náhle jí za očima proletělo vše, co by ji takový démon mohl udělat, ale rychle to zapudila. Démoni cítili strach a ona si nemůže dovolit páchnout jako vystrašená oběť.

Ach, pozdě. V očích démona to zajiskřilo.

"Bojíš se mě, maličká. Ale slibuji, že dnes večer nemáš čeho. Chceme si přece navzájem pomoct."

"Já potřebuji pomoct?" René si nenuceně hrála se svým šálkem čaje. Byl zase horký. To démoni občas dělali

"Ale jistě. Tvé včerejší pátrání k ničemu nevedlo, čarodějnice, ale já vím vše, co potřebuješ a toužíš vědět."

René si démona pozorně prohlédla. Copak to jen ten zlobivý chlapec provedl, že proto sobě poštval svého démona? Navzdory obecně rozšířenému mínění byli démoni svým mistrům věrní. Co René věděla, v jejich Doupěti to nebylo nijak sluníčkové a všichni byli rádi, když se mohli dostat pryč, i když to bylo pod velením podle nich podřadných bytostí. A démoni, kterým toto uspořádání nevyhovovalo, byli zabiti nebo spoutáni. Max zlobil. Že by tohoto démona ponižoval? Nebo je to stará křivda, kterou se gestapák dopustil na jeho předchozím mistrovi, co mu démon nemohl zapomenout?

"Ach. Tak."

Popravdě René doufala, že se rozhovor stočí tímto směrem, a znervózňovalo ji čím dál více, že vše jde tak jednoduše. Nakonec to byl démon, který navrhl schůzku, a kdyby René nezjistila alespoň tolik, že se Max a jeho dvorní pekelník nemusejí, nevystrčila by ten den nos z pokoje.

Čaršga vytáhl papír. Když si jej René vzala a přečetla, věděla, že se tam píše jen a pouze pravda, že je tam vše, co potřebuje vědět. Bylo to lepší, než co by dokázala získat přes veškerý nátlak a úplatky, i kdyby měla sebelepší informátory a zdroje. Měla pocit, že právě dostala vánoční dáreček.

"A ty?" zvedla ke svému společníkovi pohled.

"Znič ho. To je jediné, po čem toužím."

"A co svoboda?"

Démon si ji přeměřil ostrým pohledem a René zaklela, když pod ní začala hořet židle. Když vyskočila a vzhlédla, démon byl pryč. A židle neměla ani známku toho, že by hořela.

Doopravdy se jí dostal do mysli.

"Mizerný pekelník," zabručela René rozmrzele. Pak se ale podívala na papír ve své ruce. A skoro něžně se pousmála.

Jméno mrtvého dítěte.

Jméno Maxovy lásky.

Tři jeho nepřátelé.

Místo, kde najde klíč k jeho kanceláři.

A kód k jeho trezoru.

Tak málo, a co vše s tím taková šikovná čarodějka jako ona může dokázat. Dala se do práce.

**

René byla hezká a věděla to o sobě, věděla, jak toho využít. Také věděla, jak se udělat ještě přitažlivější, a znala zatraceně hodně kouzel, která z ní udělala dokonalou i pro tucet mužů, kteří měli úplně rozdílné chutě. A pak dokázala poplést hlavu i šťastně zadanému chlapci. Donutit starce se červenat. Donutit dospělé rozvážné chlapy se o ní pobít. Ne že by to dělala často. Opravdu jen zřídka. Nerada začínala hry, které pak nedohrála.

Ale to byl jen vzhled. Někdy stačila jen psychika. Když si o sobě žena myslí, že je krásná a skvělá a má vkus a charakter, většinou dokáže uhranout chlapa i bez kouzel. Kdysi dávno jí jedna stará přítelkyně nebožka tvrdila, že jednoho chlapa nemá šanci získat. A nedonutí jej běhat za ní jako ocásek. Nesnášel silnější ženy. Opovrhoval jimi.

Do týdne byl její.

Takže když teď René obletovala kolem toho chudáka chlapce, neměl šanci. Ani ne po deseti minutách už nadšeně letěl s její zprávou dál. Říct to svému příteli. A ten to diskrétně oznámí dalšímu. A ten bude shodou náhod dnes večer s Maxem na pivě. A Max, ten zlatý hoch, ten byl primárním příjemcem této zprávy. Falešné fámy, že byl jeden čestný vážený muž vrahem. René se pousmála a vyšla si po nějakých památkách.

Za hodinu, když už si byla jistá, že to klučina předal, vyslala malé kouzlo, které ji vymazalo z jeho paměti. Zanechalo to její stopu, ale pokud někdo nebude hledat, opravdu velmi pečlivě hledat, nic nenajde. A nenajde nic možná ani kdyby pečlivě hledal. A to oni budou, ale až za týden, a to se i ty nejsilnější magické stopy vytrácejí.

**

René zírala na telefon a mračila se. Marie, Marie, co se děje?

Rudovláska se prudce postavila a začala přecházet po pokoji. Radek ji nezvedal telefon, Gabriel mlžil a Marii nevolala, protože věděla, že to není správné.

Měla by být doma ve Stopě.

Čarodějka tiše zaklela a popadla kabát. Pryč, musí pryč.

Šla ostrým krokem, procházela ulicemi, hrála, že si nevšimla stínů, které se jí držely v patách, a přemýšlela, co to sakra dělá,co tam sakra dělá, v Praze, když má být někde úplně jinde. Došla na stanici a jako a zavolanou přijelo metro. Plné, ale na tom jí nezáleželo. Vešla dovnitř, zachmuřená. Bála se, že jí něco uniká a kvůli její nerozhodnosti někdo pro ni důležitý zemře.

Pohledem přeletěla okolí a zarazila se na muži ze včerejška, její starý známý zmoklý čaroděj. Seděl tak, aby si nikdo vedle něj nesedl, na sedadle blíže do uličky a u okna bylo prázdno. René si ho přeměřila a napadlo ji, že včera vlastně možná nebyl proti ní, jen neměl rád společnost tak nějak celkově. S jeho vzhledem a potenciálem, jaká hanba. Prošla kolem něj dívka, nadechla se...

René zachytila vizi, dívka se milé zeptala, zda si může přisednout, a její zmoklý známý byl velmi nezdvořilý, kdyby to měla podat pěkně. Dívka však nemusela být jasnovidka a nepotřebovala vize, aby si čarodějův pohled vysvětlila, tak zavřela pusu a šla dále. Ani se nezdála být uražená. René se zamyslela. Normálně se holčiny nenechají odradit jen pohledem. Tahle mladá čarodějka byla krásná a v jejím vystupování bylo sebevědomí. A přesto... jako by si jen potvrzovala něco, co už věděla. Zvláštní.

Čarodějčin pohlédla padl na prázdné místo. Zamračila se. Vedle něj bylo poslední místo k sezení a on si ho pro sebe uzurpoval? Odvrátila se od něj, aby na něj nezírala, aby se zbytečně nerozčilovala. Zrovna šla kolem něj, když...

"Nechcete si sednout?"

Celá souprava jako by na chvíli ztichla. René se ohlédla a uvědomila si, že to bylo řečené jí. Že ji ten čaroděj nabídl, ať si k němu přisedne. René zamrkala. A pak pochopila.

"Velký deštník?" nadhodila se stínem úsměvu. Jen se snažil splatit laskavost. Hádala, že muži jako on nejsou rádi nic dlužní, ani takovou maličkost. Čaroděj pokrčil rameny a dále ji sledoval, vypadal opravdu zvědavý, co odpoví. Rudovláska se ohlédla na holčinu, kterou beze slova odmítl, a tak na ni vykolejeně zírala. Co se to asi děje? Čaroděj se zvedl a naznačil, ať si sedne.

René na chvilku napadla rozpustilá myšlenka. Co by asi čaroděj udělal, kdyby si sedla na jeho místo a stejně jako on nechala volné sedátko u okna? Vykouzlilo jí to pobavený úsměv na tváři a čaroděj ji úsměv oplatil. Odfrkla si.

René nebyla drobná, takže když si sedala, zabrala si své sedátko a navíc byla jen těsně od svého společníka. Stačí prudší zatáčka a nebyla tu šance, že se omylem nedotknou. Čarodějce to bylo upřímně jedno a čaroději nejspíše taky. Seděl vyrovnaně na sedačce a pohled měl rozostřený. René si jej dlouze prohlédla a pak se pohodlně usadila na svém místě. A uvědomila si, že ji ostatní čarodějky žárlivě sledovaly. René by zajímalo proč. Jistě, chlap to by hezký, ale tohle přeci jen byla přehnaná reakce...

Metro se rozjelo, oni dva opět mlčeli a kolem se rozšuměl tichý hovor. Zvuk, charakteristický zvuk jízdy, na který si René začínala zvykat, ji tak nějak dostával do transu a René chvilku nevnímala. Pak se čaroděj pohnul a omylem zavadil o její paži.

René nadskočila a prudce se na něj podívala. Jemně se usmíval, zřetelně pobavený její reakcí.

"Omlouvám se." Sklopila pohled na jeho ruku. Dotkl se jí a ona necítila nic. Tentokrát dokonce ani z jeho věcí. A zvedal se. Proč se zvedal? Děje se něco?

René uviděla stařenku vedle sebe a náhle se zastyděla. Cítila, jak ji rudnou tváře, což se ji nestalo už dlouho. Okamžitě vyskočila, i když nebyla štíhlá, tak to neznamenalo, že nebyla hbitá a ohebná. Čaroděj se posunul a rozvážně ji udělal místo vedle sebe.

Dva staří čarodějové na ni něco nevrle zavrčeli a sedli si. Když René mimoděk napadlo, že jsou možná mladší než ona, chtěla se začít smát. A byla zmatená. A vrátila se jí chmurná nálada. Chtěla zpět do Stopy. A přitom jí něco říkalo, že nemůže. Ještě stále ne. Nemůže jít do stopy, ani volat Marii, má něco najít v Praze... cítila se jako loutka. Začínala ten pocit nenávidět.

René tam stála, zády ke skleněné přepážce, stará paní, kterou pustila sednou, ji do zátylku propalovala nenávistnou díru. René zachytila překvapivou myšlenku, protože i ta stará paní na ni žárlila. Byla to velmi slabá čarodějka a nechápala, co na ní její společník vidí.

Trvalo ji jen chvilenku, než rudovlásce došlo, že nejspíše narazila na místního lamače ženských srdcí. Ten stál vedle ní, vysoký, v dobře padnoucím obleku prostě jen k sežrání.

Sakra, ten chlap byl doopravdy zatraceně sexy. Podíval se na ni, v očích jakousi obezřetnost, ale na tu byla René zvyklá. Ve Stopě taky očekáváte to nejhorší. Jen nebyla zvyklá, že se ta obezřetnost týkala strachu z milostných návrhů.

Odkašlala si. Tentokrát mlčela ona, dívala se nepřítomným pohledem z okna a měla starost o svou chráněnku. Kdyby jen věděla, že je Marie v pořádku... Gabriel sice tvrdil, že ano, ale bylo tam nějaké ale. Docela podstatné ale, pokud mohla hádat.

Do metra nastoupili další lidé a její známý k ní přistoupil tak, že se skoro dotýkali. René k němu vzhlédla a čaroděj si ji zamyšleně prohlížel. Pak nečekaně natáhl ruku a shrnul jí vlasy z obličeje.

Zdálo se, že to překvapilo oba.

A pak lidé prošli, on se odtáhl, a nedíval se na ni už vůbec. Zato René mu teď věnovala plnou pozornost, protože jí něco došlo.

Podruhé ho potkala. Podzemí bylo obrovské, mohla to být náhoda, ale čarodějové jako René na takové věci už dávno nevěřili. Osud, nebo ji sleduje. Co to bylo?

Vsadila by ruku na to, že ji sledoval. Včera možná ne, ale dnes...

A pak tu byl ten pocit hledání. Skoro zmizel. A mělo to souvislost s tímto mužem.

Z myšlenek René vytrhlo jemné mravenčení. Čarodějka zamrkala, ale pak se pousmála. Max právě otevřel obálku, a do rukou se mu dostala krev démona.

Jedna z podmínek, kterou mě zakázanou, když podepisoval Čaršgovu smlouvu.

René si v duchu probírala možnosti, které se náhle nabízely, a hádala, co její zlatý chlapec udělá. Zamaskuje to, hádala, bude hrát, že se mu to do rukou nikdy nedostalo. Ale René k obálce připojila i malé kouzlo. Malé kouzlo, které mu přinese malé štěstí, které je vlastně neštěstím, protože to prokáže, že krev byla použita pro jeho benefit. Dokonce to bylo napsané i na přiloženém papíře, ale René se postarala, aby si to přečetl a nevnímal to. Byly tam i jiné, mnohem zajímavější věci ke čtení. Jako třeba pár řádků starého poctivé vydírání, když René hodila pár kostiček určitým lidem. Lidé jako Max si za léta udělali velmi mnoho nepřátel. Stačilo si v podstatě jen vybrat toho nejlepšího. Ale stačil kdokoliv.

Takže, Max zatají, že porušil podmínky smlouvy, ale to rozvazuje ruce René. Tři dny, přesně jak René plánovala. Čaršga už je zcela v její milosti.

Taková hloupá podmínka, napadlo ji. S krví démona by bytosti silné jako Čaršga nikdo moc neudělal. Ale ten démon byl lstivý. Byly to jeho zadní vrátka. Vždy se dala trocha krve podstrčit, když jste byli šikovní. Tak.

**

"Čtvrtý den," zabručela René vesele. Dnes nechala Maxovi den oddychu, nepotřebovala, aby se jí zhroutil ještě předtím, než dojde na konec. Navíc se i ona chtěla podívat na smlouvy s démony, jen pro všechny případy. Co by měla očekávat. Už se usadila v křesle a otevírala knihu, když přišel její osobní démon.

"Předvolání do sídla," odvětil mrzutě. René zamrkala. Zaklapla knihu, shodila nohy zpět na zem a zkoumavě démona sledovala.

"Neřeklo se proč?"

Démon míso odpovědi zmizel. René si povzdechla.

18. kapitola | 20. kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: DKS: 19. kapitola eipois 27. 01. 2014 - 04:13
RE: DKS: 19. kapitola chuckyna 27. 01. 2014 - 12:38
RE: DKS: 19. kapitola moira 28. 01. 2014 - 01:59
RE: DKS: 19. kapitola eipois 05. 02. 2014 - 16:04
RE(2x): DKS: 19. kapitola moira 05. 02. 2014 - 20:42
RE(3x): DKS: 19. kapitola eipois 05. 02. 2014 - 21:44
RE(4x): DKS: 19. kapitola moira 06. 02. 2014 - 03:59