Moira | DKS: 18. kapitola

18. kapitola - Slídič

Praha - Podzemí, chodby třetí úrovně

Byla zima. V chodbách třetí úrovně byla vždycky zima, ale René zapomněla, jak velká. Ve vzduchu místy padaly kapky vody. Nebo něčeho, co se vodě velmi podobalo, takže většina bytostí předpokládala, že teplota není pod mrazem. Jenže tohle byly magické chodby. Před obličejem René se srážel její dech, nos měla úplně ledový a když zahýbala prsty, byly ztuhlé a nemotorné. Skoro litovala, že si musela nést slunečník. Bylo pod nulou. Ať jste byli v jakémkoliv městě, vždy se našla místa, kde se vás magie snažila zabít. I v tak mírumilovné metropoli, jakou byla Praha.

Přesto byl vzduch cítit vlhkostí a zatuchlinou. A bylo tam vlhko a zatuchlo. A pod nulou. Magie někdy byla zákeřná čubka. A neuvěřitelně vychytralá.

René kráčela kamennými chodbami a rozhlížela se. Někteří by se báli, že narazí na krysu. Nebo na démona.

Polomrtvou zmrzlou krysu. Naštvaného démona.

René docela nervózně uvažovala, zda se jí zkroutí vlasy. A taky, což jí dělalo ještě větší vrásky, že je zase zpátky. Cítila se nervózněji, než čekala.

Stěny Podzemí byly staré a plné magie. René by lhala, kdyby řekla, že k nim necítí úctu. Vlastně, svým způsobem se jich bála více, než celé té zatracené řeky.

Končí to tam, kde to začalo, stáčí se, pokřivený kruh, ví.
Končí to tam, kde to začalo, a cizí rudá spočine v náruči chladného kamene.
Končí to tam, kde to začalo,

Tohle bylo její první vidění. Někdy se říká, že první vidění je proroctví a už se nemůže změnit, někdy se říká, že první proroctví je výjimečné právě tím, že se změnit dá. A byl tu i názor, že první vidění je jen výstřel naprázdno, naakumulovaná energie, která dožene jasnovidce na hranu šílenství. Nikdo nikdy neprokázal jen jednu věc, což bylo svým způsobem zvláštní a zajímavé.

Toto bylo její první vidění.

Věděla, že je to proroctví.

A byla svým způsobem zklamaná i šťastná, že se týká jen jí.

Kdysi dávno pak po dlouhé době přišla poprvé do Prahy. A věděla, že aura Podzemí je to, co bude její posledním. Zde zemře. Když později zjistila, že se zde narodila, než ji rodiče při založení Stopy vzali pryč, věděla to jistě. Stáčí se, René by vsadila duši na to, že to byla narážka na Bludiště.

Pokřivený kruh, kruh by symbolem jasnovidců, ví, to byly narážky na její umění. René si vždy užívala tu ironii, že Kruh čarodějů jako první zmínil ve svém proroctví jasnovidec, a proto na jejich počest nesou kruh jako svůj symbol. Obzvláště dnes, kdy se s jasnovidci zacházeno jen o trochu lépe než s malomocnými. Nikdo nemá rád, když se jiní dozvídají jejich tajemství, že?

Rudá v náruči kamene? Co na tom bylo k nepochopení. Ona bude ležet v Bludišti a zdá se, že navždy. Renéino proroctví bylo jedno z nejjasnějších, jaká kdy byla pronesená. Špatné, hodně špatné bylo, že si René nepamatovala zbytek. I ten kousek byl malý zázrak, protože si neměla pamatovat nic. Při jejím prvním vidění s ní někdo měl být, ale koho mohlo napadnout, že se její schopnosti probudí ve chvíli, kdy potají ukradne otcovu žiletku a bude si zkoušet oholit nohy? A řízne se? Proklatá smůla, už tehdy René ze všeho vinila Stopu. Rudovláska si mimoděk promnula sukni, místo, kde se pod látkou na stehně skrývala malá, skoro neviditelná jizvička. Nikdy se nezhojila dobře, ani když se na ni podívali nejlepší léčitelé. Asi to mělo co do činění s magií. Čarodějka pohodila hlavou a protočila slunečníkem na svém rameni, kráčela první, její tři společníci za ní. Nechat ji v čele bylo zábavné až skoro urážlivé, ale René to nevadilo. Koneckonců to tu znala.

Trvalo ji přesně tři zatočení slunečníkem, než pochopila, že se něco stane. S každým krokem v ní postupně sílil podivný pocit...

Stůj.

René se zastavila a upustila slunečník. Podlehla náhlému utkání a položila ruku na stěnu po své pravici.

"Pánové..." zachraptěla René varovně a její hlas zněl podivně vysoce. Vyděšeně. Jeden z jejích společníků vykřikl, od místa, kde se rudovláska dotkla stěny vykvetly linie obrazce. Jasně stříbrné, stříbrná byla barva magie jasnovidců. Jeden z čarodějů po René hmátl, ale síla už René táhla pryč. Na chvilku cítila zvláštní pocit, napůl hmotný a napůl ne, kdy prsty čaroděje prošly jejím loktem. A přesto na něj její magie reagovala. Věděla, že se jeho život počítá už na pouhé sekundy. A pak to bylo pryč, magie ztratila kontakt stejně jako tělo.

Bylo to zvláštní. Obyčejně se dveřmi do hlubších úrovní procházelo jako, no, normálními dveřmi. Sbohem a šáteček, krok do prázdna. Jako byste prošli kouzelnou zkratkou. Ale teď...

René chtěla křičet, protože náhle byla... roztříštěná. Její mysl zpracovávala vjemy a oznamovala ji, že je na dvou místech najednou. I pro čaroděje, který dokázal myslet na více věcí současně, bylo šokující být na dvou místech zároveň. A pak ten pocit, ne bolest, ale...

**

Prázdnota.
Na chvíli byla v nekonečnu.

**

A pak se ocitla v chodbě páté úrovně. Bez ochrany.
Začala křičet.

**

René ležela na zemi a třásla se.

To ji nechalo.

Ach, Kriste Ježíši a požehnaná Panno Marie, To ji nechalo.

René se překulila a kousek plazila, než začala dávit. Po pár minutách, které se zdály jako věčnost, se unaveně odsunula pryč.

"Dýchat zhluboka, holka, seber se. Seber se, seber se..." René nakrčila nos nad puchem svého dechu a zaváhala nad kouzlem, který by ji očistilo. Byla v chodbě páté úrovně. Každý magický záchvěv může něco přitáhnout. Pak si však prohlédla auru, kterou za sebou nechalo... To, a řekla si, že na tom stejně nezáleží. Nic příčetného teď Renéinou chodbou nepůjde. Nic s kouskem mozku. Sáhla po své magii a...

"Bože..." René zasténala a odvrátila se, začala zvracet znovu. Když skončila tentokrát, roztřeseně seděla na čisté zemi, opřená o stěnu. Rozhlédla se. Kde jsou dveře zpět, sakra? Nic necítila. Ani nejmenší skulinku. Byla vyděšená do morku kostí.

Podzemí bylo zvláštní. Ve své podstatě bylo nekonečné a říkalo se, že kdyby někdo došel až na druhý konec, úplně dolů, dostane se ne ke zdroji magie tohoto města, ale do jiného světa. A tam by byl vlastně zase nejvýše. Tvrdí se, že Podzemí je mostem k jiné dimenzi. Ke světu magie. Pokud by to byla pravda, René se rozhodla, že to raději nebude pokoušet. Nikdo by svět magie nemohl přežít, tím si byla jistá.

V praxi čarodějové objevili pět úrovní. Pátá, nejzazší, kterou chodili jen představení. Nebo takoví hlupáci jako René. Chodbami páté se procházelo... To. To bylo starodávné a René by po setkání s Tím vsadila pravou ruku, že je část zdroje města. Nikdo netušil, jaký úkol ta věc má. Nejčastěji zabila vše, s čím se setkala. Výjimkou byli čarodějové tak mocní, že se dokázali před bytostí zaštítit na tak dlouho, aby stihli utéct. A některé z nějakého důvodu nechávala na pokoji. Jako ji. Byla tu i teorie ohledně představených, tím, jak je představený města na Prahu navázán, získává tím ochranu a ta věc v něm může rozpoznat svého. Stejně tak nenapadne jiného představeného, protože si proti sobě nechce nikoho zbytečně poštvat. Někoho své ligy, tak to bylo myšleno. Jiné město. Praha vlastně byla docela příjemná bytost, v porovnání s Bestií.

Přesto chodbami páté úrovně příčetní lidé nechodili.

Až na výjimky.

Když ta věc zabije, zůstane tělo. Tělo někoho mocného. Někoho mocného s mocnými artefakty. Bylo také známo, že To je současně jen na jednom místě. Takže se čas od času pár hlaviček domluvilo a v několika skupinách pátou prohledávali. Šance, že na To nenarazí, nebyly zas tak nízké. Stejně to byla hloupost. To cítilo, když mu něco narušilo teritorium. Takový čaroděj klikař měl většinou dvě minuty, než jej ta věc našla. A pak si jejich magickou stopu pamatovala navždy. Kdyby se někdy dostala z páté, pár čarodějů by mělo velký problém. Smrtící, dalo by se říct. A když To ty čaroděje nechytilo, byl tu zákaz Kruhu, a ti pašeráky lovili stejně neúnavně jako to. Ale čarodějové byli samozřejmě o pár kategorií méně nebezpeční než Slídič.

René sebou trhla, i když na jméno té věci jen pomyslela. Jména mají moc. Není moudré se jimi ohánět, a už vůbec ne, když tak pitomě jako ona sedíte Tomu takřka před nosem.

Takoví pašeráci, vykradači, nazývejte je jak je libo, ale měli kompas a klíč. Kompas ukazoval k nejbližším dveřím. Klíč jim otevřel dveře, protože jen hrstka čarodějů dveře do páté otevřela. Pořád pro ni bylo překvapením, že ona to dokázala. Na tom ale nezáleželo, protože pořád neměla kompas. Rudovláska se zachvěla. Nebyla zde zima, vlastně tu bylo skoro příjemně, ale René jen čekala, kdy něco vyskočí a sežere ji. Doslova.

Čím níže jste byli, tím silnější samozřejmě byla i magie. A tím více síly čaroděj nasál. Pražské chodby byly vyjímečné ještě tím, že samy posilovaly své děti. Praha své čaroděje měla ráda a nechtěla, aby jí pomřeli. René ten mechanismus nechápala, ale věděla, že Praha a čarodějové jsou na sebe provázaní ještě více, než Stopa a její Kruh, nebo možná koexistují jen jiným způsobem, a jeden bez druhého existovat nemohou. Čím déle René trávila v chodbě páté úrovně, tak nejen sbírala vyčerpanou energii, ale i její vlastí schopnosti sílily. Kdyby nebyla tak zkušená, bála by se, protože své jasnovidectví silnější opravdu nepotřebovala. Ale dokázala Bludiště nasměrovat jen na magii Kruhu a tak to bylo správně. Nebylo to zcela permanentní. Kdyby byla René čarodějkou Prahy a žila zde, většina moci by se jí uchovala, kdyby s ní trénovala a manipulovala do té míry, že by se doopravdy stala její součástí. Ale René nejen, že neměla na toto místo napojení, navíc neměla ani požehnání představeného. A jakmile vám takové požehnání chybí, získaná síla pěkně rychle vyprchá.

Bylo to pěkně elegantní a logické. Jinak by sem pořád někdo lezl a za chvíli by pražský Kruh vymřel.

A taky to znamenalo, že René měla s každou chvilkou více a více síly, s kterou mohla pracovat. Pokud se znovu neobjeví Slídič, mohla by přežít dost dlouho, aby konečně našla ty zpropadené dveře. Teď však ještě stále seděla na zemi, opřená o stěnu a sbírala fyzické síly. Ještě pořád byla roztřesená. A jediné, co se jí stalo, bylo, že Slídič prošel skrz ni.

Doslova.

Jeho magie ji prostoupila, jeho tělo jí prošlo, jako když procházela dveřmi z třetí do páté. Naplnil ji, na chvíli vlastnil, a zničil.

A přesto neměla zkřivený ani jeden svůj kudrnatý vlas.

Čarodějka hluboce vydechla a opřela si horké čelo o studenou stěnu. Chodby třetí úrovně byly opuštěné, vlhké, vypadaly jako středověké katakomby. V páté úrovni to bylo mnohem... útulnější. Stěny, podlaha i strop byly z růžového mramoru a na zemi vedl středem chodby rudý koberec. Každých pár metrů byla hezká stojatá lampa. René si zprvu myslela, že elektrická, ale pak ucítila jemné magické impulzy a došlo jí to. Tak blízko silné magie, přestože je Praha k elektřině velmi vstřícná, žádné složitější technologie pracovat doopravdy nemohly.

Kousek od René pak byl malý výklenek, a tam stolek a křesla, vše pohodlné a na první pohled starožitné, na stolku dokonce láhev s vínem a mísa s ovocem. René byla příliš slabá, aby se tam doplazila, příliš paranoidní, aby to zkusila, a příliš dotčená. Věděla, že je to neškodné, a proto se cítila zrazená. Kvůli tomu, že Stopa taková nebyla. Pitomé důvody, ale kdo by v její situaci uvažoval rozumě?

Nebyla tu už zatraceně dlouho. Zase ji všechno kolem přišlo tak... velkolepé. Praha, rytířské město.

Pravdou bylo, že se jí ani nesnilo, že by sama někdy byla v páté, přesto... René si promnula oči. Co se vlastně stalo? Její moc ji zasáhla tak silně, že bezděčně následovala její vedení. Propadla se do páté. A narazila přímo do Toho. René se zachvěla a objala si ramena. Přála si mít po ruce svůj slunečník. Proti Tomu by jí nepomohl, ale cítila by se líp.

Nevěděla, proč ji to nechalo. Ale v jednu chvíli měla pocit, že...

**

"Čarodějko René!"

Rudovlasá sebou trhla a otevřela oči, po chvilce se překvapeně podívala vzhůru. Pane bože ona usnula! Tady!

Nad ní stál mladík. Ale to byla hloupost, co by nějaký mladý čaroděj dělal v chodbách páté? Jenže pak se mu podívala do očí. A viděla sílu. Zírala čaroději do očí, propadala se hlouběji a než si uvědomila, jakou udělala chybu, převzalo velení zase její jasnovidectví. Udělalo se jí zle. A věděla, že přichází vidina. Bude ošklivá, hodně. Snažila se dostat od stěny, vsadila by pravou ruku, že prodělá záchvat, ale už to nestihla. Zkroutila se v křečí a ošklivě narazila hlavou do zdi. Před očima se jí zatmělo a zároveň rozjasnilo. Už byla jinde...

"Ach ne..." zakňučela. Nebyla jinde. Byla vlastně přesně na tom stejném místě. Znovu byla v chodbě s Tím a uvědomila si, že to nebylo vše. Slídič jí znovu prošel a v tu chvíli přišla slova.

"Musí to mít, musí mít ovci, aby si ji vlk vzal zpátky, musí mít ovci, aby si ji vlk vzal, musí mít ovci, aby si ji vlk vzal. Ach milostivý Bože, Kriste Ježíši, musí se to stát, musí se to stát, musí se to stát, jinak se černá vylije, černá, černá, černá... Musíte ho nechat jít. Musíte ho nechat jít a snít o Bohu!" René se uvolnila a hlava jí spadla vpřed, vlasy jí zaryly tvář. Čaroděj se sklonil a opatrně ji podepřel. Rudovlasá žena se mu bezvládně zhroutila do náruče. Z hlavy jí tekla krev, která v jejích vlasech vypadala takřka neviditelná. A stále šeptala. Mladík se k ní zvědavě sklonil.

"Šílený musí... Vlka, vlka... a jeho ovci..." žena se zajíkla a zvedla hlavu, vypadala, že sbírá poslední síly a snaží se na něj zaostřit. Klekl si vedle ní, aby se nemusela tak namáhat. Sledoval ji, oči se jí leskly, možná i trochu zářily a čaroděj v nich na chvíli zachytil obraz své tváře. Mladá tvář se zachmuřenýma očima. Neměl tento svůj výraz rád.

"Přijde to. Nedá se to zastavit. Nebraňte. Musí si to vzít ovci, aby si ji vlk vzal. A aby nás ovce pak všechny zachránila."

"Kdo je ovce, René?" jemné pohlazení, shrnutí vlasů z tváře. Na prstech mu zůstala krev.

"Vlk-vlka. Jeho ovce."

"Kdo je vlk?"

"Černá se vylije, černá pohltí svět..." René začala těkat pohledem po okolí, v bělmu ji začaly praskat první žilky.

"Podívej se na mě, René," pevné prsty rudovlásce sevřely bradu a donutily ji podívat se na něj. Sklonil se k ní a cítil železitý pach krve a kyselý puch zvratků. Ignoroval to a soustředil se jen na ni. "Pověz mi, co víš. Kdo je vlk?" Čaroděj vložil do svého pohledu sílu, ukotvil její mysl na něm.

"Vlk...?"

"Ano, kdo je vlk?" Více síly, snažil se obraz její vize ustálit, aby mohla číst ještě chvíli, pročistit jí mysl. René byla dlouhou chvíli zticha, než se unaveně pousmála. Panenky stále rozšířené, ale byl tam náznak ducha.

"Velmi dobře, mladý představený. Ale špatná otázka. Měla znít: "Kdy to bude?" Protože vlk i ovce přijdou. Ale nikdo nebude připravený. Ani oni dva. Nikdo..." René omdlela.

Mladý představený se sklonil a přejel nad čarodějkou rukou. Vyléčil těch pár zranění, které by ji mohly ohrozit na životě. Zbytek přenechá léčitelům. Bez námahy si vzal trochu silnější jasnovidku do náruče a chvíli ji pozoroval. Pak si povzdechl a potřásl hlavou.

"Člověk by někdy řekl, že to ti zatracení jasnovidci dělají schválně." Pomalým krokem se vydal směrem k sídlu čarodějů, cestou jednoduchým kouzlem spálil nepořádek, který tu jasnovidka udělala, a kývnutím poděkovat Slídiči. Nejen za to, že jej sem dovedl, ale i proto, že mu udělal laskavost a nechal tuto jasnovidku žít. Když se s ní v náručí procházel, sledoval ji. Cítil s ní spojení, i když by tu žádné být nemělo. Ale narodila se tady. Přeci jen byla jeho. Přes tvář mu přelétl rychlý, zlomyslný úsměšek. Měl své povinnosti, ale způsobit malé nepříjemnosti kolegům ve Stopě, to byla věc cti. Sklonil se a otcovsky čarodějku políbil na čelo. A dal jí své požehnání k přijetí moci. Přeci jen si to po takovém vidění zasloužila. To, že ji zároveň svázal s Prahou, to bylo vedlejší. Opravdu. Vždyť má ty Stopské bratříčky a sestřičky tak rád.

Co jen by udělal, aby měl možnost vidět pohled Radka Bílého, až se to dozví... Litoval, že mu to unikne. Přesto s veselým pohvizdováním prošel i s jasnovidkou dveřmi výše a cítil se zatraceně spokojený sám se sebou.

**

René ležela v posteli, byla v první úrovni, v hotelu hned vedle pražského sídla čarodějů. Uvažovala, zda je urážka, že ji nepozvali dovnitř. Už si to nepamatovala.

Venku byl slyšet hluk dopravy, tramvaj, šum hovorů čarodějů. Tohle byl jejich svět. Jejich vlastní metropole. Tak jiná než Stopa.

Slyšela smích.

René zavřela oči. A pak, tiché zurčení vody, a uvědomila si, že vodu i cítí. Skoro se pousmála. A přeci tu mají něco společného. V podzemí nad sebou mají hektolitry vody. Opravdu to není zas tak jiný pocit. Jen ta Vltava není pod druhou úrovní cítit. Ale magie... magie tu je. Krásná, čirá. Skoro stejná jako ve Stopě.

"Tak holka. Utekla jsi do Prahy, aby ses vyhnula žádosti o ruku. A zapletla ses tu do pěkného svinstva. Vyšší sílo, ať vedeš mé kroky jakkoliv, nenávidím tě!" houkla René směrem ke stropu.

"Vidím, že se cítíte lépe, kolegyně," ozval se hlas od dveří. René tím směrem loupla pohledem. Ale samozřejmě. Samozřejmě, že někdo musel přijít zrovna v tuto chvíli.

"Ale ano. Bylo to jen drobné nedorozumění, díky kterému jsem byla chvilkově... indisponovaná."

Nově příchozí na ni zírala.

"Dorozumění. Střet s Tím nazýváte nedorozuměním?" Čarodějka si hodila dlouhý černý cop přes rameno a vyčkávavě si jasnovidku prohlížela. "To vás mohlo nejen zabít, uvědomujete si to?"

"Ale nezabilo," odvětila René jednoduše. A jak si dříve ověřila, nijak to nezničilo ani její schopnost manipulovat s magií, čehož se bála asi nejvíce.

"A nikdo netuší proč," zamumlala si čarodějka tiše pro sebe. "Jmenuji se Lena. Starala jsem se o vás, než jste se probudila. Jasnovidka René, že ano?"

"Správně," René si Lenu prohlédla. "Neviděla jste můj slunečník?"

Na rudovlásku se okamžitě upřel pár pozorných očí, přeměřovaly si ji způsobem, který René řekl, že náhle uvažuje, zda je opravdu v pořádku. "Měla jsem s sebou slunečník plný kouzel!" namítla René chabě a překvapeně si uvědomila, že se obhajuje. Lena ji znervózňovala, byla z ní cítit autorita, přirozené vůdcovství. Jasnovidka si svou společnici náhle se zájmem prohlédla a došlo jí to. Nejen, že tu byla tato žena vedoucí nemocnice, jak zjistila, když zachytila zbloudilou myšlenku, ale byla stará, možná ještě starší než René. V místnosti se rozhostilo trapné ticho a než se jedna nebo druhá rozhoupaly k tomu něco říct, dveře se znovu otevřely a vešlo monstrum.

René si povzdechla. Přidělili jí temnou léčitelku. Co ale mohla čekat?

"Máte něco proti démonům?" zeptala se nečekaně ostře Lena.

"Proti démonům? Ne. Proti temným léčitelům bych ale pár výhrad měla, drahá." Leně přes rty přeběhl skoro zlomyslný úsměv.

"Ano?"

"Nechat se v rukou temného léčitele je... neprozíravé."

"Neříkejte," Lena ji sledovala a René měla pocit, že ji chce sníst. Takový ten pohled, který kočka upírá na malou bezbrannou myšku. Nedokázala říct, nakolik to čarodějka hraje. "Nikdy se mi nestalo, abych nevyléčila nemoc, s kterou za mnou pacient přišel a bylo v silách čaroděje to vyřešit."

"A samozřejmě jste si nenechala ani kapku krve ani nepožadovala malou službičku."

"A víte co, čarodějko René?" Lena došla těsně k ní a prohlédla si ji. Jelikož René ležela v posteli, cítila se náhle neuvěřitelně zranitelně, přestože mohla ve vteřince vyčarovat ohnivou kouli a spálit celý pokoj na popel. Temní nebyli lidumilové, šli přes mrtvoly. Doslova. Jejich magie je ovlivnila, nebo to možná prostě jen způsobila práce s démony. Když se díváte do propasti, propast se dívá do vás a nevyhnutelně se tak měníte.

Temná léčitelka se náhle usmála, ze všeho nejvíce pobaveně. "Já jsem na takové pitomosti už příliš stará. Prostě jen léčím a bavím se nad tím, co si lidé vyvádějí sami." Lena se otočila ke svému démonovi a hrdelním jazykem mu řekla pár příkazů. René si jej zběžně prohlédla. Čtvrtá kategorie. Panečku, Lena nešetřila. Rudovláska se snažila najít v chování démona, v jeho očích a výrazu, inteligenci, u démona jeho síly by to bylo možné, ale neviděla nic. Uvažovala, zda má démon nakázané hrát tupé zvíře. Inteligentní démoni jsou drahé a vzácné zboží, není tolik mistrů, kteří je dokáží vyvolat nahoru do vyšších úrovní a pak je zvládnout. Většinou z toho takoví loutkaři mají malé nepříjemnosti, malé ale otravné, kdy je někdo nutí vyvolávat démony, i proti jejich přání. Samozřejmě je hloupé nutit mistra, který má na vodítku mocného démona, aby dělal něco, co se mu nelíbí, ale Pražáci měli vždy sebevražedné sklony.

René sledovala Lenu, která míchala nějakou mast, a jejího démona, který by méně odolnému jedinci způsobil těžké psychické trauma. Možná Lena prostě vyvolala silného démona bez mozku. U něj nebylo zas tak těžké jej přelstít a zkrotit. Přesto... Rudovláska upíjela minerálku z malé plastové lahvičky, kterou by trochu lépe stavěná bytost spolkla na dva doušky, a hádala to první. Lena vypadala na ten zákeřný typ, který má pod palcem dva špičkové mocné démony, ale hraje si na průměrnou čarodějku. Ale možná René jen zkreslovaly úsudek předsudky. Od temného vždy čekala nějako zradu.

Lena něco zazpívala tím hrdelním vrčením.

Démon na ni náhle upřel pohled. René se napjala. Démonovy oči rudě zazářily a než si René uvědomila, co se děje, Lena ji vzala bandasku z rukou a démonovo kouzlo ji skoro něžně poslalo spát.

Než úplně vypnula, napadlo ji, jak je možné, že se nechránila. A vážně chtěla svůj slunečník.

A taky ji napadlo, že bude mít zítra hroznou kocovinu. To totiž většinou pekelná kouzla způsobují.

**

"Opravdu netuším, co vaše čaroděje mohlo takto zaskočit."

"Používejte slova adekvátní k činům!" štěkl postarší čaroděj. René jej už při příchodu tipovala na bývalého vojáka. Přišlo jich pět, asi před hodinou. Všichni zachmuření a podezíraví, nepříjemní až hanba. René se jim ale nedivila. Její průvodci, tři čarodějové, z nichž dva starší nebyli vůbec žádní zelenáči, byli nalezeni mrtví. René si dovolila krátkou myšlenku ohledně toho, jak je dokázali najít tak rychle, aby je nic nesežralo, a pak se do ní pustili. Doslova ji grilovali. Z nějakého důvodu si usmysleli, že to ona je zabila. Nebo způsobila něco, co vedlo k jejich smrti. Ale kdo se jim mohl divit? Koneckonců to byla René, kdo skončil v chodbě páté úrovně, přežil střet se Slídičem a vyšel z nižších chodeb skoro bez ztráty kytičky.

"Jsem unavená, pánové. Vyslýcháte, ano, je to výslech, nepřerušujte mě, všichni to víme, tak tedy, vyslýcháte mě už přes hodinu. Jsem po velmi nepříjemném útoku a zcela se ještě nezotavila. Opakuji naposledy, neměla jsem žádný zvláštní důvod navštívit Prahu. Prostě jsem jen chtěla vidět město, které jsem už roky nenavštívila."

"Třicet osm," podotkl poprvé jeden z čarodějů, který do této chvíle jen mlčel a přihlížel.

"Prosím?" René se k němu otočila.

"Třicet osm let jste Prahu nenavštívila," upřesnil. René se zamračila.

"To není možné. Nebyla jsem v Praze více než..." René se zamračila. Osmdesát let to bylo určitě. Před osmdesáti lety se totiž stala ta tragédie. "Určitě jsem zde nebyla více než padesát let."

Rozhostilo se ticho.

"Jaký je podle vás rok, kolegyně?"

René jim podrážděně odpověděla.

"A jaký rok byl ve chvíli, kdy jste se z Prahy vrátila do Stopy?" René se nadechovala k odpovědi a pak jí to došlo.

"Ach tak," rudovláska sklopila pohled k rukou poklidně položených na pokrývce. Od chvíle, kdy se stala ta událost s Antonem, uběhlo přes osmdesát let. Možná i více. Jenže podle lidského měřítka uběhlo pouhých osmatřicet let. René si uvědomovala, že to byl dlouhý časový úsek, a stejně tak si uvědomovala, že to bylo jen osmatřicet let. Kdyby byla člověk, ta nesrovnalost by jí došla. Ale ona byla čarodějka. Takto mohla myslet na obě dvě věci, o obou si myslet že jsou pravdivé a dokud se nad tím doopravdy nepozastavila, nedošlo jí, že tam něco nesedí. Mysl čaroděje někdy byla záludná. Obzvlášť ta její, která měla hodně šuplíčků a zásuveček a almar a stojanů přetékajících různými obrazy. Bylo to únavné a zkazilo to René náladu.

"Nic jsem jim neudělala. Má moc mě zachránila, ani jsem si neuvědomila, že je něco špatně, a už jsem byla pryč. A tam na mě čekal Slídič. Z konfrontace s Tím jsem vyšla živá, což překvapilo nejen vás, ale také mě osobně. Velmi překvapilo, a nejsem si jistá, zda nakonec mile nebo nemile. Ještě stále netuším, zda jsem já... já.

Stejně tak jsem cestou do Prahy nevraždila své milence. Měla jsem s nimi pár sladkých dlouhých večerů, jelikož něco v nich samotných způsobovalo, že se neprojevil můj dar a já neuviděla každou špinavou myšlenku, za kterou měli možnost se kdy stydět. A nebo taky ne. Ale mělo to svou daň. Zničilo to jejich mysl. Nelituji svých činů, protože jsem vybírala pečlivě, ach, ani netušíte jak velmi pečlivě jsem si vybírala, koho chci zničit. Co jsem si zvala do postele pro chvilkové potěšení. Ano, co, ne koho.

A teď, pánové, vás musím požádat, aby jste odešli. V míru a pokoji. Více už vám neřeknu, ať budete milí nebo oškliví, pošlu vás do prdele tak jako tak. Hezký den vám všem přeji. A buďte tak vstřícní a nechte mi poslat pro ten výborný horký čaj z lístků maliníku a máty. Tentokrát bez kouzel pravdomluvy. Děkuji," Rudovláska se odvrátila, zatímco vyvolávala v místnosti nepřátelskou atmosféru. Doslova vyvolávala. Jako jasnovidka a senzibilka dokázala uchopit jisté obrazce – nebo emoce – a ty zhmotnit. Za chvíli vzduch v pokoji překypoval nenávistí a bolestí do té míry, že i čaroděj bývalý voják ostře kývl na rozloučenou a urychleně odešel. René si povzdechla.

Problémy, problémy z toho, co očekávala jako jednoduchou zdvořilostní návštěvu. Proč toho posledního panáka tahala tak daleko s sebou? Měla předpokládat, že odpadne.

Pravdou však bylo, že to nepředpokládala, ona, ta velká věštkyně. René se kysele ušklíbla. Dveře se otevřely a vešel démon. Byl to drobný démon, vlastně na poměry démonů i docela hezký, měl dobře symetricky i proporcionálně postavené tělo a elegantní ocas. Byl sice slepý, ale orientoval se ostatními smysly a také těmi, které plazi mají. Něco s vnímáním teploty a otřesů, na tohle René nikdy neměla hlavu. Nezajímalo ji to. Ani šelmy, ani démoni. Její společník měl šupinatou kůži a kromě lehkého odéru šupinatce nebyl cítit. Skvělý sluha, když jste obvinění z vraždy tří kolegů. Položil tác s čajem na stolek vedle postele a odešel.

René znovu pozorně sledovala prázdný pohled démona a věděla, že tento ví. Tento rozum má. Uvažovala, zda ji má špehovat. Jelikož ji ho přidělili jako osobního démona, nejspíše ano. Ani ji to nepřekvapilo. Jen se bála, aby se jednou v noci "nešťastnou náhodou" nějak neuvolnil ze smlouvy, kterou uzavřel se svým mistrem, a René se nestala "politováníhodná nehoda". Vzala příjemně horký čaj a snažila se zahnat špatné pocity, které v ní klíčily.

Jeden byl pro Marii, ve Stopě se dělo něco špatného a ona byla pryč. Kdykoliv se ale rozhodla, že se vrátí, bylo to ještě horší, takže se na to snažila nemyslet.

Uvažovala také nad svými milenci. A z nějakého důvodu se nedokázala těšit ani z toho.

Další problém byli její mrtví průvodci. Mohla to být náhoda, a kdyby René tak rychle neutekla, mohla s nimi ležet mrtvá a napůl sežraná i ona, kvůli nešťastné souhře osudu, kdy se jeden z démonů ze čtvrté dostal výše. Ale také na ni někdo mohl nějaké démony poslat. Pokud to tedy byli démoni, to její vyšetřovatelé nezmínili. Ale předpokládala, že to byla temná bytost. Nějak si nedovedla představit, že by to spáchal někdo ze světlé strany. Možná to byl jen předsudek a René na něj doplatí, ale ještě se v životě, a že žila pěkných pár desítek let, nesetkala zde v Praze s nějakou bytostí od světlých, která nadělala větší nepořádek než démoni. Oni to prostě měli v krvi. Také obětování jejich vlastních bylo proti přirozené nátuře světlých.

A pak poslední problém.

René řekla proroctví. A určitě jej někdo vyslechl, jelikož necítila, že by se znovu vracelo. Stejně tak ji ta osoba donesla sem, a pak zajistila, aby se o ni starala temná léčitelka.

Co řekla v tom proroctví?

A proč ji ještě nedal představený Prahy povolení k pobytu v Podzemí?

René zamyšleně míchala lžičkou studený čaj. Oproti všem těm problémům bylo rozhodnutí, zda vypít čaj s jedem, nebo ne, opravdu procházka růžovým sadem.

**

"Děkuji, to je milé," René se na Lenu usmála a ta ji stále sledovala ostřížím pohledem.

"Žádné problémy s viděním, rovnováhou, náhlá slabost?"

"Cítím se jako rybička," René se žalostně usmála.

"Magie je zrádná, a to Stopští jsou koneckonců vyhlášení léčitelé. Kdyby se něco stalo, pošlete démona. Přijdu hned, jak budu moct," Lena si ji ještě chvilku pozorně prohlížela, ale pak stroze kývla a odešla. I se svým velkým démonem.

René se náhle cítila strašně osamělá. Zadumaně zamrkala.

Tohle byl její pokoj. Lena ji prozradila, že časy, kdy čarodějové museli bydlet v sídle i v první a druhé úrovni chodeb, byly dávno minulostí, takže není žádnou urážkou, že bydlí zde. Stejně tak nepotřebovala vidět představeného osobě a vyslechnout si povolení k pobytu z jeho úst. Tak jako tak stejně bude muset zajít do sídla a ukázat se, nechat magickou stopu, aby si ji prověřili, a hned jak dostane povolení podepsané představeným, bude moct dělat cokoliv bude chtít. Bylo to praktické, návštěvníci tak nemuseli čekat do vyhrazených termínů a představený se tak zbavil jedné otravné povinnosti. Na druhou stranu, když se jedna nebo druhá strana neviděla z očí do očí, bylo tu vždy nebezpečí, že jednoho nebo druhého napadne nějaká unáhlenost. Ale možná byla René jen škarohlídka.

Původně sem René přijela, aby studovala scholastiku, Praha byla starodávné město se stále živou historií, a byl to koneckonců Karel Veliký, za kterého se středověká filozofie tak úžasně rozvíjela. Zlaté osmé století. Nesídlil sice v Praze, ale nenáviděl všechny čaroděje, dodnes nikdo netuší, jak je dokázal rozeznat a jak dokázal najít magická místa a města. Většina čarodějů si dodnes myslí, že Karel Veliký, ten francký král a římský císař, měl požehnání samotného Boha. Na území dnešního Německa stíhal všechny čaroděje a ti se stahovali do Českých zemí. Ty sice Karel Veliký plenil stejně, ale Podzemí bylo přeci jen příliš velkým oříškem i na něj. René si nebyla přesně jistá, jak to nakonec bylo s tributem odváděným Čechy francké říši, zda to nakonec takto domluvili čarodějové nebo ne, každopádně většina vzácných spisů té doby ležela v bezpečí v Pražských knihovnách.

René by obětovala prvorozeného syna touhou některé studovat. Možná. Čarodějka si totiž matně vybavovala i jeden rozhovor s chrličem, který viděl věci, za které by někteří historici zabíjeli, pro možnost zaznamenat je.

Ale teď... byla nervózní, nedokázala se na chvíli uklidnit a měla pocit, že má něco udělat. Ze zkušenosti věděla, že proto musí vypnou a prostě jen jít, třeba se nad něčím zamyslet a nohy ji pak odnesou, kam potřebuje. René si jen nebyla jistá, jestli si přeje, aby se to stalo. Nejraději by se podívala na místo, kde byli její průvodci zavražděni, ale bylo ji přísně nakázáno, aby do toho nestrkala nos. René nebyla jako její impulzivní chráněnka Marie. Když řekli že ne, tak ne. Ráda by si požila další to století, děkuje pěkně.

Ale zajímalo by ji to. K čertu, umírala touhou vědět, jaký druh léčky se na ni chystá. A pak že jasnovidci vědí vše.

17. kapitola | 19. kapitola