Moira | DKS: 17. kapitola

 17. kapitola - Dáma se slunečníkem

Východní hranicí Prahy

"Lidé dají příliš na předpoklady. A předsudky. Vezměme si třeba mou maličkost – Copak to držím v ruce? Á, to je přeci deštník. Tak by mi odpověděl každý trouba tady okolo. Ale co to doopravdy držím? Je to slunečník," Drobná žena, lehce při těle, se tázavě otočila ke svému společníkovi. Sledoval ji, na čele se mu perlil pot a jeho vychrtlé tělo se třáslo.

"Nemyslíš, příteli?"

"Asi... asi ano," odpověděl muž nejistě, hlas roztřesený.

"Asi?" zeptala se přírodní zrzka podrážděně. Její vlasy byly po ramena dlouhé a neposlušně kudrnaté. Když měla náladu, dokázala je učesat do roztomilých prstýnků. Když ne, což bylo skoro vždy, prostě je zkrotila kouzlem, aby ji nelezly do obličeje. Vždy vypadala mile a roztomile. Přívětivě, za dobrého počasí na třicet, když bylo zataženo, možná čtyřicet. Přesto velmi dobře a mateřsky.

Jenže teď byla mimo magická města, její magie byla tak bolestně slabá. A přesto jí vlasy poslušně spadaly kolem obličeje a podtrhovali sice lehce kulatější, přesto přitažlivé rysy. Některá kouzla jí z nějakého důvodu fungovala. Magie opravdu nebyla exaktní věda. Žena se uculila.

"Bude pršet." Oznámila.

"Pršet?" muž se roztřásl tak silně, že se mu po chvilce podlomila kolena a on spadl na zem. Žena jej sledovala, v obličeji jen mírné podráždění. Byla rozmrzelá, že museli zastavit, když už byli skoro na místě. Pak se však oslnivě usmála, širokým, falešným úsměvem.

"Asi už se nezvedneš, příteli." Odvětila a v jejím hlase zazněla lehká nota smutku. "Víš, nechtěla jsem to nechat dojít tak daleko. Ale to, co jsem viděla..." Přikročila ke klečícímu muži a opřela mu nohu v lodičce o hruď. Když zatlačila, muž si bez odporu lehl na špinavou zem. Kolem dvojice projelo auto, byli přeci jen na dálnici, zrzka se divila, že okolo vlastně nejede více lidí. Stejně je neměli možnost vidět. Byli tak blízko Prahy, že už i je město chránilo a lidé nic neviděli. Nebo viděli něco naprosto normálního, smutně nemagického. Čarodějka stála nad svým společníkem a pozorovala ho. Nakonec zaklapla deštník a nohu mu z hrudi sundala. Muž se sípavě nadechl, z očí, nosu i uší mu začala téct krev. 

"Tvá duše umře rychle. Ani sis tak rychlou smrt nezasloužil."

"Což je ale diskutabilní, jelikož lidské zákony této země trest smrti nepovolují," ozval se nový hlas. Rudovláska se otočila a v hnědých očích se zelenkavým nádechem jí zajiskřila nespokojenost.

"Kolego. Ještě nejsem na území Prahy. Necítím žádnou magii země," odvětila zdvořile. Což nebyla tak úplně lež. Fakt, že se nacházela tak blízko, aby je Praha zaštítila, neznamenalo, že je na jejím území. 

"Kolegyně, nemohl jsem necítit vaši magii," čaroděj se zamyslel a pak neochotně dodal: "mimo město. Máte pravdu. Přesto jsem se musel přijít ujistit, že se neděje nic nepředloženého."

"Jako?"

"Jako zabití člověka," hlas muže byl náhle bez formální zdvořilosti, skoro útočný. Čarodějka se kouzelně usmála.

"Copak to vidíte v mé ruce, kolego?"

"Deštník?" zeptal se čaroděj obezřetně. 

Zrzka si povzdechla.

"Chápete obraz jako to, co předpokládáte, že uvidíte. Toto je slunečník, ne deštník. Stejné je to i s tím mužem. Já jej úmyslně nezabila. Ani jej vlastně nezabila. Bylo to čistě neúmyslné a pouze zprostředkované. Vedlejší účinek, který jsem předpokládala, ale ne do takové míry."

"Jak jste mohla předpokládat smrt v menší míře, kolegyně?" hlas čaroděje zněl podrážděně. Hnědooká se usmála.

"Nepředpokládala jsem, že umře tak rychle. Nepředpokládala jsem ani, že umře, což se také nestalo." Vypadala skoro rozkošně, tak spokojená sama se sebou. "Navíc ani netušíte, co to bylo za osobu."

"Jaká to byla osoba?"

"Zlá."

"Zlá? Jak to můžete tak jistě tvrdit."

"Protože jsem ten prohnilý charakter zabila."

Rozhostilo se ticho.

 "Nebudou z toho problémy. Tohle vím. O tohoto člověka nebudou mít zájem ani média."

"Neuvedla jste se velmi dobře, kolegyně. A máte měsíc zpoždění." Dodal muž.

"Ano? Užívala jsem si líbánky. Jen bez manžela."

"Vdala jste se?" zeptal se mladý čaroděj zaraženě. Tak osobní otázka. Neuměl v tom chodit, vůbec.

"Ach to ne. Strašlivá myšlenka. Myslím jen tu sladkou část, plnou sexu a radosti, svobody a naivních představ."

Čaroděj na ni zíral. "Takže nejste vdaná."

Čarodějka se na kolegu shovívavě usmála. "Ne, nejsem."

"Dobrá tedy." Čaroděj pohlédl na její slunečník. Nevypadal, že je nadšený její přítomností. "Rámě?"

Zrzka se rozesmála. Byla stará a ano, dokonce i pocházela z doby, kdy gentlemani nabízeli rámě, ale rozhodně neměla tak modrou krev, aby jí ho někdo nabízel. Ani mezi čaroději. Mladí kolegové byli roztomilí, o to žádná.

"Šarmantní, kolego." Přijala rámě, díky absenci magie cítila jen velmi málo z jeho minulosti. I jeho magie byla jen slabou stopou, nic její dar nedráždilo. Zavěšení do sebe kráčeli po dálnici, kolem nich projížděla auta nemagických lidí. Za takový kilometr, až hnědooká nebude na dohled, najdou tělo muže. A jako kouzlem se nikdo nebude zajímat o to, kde poslední dva týdny strávil. A že patří do řetězce mužů, kteří byli nalezeni v podobném stavu? Zvláštní, neočekávaná náhoda. Rozhodně žádná souvislost. A už vůbec ne s její maličkostí.

Jen si užívala. To, co náhodou zjistila o mužích s tak malým množstvím magie. Ona to potřebovala. Opravdu hodně.

Už byli blízko hranice, čarodějka to cítila jako svrbění na kůži. Hranice mezi zemí bez a s magií nebyla nijak viditelná, tedy pro lidi bez vnitřního zraku, ale čaroděj...

Každé magické město bylo jiné. Bestie Stopy měnila své území velmi radikálně, ale zároveň také město ochraňovala před vším zvenčí, obalila město oblakem zmatení a žádné lidské oko se tím směrem nezaměřovalo, a přístroje si s řekou rozuměly asi stejně, jako srdcová královna se svou bílou sestřičkou . A řeka stínala hlavy velmi ráda. Čarodějové byli z velké části chránění před katastrofou, kterou by lidé, kteří by se báli, panikařili, mohli udělat.

Naproti tomu magie Prahy byla jiná. Držela se v budovách, zemi, a naprostá většina se stahovala k podzemí. Takže když překročili hranici mezi městy, cítila čarodějka mravenčení a náhle cítila sílu, s kterou mohla manipulovat, cítila se živá. Ale okolí bylo stále stejné. René vždy fascinovalo, že magie žila s lidmi, elektronikou, žila ve vzduchu a obyvatelé Prahy si ničeho nevšímali. Nikdy. Praha byla v hodně ohledech velmi zvláštní. Unikátní. Tak si hrát s masovým vědomím svých nemagických obyvatel.

"Nikdy mě rozdíl mezi Stopou a Prahou nepřestane uchvacovat," pronesla zrzka zamyšleně. Její společník si ji zvláštně přeměřil, šlo vidět, že se snaží udržet neutrální tvář.

"Kolegyně, dovolte mi uvítat Vás jménem Prahy v našem magickém městě, jsme poctěni. Po dobu Vašeho pobytu budu Vaším průvodcem a s radostí se ujmu toho potěšení Vás po našem městě provést. Jmenuji se Jonathan Vrba, k vašim službám."

Čarodějka si pobaveně pomyslela, že už dlouho neslyšela tolik lží vyslovených jedním dechem.

"Nemusíte tak staromódně, kolego, možná vypadám na starou fúrii, ale jsem skutečně moderní žena," čarodějka se kysele ušklíbla a od čaroděje ustoupila. Teď, s magií okolo, cítila obrazy, pocity, náznaky osudu a čarodějovy možnosti. A to se ani nedotýkala holé kůže. Nechtěla vidět víc. Nechtěla vidět všechny špatné konce, protože to by přišlo, falešné i neodvratné, vždy viděla to zlé. Byla to část jejího nadání.

Prokletí.

Daru? Nikdy si nebyla jistá.

"Čarodějka René Kruhu Stopy. Velmi ráda si Prahu opět prohlédnu a zjistím, co se za ta léta zase změnilo." Zrzka se rozhlédla a jistým krokem zamířila k prvnímu skrytému vchodu do podzemí. Byl hned vedle dálnice, v na první pohled prázdném betonovém bloku. Čaroděj ji nejistě následoval.

**

"Kolegyně..."

"Ano?"

"Nemám povolení chodit chodbami třetí úrovně," vykoktal čaroděj a lehce zrudl. Neměl tu být. Kdyby ten debil Ondřej neonemocněl, mohl tu šaškovat místo něj on. Měl toho už po krk. Čarodějka René se zasmála a rozevřela slunečník. Čaroděj si všiml, že z něj visí malé amulety, a v přítomnosti magie se aktivovaly. Zježily se mu chloupky vzadu na krku, když cítil tu sílu. Polkl.

"Když se budete držet pod slunečníkem, můžeme se procházet vašimi chodbami tak v bezpečí, jako je děcko na pavučinkovém mostě ve Stopě. To znamená jen o trochu větším, než když kráčíte po laně nad propastí," René se zamyslela a na chvíli vypadala smutně a staře. "Bohužel to také znamená, že se vás budu muset chvíli dotýkat. A pravděpodobně uvidím věci, které nebudete chtít sdílet. Ale odmítám se plahočit do Prahy vyššímu chodbami, nebo nedej bože po povrchu,"

"Kolegyně..." Ani náhodou. Nenechá tu čubku, aby mu vzala jeho myšlenky.

"To je mé poslední slovo."

"Čarodějko René, můj nadřízený,"

"Bude mi potěšením se s ním setkat."

"Budete mít už i tak dost problémů, až nahlásím tu mrtvolu!" utrhl se na ni čaroděj. Namyšlená kráva. René na něj pohlédla a v očích měla jen lítost. Zarazil se. Lítost? Ne hněv nebo uraženost?

"Ty jsi ještě velmi mladý, viď? Do Prahy dojdu sama. Nenásleduj mě do chodby třetí úrovně, nevezmu si na triko život takového štěněte," zrzavá čarodějnice zmizela v tajném vchodu dříve, než stačil čaroděj reagovat. Ten nevěřícně polkl a sledoval místo, kde před chvíli stála. Pak sebou však trhl. Nenásleduj mě, to myslela vážně? Arogantní namyšlená kráva. Vrhl se do vchodu za ní. A bolestivě narazil do zdi. Šokovaně na zeď sáhl, ale ta nereagovala na jeho magii. Až po chvíli mu došlo, že čarodějka René aktivovala bezpečnostní zámek, kouzlo, které do chodeb nepustilo nikoho bez určité úrovně moci. Jak o tom sakra věděla?

"Ta čubka," zavrčel čaroděj a promnul si nos. Frustrovaně zafuněl a přemýšlel, co dále.

,Mistře?‘ rozhodl se nakonec spojit se svým učitelem. Byl nervózní, protože mu domlouvání nikdy moc nešlo, ani s osobou, s kterou trénoval už roky. A nikdy nebyli tak daleko, natož aby ani netušil, kde jeho mistr je. Volání do prázdna... Slyšel, že ve Stopě mohl každý komunikovat s každým, ale měl to jen za výmysl. Kromě opravdu silných to snad nemohl dokázat nikdo, spojit se s někým s kým předtím nikdy nemluvili, nebo komunikovat, když měli tak malou úroveň moci. Musel to být výmysl. Stopští nemohli být lepší než oni. To bylo směšné. 

,Mistře?‘

,Snažil ses navázat spojení, Jonathane?‘ ozval se po chvíli čarodějův učitel, jeho síla spojení ustálila. Jonathanovi se ulevilo. Bál se, že má horší den a nezvládne to.

,Čarodějka René...‘ Jonathan se zahanbeně snažil rozhodnout, jak to má celé podat.

,Ano?‘

,Odešla chodbou třetí úrovně.‘ rozhodl se nakonec pro stručnou pravdu. Tak to mě jeho mistr rád. Chvíli bylo ticho.

,Ty jsi hlupák, Jonathane, opravdu hlupák.‘

,Mistře,‘ začal rozhořčeně Jonathan.

,Čarodějka René je ta nejmírnější čarodějka, s kterou jsem mě tu čest se potkat,‘

,Čest?‘ utekla Jonathanovi omylem myšlenka. Jako většina Pražáků, ani on nemohl své temné bratříčky vystát.

,Ano, čest. Jak jsi dokázal čarodějku René tak rychle urazit? I když, v tvém případě bych se měl asi divit, že ses dokázal udržet tak dlouho.‘

,Byl jsem slušný,‘ ohradil se Jonathan dotčeně. ,Navíc to žádná slušná čarodějka není. Nechala nám na prahu mrtvolu.‘

Dlouho ticho a Jonathan si užíval, jak dokázal svého mistra vyvést z míry.

,Nechám to vyšetřit.‘ ozval se nakonec hlas jeho učitele neutrálně. ,Byla to sebeobrana?‘

,Určitě ne. Vlastně bych řekl, že ho zabila pro zábavu.‘

,Zábavu?‘

,Ale mistře, neříkejte, že neznáte pověst Stopských. Jsou to jen zvířata a magoři.‘

Ticho. Spojení vymizelo. Jonathan, zmatený z toho, že nedostal žádné další rozkazy, se vydal ke vchodu do první úrovně chodeb. Provázet nějakou čubku ze Stopy. Co komu udělal? Zavolá Adélce, ta mu spraví náladu. A tu zrzavou mrchu nechá někomu jinému.

**

René procházela chodbami, slunečník kolem ní vystavěl spolehlivý, pevný štít. Rty měla sevřené a byla rozčilená. Ten mladý čaroděj ji rozhodil více, než si byla ochotná přiznat. A to měla tak dobrou náladu.

Jasnovidci jako ona to neměli nikdy lehké. Stačil dotek a dozvěděli se o povaze bytosti velmi mnoho. Pokud si jasnovidci nenašli mocného partnera, a měli takovou moc, jako René, která ji nedokázala úplně spoutat, měl jakýkoliv intimnější vztah hořkou pachuť. René velmi dobře chápala, proč se tolik jasnovidců rozhodlo pro celibát. I ona sama tak žila. Neměla to štěstí, aby hned jako prvního milence měla čaroděje mocného jako jejich představený, takže se Marie nemusela bát, že uvidí něco, co nechce. A proto se sexu tak neděsila, jak to bylo v případě René. V jistém smyslu záviděla své chráněnce, protože ona dvakrát nenarazila na mocného, kterému by dokázala dostatečně věřit. Nebo takového, který by se proti její moci dokázal opravdu zaštítit. Občas si myslela, že je to nemožné. Že svou šanci už propásla.

A i pro jejího partnera by to bylo obzvlášť náročné.

Tak nehledala.

A tiše záviděla své přítelkyni, protože i přes vše temné viděla, že v lásce ta malá bude mít štěstí. Nebo alespoň nekomplikovaný milostný život.

A pak při cestě do Prahy, kdy čekala na vlak, do ní vrazil. Byl to jen romský kluk, v hlavě toho moc neměl a magie v něm nebylo ani co by se za nehet vešlo. A René neviděla nic. Vrazil do ní, její moc ho zalila, a ona neviděla ani obrázek. V tu chvíli pochopila, že když je schránka dostatečně oproštěná od magie, a vědomí dost slabé, aby obrazotvornost nevykreslila Renéinu magii do nepředvídaných vzorců, které ji posílaly ty nechtěné obrazy... může se někoho dotýkat. A neuvidí jeho život jako bolestivý film před očima při každém tepu srdce. Neuvidí ani přítomnost, ani budoucnost, nic. Možná trochu emocí, ale to nebylo vždy na škodu.

Moc dlouho se nerozmýšlela a zatáhla ho do hotelového pokoje.

Háček by v tom, že to lidská schránka nedokázala udržet. Nedokázala udržet takový vpád magie tak dlouhou dobu, a čím delší dobu Renéina síla člověka vyplňovala, tím více obrazů dostávala.

Přesto zažila s tím romským mladíčkem jednu z nejlepších nocí svého života.

Když pak viděla, jak je jejím magií roztřesený a viděla, že mu ubližuje, nechala ho jít, i s dárkem. Byl to hodný kluk. Bylo jí skoro líto, když jej tak opouštěla, napůl šíleného, protože viděl to, co ona. Nikdo moc jasnovidců nemohl přežít v pořádku.

Ale ona chtěla víc.

A tak si udělala na měsíc líbánky, jak to nazvala, provdala se totiž za svou moc a teď si společně užívaly. Nacházela muže, kteří už si nezasloužili žít. Jako ten poslední, který příliš pil a příliš často si pak zlost z nezaměstnanosti a nedostatku úspor vyléval na manželce s dětmi. Dříve či později by se neovládl a zašel za únosnou hranici. A ona v jeho mysli viděla, že se mu to dokonce líbilo. Zasloužil si skončit tak, jak se stalo. Ve Stopě by nepřežil ani týden.

Nebo možná ano. Čaroděj nikdy neví, koho si Stopa zvolí za svého miláčka. Miluje negativní emoce a z rodiny toho bastarda by měla skvělé ozvěny.

Kroky. Někdo kráče stejnou chodbou jako ona. Nemusela být jasnovidka, aby jí došlo, že je to její nový doprovod. Kdo by se jinak procházel chodbami třetí úrovně a šel jejím směrem? Skoro radostně jim vyšla vstříc, když náhle měla útržek vize.

Zarazila se a zírala do prázdna.

Marie. Věděla, že se to týkalo Marie. Už sahala po telefonu, ale... ten pocit byl zlý. Nemá volat, ne teď. Nechala telefon být. Musí počkat, až jí přítelkyně zavolá sama. Po tomto rozhodnutí se trochu uvolnila, to bylo správné. Ale bylo to dobře pro Marii? 

Její moc byla nestálá, nepředvídatelná. Nereagovala na její pocity, většinu doby se podřizovala spíše jejímu svědomí, potřebám většiny. Nebo možná prozřetelnosti, nějaké vyšší síle, to čarodějka netušila. René z toho nebyla příliš nadšená, ale nemohla s tím nic dělat. Nejlepší bylo, když se nechala svou mocí vést. Z minulosti věděla, že když svým instinktům nenaslouchala, stalo se něco zlého. Doslova katastrofa. Možná zachránila přítele. Ale zničila tak mnoho životů. Už jednou dostala krutou, bolestivou lekci, kvůli které se na tak dlouho stáhla ze společnosti. Až když potkala Marii, a její moc jí našeptávala, že jí musí pomoct, teprve pak po dlouhých letech opět vystoupila na veřejnost.

S provinilým pocitem a ozvěnou staré bolesti si vzpomněla na Antona, svého milence, starého přítele. Nemluvili spolu už desítky let.

René se mračila, když ji tři čarodějové našli. Slunečník měla u nohou, jeho veselá žlutá barva byla místy nazelenalá, prožraná kouzly, které by ji mohly i zabít.

"Čarodějka René?" Zrzka chvíli zírala do prázdna, než unavené oči otočila k nim. A další krátký okamžik trvalo, než dokázala maskovat napětí a nasadit příjemný neutrální výraz.

"K vašim službám, kolegové." Usmála se zrzka mírně.

"Musíme Vás požádat, abyste se zpovídala ze svých činů vůči nemagickým bytostem."

"Myslíte těch patnáct mužů?"

"Patnáct?" zalapal nejmladší z nich po dechu. Jeden z jeho kolegů se na něj káravě podíval. René se sladce usmála.

"Zjistila jsem nádhernou věc, pánové,"

"Ona je šílená," ozval se znovu nejmladší.

"Ale ne. Jsem si jistá, že ostatní jasnovidci tuto novinku ocení více, než vy, pánové." René se spiklenecky pousmála. "Když jsem se slabým mužem, nevidím. Vždy vidím, i mimo magická města, ale se slabým a prostým..."

"Cože?"

"Je to magor, copak to nevidíte?" nejmladší se zdál být vyděšený.

"Pojďme pryč z této chodby. Zdá se, že vašemu nejmladšímu nedělá zdejší vzduch dobře," navrhla René lehce.

"Pokud přiznáváte, že jste zavraždila patnáct lidských mužů, budeme Vás muset vsadit do... vazby." Odvětil nejstarší čaroděj lehce. René měla pocit, že jej zná. Ale jasnovidectví si vybíralo na její paměti daň. Viděla příliš obrazů a často je už nedokázala zařadit, často nevěděla, co viděla na vlastní oči a co viděla skrz někoho jiného.

"Zavraždila? Ale pánové, to je tak ošklivé slovo. Svou nedbalostí  se přičinila o jejich nynější stav, ale rozhodně jsem je nezavraždila." René se pousmála. "Navíc, lidé nespadají pod kompetenci Vašeho města, tudíž ani Vašeho představného, natož Vás, milý kolego."

"Je naší občanskou povinností zadržet vražedkyni." odvětil prostořece nejmladší.

"A já znovu opakuji, že si to slovo vyprošuji," René se to zalíbilo, hrát si na uraženou, distingovanou dámu. Dámu se slunečníkem, uculila se. Měla u Rady pár laskavostí, více než jednou svými vizemi zabránila zlý věcem. A její představený se za ni postaví. I když už se ten Mariin pitomec s její chráněnkou nestýkal, stále na ni dával pozor, a dohlížel i na věci a osoby, které jeho krásce dělaly radost. Mužští. Ani ti nejmocnější nejsou v bezpečí před sentimentem, nebo možná jen bláznovstvím lásky.

Neměla dělat problémy a většinou se jim také vyhýbala, ale tohle bylo příliš lákavé sousto. Musela. Co je patnáct zlých duší oproti desítkám let v chladné posteli? René navíc věděla, o co přichází. Jednou už zkušeného milence, který se před ní dokázal zaštítit, měla. Nedokázala si tu možnost nechat proklouznout mezi prsty. Nebyla natolik dobrá, dost nesobecká.

Opět ten zlý pocit. Marie byla v nebezpečí. Možná přeci jen zavolá. Možná ne Marii, ale nebylo by špatné se od Gabriela dozvědět, jaká situace doma panuje.

Mimoděk René napadlo, zda Marie zodpovědně krmí Pana Křečka.

"Nemusíte si dělat starosti, pánové. Nejsem šílená, ne více, než Vy nebo Vaši kolegové. Jen jsem si trochu nedala pozor. Příliš dlouhá abstinence."

"Vraždění?" vypískl čaroděj. René jim věnovala zamračený pohled.

"Nechápu, proč stále mluvíte o smrti, pánové kolegové. Někteří jsou šílení, to ano, ale většina upadla do trvalého spánku. Kóma se tomu myslím říká. Nikoho jsem nezabila."

Čarodějové se zarazili. René si ze začátku myslela, že je to jenom politikaření, Pražané to prostě Stopským jednoduché neudělají. Ale když si je tak prohlížela... oni si snad doopravdy mysleli, že někoho zabila. Zrzka si odfrkla. Muži. Pokud chcete práci udělat pořádně, nikdy ji nesvěřujte skupině mužů. Vždy by měla být přítomná alespoň jedna ženská mysl. Nebo by se měl velitel ujistit, že aspoň jeden z mužů má mozek.

"Zdejší vzduch pomalu začíná být nezdravý i pro mě, pánové. Nepřesuneme se do Prahy?"

16. kapitola | 18. kapitola