Moira | DKS: 16. kapitola

 16. kapitola - Ta, která běhala s legendou

Západně od Stopy - Rodný dům ještěrů

Daniel se zastavil uprostřed chodby a promnul si tvář. Byl unavený. Na nohou ho držela už jen jeho tvrdohlavost. Spal tři hodiny, než jej vzbudil hluk. Aby byl spravedlivý – nebyl to hluk, který by dokázal vzbudit člověka, dokonce ani šelmu s průměrnými smysly. Ale Daniel cítil těžkou atmosféru rodného domu, cítil žal a nedokázal spát. Nedokázal...

I jeho ve snech pronásledovaly tváře mrtvých. A dlouhé hodiny v kobkách pod sídlem Teodora. Výčitky, strach, bolest... bál spát. Ve snech ho stíhalo příliš démonů a zjišťoval, že si nemůže dovolit spát. Nechce. Zoufale ne.

Když se vzbudil, zvracel. Vyzvracel jídlo, které tak potřeboval. Ale byl děsem bez sebe. Tak se bál, že je zpátky...

On byl vůdce, takový, jaký pro ještěry měl být Patrik, kdyby mi nebyli ukradení. On byl jejich páteř, jejich srdce, štít i zbraň, on byl tím, o koho se opřeli. Jeho bratři a sestry.

On je měl chránit.

A jak často sledoval, jak přímo jemu před očima někoho zlomili? Dvakrát dokonce i zabili? Svázaný jako pes, seděl a zíral, neschopen se odvrátit, neschopen něco udělat. Nepřiznal by to, nikdy by to nepřiznal nahlas, ale nakonec se i děsil něco udělat. Ze strachu, že další bude on.

Co měla jeho spleť dělat, když byl i on sám tak slabý?

Pomstí se, pomstí se těm, kteří to udělali. Teď už nebyl bezbranný a příště spíše zemře, nenechá se znovu spoutat, pokud se bude minulost opakovat. A stáhne s sebou tolik protivníků, kolik dokáže, ochrání své bratry a sestry, nedovolí, aby si to znovu prožili.

Jeho ještěři...

"Danieli?" ozvalo se vedle něj. Ještěr zíral před sebe. Uvědomil si, že si objímá paže, že má v očích slzy, protože životy jeho mrtvých ještěrů už nic nevrátí. Ani bolest těch, kteří přežili. Třásl se. A nedokázal se pohnout. Nedokázal najít vztek a s žalem bojovat. "Potřebuješ se vyspat..." odvětil nečekaně jemně hlas Ingrid. Daniel sebou trhl a prudce se k ní otočil. Lítost? Lituje snad jeho?! Když doktorka uviděla jeho oči, strnula a zhoupla se na špičkách, jako by chtěla ustoupit, ale pak se jí v očích posměšně zablýsklo. Daniel ji pohled chladně opětoval. Odfrkla si a odcházela. Na rohu se ještě zastavila a pod pozorným pohledem ještěra se na něj podívala.

Kdyby to nebyla Ingrid, myslel by si Daniel, že vidí soucit.

"Teodor nás plánoval zničit, vybít do jednoho. Pamatuj na to, ještěre Danieli. Je nás o dvaatřicet více, než ta šílená kočka plánovala."

"Bylo nás třikrát tolik, Ingrid. Pětadevadesát." Hlas bez emocí.

"Bylo. Ale už není. "

"Není." Daniel na ni zíral a viděl se v jejích očích, strhaný muž s tupým pohledem. To se z něj stalo?

"Pořád tady ale jsme." Ingrid přimhouřila oči, nadechla se a pak zaváhala. Nakonec však potřásla hlavou, pro ni v typickém pohrdavém gestu, díky kterému mnoho samců ztratilo hlavu. I Daniel ji náhle pozoroval zaujatě, protože navíc záměrně vyvolala auru své šelmy. Nic neupoutalo pozornost muže více, než tak otevřené pohrdání a odmítnutí. Při jejich krátké diskuzi se doktorka vrátila, tentokrát však sebevědomě odcházela. Nejspíše domluvila. Daniel ji sledoval a náhle si uvědomil, že mu chtěla svým způsobem pomoct. Něco v něm jí za to bylo vděčné.

"Děkuji, Ingrid. Za vše." Odvětil Daniel a odvrátil se. Skoro nepostřehl, jak se doktorčiny oči překvapením rozšířily, a na chvíli ztratila řeč.

"Dělám to pro spleť," odvětila pak tiše. Nebo možná už odcházela. Nebo možná byl Danil už moc daleko. Byl to zvláštní rozhovor. Oba se k sobě chovali skoro mile.

**

"Danieli!" vysoký hlas plný úlevy a radosti. Ještěr se prudce narovnal a rozhlédl, napjatý, dokud neuviděl drobnou plavovlásku. Mimoděk se pousmál. Drobná ještěřice se k němu blížila svižnými lehkými kroky, pohybovala živě a neměla v očích pohled týraného zvířete. Oproti okolí to byl tak rozdílný pohled... Daniel prudce sevřel stolek a ten zaskřípal. Lucie, jeho malá Lucie. Byla to umělkyně, nepřekonatelná houslistka. Teodor měl slabost pro hudbu a tak se několika málo ještěrům povedlo uniknout nejhoršímu. Nikdo nechtěl riskovat, že ještěra zmrzačí a on pak nebude moct Teodorovi zahrát, kdyby si to náhle přál. A Lucie dopadla ze všech nejlépe, jelikož jako chytrá malá ještěrka vzala práci holky pro všechno a hlídala nástroje, harmonogram, vše, co se týkalo organizace. Za pár minut se udělala tak nepostradatelnou, že se jí lvi ani vlci raději nedotýkali. Byla to šikulka. Malá skautka.

Ale i ona měla v očích stín a na tváři pás modřin.

"Malá," Daniel k ní udělal posledních pár zbývajících kroků a objal ji, přitiskl ji k sobě a všemi smysly se ujišťoval, že je v pořádku. Věděl, že to muzikanti přestáli nejlépe, možná mimo Ingrid, ale vidět vedle sebe Lucii a vědět, že je v pořádku, byl podstatný rozdíl.

"Dostanu taky obětí?" ozval se lehce ochraptělý hlas. Daniel vzhlédl a uviděl Denisu. Přimhouřil oči a Denisa se jízlivě ušklíbla.

Denisa byla Luciina sestra. Nebyly si podobné, zatímco Lucie měla silný cop plavých dlouhých vlasů, ženské roztomilé rysy a křehkou postavu, Denisa byla dobře stavěná, silná ještěřice. Měla hranatý tvar obličeje, široká ramena a vlasy si nechávala ostříhat nakrátko, jelikož si vedle Lucie se svým copánkem připadala méněcenná. Lucie vedle ní vždy vypadala jako dítě. Denisa také neměla žádný umělecký talent. Zato dokázala hravě přeprat většinu ještěrů ve spleti. A měla koule i na to, aby se čas od času chovala vyzývavě i k Danielovi, i když byla obezřetná a nikdy to nedohnala až k souboji na život a na smrt. Ale velmi blízko. Velmi.

Jen z toho, co zaslechl, věděl, že to bylo zlé, že si Denisa prošla peklem, a když viděl její oči, měl chuť zabít je, zabít všechny, kteří jí ublížili. Byli kdysi milenci.

Denisa se na Daniela překvapeně podívala a pak uhla pohledem a polkla.

"Pane, omlouvám se," vydechla a zněla zaraženě.

"Za co se omlouváš?!" vyštěkl Daniel. Denisa se na něj chtěla podíval, ale neodvážila se zvednout oči.

"Danieli?" pípla Lucie. Ještěr si znovu promnul tvář.

"Potřebuji se najíst. Deniso, u všech prastarých, udělej s těmi modřinami něco, nebo se neovládnu,"

"Pane?" pohled plný nevíry. "Vy nejste naštvaný na mě?" zeptala se nejistě.

"Samozřejmě, že ne," snažil se, aby to nevyznělo příkře, ale uvědomoval si, že odvádí zatraceně mizernou práci.

"Lucie, dojdi ještěru Danielovi pro jídlo," odvětila Denisa opatrně. "Pane, nechte mě podívat se na vaše zranění,"

"Ta kontrolovala už Ingrid," odvětil Daniel podrážděně. Pak se zarazil. Kontrolovala jej Ingrid? Uvažoval a Denisa jej vyrovnaně pozorovala. Proč se zeptala?

"Proč mě chceš zkontrolovat?"

"Krvácí vám bok, pane," odvětila klidným, vyrovnaným hlasem. Daniel se podíval na svůj bok. Opravdu měl na oblečení krev. Ale bolelo jej celé tělo a nevěnoval tomu pozornost. Za poslední týdny se naučil vnímat zranění jako svou součást, naučil se zvládnout a odsunou bolest. Zděšeně si uvědomil, že takto mohl nevnímat i opravdu zlé rány.

"Sednete si, pane?" zeptala se jemně Denisa.

"Ty nejsi sestra,"

"Teď pomáhá každý," odtušila Denisa. Když si sedl, okamžitě se k ráně vrhla. Podráždilo jej to, on by zraněný, ona se chovala bezmála jako hyena. Cítil se skoro defenzivně a to jej iritovalo. Nejspíše si to uvědomila, protože okamžitě stáhla veškerou svou auru ještěra do svého nitra a byla submisivní. Nebo alespoň natolik, nakolik to u tak dominantní ještěřice šlo.

Znovu si vzpomněl na malou podřízenou. Žila a byla stabilizovaná, to bylo vše, co se zjistilo. Potřebovali toho... Robina.

I nejrychlejšímu běžci trvalo dostat se z hadího rodného domu do ještěřího minimálně dvě hodiny. Když znali cestu a ta byla udržovaná. Dnes by to Daniel hádal na čtyři minimálně, a to nezapočítal překážky, kterými budou lvi a vlci, protože hadi si s vůdcem shromáždění hráli na studenou válku. S mírnou dávnou vzteku si vzpomněl, že se ještěři chystali ke svému rodnému domu vystavět štěrkovou cestu, která by byla základem pro asfaltovou, protože téměř stočlenná spleť se už prostě nemohla motat do domu lesem, ale...

Pak Teodor začal se svými hrami. A začalo to šílenství.

Bylo to příliš rychlé, než se kdokoliv na cokoliv mohl, zajal Teodor jejich okřídlené. A jakmile měl pod zámkem šelmy nosící peří, mohli vydírat jakoukoliv rasu a ta by udělala takřka vše, aby je zachránila.

Daniel to nechápal. Proč to Teodor dělal. A co dělala Rada, že na to nepřišla. Trvalo to měsíce. Trvalo to tak kurevsky dlouho.

A pak lvi zabili ptáka. Shromáždiště umíralo. A stejně to neskončilo.

"Au!" Daniel sebou trhl, když ucítil nečekané píchnutí. Denisa na něj obezřetně pohlédla, a když se ujistila, že jí neukousne hlavu, unaveně se na něj usmála.

"Většina ran se vám hojí dobře, až moc. Pod kůží vám zarostlo různé svinstvo a..." Denisa se odmlčela. Daniel odvrátil tvář. Značkovali jej, mučili, ale z nějakého důvodu si Teodor nejvíce užíval, když jej okroužkovali. Na různých místech těla měl do kůže vrostlé kousky kovů. Čím citlivější místo, tím lepší. Teodor se z něj snažil udělat i kastráta, ale Daniel se vždy uzdravil, i když jej jen zmrzačil. Ta šílená kočka se těšila, až začnou nové kolo s krvavou metlou. Dostal jej do rukou jednou, a pak se naštěstí objevila ta malá. Ale i jednou bylo až příliš. Kastrát nebyl. Ale stačilo už jen málo. A vděčil tomu, že měl díky své šelmě jinou anatomii, než Teodor čekal. Ne příliš, byl stále velmi podobný člověku, ale zaujalo to šíleného vůdce Shromáždiště natolik, aby jej nevykastroval zcela, ale zkoumal jej. Jaká ironie, že za to byl Daniel teď vděčný.

Přesto...dostat kroužky a ostatní přívěsky pryč bude bolet ještě víc, než když je dostával. Obzvlášť na těch citlivých místech.

Daniel si byl jistý, že s tím lev Teodor počítal.

Před očima mu bleskl obrázek, obrazce vryté do kůže, až na kost, ale léčily se, i když je posypali solí, i když je vypálili. Byl sluneční lev, byl život, i bílé čárky na slunci po čase zmizí. Ale je to jeho silou. Věděl, že ostatní takové štěstí mít nemusejí.

Otřásl se, nemohl si pomoct. Byl zmrzačený, něco šlo vidět, něco ne, a přesto dopadl lépe než většina. Netoužil po tom, aby to Denisa viděla. Když jej viděla i předtím, než se dostal Teodorovi do péče.

"Zajdu s tím pak za Ingrid," odtušil Daniel chladně. Denisiny prsty lehce přejely po spletenci jizev na levém boku.

"To byla krvavá metla, že ano?" šeptla trošku vyděšeně.

"Poznala jsi to podle jizev?" zeptal se ještěr unaveně. Ještěřice po něm střelila pohledem a pak zavrtěla hlavou.

"Ne pane." V jejích očích byla panika a žal. "Jde z toho cítit krvavá magie. Volá mě." Denisiny oči se zaplnily slzami a Daniel náhle věděl, co řekne, a přál si, ať mlčí. Zavřel oči. Jako by mu to mohlo pomoct se ochránit před slovy. "Dýka, kterou vás tady zranili, byla z života mého bratra,"

Denisa plakala, Daniel ji objímal, a zoufale potřeboval vědět, jak tohle vše napravit. Jak tohle vše doprdele spravit.

**

Patrik odešel. Nikdo nevěděl kam. Daniel se mračil a uvažoval, jak velká je pravděpodobnost, že je chce prodat zpět lvům. Doufal, že malá.

"Černý Robin ještě nepřišel?"

"Ne," odvětila Lucie a zvědavě ho sledovala. Denisa začala s Ingridiným patronátem odstraňovat první kousky železa.

"Pro tu malou?" zeptala se Denisa a zněla z nějakého důvodu podrážděně. "Rozběhl ses pro ni pak zpět, že? Neměl jsi nikam chodit, ještě ve stavu, v jakém jsi byl," syčela si pro sebe nesouhlasně. Hned, jak se ujistila, že je Daniel stále Danielem a v kobkách mu nehráblo, začala se chovat trochu více jako stará Denisa. Ne úplně, nikdo už nebude nikdy stejný, ale Daniel se držel té naděje. Pokud se z toho pomalu dostávala Denisa, i zbytek měl naději.

Denisiny prsty mu něžně přejely po stehně a ještěr se na ni unaveně podíval.

"Ta malá odešla. Co jsem měl dělat. Nechat jí honům?"

"Když odešla, tak jsi měl." Sykla a Daniel si překvapeně uvědomil, že to byla žárlivost. Zasmál by se tomu, kdyby to tak nebolelo. Už jej unavovalo předstírat, že nic necítí.

Navíc netušil, jak se smát. Nevěděl, jak začít.

"Nemohl jsem a ty to víš. Odkud se ta malá vlastně vzala? Jak se jmenuje?"

"Nevím, jak se jmenuje, nepředstavila se a vše se seběhlo tak rychle..." Denisa se zamyslela. "Bylo shromáždiště a k rasám se přidávali nováčci. I ona hledala ještěry. Ale hoď někoho tak podřízeného jako ona mezi smečku,"

"Spleť, Deniso," opravil ji jemně Daniel.

"Jistě, spleť dominantních mužů. Honili se za ní jako... samci v říji."

"To si umím představit." Promnul si Daniel kořen nosu.

"Utekla jim. Nebylo to nejchytřejší, ale asi si myslela, že ji Patrik ochrání. Za ním celou dobu šla."

"Vycítí protějšek," zamumlal Daniel. "A proč hledala nové Shromáždiště?" zamumlal si pro sebe.

"Patrik samozřejmě ze začátku nereagoval. Pak ale ta malá prohlásila, že je jedový ještěr. Víš, jak jsou jedoví vzácní i mezi ještěry, jen hadi se mohou pyšnit dost velkým podílem jedových. Takže se jí zastal. A pak se náhle zastal všech ještěrů. Vycítila jsem, že to myslí vážně, a udělala vše proto, abych se k němu dostala."

"Potom?"

"Malá zmizela, hádám, že zachránit vás. A Patrik nás odvedl pryč. Ještě pořád se jej Šelmy bojí, Temného ještěra s tak velkou mocí jako on."

"Ano, Patrik věděl, jak vzbudit strach," odtušil hořce Daniel.

"Hodně ještěrům bude chvíli trvat, než se... zotaví." Řekla Denisa těžce. Lucie vzlykla, ale ani jeden jí nevěnoval pozornost. Lucie byla dospělá, ale ráda se chovala jako dítě. Daniela možná trochu fascinovalo, že jí ten zlozvyk vydržel i u lvů.

Nebo, napadlo jej chmurně, právě proto jí tam vydržel. Některé bolest zocelí. A některé zlomí. Že by přeci jen něco přehlédl? Možná na Lucii rány jen nebyly tak vidět. Daniel k ní stočil pohled, ale zírala do země s pěstmi zaťatými. Povzdechl si.

"Nejsme jako ty." Ohradila se Denisa, která si jeho povzdech špatně vyložila. "Nedokážeme se uzdravovat tak rychle, nedokážeme čelit tolik bolesti, jako dominantní-"

"Já kurva vím, že jsem dominantní! Vím, že jsem selhal, když jsem vás měl chránit, tak mi to kurva nepřipomínej pořád dokola!" vyštěkl Daniel. Denisa ztuhla a okamžitě opět stáhla svou šelmu. Z pohledu, který na něj upřela, ale zase vycítil jen lítost. Ingrid jej sledovala stejně. Jen Lucie plakala. Proč doprdele litují jeho? Potřebuje to snad?!

Zhluboka dýchal, toužil po Denise, ale místo toho se od její vyděšené tváře odvrátil a došel ke stěně. Praštil do ní, ještě jednou, a pak tam jen tak stál a sledoval, jak se jeho krvavé klouby hojí. Ovládej svůj vztek, Danieli... nabádal se, ale nepomáhalo to.

"Potřebuju něco zabít." Šeptl si pro sebe.

"Ještě nejsi uzdravený!" vypískla Lucie uplakaně.

"Najedl jsem se. Teď už to půjde," zasyčel vztekle. Popadl věci a začal se oblékat. Věděl, kam půjde. Ve městě byl ještě jeden člověk, který měl ve sbírce více ještěrů. A on si pro ně dojde.

"Za chvíli dojde Černý Robin. Chcete zde nechat jedového hada samotného, když je i Patrik pryč?" zeptala se Ingrid chladně. Denisa, stále dřepící na zemi, oči na úrovni jeho hrudníku, si jemně povzdechla. "Kam jste chtěl jít, pane?" zeptala se podezřele sladce. Daniel se přesto zarazil.

"Najít zbytek ještěrů," ještě nedořekl a Denisa už kroutila hlavou.

"Na tomto si dal Patrik záležet. Našel všechny," Denisinýma očima prokmitla bolest. "Doktorka Ingrid kontrolovala záznamy," Denisa loupla očima po chladné blondýnce a ta odměřeně kývla. Denisa odvrátila pohled. "Ostatní jsou... jsou na seznamech Teodora. Nehody,"

Daniel se nadechl, pak znova, a pak začal tiše, velmi tiše syčet. Jeho společnice ztuhly, když poznaly blízkou, skoro přátelskou píseň smrti. Lucie tiše vypískla, ale pak se překvapivě začala smát. Daniel si rozzuřeně uvědomil, že už to doopravdy nebyla jeho malá Lucie. Byla zničená.

Ještěr si pro sebe syčel i ve chvíli, kdy jej rodný dům upozornil, že mají návštěvu. Až v půli cesty se dokázal ovládnout, ale píseň smrti už se v něm rozezněla. Podle Iir seg esrii by zaznění písně měly předcházet hodiny meditace, také třináct rituálů, Daniel by měl předložit žádost radě Shromáždiště, vše podle tradic chladných, rozvážných ještěrů. Ale on byl sluneční ještěr. Příliš plný života, aby nechal jednat rozum.

A tak zazněla píseň smrti.

Daniel doufal, že se donese až ke lvu Teodorovi. Doufal, že se bude třást, až si pro něj přijde. Doufal, že lva Teodora zabije dlouhou, bolestivou smrtí. A pokud při tom padne, doufal, že si píseň smrti najde jiného jezdce a ten dokončí jeho úkol. Doufal, že lev Teodor nenajde klid. Už nikdy.

**

Stáli kolem jejího lůžka a pozorovali postavičku uprostřed. Téměř kost a kůže, bledá kůže, spíše kostra než živoucí bytost, natož šelma. Lilian upadla do bezvědomí. Opadaly jí vlasy. Zuby se jí viklaly a některé vypadly. Až při pohledu na ni Daniel pochopil její poznámku o tom, že si musí doplnit živiny. Jen netušil, jak moc ty živiny potřebuje doplnit a jak rychle.

Neměl to brát jako svou chybu. A přesto se za stav té malé cítil zodpovědný.

Černý Robin se k ní nakláněl a zhluboka nasával její pach. Had byl doslova černý, byl černoch. Když jej Daniel poprvé uviděl, zasyčel a málem zaútočil, protože celá elitní družina kolem Teodora byli černoši. Šeptalo se, že má šílená kočka pro muže slabost, obzvláště ty z jihu. Velmi intimní zájem. Daniel je zprvu litoval. Ale jen do chvíle, než se ukázalo, že to byli prvotřídní bastardi, kteří se v šílenství vyrovnali samotnému Teodorovi. Nedalo se říct, kdo byl horší. Zlo bylo zlo. Nakonec všechny prostě jen nenáviděl.

Ale Černý Robin byl jiný. Nebyl to Afričan, jako Teodorova družina, jeho pleť měla ještě temnější odstín, skoro do modra. Pocházel z Austrálie a Daniel si na chvíli lámal hlavu s tím, jak se do Evropy dostal, než mu došlo, že to bylo naprosto bezvýznamné. Byl to drobný chlapec, ale měl v sobě sílu, a jeho jedový potenciál byl cítit tak silnou magií, že se před ním měl Daniel přeci jen na pozoru. Při prvním setkání obdařil had Daniela široký úsměvem a drze se jej snažil kousnout už při prvním pohledu, vyvolal svou auru hada a málem by se porvali. Pitomý malý kluk. Daniel se však ovládl, a přestože neútočil, byla jeho šelma silnější než Robinova. Po chvíli skončil had v klubíčku na zemi, třásl se, a přesto jim dál nadával.

Danielovi se proti jeho vůli líbil.

Had jako by to vycítil, zazubil se na něj širokým úsměvem, ve kterém odhalil, že má jen dva zuby, tesáky. Jedové, nepochybně.

A pak jej stejně kousl do kotníku. Ještěr jej pak kopl do hlavy tak silně, že omdlel. Nezáleželo na tom, jelikož se pak složil vedle něj, had jej otrávil. Neztratil vědomí úplně, ale ani se nemohl bránit. Bylo to trapné. Dostal jej malý kluk.

Jakmile Černý Robin zjistil, že žádného hada ještěři nevězní, uklidnil se natolik, že Daniel přestal cítit jedové výpary, kdykoli se k němu příliš přiblížil. A drze odsekl, že vůdce hadů nenechá ještěří rodný dům srovnat se zemí, jen ještě brnkne šéfovi. A přestal kousat každého okolo. 

Hned jak uviděl jejich malou submisivní, zmizela i veškerá jeho potrhlost. A ještěr poprvé viděl, že Černý Robin nebyl jen kluk, kterého dokonale hrál, ale že se za zlomyslnýma černýma očima skrýval i někdo mnohem starší. Zarazilo jej to, protože jeho divadlu skoro úplně uvěřil, a pak jej překvapil také fakt, že vycítil opravdovou starost, kterou ten had o jejich malou ještěrku měl.

Nebo to byl možná akademický zájem, protože Daniel nikdy neslyšel, že by se tohle někomu stalo.

"Používala jed ve velké míře. Ještě teď cítím dozvuky magie." Had přelétl pohledem její vzhled. "Bohové, prastaří, ona buď měla jen velmi malé, nebo žádné zásoby... Tak pokročilou fázi jsem nikdy neviděl." Nikdo se nezmínil, že jako kluk, na kterého si hrál, toho zas tolik nemohl vidět. Něco v jeho hlase ostatní drželo zpět. Chvíli si něco mumlal pro sebe jazykem, který Daniel nikdy neslyšel, pak prudce potřásl hlavou a narovnal se, typicky plazím pohybem pak jejich submisivní sledoval, nehybně, chvíli doopravdy nikdo nedýchal. "Naše háďata se někdy přecení, ale nikdy jsem neviděl tak zdevastovanou tělní schránku..." opět si chvíli mumlal pro sebe, dokud jej netrpělivě nepřerušila Ingrid.

"Zásoby?" zeptala se chladně. Černý Robin se na ni usmál sevřenými rty. Náhle vypadal staře. Příliš staře.

"Tajemství jedových." Pak se ale podíval na malou ještěřici a zaváhal. "Myslím ale, že bych vám to měl říct, i když mě šéfové roztrhnou jak hada," poťouchle se ušklíbl, ale už tomu něco chybělo. Jeho hra kluka se stala druhořadou a odráželo se to i na jeho hereckém výkonu. I když ho mě zažraný hluboko pod kůží. Rozhlédl se. V pokoji byla jen Denisa, Ingrid a Daniel. "Přísahejte, že naše tajemství nerozšíříte dál."

"Dnes už tajemství a přísahy nic neznamenají," potřásla Denisa hlavou.

"Mluví ta ještěřice za vás?" had se podíval Danielovi zpříma do očí.

"Ne. Ale má pravdu. Dnes už slovo nic neznamená," ještěr si myslel, že se ovládá, proto jej překvapila hořkost v jeho hlase.

"Stačí i to slovo, vaše slovo. Jste koneckonců nejbližší bratříčci a sestřičky. Hadů se navíc nic z šílenství velké kočky nedotklo, protože náš vůdce rychle zhodnotil situaci a odřízli jsme náš rodný dům od Shromáždiště," had se bolestivě zašklebil. "Posílali jsme ven nějakou chvíli zvědy, dokud jednoho nechytili. Pak jsme přestali i s tím. Byli jste vlastně prví, kteří nás kontaktovali. A vidím, že vás se ta nemoc nedotkla."

"Nemoc, začal Daniel ostražitě, ale Ingrid jej drze přerušila.

"Dobře, ale jak pomůžeme naší ještěřici?" Jelikož to bylo to podstatné, neměl to Ingrid pro jednou za zlé. Vyřídí to později. Možná, uvědomil si Daniel unaveně. Potřeboval se vyspat. Útok Černého Robina jej vyčerpal a prastaří věděli, že si plýtvat silami nemohl dovolit. 

Rozhostilo se ticho a had na Daniela upřel vyčkávavý pohled. Ještěr se zamračil, pak si podrážděně povzdechl.

"Mé slovo, že se informace, které nám teď předáte a které se týkají jedového potenciálu, nedostanou k dalším zvědavým uším. Nemohu ale přísahat, že nic neřeknu vůdci ještěrů," odvětil Daniel a sám sobě zněl protivně. Černý Robin však jen kývl a podíval se na jejich nemocnou.

"V podstatě jí už pomáháte," trhl had lhostejně rameny, gesto, které dokonale odkoukal od drzých dospívajících.

"Co to znamená?"

Had se zamyslel.

"Nejprve to potřebujete pochopit. Jedový potenciál se řídí pravidly matky přírody. Nic nevzniká z ničeho, magie jen věci mění. Jedů je několik druhů, slabší jedoví hadi mají tělo navyklé třeba jen na neurotoxiny nebo hemotoxiny, zatímco u moře nebo v blízkosti vody jsou přirozeně častější hadi s myotoxickými jedy. Tak je to i v přírodě. Silnější však dokáží produkovat i více druhů jedů, nebo všechny tři druhy jedů najednou. Všechny mají ale společnou jednu věc – ve zdravém organismu bytosti ho většinou nenajdete. V tak velké míře. Ani jedové šelmy a jejich těla jed sám o sobě nevytváří – ve většině případů. V tom případě si jedová šelma obstará potřebné látky a zavede si je do organismu. Jen krátkodobě, protože je to stále škodlivá látka. Se stářím se sice zvyšuje odolnost těla, ale stále to může nepozorného hada zabít. Jak jsem zmínil, někteří staří umí ve svém těle vypěstovat více látek najednou, ti nejlepší i nový orgán, kde jedy schraňují, a po čase své tělo naučí ho i reprodukovat,"

"Přeskoč to," zasyčel Daniel. Had sebou provinile škubl a bleskl pohledem na Lilian. V tu chvíli zase vypadal jako kluk. Až na jeho soucitný pohled, který prozrazoval, že ten chlapec viděl už mnoho temných věcí.

"Ale drtivá většina šelem stejně nemá jed po ruce, když jej momentálně potřebují. Proto jsou tu naše potenciály, naše magie. Dokážeme z našich těl vybrat určité přebytečné části a ty začít měnit na látky, které potřebujeme. Obvykle jsou to tuky, uložené cukry, poté svaly. Proto jsou jedoví v drtivé většině tlouštíci, vždy připraven, jak se říká," had se uculil, čekal, zda jeho komentář oceníme, ale setkal se s tíživým tichem. Povzdechl si a něco zamumlal. "Snadno se dělící a reprodukční buňky, ty magie přetváří, a veškeré ochlupení a rychle nahrazované části těla, toho se tělo zbavuje, aby energii naopak ušetřilo." had se jemně dotkl kůže malé submisivní, která byla napsatá a suchá jako papír. "Když to ale šelma přežene..." ještěr se zarazil a jeho tvář se zachmuřila. "Podvědomí tělo, magie... kdo ví? Ale nastane stav, kdy se nakopne pud sebezáchovy, tělo se dostane do stavu stuporu,"

"Druh katatonie, tělo je ztuhlé," odpověděla na nechápavé pohledy Daniela a Denisy Ingrid. "Doprovází psychické poruchy..." doktorka se zamyšleně zamračila. Pak však ostře potřásla hlavou a její pohled se opět zaměřil na jejich malou ještěřici.

"Děkuji," kývl Černý Robin hlavou. "Tělo se snaží samo sebe nepozřít. Většina jedových šelem si tím dříve či později projde, některé se schválně vystavují úplnému vyčerpání, aby si na to jejich organismus zvykl."

"Ale?" zeptala se tiše Ingrid.

"Tahle malá..." had zaváhal.

"Co?"

Had chvíli mlčel.

"Je na ni něco jiného."

"Vysvětli," Denisa položil ruku na paži Daniela a ten si uvědomil, že je přikrčený jako ke skoku. Had jej obezřetně pozoroval.

"Její tělo... na jednu stranu se přizpůsobuje dokonale, po fyzické stránce, ale... její magie..."

"Co je s její magií?" zeptala se Denisa, když had dlouho mlčel.

"Ta zaostává."

"Zaostává?" dokonce i Daniel se zarazil.

"Také to nechápu. Je to, jako byste se postavil do slunce, ještěre Danieli, ale sílu z něj začal čerpat až po pár minutách. Jako by její potenciál něco blokovalo."

"Nemá v těle krvavou metlu?" zamračil se Daniel. "Všichni v sobě trochu máme, možná i ona..."

"Ne," vehementně kroutil hlavou had. Kolem hlavy se mu rozletěly dredy, které se uvolnily z gumičky. Daniel je zaregistroval až teď a z nějakého důvodu jej to podráždilo. "Poznal bych působení metly. Spíše mi to připadá..." had se zatvářil rozpačitě. "Jako by si magie nebyla jistá tím, co dělat. Jakoby, když ji nic neovládá a neusměrňuje, prostě jen vyčkávala." Had si olízl suché rty. "Kdybych měl říct svůj názor, zdá se mi, že jedový potenciál ani nepatří mezi schopnosti ještěřice. Jako by si ho... vypůjčila."

"Vypůjčila?"

"Znáte ty legendy? O věku, kdy si šelmy mohly předávat své potenciály?"

"Proto jsou to legendy," podotkla Ingrid zamračeně.

"Ale tahle malá je také stará," podotkl had. Ještěři na něj upřeli bezvýrazný pohled. Had zamrkal a zatvářil se užasle, když mu došlo, že ho opravdu nechápou. Potřásl hlavou, ale beze slova stáhl přikrývku z hrudi Lilian a posunul košili tak, aby odhalovala rameno a kousek ňadra.

"Co to," začal Daniel, ale had jej zarazil zdvižením ruky. Byla v tom gestu autorita, které se nedalo odporovat. Daniel si překvapeně uvědomil, že je aura hada svírá a on si ani nevšiml, kdy povstala. Polkl, chvíli bojoval sám se sebou, ale pak se podřídil.

"Zapomněl jsem, jak jste mladí, háďata. Neznáte vůni jedu v její krvi... Podívejte," šeptl a v hlase měl úctu. Daniel ucítil lehké zašimrání magie, pozoroval prsty, které přejížděly po kůži ještěřice, cítil lehký náznak podráždění, protože na ni had sahal... a pak se matně začaly objevovat modré linie. Ingrid se prudce nadechla. Daniel na ně zmateně upřel zrak.

"Tohle..." ujal se slova zase had. Uctivě košilku přesunul na místo a pečlivě ještěřici přikryl. Pohladil Lilian po tváři a Daniel zlobně přimhouřil oči. Ale had to neviděl, protože zasněně sledoval Lilian. Bez vlasů, s mezerami mezi zuby, kost a kůži. Přesto měl v očích něco zbožného. "Tyto modré linie jsou ko'lírí..."

"Požehnání," vydechla Ingrid zaraženě.

"Jed prastarých," šeptl Daniel, který si vybavil, co mu kdysi vyprávěl otec. Had pokýval hlavou.

"Ty modré linie na kůži jsou pozůstatky kousnutí prastarých, v žilách jí proudí jejich jed." Zvedl k nim rozzářený pohled a na okamžik se spojilo nadšení mládí s úžasem stáří. "Tahle malá běhala s našimi prastarými. Žila s nimi. Tahle malá by, za dob našich legend, byla uctívána jako nejvyšší z nás. Byla by naše uul, požehnaná. A i okřídlení by se jí klaněli, Isoum, Š'evii, Traal..."

"To jsou ale ptáci! Sova, Páv, Labuť! Ti se neklaní nikomu!" namítla Lucie od dveří. Všichni se k ní na chvíli překvapeně otočili. "Je to tak. Ale Havran by se jí neklaněl. Havran ne," kousla se do rtu a utekla. Daniel zaklel.

"Tahle malá? Té by se okřídlení klaněli?" ozvala se po chvíli Denisa nevěřícně. Had je obdaroval širokým úsměvem. Daniel se podíval na bytost v posteli.  Vypadala náhle nějak... jinak. A přeci byla stejná jako před minutou. A tak bezbranná.

"Je to pravda. Tahle malá lehávala s prastarými ještěry," ozvalo se ode dveří tiše. Daniel se neotočil. Věděl, že byl Patrik blízko. Věděl o něm od chvíle, kdy vešel do rodného domu, i to, že přivedl další dva ještěry. A další těla ještěrů. Dům mu to sdělil.

"Ale... to bylo tak... dávno." Vydechla Denisa.

"Ko'lírí... A to byl také důvod, proč ses za ní postavil," pochopil Daniel. Vůdce ještěrů na něj upřel temný pohled. V očích měl něco potměšilého.

"A to byl také důvod, proč jsem se za ni postavil," souhlasil. Na místnost se sneslo podivné ticho, přerušované jen tichým lapáním po dechu malé ještěrky, která tančila valčík se smrtí.