DKS: 15. kapitola

16. prosinec 2013 | 01.03 |

15. kapitola - Rozklad

Západně od Stopy - Rodný dům ještěrů

Absence zvuku, přízračné, mrtvé ticho. Kromě tlumeného šoupání kroků a občasného šplouchnutí nebylo slyšet nic jiného. Ve vzduchu byla zatuchlost a hniloba, vydýchaný nevětraný vzduch. Zdi pohlcovaly světlo a odhalovaly plíseň a vlhké skvrny. A krvavé šmouhy. Někdy i obtisk dlaně. Chodbu osvětlovalo jen namodralé světlo nouzových zářivek a krev tak vypadala i pro ostrý zrak šelem černá. Tolik, bylo toho tolik... Ale žádná těla. Nikde nic. Ani známky boje.

Šli dlouho, šplhali se po schodech do vyšších pater, k přízemí, kde Daniel zhruba cítil jiné ještěry. Po chvilce zachytil první zvuk. Tiché klapání. Nebo možná kapání.

Dorazili ke křižovatce a Daniel se překvapeně zarazil. Chodba do hlubšího sklepení byla zborcená. Zničená, ve vzteku rozmetaná na kousky. A v tomto magie cítit nebyla, byla to jen čirá síla svalů. Zbystřil, snažil se smysly zachytit, zda tam byl někdo chycený, ale cítil jen prázdno. Později se tam podívá, ale teď ne. Byl tak unavený, a jeho bratři taky. Navíc se neodvažoval odhadnout, co by s ním v jeho momentálním stavu udělal pohled na mrtvé tělo bratra nebo sestry.

Na druhé straně byly takto zničené další dvě chodby. Ani schody do vyššího patra nebyly úplně v pořádku, ale dalo se projít. Když jste polomrtvý, podvyživený ještěr. Daniel se divil, že se mu ještě nevzbouřili, hlad, stres, podmínky věznění, čekal, že se pomátnou. Ale možná na to byli příliš unavení. Bál se, že někteří byli i zlomení.

Kaplo na něj.

Podíval vzhůru. Ze stropu kapala voda. Muselo prasknout potrubí. A ne na jednom místě, jak odhadoval. To nejspíše zkratovalo elektřinu. Cítil i magii, plíživou destruktivní energii a věděl, že všechno v jejich rodném domě bylo v prdeli. Všechno zničili, nenechali nic.

Ale...

Byl to jejich rodný dům. Zatím jen slabý, když poprvé vstoupil dovnitř, pozdravila jej aura ještěrů tak neznatelně, až zalapal po dechu a fyzicky jej to zabolelo. Ale jakmile přivedl své bratry...

Aura rodného domu zesílila. Dávalo mu to naději, i když malou. Pokud budou mít dost vůle a vydají dost energie, dům by se mohl zrenovovat sám. Nejednou se přece podřídil vůli Patrika a dokázal se přestavět.

Ale to nebyl tak zraněný.

A jejich spleť čítala desítky bratrů a sester.

Daniel potlačil unavený povzdech a šel dále.

Byli teprve dvě patra od povrchu, ale i tady byl cítit odér krve. Zabili v jejich rodném domě. Porušili zákony. Muselo je to stát hodně. Ale ne tolik, jako kdyby vůdce ještěrů v domě byl. Ne tolik, jako kdyby tam byl aspoň Daniel. Dům se musel cítit zrazený, a pokud to tak bylo, Daniel by mu to nevyčítal. Někde v hlubinách základů domu je jejich prastarý artefakt, který je jejich napojením na Srdce Shromáždiště. Prastará magie.

A oni zklamali.

Nezasloužili si ochranu rodného domu. A přesto Daniel doufal, že je dům neopustí.

**

Když temný ještěr uviděl dvojici mužů, toho, kdo šel v čele, zbledl. "Danieli?" sykl tiše. Dotyčný se ušklíbl a upřeně na něj hleděl.

"Nečekal jsi mě, Patriku?" zeptal se trochu hořce. Ještěr v jeho pažích byl nehybný, ale jeho srdce stále bilo a sám rodný dům mu pomáhal. Přežijí. Přežijí aspoň tři. Odmítal myslet na ty, které nechali za sebou.

"Tvrdili mi, že jsi mrtvý." Odvětil velmi tiše vůdce ještěrů. Daniel si odfrknul, nevěřil mu. Temný ještěr od něj odvrátil pohled a podíval se na Alexandra a ještěra v jeho rukou. Náhle se zamračil.

"Kde je?" sykl vztekle Patrik a Daniel si jej opovržlivě přeměřil.

"Kdo?" sykl sžíravě.

"Ta malá!" Daniel ztuhl. Prudce se otočil a přeletěl místnost pohledem. Pak tiše zaklel.

"Byla s námi celou dobu. Musela se ztratit v tunelech." Odvětil podrážděně a odkládal zraněného na pohovku. Ihned se vydal zpět do tunelů.

"Stůj!" sykl Patrik, ale Daniel už zmizel. Nepůsobí na mě rozkaz alfy, pomyslel si Daniel unaveně. Nedokázalo jej to těšit. V tu chvíli jej nedokázalo potěšit nic.

**

Vůdce se rozhlédl po zraněných ještěrech, nejvíce proto, aby viděl, jak na ně Danielova neposlušnost zapůsobila. Jak moc ohrozila jeho postavení. Pravda byla, že vůbec. Byly polomrtví. Když uviděl jejich stav, na chvíli zavřel oči. Špatná volba, viděl za očima seznam těch, kteří tu chyběli. Vztekle zavolal ještěřice, ať mu pomohou je přenést do tepla. Snažil se nedávat najevo, jak moc jej mrzí, že jsou ve stavu, v jakém se nacházejí. Snažil se nedat najevo, že ví, že je to jeho chyba a pochybuje sám o sobě.

Vrátil se pak ke dveřím, které vedly do podzemí a pak chodbami až k tajnému východu. Zhoupl se na špičkách. Pak však potřásl hlavou. Potřebovali jej tady, a navíc měl Patrik ještě pár tipů, kde by mohl najít své ztracené ještěry. Vztekle sykl, rozhlédl se, zda jej nikdo nevidí, a pak si unaveně promnul obličej. Chvíli otálel, než se vrátil na ošetřovnu, nejobývanější místnost v rodném domě. Trhl sebou. Jeho rodný dům...

A on jej neslyšel.

Zakázal si na to myslet, nepřipouštěl, že by byl rodný dům mrtvý, a stejně tak nepřipouštěl možnost, že by jej rodný dům zavrhl. Chvíli sledoval své ještěřice, ztýrané a apatické, jak mechanicky dělají, co jim nakázala Ingrid, ještěří doktorka. Tu lvi nezlomili. I šílenému Teodorovi došlo, že na to byla příliš cenná. Bylo dobře, že tu Ingrid měli. Moc dobře. Mohl se spolehnout, že na vše dá pozor, když tu nebude.

Patrik se vytratil do stínů a vydal se projít poslední adresy, na kterých by mohl najít své zatoulané děti.

**

Daniel procházel cestu, kterou přišli, a věděl, že ta malá se jim ztratila už hodně brzy. Tiše si nadával, protože mě brát ohled na to, jak strašně byla unavená, jak byla vyděšená, měl na ni dát pozor. Když však došel k tajnému vchodu, věděl, že se k nim ani nepřidala. Utekla. Zmateně a vztekle hleděl do lesa a přemýšlel, proč to doprdele udělala. Hádal se sám se sebou, byl zraněný a hladový, ale pokud se opozdí, už ji nebude muset najít. Ještěři nemají tak dobrý čich, čerstvé pachy ještě postřehnout, ale jen lvi, vlci a jim podobní dokáží sledovat i den či více staré pachy.

Nakonec zaťal zuby a do lesa se rozběhl. Nakonec, ta malá jim pomohla, přestože byla děsem bez sebe, jim, které neznala. A požadovala jen ochranu. A to zahrnovalo i ochranu před sebou samým. Uvažoval, co udělal tak zlého, že to považovala za odmítnutí ochrany. Ale kromě prvního útoku hned potom, co ho svobodila, se mu nic nevybavovalo. Zuřivě syčel. Temná, nebylo by pro něj překvapením, kdyby to udělala jen proto, aby nějakého hloupého ještěra navedla zpět lvům.

Nebo možná od začátku hrála se lvi, a teď je zradila.

Temným se nedá věřit.

**

Čím blíže jí byl, tím více si uvědomoval její přítomnost. Neměl tak citlivě vyvinuté smysly jako otec, ale na kratší vzdálenost dokázal ještěří ženy zachytit. Neutíkala, šla pomalu, s rozmyslem, zdálo se, že se snaží po sobě nezanechat stopy ani na sebe jinak upozornit. Až po chvíli si Daniel uvědomil, že necítí její pach. Jako temná jej schovala a on ji sledoval jen pomocí křehkého spojení mezi protějšky.

I když ho zranění bolela, donutil se pohybovat neslyšně, až se jí dostal za záda. Se zavřenýma očima svými temnými smysly sledovala okolí, mračila se. Pomalu se otáčela k němu a v tu chvíli na ni skočil. Přikryl jí pusu rukou, i on vnímal lvy okolo, a celým tělem ji přitiskl k zemi. Vyděšeně jej sledovala, stejně jako poprvé se jej snažila uchlácholit svou submisivitou, kterou nepoužívala k projevení podřízenosti, ale bezmála jako zbraň. Pak ale prudce pohlédla do boku. Omotala kolem něj nohy a objala jej, což jej překvapilo tak, že na chvíli ztratil koncentraci. Pak už cítil jen to, jak se kolem nich její magie ovíjí a málem by zpanikařil a vstal, kdyby proti němu nepoužila svou podřízenost v takové míře, že se jí málem zalykal. Její vyděšený pohled jej donutil nehýbat se. Věděl, že jej nějakým způsobem ovlivňuje, ale jeho instinkty na její strach reagovaly bouřlivě, potřeboval, aby ten pohled už v očích nikdy neměla. Udělal by pro to hodně. Ovinula jej temnotou, jeho, ještěra slunce, málem jej tím zabíjela, ale nechal se a vyčkával. Pak to uslyšel.

Těsně vedle nich praskla větvička. Daniel strnul. Malá ještěřice se k němu přivinula více a on si uvědomil, že se nepříčetně bojí, její pach ho dráždil v nose. Měl nutkání syčet, ale prudce mu přikryla svou malou rukou ústa, jako předtím on jí. Zoufale se na něj dívala, očima jej prosila, ať mlčí.

Náhle, zcela nečekaně, si uvědomil, že krásně voní. A taky, že pod sebou cítí měkké, ženské křivky. Potřásl hlavou a snažil se soustředit na lvy okolo.

Byli tak dlouho a Daniel se na ni musel položit. Stále byl slabý a raději ruce nechal odpočinout teď, když mě možnost, než později litovat ve chvíli, kdy jej v polovině boje neposlechnou. Právě díky tomu si všiml, že se lehce třese. Zprvu nemohl zjistit příčinu a přisuzoval to tomu, že se jej bojí, nebo se bojí lvů a vlků, což by bylo logičtější. Pak mu to došlo. Nevadilo jí, že na ní leží. Třásla se a po tváři jí kanuly kapky potu, protože byla vyčerpaná a přepínala se. Zase. A on s tím nemohl nic dělat. Jen doufat, že jejich nepřátelé brzy odtáhnou. Ti kolem nich stále dokola kroužili, museli cítit její nebo jeho pach, ale zdálo se, že je samotné nějakým způsobem nedokázali postřehnout, přestože se párkrát dívali přímo jejich směrem. Muselo to být kouzlo té malé ještěrky.

Přestože ho její temné kouzlo ubíjelo, překvapeně zjišťoval, že si na něj jeho podstata dokáže zvykat. Byl takřka přímým protikladem k její moci, ale čím déle takto byli, tím více rozeznával jemné nuance v kouzlu a ke svému zděšení si uvědomoval, že jej začíná chápat a v jisté míře s ním i souznít. V tu chvíli se na něj dívka usmála, jako by udělal něco vědomého, čím jí pomohl. Zastyděl se, protože ona tu už málem deset minut držela kouzlo, zdá se, že velmi náročné a obtížné, a on se jen otřásá nad tím, že je temné a ubližuje mu.

Potlačil povzdech a pak se sklonil. Dívka strnula, ale Daniel jí přitiskl suché, popraskané rty na čelo. A pak do ní vdech trochu své síly.

Když se odtáhl, dívka na něj ohromeně hleděla, ale už nebyla tak bledá. A po pár minutách lvi konečně odešli. Nejspíše usoudili, že to byla falešná stopa.

Daniel na ní pořád ležel, bylo tak příjemné pod sebou cítit její drobné, teplé tělo. Byla tak měkká a byl si jistý, že když si sáhne, bude i povolná. Sklonil se a zabořil jí tvář do vlasů. Ponořil se do její vůně a objal ji, tiskl ji k sobě, začal po ní toužit. Hladově se přikrčil a po chvilce soukání se jí položil mezi nohy.

Až když to udělal, uviděl její zraněný pohled, zarazil se.

Strnul, bojoval sám se sebou, snažil se ovládnout. Potom, s využitím každého kousku sebeovládání, se pomalu vzepřel na rukou.

Klekl si.

Odkulil se z ní a pak seděl a snažil se ovládnout svůj dech. Tak dlouho byl sám. Byl jen normální chlap, ona byla podřízená samice. Kdyby neměl tak silné sebeovládání, kdyby nebyl bezmála alfou, možná by se neovládl.

Už jen proto, jak se na ně ta malá dívala, už jen proto, do jaké míry to nechal zajít, na sebe měl vztek.

"Jsi zraněný," podotkla po chvíli dívka rozpačitě. Zněla zadýchaně. Všiml si, že jí zanechal na oblečení krvavé stopy. Odvrátil se, nemyslel si, že je nutné odpovídat. Pak zahlédl, jak byla zarudlá a jak se třese, a přimhouřil oči. Byla ještěřice. I když byli ještěři ve vypjaté situaci, jejich organismus reagoval zpomalením tepu a snížením teploty. Tohle bylo zlé. Byla to lidská reakce.

Nebo, napadlo jej, reakce sluneční šelmy. Nejprve ten lev a teď on, sdíleli s ní energii. Mohlo jí to ovlivnit až do té míry? Ale to by pak přece nemohla použít svou temnotu.

A nebyla ona vlastně úplně vyčerpaná?

"Proč ses pro mě vrátil?" zeptala se pak ještěřice dříve, než se mohl zeptat on na své otázky. Mohl to ignorovat. Ale oba byli na dominantní hry moc unavení. A ona přeci dominantní ani být nechtěla. Bylo příjemné nepřemýšlet nad svým postavením a prostě jen reagovat.

Zvažoval její otázku. Když se ptala, nebyla v tom ani tak zvědavost, jako únava a lítost. Pohlédl na ni a uvažoval, co vlastně chtěla slyšet.

"Zachránila jsi nás. To málo, co pro tebe naše spleť může udělat, je, že tě vezmeme mezi sebe,"

"Jako vyvrhel, jako něco, čemu se musíte vyhýbat." Dívka si unaveně objala drobná ramena. Třásla se více. A potila. Nenápadně vdechl její vůni a cítil čerstvou krev. Už se málem začal znepokojovat, dokud mu nedošlo, že to byl... nějaký zajíc? Ona si ulovila zajíce? Teď? napadlo jej nevěřícně.

"Čekala jsi snad jako temná něco jiného?" zeptal se Daniel a nedokázal potlačit aroganci v hlase. Byl slabý, před chvíli se málem neovládl, byl zmatený, a byl vzteklý.

"Ne. Právě proto jsem chtěla odejít."

"Lovili by tě, nejvíce lvi, kteří by zjistili, že jsi sama."

"Možná..." dívka pohlédla na nebe a před sluncem podrážděně přimhouřila oči. Také se podíval na nebe. Jemu slunce dodávalo energii. Svítí slunce. Jak dokázala ta malá použít temnotu, když svítilo slunce a ona měla být údajně úplně vyčerpaná?

"Jak je možné, že jsi použila temnotu?" sykl ostře Daniel.

"Stýská se mi po pralese." Šeptla nesouvisle. Danielovi došla trpělivost. Popadl ji za loket a trhnutím zvedl. Pak ji vedl zpět. Klopýtala.

"Jsou tam lvi?"

"Odtáli." Odvětila dívka tiše. Ani se už neobtěžovala ovlivňováním pomocí submisivity. Cítil z ní jen slabý nádech, který určil, kde je její postavení a že požaduje ochranu. A ani se nebránila tomu, že ji vedl zpět proti její vůli. Byla neuvěřitelně submisivní, submisivní od narození, na rozdíl od ještěřic, které před ním lvi znásilňovali a zlomili. Dodnes si nemyslel, že je to možné. Ještěři se nevzdávali, viděl to dnes večer, kdy na smrt vyčerpaní bratři stále utíkali, padali, zvedali se a utíkali, protože cítili domov, věděli, že když padnou, budou mrtví. Viděl to v očích Alexandra, když je dovedl k Patrikovi, když se Alex únavou a slabostí zhroutil na zem a omdlel.

A tato ještěřice přesně taková byla. I když odvážná a silná, přeci jen tak podřízená.

Budu ji muset prohlásit za svou, jinak ji ještěři nedají pokoj, došlo Danielovi, když si vzpomněl na svého bratra, který se ji pokusil znásilnit. Obyčejně by to zařídil alfa, zakázal mužům na ni sáhnout... Ale Patrika takové věci nezajímaly. Vztekle sevřel čelist.

Zase vztek. Uvědomil si, že bude muset někam svou frustraci vybít. Lvi jej dlouho mučili a zůstalo v něm příliš zloby na to, aby se to neprojevilo na jeho chování. A on si nemůže dovolit zlobit se a své bratry za to, že jej lvi věznili.

"Všude kolem jsou nepřátelé. Co tě to napadlo jít rovnou středem?" sykl vztekle po chvíli. Mlčela. Ohlédl se po ní, kdyby ji nedržel za ruku, myslel by, že ji ztratil. Horkou ruku, uvědomil si znovu s narůstajícími obavami. Ale ona byla jen nehybná, zatím pořád v pohybu. Pohlédl na ni, poblednou tak, že vypadala jako přízrak, temné oči a zplihlé vlasy, obživlá mrtvola.

Musela být vyčerpaná. Taky vypadala, že nevnímala, co říkal.

"Malá?"

"Já už to nezvládnu..."

"Cože?"

"Moje moc..." začala lapat po dechu. Daniel se k ní otočil a tmavovláska na něj zamžourala. Zamžourala? Šelma? Co to sakra...

"Tvoje moc je nevnímala?"

"Ne, moje... jed..." náhle se popadla za hruď, nemohla popadnout dech. Hned na to se jí oči obrátili v sloup, nohy pod ní poklesly a začala padat. Daniel ji zachytl těsně předtím, než se její kolena mohla dotknout země. Zaklel, když ucítil, jak byla lehoučká. Zachytil ji za paže, aby si ji posunul pohodlněji do náruče, a necítil skoro žádné svaly. V tu chvíli se začal bát. Hodně bát. Když ji viděl poprvé, byla to dobře živená samice. Právě proto jí nevěřil. A teď cítil ostré hrany kostí. Slyšel příběhy o šelmách, které používaly svou moc až příliš, a ta je pak sežrala za živa. Co to říkala? Jed? Ano, byla jedová. Přehnala to. A teď ji to zabije.

"Ne," sykl si pro sebe a začal se rychle plížit pryč. Lvi nebo ne, musel ji dostat do rodného domu. Rychle. Velmi rychle.

**

Daniel dorazil zpět do sídla a hned začal řvát o pomoc. Nevěděl, co dělat, ale teplo a jídlo fungovalo vždy, takže ji naložili do léčivého roztoku s horkou vodou a snažili se do ní dostat jídlo. V duchu si slíbil, že Ingrid děkovně políbí. Netušil, jak dokázala do jejich zničeného domu dostat léčivý roztok, netušil, jak se mu k ruce dostala horká hustá polévka, ale vše bylo přichystané a v pořádku. Teprve po nějaké chvíli, a když se zdálo, že je té malé lépe, k ní dovolil Ingrid přístup. Moudře nedala najevo, jak je podrážděná. Znal ji. Věděl, že musí zuřit. Ale on by se nedonutil opustit tu malou ještěrku, ne dokud by si nebyl jistý, že je v pořádku. Musela mu tou svou prokletou submisivitou úplně rozházet vnímání.

Vše pak šlo rychle. Ingrid ji v roztoku nechala, zkontrolovala základní životní funkce, nechala sestry, ať se podívají na zjevná zranění. Preventivně do ní píchla nějakou injekci s průhlednou tekutinou. Pak udělala nějaké rychlé přenosné testy. Vypadala klidně přesně do chvíle, než si výsledky testů prohlédla. 

Ingrid byla nádherná žena i po třicítce. Měřila sto pětaosmdesát centimetrů, takže pokud nebyla rovnou vyšší, většině mužů byla rovna. Měla nádherné plavé vlasy, rovné a dlouhé do půli zad. Vypadaly jako samet. Krásnou, lehce protáhlou tvář s jemně tvarovanými lícními kostmi a výrazným nosem. Nikdo by jí to nikdy neřekl do očí, a koneckonců ani před ní, ale měla roztomilou spršku pih. Také ledově modré oči, světlé a jistým způsobem velmi zneklidňující. U takových žen pak chyběly měkčí křivky, ale v případě Ingrid na to většina samců šťastně zapomněla.

Doktorka byla minulé měsíce otrokyní, ale ceněnou, protože léčitelů, dobrých léčitelů, bylo málo. Ingrid byla nejlepší na celém Shromáždišti. Takže jako jedna z mála byla ve velmi dobré kondici, a zatímco ostatní dělaly děvky, Ingrid si to odbila jen ze začátku a pak se mohla věnovat své práci. Daniel by svěřil té ženské svůj život, i když se nikdy neměli nijak v lásce. Byla to studená mrcha, i na ještěřici, a to bylo co říct. Daniel nikdy nepotkal pomstychtivější ženu, inteligentnější s tak železným ovládáním. A vždy tiše soucítil s každým mužem, který od ní utekl a ona se mu pak velmi sofistikovaně a velmi nepříjemně pomstila.

Z nějakého důvodu ale Ingrid nikdy nebyla bez milence.

Taky slyšel, že když se dostala do rukou lvům a vlkům na hraní, samce velmi rychle přešla chuť si s ní zahrávat. I když se proslýchalo, že je v posteli pekelně dobrá, Ingrid byla velmi pyšná. Velmi pragmatická, ale přesto hrdá. A mezi její potenciál patřila voda. Slyšel, že když chtěla, uměla si pohrát s krevním řečištěm šelmy. Což bylo velmi, opravdu velmi děsivé. A vzrušující.

Daniel si promnul obličej a donutil se soustředit na důležité věci. Nesměl myslet na sex. Ne v jeho stavu.

Ingrid byla krásná, dokonalá jistým odměřeným, trochu děsivým způsobem. Vlastně byla děsivá celkově, nebylo mnoho šelem, které by jí dokázaly říct ne. A Ingrid si byla toho všeho vědoma. Stále to ale byla ještěřice, navíc skvělá lékařka, která svou prací žila, poukazovalo to na dokonalé sebeovládání. A přesto jí tentokrát obočí vyletělo snad až k vlasům. Pak nedala najevo žádnou nervozitu, snažila se vše zamaskovat, ale Daniel to postřehl.

"Co se děje?"

"Já... nikdy jsem nic podobného neviděla. Má v krvi složky, které by tam neměly být, a některé životně důležité tam nejsou," za řeči už něco psala do tabletu.

"Takže umírá?"

"Žádná bytost nemůže přežít se složkami, které v krvi má ona, a bez složek, které tam chybí." odvětila neutrálně. Ani ne za minutu do pokoje vběhla sestřička a začala Lilian napojovat velké množství kanyl. Daniel to sledoval, nehybný, a uvažoval.

"Pomůže to?" kývl ke stojanům. Doktorka zaváhala.

"Je v tom magie. Můžeme jí dodat chybějící látky, ale... je to magie. Netuším, co ta ještěřice udělala. Nikdy jsem se s podobným případem nesetkala ani o něm neslyšela." Odvětila opatrně. Dokud si neuvědomil její tón, netušil Daniel, že se přikrčil a potichu si pro sebe mručí. Tím způsobem, který používal, než zaútočil. Zmateně se zarazil.

"Rodný dům by jí ale mě pomoct," podotkl tiše. Doktorka se zamračila, nejspíše nad tou možností ani nepřemýšlela, ale pak pohlédla vzhůru.

"Nepočítám s tím, protože se pomoc domu nedá nijak odhadnout ani změřit. Ale máte pravdu, pane Danieli. Pokud bude mít štěstí, mohla by to přežít," Ingrid se zmateně mračila a něco rozčíleně škrtala na tabletu.

"Je někdo, kdo to ví jistě?" zeptal se podrážděně. Ingrid mu opět věnovala obezřetný pohled. Zase byl doma. Zase chtěli hrát hierarchické hry. Jak chtějí.

Náhle se tvář jejich doktorky lehce uvolnila.

"Najděte Černého Robina. Ten to bude vědět. Je to had, jedový, a pokud můžu odhadovat, problém naší sestry je právě v jejím jedovém potenciálu..." konec věty zastihla Daniela u dveří. Byl unavený, uvědomoval si to, tak se rozhlížel a odhadoval, kdo toho zatraceného hada může sehnat. Nakonec rozčíleně došel do kanceláře Patrika a zkusil telefon.

Kupodivu fungoval.

Chvíli se Patrikovi přehraboval v papírech, polovinu ji poshazoval na zem, ale nakonec našel to, co hledal.

Zvonilo to dlouho a odpověděl mu ospalý hlas. Daniel potlačil únavu a donutil se znít lehce jízlivě a výhružně sebejistě.

"Černý Robin? Jedový had?"

"Nepoznávám tě, kámo," zívl ten drzý spratek do mikrofonu. Podle hlasu mu bylo tak patnáct.

"Ani nemusíš. Naklusej do rodného domu ještěrů. Jedna tvoje sestřička umírá." Položil to.

Had přijde. Sice si bude myslet, že jde zachránit hadí samici, ne ještěřici, ale sestra mohla být i jedová šelma. To on si to nakonec vyloží špatně.

Tak unavený. Musel se najíst a aspoň na chvíli prospat, ať pak s tím malým spratkem může jednat a ten ho nepřechčije. Miloval děcka, o to více drzá, která to časem někam dotáhnou. Fascinovalo jej pozorovat je, jejich myšlení, a podílet se na tom, jak je formuje okolí. Ale ne v jeho současném stavu. Pro postel a teplé jídlo by vraždil. Naštěstí mu zbylo dost soudnosti, aby pochopil, že v kuchyni nic nebude, takže se zarazil v půli cesty a zavětři. Cítil jídlo, ale pochyboval, že by mu zbylo dost. Sáhl po telefonu znovu a objednal čtyřicet pizz s extra porcí masa, a pití. Jídlo se nikdy neztratí. A takto budou mít výhodnou slevu.

Daniel se melancholicky pousmál. Skoro už uvažoval jako předtím. Skoro. Až zabije pár lvů a vlků, bude sám sebou určitě. Nebo aspoň zas o trochu více.

14. kapitola | 16. kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: DKS: 15. kapitola dara 16. 12. 2013 - 18:15
RE: DKS: 15. kapitola eipois 16. 12. 2013 - 18:32
RE: DKS: 15. kapitola k. 17. 12. 2013 - 17:18
RE: DKS: 15. kapitola moira 17. 12. 2013 - 22:52
RE(2x): DKS: 15. kapitola eipois 17. 12. 2013 - 23:29
RE(3x): DKS: 15. kapitola moira 17. 12. 2013 - 23:51
RE(2x): DKS: 15. kapitola moira 17. 12. 2013 - 23:30
RE: DKS: 15. kapitola chuckyna 18. 12. 2013 - 08:56
RE(2x): DKS: 15. kapitola moira 18. 12. 2013 - 18:14
RE(3x): DKS: 15. kapitola chuckyna 19. 12. 2013 - 08:31
RE(4x): DKS: 15. kapitola chuckyna 19. 12. 2013 - 08:33
RE(5x): DKS: 15. kapitola moira 20. 12. 2013 - 00:14
RE: DKS: 15. kapitola k. 18. 12. 2013 - 18:23
RE(2x): DKS: 15. kapitola moira 18. 12. 2013 - 18:32