DKS: 14. kapitola

17. listopad 2013 | 16.40 |

 14. kapitola - Kočky

Temná strana - Hvězdný blok (Sídlo čarodějů Kruhu Stopy)

Marie zmateně zvedla hlavu. Kouzlo signalizovalo, že jde někdo po chodbě, ale vydávalo zmatené signály. A blížilo se to.

"Co to sakra..." Marie udělala pár ostrých gest, domalovala do obrazce ve své mysli pár linií, ale nic se nezměnilo.

Náhle byl signál u dveří a tmavovláska se napjatě postavila.

"Kdo tam je!" křikla výhružně. Ticho. Čarodějka si připravila pár kouzel a zamračeně se ke dveřím blížila. "Vím, že tam jste! Pokud se okamžitě neohlásíte, jsem oprávněná použít kouzla smrtícího typu!"

Nic.

"Tak fajn. Jak chcete, parchanti." Zavrčela. Jedním kouzlem rozrazila dveře a dalším už chtěla vpustit do chodby plamen, když...

"Oh, sakra. Kočko!" Průzkumné kouzlo, zda to není past, další zda je kočka kočkou, a pak pobavená rezignace. "Vy kočky. Musíte mást kouzla?" zabručela. Kočka se na Marii povýšeně podívala a proklouzla dovnitř. "Jistě, jsi vítaná. Buď tu jako doma," zabručela si pro sebe. Kočka se ohlédla a Marie by přísahala, že měla ve žlutých očích posměch.

Vyskočila si na postel k Radkovi a Marie se napjala. Kočka na ni upřela pohled, řekla by, že skoro moudrý, a pokývala hlavou k muži v posteli. Začala si pak olizovat packu.

"Něco se děje?" Marie si připadala směšně. Mluví s kočkou. A ta ji právě obdařila jízlivým pohledem.

Marie věděla, že Radek a kočky v sídle spolu mají nějakou... dohodu. Tím, že byl Radek představeným, byl nejen napojený na magii sídla a to jej ve větší míře poslouchalo, ale získal také další výhody, které se s postem vůdce pojily. Nikdo neznal všechny, ale patřila mezi ně i domluva se zvířetem, které si představený vybral. Radek nechal kočky, po jeho předchůdci, i po předchůdci jeho předchůdce. Kočky se staly součást sídla.

Koček si skoro nikdo nevšímal, chytaly hlodavce, pavouky, všelijaký sajrajt, i magického původu, a většinu času byly prostě... kočky. Ale když byl na blízku Radek, začaly se chovat abnormálně. Jako uzamčené inteligentní bytosti v kočičích tělech. I když to by bylo podceňování koček, protože ty byly vždy výjimečné. Nebo minimálně divné.

Nejčastěji kočky napráskaly někoho, kdo se skrýval. Dokázaly je vyčmuchat lépe než stopařský pes, a Radka k nim přivést, pokud to bylo na území sídla. Někdy byly i za hranicemi sídla překvapivě úspěšné. Ty potvory prostě nebyly obyčejné.

Ale jen pro Radka.

A teď, jak se zdálo, se uráčily mluvit i s Marií.

Kočka prohnula hřbet a zasyčela, tasila drápky a sekla směrem ke dveřím. Marie přimhouřila oči, věřila svým kouzlům, ale chyba se může vyskytnout vždy. Vyslala své smysly na průzkum a...

Prázdnota.

"Sakra!" zavrčela, protože někdo zaklel kompletně celou chodbu do ledové rakve. Něco takového by i Marie udělala jen s obtížemi. Tmavovláska se zamračila a stoupla si vedle Radkovy postele, začala vyvolávat kouzla. Byla v půlce, když se dveře do pokoje pootevřely.

"Ahoj Gabrieli. Neseš mi oběd?" odvětila Marie lehce.

"Gabriel nemohl přijít," odvětil pohotově mužský hlas. "Poslal mě vyřídit, že nemá čas. Ale pošle Michala, jen to bude chvíli trvat..." do místnosti vklouzl příjemně vypadající čaroděj. Marie seděla v křesle, naoko uvolněná, vklouzla tam hned, když rozeznala, že ten vetřelec bude hrát s ní.

"Neznám tě," odvětila Marie příkře. Čaroděj povytáhl obočí.

"Znáš všechny čaroděje ve Stopě?" zeptal se vesele.

Samozřejmě. "Asi jsi mi unikl." Marie se usmála a doufala, že to nevypadá, jako by na něj cenila zuby. Je sám? Jak je silný? Kdo je a odkud sakra je? A kde jsou nějak stráže? U vchodu chodby měly být Strážci.

Marie doufala, že nejsou mrtví.

"Gabriel tě poslal jen tak, vyřídit vzkaz?" zeptala se Marie nezaujatě a podívaa se na Radka, čaroděje sledovala periferním viděním.

"V podstatě," oslnivý úsměv.

"Mohl mi to sdělit v myšlenkách,"

Čarodějova maska dostala trhlinu. Vyvedlo ho to z míry. Nevěděl, že se ve Stopě všichni mohou domlouvat v myšlenkách. Velmi dobře. Není to místní, ani odpadlík, ani nikdo z nekromantů. Marii znervózňovalo, že z něj necítila žádnou magii. Cítila moc, ale nevěděla jakou. Mohl být cokoliv od mocné šelmy, čaroděje, nekromanta, po nějakého křížence netvora s magií řeky. Řeky vlastně ne, není místní. Ale jinak mohl být v podstatě cokoliv.

"Jsem tu nový. Asi se mě chtěl zbavit. Jsem docela nešika," odvětil s milounkým úsměvem, kterým musel lámat dívčí a vlastně i ženská srdce. Marie předstírala, že ji zaujal.

"Cvičíš se do kanceláře? Jak silný čaroděj jsi?"

"Jen slabý. Přišlo se na mě náhodou, když nějaký netvor šel po magické krvi a rozhodl se stopovat i mě."

"Aha."

"Vybil mi rodinu," ten chlap byl úžasný herec. Dokázal do hlasu vložit právě tolik nahrané bolesti, aby to vypadalo na potlačovaný žal. Smekla by, kdyby to nebylo více než jen hra.

"Aha."

Ticho. Muž na ni hleděl.

"Ach. Upřímnou soustrast."

Návštěvník povytáhl obočí, ale neřekl nic. Marie byla taky potichu. Když natáhla ruku a lehkým kouzlem k sobě nechala přilevitovat sklenici s vodou, ani sebou netrhl. Měl snad nervy ze železa.

"Jsi studenokrevná čubka," ozval se čaroděj a zněl potěšeně.

"Děkuji za krásnou lichotku. Zakládám si na tom."

"Škoda, že musíš zemřít." Odmlčel se "Měl jsem sice informace, že jsi těžce zraněná," Marie povytáhla obočí. "ale takto to bude větší zábava. Na zabití jedné děvky je mých schopností škoda."

"Opravdu?" snažil se ji vyprovokovat, nebo vážně věřil, že je třetí nejmocnější jen přes postel?

Asi to druhé.

Marie se tak tak vyhla dýce, která ji mířila na hruď. Hloupě tak vběhla další do rány a zachránila ji jen pečlivě upletená kouzla. Pousmála se, pak však šokovaně strnula, když se jí do hlavy zařízla bolest a její vrchní štít prostě... praskl.

"Doprdele." Sykla. Rozhodila ruce a sáhla po své senzibilitě. Zostřila magický zrak a viděla obrazec, který způsobil, že se její štít, s kterým by měl i Radek problémy, prostě jen tak roztříštil. Oněměla úžasem. "Páni. Ten obrazec je tak krásný," neznala ani jednu linii, kterou obrazec vykresloval, jasný důkaz, že čaroděj je z jiného magického města, přesto ji kouzlo fascinovalo.

Jen do chvíle, kdy vyletěla druhá dýka a rozbila její druhý štít. Marie zalapala po dechu, útočník povytáhl obočí, asi nečekal dva štíty, ale neřekl nic. Potěžkal další dýku.

"Hodláš ze mě všechny štíty svléct?" ušklíbla se Marie.

"Nikdo nenosí více než tři štíty. Pak tě můžu podříznout jako jehně," uculil se muž. Marie rozeznávala ruský přízvuk. Rus nebyla země, která by byla nějak kreativní, co se obrazců týče, nekorespondovalo to s nádherou toho děsivého kouzla, a nejlepší vrahové se nacházeli na východě nebo u středozemního moře. Celé to bylo divné. Chtěl to svést na Rusy? Proč?

"Jsem čarodějka. Ne bezbranné jehňátko,"

"Tys na to ještě nepřišla," muž už se culil široce. Absurdně Marii napadlo, že je pohledný a docela ráda by s ním skočila do postele.

Prudce potřásla hlavou. Kouzla svádění? Ten chlap byl nebezpečný, a zatraceně hodně.

Marie stála vedle postele, u nohou dvě dýky páchnoucí cizí magií, muž stále ležérně stál u dveří, zavřených. Někdy v průběhu řeči se musel posunout, protože měl lepší úhel hodu i na bezbranného Radka. Zatrnulo ji, ale nedala na sobě nic znát. Věřila svým štítům, přesto ji tato pozice znervózňovala. Radek měl pět štítů, ale Marie stejně nechtěla riskovat. Pomalu, tak, aby se nedotkla dýk, vlezla na postel a byla tak mezi mužem a Radkem. Ten to počastoval pobaveným pohledem.

"Já ne zabiju jej, děvčica.  Na to je příliš dobrý zdroj," usmíval se spíše zle. Zdroj. Pro nekromanty. Marie se zasmála, ale znělo to křečovitě. Žádný nekromant by Radka neudržel déle uvězněného. Nikdy.

Ale... teď, když je bezmocný...

"Fajn." Marie mrkla, v mysli vykreslila kouzla rychleji než kdy dřív. V průběhu vteřiny se zvedly dvě dýky, které Marie pečlivě šetřila kouzly, a vrhly se proti muži. Zaskočila ho, ale uhnul. Jedna se mu však otřela o štít a roztříštila ho. Muž nehnul brvou, ale v očích měl bolest. Nevěřícně se na tmavovlásku podíval. Samozřejmě byly nože očarované tak, aby s nimi nikdo nemohl magicky manipulovat. Ale Marie přečetla obrazec kouzla, který ji zničil štít. Byly tam opakující se prvky, a když si to poskládala dohromady, mohla takové kouzlo odklonit, nebo přinejmenším obejít.

"Překvápko," uculila se. Muž ovldl výraz, přesto vypadal ohromeně. A pak se Marie zapotácela a tiše vykřikla. Zachvěla se a zatočil se s ní svět. Na peřině viděla rudé skvrny a uvědomila si, že jí z nosu teče krev. Nejen z nosu, když si sáhla na tvář. I z očí, i z uší. Krvácela.

"Kouzlo tě zabije, pokud budeš používat svou magii," odvětil muž a pokýval hlavou. Ale stejně vypadal znepokojeně.

"Kecy," odsekla. Muž svraštil obočí, asi nerozuměl, ale Marie se právě snažila přežít to, že jí někdo trhal vnitřnosti na kousky. Vykřikla a začala zvracet krev. "Já tě zabiju," zašeptala pak. Podíval se na něj. Věděla, že pokud použije kouzlo, zabije ji to, ale pokud nic neudělá, zabije ji muž taky, a Radka k tomu. Chmurně se pousmála. Muž se zarazil, asi si myslel, že bude vyjednávat. V ruce se mu zaleskl nůž, ale to už Marie zformovala obrazec a těsně předtím, než se jí nůž zabodl do krku, kouzlo vypustila. Muž začal křičet, Marie s ním, a temnota ji naštěstí pohltila milostivě rychle.

**

"Pust nás dovnitř, doprdele!" řval někdo v temnotě. Marie slabě pohnula víčky. Nechte mě spát.

"Marie!" někdo křičel nahlas, tak strašně nahlas.

"Ticho..." zavrčela.

"Co se tu kurva stalo?!" znovu ten křik. Marie otevřela oči. Uvědomila si dvě věci.

Leží v rudé.

A za Radkovým vnitřním štítem stojí asi deset lidí.

Prudce se posadila, když si na vše vzpomněla. Z krku ji spadla Radkova bezvládná ruka a ona se na něj podívala. Jeho prsty byly od krve, ale když si Marie na hrdlo sáhla, žádná rána tam nebyla.

Vyléčil ji? Jak? Hleděla na Radka v bezvědomí a uvědomila si, kolik krve všude je. Sevřel se jí žaludek a Marie se mimoděk zkroutila do klubíčka, čekala na bolest, která ji roztrhá vnitřnosti. Ale nic se nedělo.

"Marie!" zařval Gabriel. Tmavovláska k němu překvapeně vzhlédla.

"Je v šoku, brácho," ozval se chlácholivě Michal. Gabriel se zhluboka nadechl, zatímco na čarodějku začal Michal chlácholivě mluvit. Tupě na něj zírala, dokud k ní nepronikla jeho slova, a pak zmateně následovala jeho pokyny. Každou chvíli ji za to zalichotil, hlas klidný...

Tak. Ani ona, ani Radek neměli žádné zranění. Zdálo se, že si většina lidí v místnosti oddechla. Gabriel byl na prášky. Michal obdivuhodně v pohodě. Marie je sledovala a napadlo ji, že je to zvláštní. To Gabriel uklidňoval Michala, vždy to tak bylo. I v té odporné vizi. Ale teď...

Marie se zamračila. Teď. Jak to, že teď ještě žije?

"Kde je?"

"Cože?"

"Byl tu vrah. Kde je? Poslala jsem na něj vražedné kouzlo. Mohl ho odrazit, ale nevidím okolo žádné známky poškození. I kdyby to vstřebal a eliminoval, minimálně by ho to vážně pocuchalo. Dala jsem do toho vše. Vše, co umírající má." Co se to sakra stalo? Krk měla v pořádku. Necítila v sobě žádné pozůstatky cizího kouzla. Rozhlédla se, ale dýky nikde neviděla. Kdyby si nevyvolala před oči obrazec  a neviděla ho, tak jasný a zářivý, řekla by, že si to vymyslela.

"Už jsme kontaktovali strážce. Nikdo nikde není. A teď nás pusť k sobě, Marie."

"Co strážci u vchodu do chodby? Musel projít kolem nich," Marie mávla rukou, vyvolala iluzi, ale zarazila se u mužské siluety. Měla v hlavě prázdno. Nedokázala si vybavit ani jediný detail jeho tváře. Měl hezký úsměv, byl přitažlivý, ale netušila, zda byl plavý nebo tmavovlasý. Měl jiskrné oči, ale byly modré nebo hnědé? Nebo zelené? Měl vousy? Kotlety? Byl vysoký nebo malý? Štíhlý? Podsaditý? "Do háje. Úplně mi vydrhnul mozek. Musel zakletý už přijít." Celá ta situace byla šílená. Zemřela. Měla zemřít. A místo hledání vraha tu jen sedí a...

"Marie..."

"Co se tu sakra stalo? Do pokoje si jen tak vkráčí muž a pokusí se nás zabít?"

"Marie,"

"Co?"

Chvíli bylo ticho.

"Marie, nikdo tu nebyl." Gabrielův pohled bleskl k posteli. Tmavovláska ten pohled sledovala. Uviděla průpisku. Od krve. Byly na ni otisky prstů.

Marie to pochopila. Náhle věděla, že byly její.

"Doprdele."

**

"Někdo tě očaroval a snažil se tě zabít," odvětil Gabriel vážně. Čarodějka měla plno otázek, le nevěděla, s čím začít. Sestavila si v mylsi seznam a zapisovala:


-proč já? Proč ne Radek?
-jak to dokázali? Souvis s tím ten obrazec?
-jak se kouzlo dostalo přes mé obrany?
-kdo to má na svědomí?
-kde je ta zatracená kočka? Byla taky součástí vize?
-byly to nakonec mé obrany, které zabránily, abych se zabila úplně?
-kam šla má kouzla, která jsem proti muži použila?

Seznam pokračoval dál a Marie přestala, když se dostala k desítce.

"Kouzlo bylo zacílené na mě a ne na Radka, proč?" Marie se zarazila, ale pak se rozhodla, že pokud to Gabriel bude vyšetřovat, měl by to vědět. "Někdo se mě snažil už dvakrát zabít."

Zástupce představeného tiše zaklel a Marie si byla vcelku jistá, že nadává arogantním mocným, kteří si myslí, že zvládnout vše.

"Proto jste skončili v řece?" zeptal se nakonec relativně klidně.

"Z části. Hlavně to byla má pitomost. A Radkova." Marie se zarazila a pohlédla na představeného. "Skočil pro mě," šeptla. Poprvé to řekla nahlas. Gabriel byl dobrý v ovládání emocí, ale tentokrát zalapal po dechu i on. Marie se na něj nepodívala. Dotkla se Radkova obličeje a pak ruku rychle stáhla. Nevěděla, jestli ji náhodou pořád ještě neovládají kouzla. Nechtěla ho ohrozit. Potřásla hlavou. Soustřeď se.

"Byl to útok na mě."

"Jsi si jistá," zeptal se Gabriel, stále trochu vyvedený z míry. "že to nemohlo být tím, že chtěli zneškodnit tebe, tudíž připravit o obranu Bílého?"

"Já nevím. Do háje, netuším. Jestli to bylo celé jen iluze, je vše, co jsem viděla, zkreslené."

"I z toho se dá zjistit,"

"Ne, nedá se zjistit, kam mě chtěli nasměrovat. Nedává to smysl. Vrah byl Rus, muž, pohledný, používal nože s nějakým superkouzlem, který při dotyku ničil obrany a paralyzoval soupeře, když používá magii. Byl mocný, celou chodbu i s mými kouzly zmrazil do ledové rakve. Mysleli si, že jsem smrtelně zraněná. Chtěli Radka prodat jako zdroj. Před vrahem mě varovala kočka."

"Kočka?"

"Jo, kočka..." Marie se zarazila. Nepamatovala si ani to, jak vypadala ta kočka.

Další iluze, kterou si její podvědomí samo doplnilo. Zabořila si obličej do dlaní a promnula si oči.

"Jsem vyděšená. Už roky se mi nestalo, aby mě někdo ta jednoduše očaroval, Gabrieli," zavrčela Marie přidušeně do dlaní.

"Ještě stále jsi oslabená řekou, Marie." Snažil se ji uchlácholit.

"To je jedno. Nemělo by to být tak jednoduché."

"Jak víš, že to netrvá už dny?"

Marie mlčela.

"Potřebuju být sama."

Gabriel mlčel. Marie na něj zmateně pohlédla a pochopila. S Radkem ne.

Zvedla se. "Budu ve vedlejším pokoji," odvětila otupěle. Ze všeho nejvíce se potřebovala schoulit pod deku k Radkovi, ale Gabriel měl pravdu, nemohla to riskovat. Mohla by ho zabít.

Zavřela za sebou dveře do sousedního pokoje, tak prázdného bez ochranných kouzel, a schoulila se od rohu.

** 

"Marie, potkala jsi někdy někoho z Ameriky?"

"Dva nebo tři sem přijeli, proč?"

"Myslím původní obyvatele."

"Indiány?"

"Mimo jiné..."odvětil Michal neutrálně.

"Ne. Myslím, že ne."

"Setkala ses s jejich magií?"

"Netuším, ale nemyslím si to." Koukala na něj. "Ten obrazec je indiánský?"

"Ten obrazec nedává smysl." Michal si ji prohlédl. "Ale je tam poznat základní vzorec, který by odpovídal jednomu starému jihoamerickému městu."

"Nikdy jsem nebyla v Jižní Americe a nikdy jsem se nesetkala s magií, která by odtamtud pocházela." Odmlčela se. "Ne vědomě. Ale je možné, že Radek..." Marii poklesla Ramena.

"Jeho magie teď může být dost nestabilní. Možná něco prosáklo ven a narušilo to iluzi, ve které jsi byla chycená."

"Proč se zabýváme zrovna tímto?"

"Snažíme se zjistit, kdo to kouzlo poslal, Marie."

"To není důležité. Soustřeďte se na Radka. On se z toho musí dostat, ne já. Já přežiju."

"Včera to bylo jen o vlásek, sluníčko," odvětil Michal něžně.

"Já vím, já to doprdele vím."

"Marie potřebuješ si oddechnout."

"Potřebuju najít toho, kdo se mě snaží zabít, potřebuju Radka zdravého, potřebuju hodně věcí. Ale nemůžu se od Radka hnout. Teď ne."

"Neprospívá ti to. Jsi nonstop vystavená vlastní magii," Michal zaváhal a Marie na něj upřela ostrý pohled.

"Chceš tím snad říct, že z toho magořím?" odsekla.

"Není to zdravé," odvětil jemně. Mluvil s ní jako se vzteklým psem, chlácholivě, opatrně.

"Žiju se svou magií celý život," odsekla.

"Ale nejsi jí vystavá,"

"Co to sakra znamená?"

Michal si povzdechl. "Pasivní magie a aktivní jsou dvě různé věci. Pasivní tě nijak neovlivňuje, pokud to není vážně síla, je v podstatě neškodná. Ale aktivní magie vysílá do okolí vlny. Podstata a povaha kouzla, to vše může i ve větší míře ovlivňovat tvé pocity, zneklidňovat tě, navozovat ti příjemné emoce, v horších případech ti může pozměňovat myšlení,"

"Roky chodím s aktivními štíty," odsekla Marie. Michal se zarazil.

"Opravdu? Neodkládáš je ani na spaní?"

"Naučila jsem se s nimi spát." Odvětila vzpurně. Michal se zamyslel.

"Menší míra magie nejspíše neškodí," odvětil pak lehce.

"Jednoduché vysvětlení," ohrnula Marie opovržlivě rty. Bere to, co se mu hodí. Michal si ji pečlivě prohlédl. Pak se obezřetně postavil.

"Jsi pod vlivem kouzla, Marie."

"Blbost."

"Můžeš to dokázat?"

"Nic necítím."

"Marie,"

"Snad doprdele poznám, když," Marie se zarazila. Tohle nebyla ona. Nikdy by tak lehkomyslně bez prověření nezamítla něco tak vážného. "Zase?" vydechla překvapeně. Michal ji jen sledoval.

Marie se ponořila do sebe. Pak zklamaně sledovala nitky kouzla, kterých si nevšimla, které se v ní rozlézalo jako rakovina. Zvláštní bylo, že ji kouzlo nechtělo zabít, ani zotročit, prostě jen zneškodnit. Chtělo, aby byla bezbranná. A tentokrát na to šlo přes vztek, kdy by se nejspíše dostala do nějakého souboje, vyčerpala by se, a nakonec by tomu někomu stačilo si pro ni jen dojít.

Když věděla, že tam kouzlo je, dokázala ho snadno zničit.

Ihned se jí dýchalo lépe.

"Je ve městě," oznámila Marie chmurně. "Blízko. A sleduje mě. Ví, kde jsem," pohlédla na Michala a smutně se usmála. "Chce mě život. A já nevím proč." Zvedla se. "Vyřiď Gabrielovi, že jsem se odebrala k temnotě. Tohle musí skončit," odvětila pak nepřítomně. Michal strnul.

"Budeš za to muset zaplatit." Odvětil trochu vyděšeně.

"Já vím. A nebojím se." Marie se zamyslela. "Vlastně ano, bojím. Ale udělám, co musím."

**

Odebrat se k temnotě. 

Čarodějové Pečetě byli zvláštní skupina čarodějů uvnitř Kruhu. Byli to nejmocnější čarodějové v celém městě, ale ne silou, i když se to často doprovázelo, ale umem. Moudrostí. A všemi těmi ctnostmi, které byly všeobecně uznávané a uctívané. Koneckonců, míra energie, s kterými se narodili, na nejvyšší úrovni ani příliš neznamenala. Tam šlo o preciznost, sílu vůle, představivost, přesnost obrazce. Jediným důvodem, proč se mezi Pečetě nedostal slabý čaroděj, byl ten, že by se zbláznil. Dokázal by zřídlo opatrovat, ale jeho mysl by si nedokázala tak rychle zvyknou na rozdíl magie a zlomila by se.

Pečetě byla zřídla. Ne každé město mělo zřídla, ale Stopa ano. Byla to místa, kde převládala divoká magie. Přirozená divoká magie, ne uměle dotažená jako magie města. Byla dost podobná Skvrnám, místy naplněnými divokou magií tak, že bylo lepší se jim vyhýbat. Pečetě ale byli v malém detailu jiné. Jejich moc se dala usměrňovat a dala se ovládat. Platila se cena, samozřejmě, ale u čeho ne?

Zřídla produkovala energii samotné země, původní energii, která se, utlačovaná Stopou, shromažďovala na jednom místě a tam bobtnala. A dost mocný a zručný čaroděj ji dokázal ovládat. Zneužívání bylo zakázané, ale udržování zřídla bylo nutné. Bylo nutné čas od času zřídlo použít, i za velkou cenu, a když mu mohla Marie pustit žilou a zároveň to potřebovala? Nebyl v tom podvod. Navíc, oslavovat jednou za rok zřídla, kdy oficiálně mohli použít sílu Pečetě, a při tom se předvádět, to bylo málo, málo pro Mariino zřídlo, které bylo mocné, protože za něj padlo příliš mnoho čarodějů.

Proto byli také čarodějové Pečetě tak často střídání. Dříve či později zešíleli. Cena byla velká.

V nejhorším případě to byly samotné kousky duše, které se nikdy nenahradily.

Znělo to děsivě, ale duše čarodějů byla tak zářivá, že Pečetím občas stačilo vzít jen velké množství energie. Život. Jelikož čarodějové byli dlouhověcí, zas tolik to nevadilo. Horší to bylo v případě, kdy byl čaroděj na pokraji zhroucení, nebo života. Bral ze zřídla energii kvůli zoufalství. Když bral málo, jako Marie v řece, stálo to málo. Jí to vzalo pár desítek let a na její kůži, kterou měla dříve jako mladá šestnáctka, se objevily první vrásky. Když zvali hodně, byla to hra o duši.

Marie věděla o případu, kdy čaroděj Pečetě vzal příliš a jeho duše byla roztrhaná. Děsila se toho. Byl tak odsouzený navždy bloudit v nicotě. Byl to hrozný osud, horší než cokoliv jiného, protože na stejném místě končily i zlem prožrané duše nekromantů.

Ona ale je při síle, zdravá. Nedovolí zřídlu, aby si vzal její duši ani její život. Dá energii, klidně všechnu, a bude požadovat jen absolutní očištění, a pak kolem sebe upřede štít z energie Pečetě. Díky tomu, že to byla přirozená magie, byla skoro nepostřehnutelná. A pokud napojí štít na zřídlo, nedokázala si představit kouzlo, které by tím prošlo. Pokud bude kouzlit správně. Pokud to dokáže nastavit tak, aby si zřídlo nemyslelo, že čaruje stále. Jen jedno malé kouzlo, jeden malý štít, ale napojený na Pečeť, takže se z toho stane velké kouzlo, a velký štít, ale stále jen s malým zásahem Marie. Tak, aby mohla zaplatit jen energií, ne svým životem.

Čarodějka došla do posledního viditelného patra sklepení, prošla už tři takové, plné magických zámků, plné zbytečných lstí. Nikdo se zdravým rozumem sem nechodil. Smutně se usmála. Byly doby, kdy se sem bála chodit sama. Poprvé ji Radek musel málem dotáhnout ke dveřím, tak moc ji atmosféra Pečetí děsila. A nejen ji.

Otevřela dveře, tak jednoduchý úkol, a kolik magie a kouzel to potřebovalo. Jeden pohyb. Za nimi byla jen nicota. Bez zaváhání vešla.

13. kapitola | 15. kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: DKS: 14. kapitola chuckyna 25. 11. 2013 - 14:13
RE(2x): DKS: 14. kapitola moira 25. 11. 2013 - 20:24
RE(3x): DKS: 14. kapitola chuckyna 26. 11. 2013 - 21:47
RE(4x): DKS: 14. kapitola moira 27. 11. 2013 - 21:34
RE: DKS: 14. kapitola eipois 13. 12. 2013 - 04:16
RE(2x): DKS: 14. kapitola moira 13. 12. 2013 - 21:03