Moira | DKS: 13. kapitola

13. Kapitola - Dlouhé dny

Temná strana - Hvězdný blok (Sídlo čarodějů Kruhu Stopy)

Marie seděla v křesle, soustředěná, a oblékala se do ochranných kouzel. Jako by si navlékala šaty. Až na to, že tato kouzla nikdy nesvléká. Citelně ji chyběly její amulety, doma má náhradní, ale na staré si zvykla. Zatracená řeka. Nejen, že se pokusila vzít jí lidskost, ale vzala jí i štíty, které dobře pracovaly více než rok. A to je zrovna nedávno vyladila.

Povzdechla si.

Zívla, kouzelní bylo náročné, když ji ochrana kolem Radkova pokoje upozornila, že jde někdo po chodbě. Napůl fixovala rozdělané kouzlo a vyrovnala záda. Trochu důstojnosti si dovolit mohla.

"Marie?" nakoukl Michal.

"Ano?" loupla po něm pohledem a skoro-dokončenou ochranu nechala zmrznout úplně. Vrátí se k tomu později.

"Nesu ti jídlo, zatraceně, hladovíš tu." Uculil se.

"Aha," znovu zívla.

"Možná by více pomohla postel. Do háje, já chci taky tak věrnou bejvalku..." Michal si ji zamyšleně měřil. Položil tác s miskami na stolek vedle ní. Hezky to vonělo.

"Nechci ho tu nechávat samotného. A ještě pořád testuju obranná kouzla, která jsem tu rozestavěla," o obranných kouzlech kolem ní se nezmínila. Byla ostuda, že si na to vzpomněla až teď.

"Věř mi, s vražedným úmyslem by dovnitř vešel jen sebevrah. Sondoval jsem jen povrch těch kouzel a můžu tě ujistit, že s tímto si nikdo zahrávat nebude," mávl do prázdna kolem. Marie se natáhla po misce a mimoděk kouzlem prozkoumala přítomnost jedů. Ještě pořád nemoha normálně kouzlit, stále ji to zmáhalo více než před řekou. Ale zmizela žábra i zuby jehličky a s tím už nemusela obrazce vykreslovat opravdu linii po linii.

"Jsou tu díry a ještě pořád je nacházím. Pokud ho tu chci nechat bezbranného, chci si být jistá, že jej kouzlo ani železo ani nic jiného nezraní."

"Co když mu budeme muset podat něco, co vypadá, že mu může ublížit, ale zničí to něco horšího?"

"Gabriel je styčný bod. Tyhle výjimky půjdou skrz něj."

"Chytré. Kde jsi to kouzlo objevila?" Michal si přitáhl židli a sledoval, jak Marie jí.

"Zčásti stará kouzla ze zkoušek, a z části jsem to sama dotvořila,"

"Jsi Artista?"

"Ne. Jen umím sladit dvě kouzla."

"To ale je vytváření kouzel."

"Když myslíš," Marie sledovala Radka a překvapilo ji, že má misku prázdnou. Natáhla se po druhé. Slepičí vývar. Ani nevěřila, že něco takového ve Stopě existuje.

"Napadlo mě to asi před hodinou... nedává se čarodějů transfuze, aby lépe bojovali s řekou?" zeptala se a k Michalovi se otočila. Čarodějové po těžkém útoku nepřátelskou magií vždy dostávali transfúze. Nechápala, proč Radek ne. Michal Marii obdařil jedním ze svých stowattových úsměvů.

"Ale, má drahá, kdo je tu zatraceným lékařem?"

"Tak?"

"No dobrá, zkusím to spíše jako brácha, ten parchant to vždycky dokáže obkecat a nikdo mu neodmlouvá. Což je děsně nespravedlivý, kámoško, takže – víš, proč se transfuze dává?"

"Krev čarodějů obsahuje nějaké..." Marie se zamračila a usrkávala polévku. Jak bylo to slovo?

"Říkáme tomu spoty. Jsou to buňky, které na sebe dokáží vázat magii. A je jedno, jestli to jsou krvinky, červené, bílé, nebo je to ektoplazma. Těch je mimochodem nejvíce, proto je krev tak dobrý volt. Jsou součástí lidského těla, až na ten malý detail, že dokáží vázat magii. Jako červené krvinky kyslík. Spoty však mohou být i svaly, kosti. Šelmy si ze spotů svých předchůdců, mocných, dělají artefakty."

"Dobře, chápu."

"Transfuzi čarodějům dáváme v případě, že jsou příliš ovlivnění cizí magií. Nekromantů, řeky, čehokoli. Čaroděj pak lépe bojuje s invazní magií. Většinou používáme uměle vypěstovanou krev, do které se pak vmíchá trochu krve našeho představeného a to jde ihned od žíly pacienta. Aby se nikomu nedostal do rukou volt. Krev je vyvinuta tak, aby se při styku s magií v krvi jiného čaroděje ihned rozpustila. Zůstane jen síla a dárce nemusí sedět vedle pacienta a dotýkat se ho, když chce poslat nějakou energii."

"Dobře. Jen... rozpustila? Asi nechápu tu část, kdy se krev rozpustí."

"Aby to nebyl volt vedoucí k dárci." Opatrné, zatraceně opatrné. Což bylo jen dobře. Stejně to Marie pořád nechápala.

"Něco takového je možné?"

"S magií je možné všechno, Marie," Michal se vesele usmíval. Tohle byla Gabrielova fráze, kterou říkal předtím, než udělal nějaký zázrak. Marie se iracionálně cítila trochu líp. Michal se zvedl a začal kontrolovat přístroje, které Radkovi hlídaly životní funkce. Sledovala jej, v růžové s dokonalou manikúrou, a poprvé ji napadlo, že Michal je přesně takový, jaký má být. Na nic si nehraje a je zatraceně dobrým léčitelem. Což ji přivádělo zpět k původní myšlence.

"Tak proč Radek žádnou..."

"Přemýšlej, Marie." Broukl Michal a bleskl pohledem na tác s jídlem. Marie se napjala, podvědomě čekala past, ale pak si uvědomila, že je to léčitel a nejspíše chtěl jen dohlédnout na to, aby se pořádně najedla. Aspoň v to doufala. Potřásla hlavou. Začínala trpět stihomamem. Koukla se místo toho na Radka. Proč by neměl dostávat transfúzi? Je to představený a čarodějové jsou bez něj jako stádo ovcí bez hlídacího psa. V hlubokém, temném lese. Proč mu tedy Gabriel s Michalem nechtějí pomoct všemi dostupnými prostředky? Možná proto, že je to zbytečné? Ale proč by...

Aha.

"Daruje se krev. Musí to být Radkova krev, protože je nejmocnější. A protože je Radek nejmocnější, není tu nikdo, kdo by mu mohl pomoct." Marie se zarazila.

"Balón má místo krve divný sajrajt a ty jsi pošpiněná řekou taky," odvětil Michal, než se stihla zeptat. Marie se zase zachmuřila. Dopila poslední misku polévky a pak podívala se na tři prázdné misky. "Kdo tohle platí?"

"No představený, samozřejmě. Ten zatracený hajzl si tu jen relaxuje, tak ho aspoň oberem o poslední spoďáry, no ne?" mrkl na ni Michal. Marie si nemohla pomoct a musela se na něj usmát. Rozzářil se, jako by pro něj její úsměv byl opravdu důležitý. Uvědomila si, že má dvojčata opravdu ráda a bylo by jí líto, kdyby je měla někdy v budoucnosti podrazit. Vlastně, když sledovala, jak Michal s pohvizdováním odcházel, možná by to ani nedokázala. Bojovala by za ně, uvědomila si Marie překvapeně. Věděla, že by bojovala za děti, a za slabé čaroděje, kteří by se nemohli bránit, ale dodnes si neuvědomila, že by bojovala i za Michala a Gabriela. Možná to bylo jen posledními hodinami, ale nakonec se počítalo jen to, že by je bránila.

Než Michal zavřel, mávl na ni a Marie si uvědomila, že má novou manikúru. A na prostředníčku výrazně bílý lak. Ach.

Rozesmála se.

**

"Dále," odvětila Marie unaveně.

"To jsem já," ozval se Gabriel s jídlem.

"Skoro se cítím provinile, že si pro jídlo nechodím sama," Marie se protáhla a posadila se civilizovaněji.

"Měl jsem to po cestě," odvětil neutrálně Gabriel. Vážně na ni pohlédl a Marie zpozorněla.

"Co?"

"Pamatuješ na to děvče, které jste s Radkem... nemohli zachránit?"

"Ano?" Marie si držela neutrální výraz. Hned, jak se vše trochu uklidnilo, vyložila Gabrielovi to nejnutnější, co se stalo. Snažila se mu pomáhat, jak nejvíce mohla. I když byla jen v nemocničním pokoji, bylo toho dost. Například ji nechal donést stůl a hodil na ni jednoduché papírování, na které neměl čas. Parchant. Ale slíbil i to, že se poptá po rodičích té malé. Ve Stopě měsíčně mizely desítky dětí, ale vždy bylo pro rodiče humánnější říct jim, že je dítě mrtvé, než aby doufali. Marie tomu věřila. Nebo alespoň většinu času předstírala, že tomu věří.

"Náhodou jsem si na nástěnce všiml zakázky. Podle oblečení to byla ona. Sedí věk, výška, zhruba i postava odpovídá."

"Doprdele."

"Jo."

"Už to rodičům někdo řekl?"

"Ne," odvětil Gabriel a upravoval Radkovi deku. Tak to bylo zlé.

"Čí to bylo děcko?" zeptala se Marie a obrnila se před odpovědí.

"Samotní rodiče významní nejsou, ale otec toho dítěte," Gabriel se zhluboka nadechl a Marie si uvědomila, že to nechce vědět.

"Možná to teď nechci vědět," přerušila ho. Překvapila tím i sebe, že to řekla nahlas, ale neodvolala to.

"Cože?" Gabriel na ni překvapeně kouknul.

"Začnu to řešit. Přísahám. Hned, jak mi zmizí toto," ukázala mu ruku, na které zbýval ještě poslední stín podivně bledé a necitelné pokožky. Poslední změna, kterou s ní řeka udělala. Sice měla trochu i v krvi, ale to vyšumí časem. I kdyby si měla Marie nechat veškerou krev odčerpat a nahradit ji jinou. 

Původně si myslela, že byli s Radkem pryč pár dnů, později ale zjistila, že byli pryč jen den. Zdálo se to jako věčnost, řeka je táhla hlubinami, u Arény zůstali taky minimálně půl dne, než se trochu sebrali ze zranění... Nejprve to nechápala. Nemohl to být prostě jen den. Dokonce i změny, které na ní proběhly, dokazovaly, že byla řece vystavená delší čas. Pak Marii došlo, že byli v řece. Byli zdroji magie tak blízko, jak jen mohli, kromě procházky do Arény a skoku do Zrcadla. Jak Radek rád říkal, magie hraje s časem špinavou hru. Čas v řece tedy zpomalil. A tak ta věčnost, kterou strávili v milujícím obětí řeky, byl jenom jeden den. Neuvěřitelné.

"Zapojila se do toho policie." Vytrhla Marii z myšlenek nechutná zpráva.

"Cože? Jak se to dozvěděli upíři?" sykla Marie.

"Někdo musel mluvit," Gabriel se na ni omluvně díval a Marie zaťala zuby. Věděla, že tu bylo příliš lidí. A pak se divili, že nechtěla Radka opustit. Co by taková pitomá sestra mohl způsobit příště? Až najde tu, která za to může, pošle ji na měsíc na obchůzky do ulic. Hezky blízko k řece. Snad ji něco kousne. Sice hlídky v ulicích neměli už věky, ale měli by se zavést. Určitě.

"Odbij policii s tím, že bez Radka nebude výpověď kompletní, takže to můžeme přesunout na dobu, kdy,"

"Moc dobře víš, že se jen snaží zjistit, co s Radkem je."

"Vím to," Marie si promnula spánky. Začala ji bolet hlava. "Zajdu za tím fízlem a vyřídím to. Budu nepříjemná a hloupá a arogantní a přesně taková, jak si někteří pitomci představují čaroděje. Získám nám nějaký čas. A do té doby se bude muset Radek sebrat. Kolik?"

"Já nevím. Už jsem ti to říkal. Nevím, kdy se Radek probere a kolik bude potřebovat času."

"Zhruba, Gabrieli, aspoň přibližně."

"Měsíc. Pokud to nezvládneme do měsíce, stejně bude všechno v háji."

"Trochu optimismu, kolego," broukla Marie pochmurně. "Postarám se o závisláka – je to závislák, že?"

"Kdo u policajtů s upíry něco nemá?"

"Kde je?"

"Poslal jsem ho do tvé kanceláře."

"Do mé... tys to plánoval?" překvapeně se na Gabriela otočila. Trh rameny.

"Musím předvídat."

"Budu zpět do hodiny. Kdyby se něco změnilo, ozvu se. Neopouštěj jej. Ani k němu nevolej nikoho jiného. Pokusím se to stihnout co nejrychleji."

"Marie, mám své povinnosti,"

"A celý Kruh Stopy je bez Radka v prdeli," odsekla tmavovláska. "Seď tu na zadku a hlídej ho. Věř mi, nechceš vědět, co ti udělám, pokud mě neposlechneš..."

Čarodějka se mezi dveřmi ještě zarazila. "Cestou se stavím domů, pro nějaké oblečení a náhradní amulety. Bude to jen chvilka. Dlužíš mi to za toho zatraceného fízla a papírování," trhla znechuceně ke stolu v rohu a odešla. Bez rozloučení. 

Cestou se začala usmívat. Už se bála, že se z té místnosti zblázní.

**

Byl večer, tma, a Marie seděla vedle postele. Seděla v křesle, kolena přitažená k hrudi, čelo opřené o nohy. Tak strašně se bála.

Po chvilce se zvedla a vlezla si na postel vedle Radka. Neudělala by to, kdyby si nebyla jistá, že je v bezvědomí. Zaváhala, pak však nadzdvihla přikrývku a přitiskla se mu k boku. Vliv řeky u ní byl už jen neznatelný, tak si to dovolila. Sdílela své teplo, svou lidskost a v menší míře i energii.

"Radku, prober se, Radku, už je to příliš dlouho..." zamumlala tiše. Osm dnů. Víc, než týden. Radek měl být v pohodě hned, jak mu začala pomáhat magie léčitelů a sídla. Tak to mělo být. Byl přece představený. A přesto dále spal.

Zabořila mu obličej do jamky mezi ramenem a krkem, jednu paži mu položila na hruď a druhou měla vedle jeho hlavy, mimoděk se mu probírala vlasy. Vdechovala jeho vůni. Voněl čistě, sama jej omývala, prostě nevěřila sestrám, neznala je. Nebyl to ale on, nebyla to jeho vůně. Byl to pach nemoci a zranitelnosti.

Hned poté, co se dostali z řeky, odmítla i náznak obnovení jejich vztahu. Mělo to prostý důvod – bála se. Radek ji našel jako neznalou, prostou holku, vyučil ji, vydriloval v to, čím byla teď. Pak se rozešli. Radek docela oprávněně věřil, že se k němu za chvíli vrátí. Byla jako kotě ve velkém městě plném velkých zlých psů. Vzteklých psů. Měla drápy, ale ještě pořád by se sama neubránila. Ale Marie potkala René. A ta jí změnila život.

Bylo to těžké, těžké stát na vlastních nohou, ale Marie měla pocit, že na sebe může být hrdá. Mohla se sama sobě podívat do očí a myslela si, že i otec by na ni mohl být pyšný. Líbilo se jí být nezávislou.

Ale tak strašně Radka milovala. Nakonec byla ta prokletá upírka tím nejmenším z důvodů, proč se k němu nechtěla vracet. Jeho výbuchy vzteku, jeho chladnokrevnost a pragmatičnost, i to bylo vedlejší. Milovala jej, ale někdy za poslední měsíce si uvědomila, že sebe miluje více. Znělo to sobecky a špatně, ale bylo to tak. Radek byl rozený vůdce a měla ráda pocit, když jí stál za zády, milovala ho v posteli. Ale už se jednoduše nemohla vrátit k tomu poslouchat jej na slovo a nechat se jím využívat bez toho, aby měla ponětí, co se děje.

Radek byl představený. A ti měli vždycky různá malá tajemství, i různá větší, a vždy nebezpečná. Využívali své okolí, někdy i mimoděk, a ne vždy pro dobro ostatních. Prostě si nemohli pomoct. Marii to unavovalo. Ráda by měla klid. Pocit domova. Vše, co jí Radek dát nemohl. Ale když byla s ním, když byla s ním, tak měla pocit, že to ani nechce.

"Radku..." pohladila jej po tváři. Mrkla a měla pocit, že pohnul víčky. "Radku?" napůl se posadila a vzala jeho tvář do dlaní. Ale dýchal stejně vyrovnaně, byl stejně nehybný. Povzdechla si. Nemělo to cenu. Skoro se rozbrečela.

Když si uvědomila, že se doopravdy chystá fňukat, vztekle sykla.

Lezlo ji to na nervy, tohle sterilní prostředí, ten nemocniční pokoj. Už dlouho si nedovolila propadnout takhle sebelítosti. Samozřejmě až na tu scénku v hospodě, ale to byla výjimka. Doopravdy. Měla by začít něco dělat, jinak se zblázní. Práce. Potřebuje práci. A zavolat René. Možná si vyjít ven? Dlouho už neviděla Kleu a kluky...

Zapomněla dokonce i na Gábinu. Její malá sestřička by si mohla začít dělat starosti. Taky si uvědomila, že už zase nic nemá v lednici. Někdy se bude muset René zeptat, jak to dělá, že vše stíhá a na nic nezapomíná.

Pohled ji padl na Radka a zase měla knedlík v krku.

"Tohle musí přestat," zavrčela a promnula si oči. "Myslíš si snad, že chce Radek slyšet nějaké fňukání?" zeptala se sama sebe. Pak se rozpačitě odmlčela a rozhlédla. Vážně doufala, že ji nikdo neslyší, ale kdo ví, jaká odposlouchávací kouzla v pokoji byla? Gabriel s Michalem museli vědět, pokud se s Radkem něco dělo. Nevědomky vylezla z postele a začala kolem něj upravovat přikrývku, zase jej pohladila. Nechtělo se jí pryč od něj. Pod přikrývkou bylo teplo, a přestože byl Radek v bezvědomí, cítila se s ním v bezpečí.

"Sama jsem rozestavěla ochrany kolem tvého pokoje, a pak menší ochranný kruh kolem tvé postele, o tom neví nikdo, dokonce ani Michal. Jen Gabriel má tušení, ale tomu věřím. Jsou silné, nemusíš se bát. Jsou napojeny přímo na mě a při vyčerpání poloviny kapacity energie začnou čerpat ze mě. Navíc tě chrání i sídlo, jsi představený" Marie se odmlčela a sedla si zpět na postel, vzala Radkovu ruku a opřela si ji o čelo. Měla zavřené oči a nutila se chladně uvažovat. "Ochrany jsou dost silné, aby daly zabrat i Balónovi. Dost dlouho, abych se sem dostala. A pokud by se to něco dostalo i přese mě, nemyslím, že by tu bylo něco jiného, co by ti mohlo pomoct.

Ochrana je vyladěná na široké spektrum hrozeb a je adaptační, může se v průběhu přizpůsobit. Je to ten nový obrazec, zaplatila jsem za něj malé jmění. Kdybys jen viděl, jak fušerská práce to byla. Strávil jsem dva dny jenom tím, že jsem ten obrazec vylaďovala a zbavovala malých chybek. Bylo tam více děr než v cedníku a na konci jsem si ani nebyla jistá, jestli to tak autoři vážně chtěli. Je to vysoká magie a mám pocit, že to spíše někde ukradli, než že by chtěli ublížit. Už jsem o tom řekla Gabrielovi, myslím, že prodávají vadný obrazec, ale má toho teď dost, pokud má dávat pozor, aby se mu to nerozpadlo pod rukama. Nejsi tady, má to těžké."

Políbila ruku a pak sebou trhla, když si uvědomila, že se k Radkovi chová jako k umírajícímu. Ale bála se. Nikdo nepřežil řeku, nikdo kromě larev. Radek už od začátku s řekou bojoval a vyčerpávalo ho to. Gabrielův odhad byl, že se za chvíli dostane na hranici svých sil a pak...

A pak nevěděl. Nikdo nevěděl, co se pak stane. Jestli jej řeka roztrhá, nebo se vzbudí, nebo cokoliv.

"Bojuješ, že ano? Všichni na tebe čekáme. Přece nenecháš té čubce Elizabeth to zadostiučinění a nezemřeš."

Mlčel.

"Dělám, co můžu, ale nevím, v čem všem máš prsty. Ale dělám, co můžu a pomáhám Gabrielovi aspoň v tom oficiálním."

Mlčel.

"Půjdu. Jsi v bezpečí, nemusíš se strachovat. Ochráním tě před vším kromě řeky, alespoň doufám."

Pohladila jej po vlasech a políbila na rty. Měla pocit, že se pohnuly, dokonce, že se dotkl jejích vlasů, tak sebou trhla a narovnala se, ale stále spal. Zklamaně si povzdychla a uklidňovala frenetické bití srdce. Už začíná bláznit. Za chvíli si vsugeruje, že prasata lítaj a Bestie je krotký beránek. Zachmuřeně odcházela.

**

Jakmile za Marií zaklaply dveře, představený pomalu otevřel oči.

"Marie," povzdechl si. Rukou si zakryl obličej a pak mimoděk přejel prsty přes své rty. Ty se mu stejně nevědomky zkřivily v úsměvu. Jestlipak to byla náhoda, že se probral ve chvíli, kdy jej políbila, nebo na starých pohádkách je něco pravdy? Jeho princezna na bílém koni.

Automaticky vyvolal kouzlo, které mu šeptem opakovaly ozvěny ve vzduchu, přehrály poslední hodiny hovorů. Nikdy si nenechával uniknout informace. Bylo by to plýtvání. Za jistých okolností dokonce nebezpečné. Když slyšel hlavně Mariin hlas, doufal, že se neculí jako idiot. Tohle neměl zapotřebí.

Zamyšleně se díval na strop a tvář se mu stáhla zamyšlením. Nakonec se znovu pousmál a spokojeně zase oči zavřel.

Tvrdila, že jej ochrání a on jí věřil. Že vyslal rychlé průzkumné kouzlo, to byla jen pojistka, a jak předpokládal, opravdu jej jeho malá tmavovlasá přítelkyně ochránila. Dokonce tam byl prostor, ve kterém se mohl na kouzlo napojit a buď jej zrušit, nebo posílit vlastní silou. Vychoval opravdu zručnou čarodějku. A předvídavou. A praktickou. Byl na ni hrdý.

Když si byl jistý, že je opravdu v bezpečí, nechal své vědomí propadnout do hlubokého bezvědomí a konečně nechal tělo i duši, ať se začnou uzdravovat. Bylo toho mnoho. Málem svou duši rozdrásal a staří bohové věděli, že jeho nitro už dávno nebylo celistvé. I když si myslel, že je ucelenější, pevnější. Bude na tom muset pracovat. Kupříkladu teď. Vydá se tak sice všanc Bestii, možná až příliš, ale risk je zisk a Radek rád riskoval. Nesnášel ubíjející monotónní nudu.

Marie, uvažoval zamyšleně, když se propadal do bezvědomí. Políbila ho.

Byl rád, že přežil. Byl ráda, že přežila ona.

A, pomyslel si překvapeně, netušil, co s tím má teď dělat.

Přežili řeku.

V klidu nechával své vědomí, ať se rozpíná a ponořuje hlouběji do něho samotného. Až k jeho duši. Když ji uviděl, zabolelo jej to a měl první výčitky svědomí. Jeho vlastní duše. A pak se zvláštním způsobem jeho mysl vrátila zpět k jeho bývalé milence.

Chudák Marie...

12. kapitola | 14. kapitola