DKS: 12. kapitola

29. říjen 2013 | 19.21 |

12. kapitola - Dotek a spát 

Temná strana - Mokřady

"Nemůžeš omdlít, ty idiote!" Čarodějka s Radkem zatřásla, ale ten byl bezvládný. Přestože Mariin mozek stále ještě trávil šok z toho, že její Představený prostě odpadl, její tělo zavolalo magii a zatáhla ho do výklenku, aby je nebylo vidět. Nikdo nesmí zpozorovat, že Představený Kruhu omdlel. Pokud se to někdo dozví, jsou čarodějové v háji.

Sakra, tak moc v prdeli, že to ani nešlo popsat.

Marie se nad Radkem sklonila a kontrolovala životní funkce, dávala mu první pomoc, zatímco v mysli zavolala Gabriela, jejich léčitele. Něžně si položila Radkovu hlavu do klína a shrnula mu vlasy z očí. Třásla se jí ruka. První pomoc zvládla, co teď? Položila mu ruce na spánky a začala mu posílat pramínek své energie. Nebyla si jistá, kolik cizí magie teď dokáže zpracovat, na druhou stranu, pokud se léčil, potřeboval energii, hodně energie.

Jak moc ten pitomec trpěl, jen aby přede mnou nic neukázal?

Jak vážná jsou jeho zranění, že kvůli nim omdlel?

Sakra, sakra, sakra.

**

Gabriel je našel za sedm minut. Měli štěstí, byl okolo. Marie si dávala pozor, aby před ním skryla prsty s blánami a doufala, že jiné známky toho, že si s ní řeka hraje, nejdou vidět.

"Zajebaná řeka," sykl procítěně, když Radka uviděl, a sklonil se k němu. Tvář se mu napjala a Marie cítila magii. Po pár minutách k ní stočil pohled, byl zarudlý a zpocený a tvářil se vážně.

"Musíme jej okamžitě dostat do Nemocnice. Já... ani nedokážu odhadovat, v jakém je stavu a jak se to vyvine."

"Co mu je?" zeptala se Marie skrz zaťaté zuby, když si přehazovala jeho paži přes rameno.

"Omrzliny, celkové vyčerpání organismu, otrava, kletba, několik druhů jedů, stín smrti, zaprodání, řeka... nedokážu to vše říct. Představ si to nehorší, co se ti může stát, Představený má všechno. Nejlepší, co pro něj můžeme udělat, je zaklít jej do ledové rakve a poslat přes řeku. Musí se dostat z dosahu magie, jinak ho sežere."

"Radek je silný."

"Ale řeka je silnější," odsekl Gabriel. Marii za očima bleskl obrázek nekonečné hlubiny, temnoty, a tvorech v ní. Ledu a nenávisti. Otřásla se. Ale odsunula to stranou, protože muž, který pro ni jednou znamenal celý svět, jí visel na rameni a docela možně umíral. "Musíme jej dostat aspoň do sídla. Jsou tam artefakty... a stará kouzla... sídlo..." Gabrielův hlas se vytratil a jeho tvář neprozrazovala žádné emoce. Byla to tvář, s kterou hrál poker a sděloval špatné, hodně špatné zprávy. Marii to děsilo.

Gabriel byl vtipálek, optimista. Nikdy se netvářil vážně. Doprdele, on se smál, i když vracel střeva jedné šelmy zpět do břicha.

"To si nemůžeme dovolit," zavrtěla hlavou Marie. "Myslím poslat ho za řeku."

"Já vím." Sevřel Gabriel rty. "Slyšel jsem, že jste se chytli s nekromanty. Kurva, tvrdili, že jste spadli do řeky. A podle stavu, v jakém Radek je, bych to i hádal. Co se, kurva, stalo? Kde jste doprdele celý den byli? Kurva," Gabriel kurvoval. Marie začala být vyděšená, protože Gabriel nenadával, to jeho dvojče nebralo žádnou větu za celou bez jednoho sprostého slova. Gabriel nenadával. Magie nám pomáhej.

"Spadli jsme do řeky," šeptla Marie.

"Co to, sakra...?" Gabriel se prudce otočil. Vychýlil tak Radkovi těžiště a Marie klopýtla, protože sama nebyla úplně v pohodě a Radkova mrtvá váha ji stahovala. Přehodila si jeho ruku trochu výše a zavrtěla na Gabriela hlavou, neměla sílu teď něco vysvětlovat. Splétala místo toho matoucí kouzlo kolem Radkovy postavy. Zapletla tam prvky Edy, ten je dost slabý, aby jim neublížilo, když ho lidi uvidí zraněného. Připadalo ji neuvěřitelně těžké vykreslit v mysli obrazec kouzla, tak těžké, každá linie a každá smyčka byly náhle obtížné. Obyčejně Marie na kouzlo pomyslela a měla obrazec v mysli, zářící, funkční. Nevykreslovala linie ani u nových obrazců, které se učila. Intuitivně dokázala najít úseky a ty kopírovat. Polkla, protože se neodvažovala odhadovat, zda je to únavou, nebo s ní něco provedla řeka.

Po pár minutách k nim naklusalo Gabrielovo dvojče, Michal. Kluk oděný v pastelových barvách s dokonalou manikúrou zmateně pohlédl na Radka zamaskovaného jako Eda.

"Co se Edovi kurva stalo?"

"Potom, pomoz mi ho udržet naživu." Zavrčel Gabriel.

"Nebuď tak mrzutý, kurva, co mu... kuuurva," Michal v první chvíli ucukl, když na Radka položil ruku. "Co to doprdele je?" vydechl.

"Pomoz mi ho udržet naživu, Michale, potom!" Gabriel málem křičel. Marie cítila v očích slzy. Gabriel byl jeden z nejklidnějších a nejvyrovnanějších lidí. Pokud panikařil on, co to asi znamená?

** 

"Tak?" zeptala se Marie, když Gabriel vyšel z pokoje. Michal zůstal uvnitř a než se dveře zavřely, viděla, že stojí vedle Radkovy postele a cítila drobná kouzla.

"Měl zemřít. Ale ten hajzl je tak mocný, že se to asi nestane. Lady Elizabeth a její přívrženci budou zuřit. Náš Radek Bílý, nemá ani tolik slušnosti, aby pošel, když má, ten náš představený..." culil se Gabriel.

"Jo. Parchant," Marie se unaveně usmála.

"Zatím jsem jej uzavřel do poloviční ledové rakve, na plnou se necítím, protože se sám léčí. Odstranil jsem jedy a... tebe to nezajímá, že?"

"Ehm?" Marie na Gabriela koukla zamlženým pohledem. "Můžu se na něj kouknout?"

"Nevím. Ty ses nenechala ošetřit?" zamračil se, když si všiml, v jakém je tmavovláska stavu.

"Jsou to jen drobná škrábnutí," odsekla. Mimoděk zaťala pěsti s blánami. Do tohohle nikomu nebylo. Když se někdo podívá, pozná, že je pozměněná více, než je pro tak "krátký" kontakt běžné. Nechtěla, aby se jí někdo vrtal v minulosti. Nechtěla být laboratorní krysou. Protože co jiného by vyléčená larva byla? Snažila se odvést čarodějov pozornost jinam. "Notak. Prosím. Jen chvíli, Gabrieli..."

"Jsi pitomá stejně jako on." Zamračil se na ni. "Navíc můžeš být ovlivněná řekou a uškodíš mu,"

"Stěží."

"Nech mě nejdříve,"

"Gabrieli!" zakřičel Michal. Oba na chvilku ztuhli, vyměnili si na čaroděje netypicky vyděšený pohled, a vběhli do pokoje.

"Co to je?" zeptala se Marie a prudce se zastavila krok od postele. Všichni koukali na Radka a černý maz, který mu začal prosakovat z pórů. Oba léčitelé vypadali zaraženě, ale když se na ně Marie podívala, Michal se odvážně natáhl a trochu mazu nabral na prst v bílé chirurgické rukavici. Čarodějka čekala, kdy vyskočí a zaječí, že je to kyselina, kdy mu to ukousne prst, ale Michal to jen pozorně zkoumal a přičichl si k tomu.

"No kuuurva. To je magie řeky, sakra. On prostě vylučuje magii řeky v takovým zasraným množství, že..." nedokončil, prostě na ně ohromeně hleděl. Mimoděk zatřepal rukou s černou hmotou a ta kouzlem vzplála. Hořela špatně a Michal se na ni překvapeně podíval. Vlastně, když se na ni Marie podívala lépe, nehořela vůbec. Zatracená řeka. Marie přišla blíž a hmotu zkoumala, zatímco Michal si už rukavici sundával. Náhle čarodějku Gabriel odehnal a bratra upozornil, že stejně musí z Radka ten sliz smýt, tak ať si rukavici nechá. 

"Studí to, hnus zasraný," vrčel Michal.

"Je to řeka. A představ si, že tohle má v sobě náš Radek Bílý" odtušil Gabriel. Marie se zamračila, zatímco Gabriel se k Radkovi sklonil s papírovými utěrkami. Začal sliz stírat a Michal se k němu rychle přidal. Čarodějka nevěděla, co má dělat. Když chtěla pomoct, Gabriel bleskl pohledem na její ruce, samozřejmě, že si blán všiml, je to léčitel do morku kostí, a zavrtěl hlavou. Stejně po chvíli přiběhl houf sestřiček. Marii se to nelíbilo, nelíbilo se jí, kolik lidí vědělo, že je Radek mimo, ale stáhla se do rohu a všechny hlídala.

**

"Je příliš mocný, aby nechal zasranou magii řeky ho pozměnit. Což je kurevsky hustý, ale oslabuje jej to. Normální čaroděj se zbavuje té děvky řeky postupně, jako ty," přicházel k ní Michal a odhodil rukavice do koše. Radek sice sliz přestal vylučovat, ale pořád ho na něm bylo dost. Jenže moc dlouho ho jeden člověk omývat nevydržel. Zjistili to, když jedna ze sester zkolabovala. Michal měl zřejmě už taky dost. 

Mariin pohled přilákal kouř. Ohlédla se a překvapeně sledovala, jak se z koše, kam se utěrky a rukavice se slizem řeky házeli, kouří. Doopravdy kouří. Vyskočila, ale nehořelo v něm, jen řeka nejspíš běsnila. Naštěstí výpary držela magická bublina uvnitř. 

"Je dobře, že je všechen materiál očarovaný předem," podotkla. 

"Hm?" otočil se k ní Michal. Sledoval její pohled a zamračil se. Tmavovláska pak cítila krátké mentální vlákno. Po jejím tázavém pohledu jí Michal odpověděl, že zavolal někoho, ať to uklidí. Pak ukázal na její ruce a tmavovláska se schoulila. Samozřejmě. Koho chtěla Marie oblafnout? Nevšiml by si jich jen opravdu mizerný léčitel.

"Odbouráváš řeku postupně, ale chce to taky nějakou péči. Dali bychom ti transfúzi, ale Radek je jaksi v limbu."

"Přejde to," odvětila Marie neutrálně. Michal si ji pozorně prohlédl.

"Máš pravdu, zasraná magie řeky mění strukturu, a pro magické to není permanentní. Naštěstí. Za chvíli ti to zmizí sluníčko," usmál se Michal a kolem koutku úst měl vrásku, které si tmavovláska ještě nikdy nevšimla. "Ale... Do háje!" vyjekl. Prohlížel si nehty. Znechuceně potřásl hlavou. "Můžu to rovnou sundat, ten černý sajrajt mi úplně zničil lak. Očarovaný. Litr v háji." Povzdechl si a Marie na něj zírala. Mrkl na ni a odcházel z pokoje. Všimla si, že byl trochu přihrbený. Byl unavený. Tak unavený, že zapomněl, že jí chtěl vynadat za lehkomyslnost. Taky dobře.

Všichni byli unavení. Zavřela na chvíli oči a opřela si hlavu o zeď. Spát...

"Michal tím chtěl říct," ujal se slova Gabriel, který k ní přicházel. Marie na něj statečně pohlédla a potlačovala podráždění. Spát... " Že jsi lehkomyslný idiot a necháš se později vyšetřit. Pokud jde o Radka... zatímco ty to pomalu odbouráváš, on řeku nenechal ani usadit, natož mu zasáhnout do DNA. To jsou ty černé šmouhy na jeho kůži, které vypadají jako sliz, opravdu vylučuje řeku a to vázanou na své vlastní spoty. Je to zatraceně reaktivní, věděl jsem, že nemám ničit lékařské houbičky. Už tak potřebujeme dokoupit zásoby a..." Gabrielovi se zamlžil pohled. Čarodějka uvažovala, zda je jediná, kdo plných dvacet čtyři hodin myslí jen na jednu věc najednou. Zdálo se, že všichni používají rozštěpenou mysl čarodějů, dar nebo prokletí, které se u čarodějů projevovalo po probuzení moci. Sledovala tuhle myšlenku, zatímco Gabriel se k ní zase obrátil. Nebyl to ani zlomek vteřiny, a Marie mohla přísahat, že zatímco mluví s ní, mluví i s někým ze skladu. "Je to jeho vlastní kontaminovaná krev. Bojuje s celou řekou a zabije ho to, do háje. Proto ho musíme dostat za řeku, dost daleko od jakékoli magie. Řeka by měla vymizet, a jakmile se pouto s ní přeruší, už se neobjeví, až se zase vrátí. To máme prokázané."

"Proč sakra Radek nemá svou pečeť? Co je to za hloupý zákon, náš nejsilnější a přesto neobstarává žádné zřídlo?" zavrčela Marie a promnula si spánky. Začala ji bolet hlava. Donutila se ale pracovat. Ještě si nemohla odpočinout. "Je zraněný. Radek. Jeho noha. Bez léčení... nepřijde o ni?" zeptala se Marie tiše. Všimla si, že ji neléčili.

"Hezká práce," usmál se na ni Gabriel mírně. Nebyla to dobrá práce. Jen se jí snažil zvednout náladu. Marie slyšela nadávat sestřičky a nebyla pitomá. Přesto se snažila usmát, nebo aspoň ušklíbnout.

"Nepodceňuj se. O moc více jsme s tím dělat nemohli. Tohle si musí doléčit sám. Můžeme vyčarovat nové vazy, svaly, kostní tkáň, ale jeho tělo je musí přijmout. A ohledně absence magie? Ne, neměl by o nohu za řekou přijít. Bílý by měl být dost velkej všivák, aby si magii udržel i za řekou a ta by jej měla uzdravit." Odmlčel se. "Je tak mocný... nikdy jsem nic takového neviděl. Ani nedokážu změřit, pojmout, sakra ani pochopit rozsah jeho moci a jeho možnosti."

"To asi nikdo," odfrkla si pobaveně Marie. Seděla na židli u zdi, chtěla jít k posteli, kde ležel Radek, sám, bezbranný. Nelíbilo by se mu to, vůbec, Marie sledovala sestřičky a uvědomila si, že by měla něco dělat. Zabezpečit ho, jo, tím by mohla začít. V duchu si projížděla vše, co o sestrách věděla, uvažovala, zda jim může věřit. Zároveň sledovala okolí a plánovala, jaké ochrany v pokoji rozestaví.

"Neříkal Radek něco?" zeptala se Marie. Gabriel na ni zmateně pohlédl, přitáhl si židli vedle ní a opatrně ji sledoval, jako by se chystal ji říct něco ošklivého. Ale tímhle ho vyvedla z míry.

"Neprobudil se ani jednou, co jsem ho dostal do rukou."

"Myslím předtím."

"Předtím?"

Marie se ke Gabrielovi otočila.

"Jsi zraněná," ozval se unaveně Gabriel. Zmateně na něj pohlédla.

"S kým mluvil, když ne s tebou?" zeptala se.

"Jsi zraněná."

"S kým mluvil? S někým mluvil. Ty jsi jeho zástupce, tak s kým doprdele mluvil jako s prvním, když ne s tebou?"

"Nevím. Necháš mě teď ošetřit tě."

"Já..." Marii se zatočila hlava a Gabriel ji chytil. Marii ještě blesklo hlavou, že ten parchant ji omráčil kouzlem, když mu z trička vypadl nějaký amulet.

"Gabrieli...!" Čarodějka sebou trhla, vždy se bránila, měla kolem sebe štíty, aby se náhodou do někoho nepodívala, ale teď byla tak unavená a vyčerpaná. Úplně na ochranu zapomněla. V mysli rychle vykreslila obrazec, obvykle její magie reagovala bleskově, ale dnes ne. Byla stejně vyčerpaná, jako její velitelka. Gabrielovo omračující kouzlo tomu taky moc nepomáhalo. Než se mohla Marie obrnit, amulet se jí dotkl.

 **

Temná místnost. Zírá do stěny. Marie se ohlédla a uviděla za sebou světlo. Střed skoro holé místnosti jemně zářil, jako by na něj mířilo bodové světlo. A tam...

Malý chlapec, sedí, čelem k němu je další chlapec. Oba mohou mít tak devět, deset let. Mezi nimi se vznáší amulet. A točí se a točí a točí a točí...

"Kluci!" zavolal vzdálený ženský hlas, který chutnal po čokoládě. Marie nevěděla, jak to je možné, ale bylo to tak. Udělala krok ke světlu.

Jeden klučina si přitáhl kolena pod bradu a stále sledoval amulet. Točil se čím dál rychleji.

"Gabrieli! Michale! Okamžitě kurva sejděte k té zasrané večeři!" křikl mužský hlas. Schoulený kluk sebou trhl. "Spratci nevděční..." ozvalo se ještě tlumeně.

"Nic nám neudělá, bráško. Pojď," po čtyřech se ke schoulenému plazil druhý. Marie hádala, že schoulený kluk je to Gabriel. Ale spletla se.

"Maminka umře, Gabe," šeptl schoulený. Amulet se prudce zastavil ve vzduchu, visel jako tichá výčitka, pak spadl s tupou ranou. Zezdola se ozval rozzuřený mužský hlas slibující výprask. Gabriel strnul s rukou na Michalových vlasech.

"Co to říkáš, bráško?"

"Maminka umře. Brzo." Michal si schoval tvář a začal brečet. Gabriel vyskočil a vyběhl ke dveřím, ty pak zavřel a zamknul. Panicky se rozhlédl.

"Míšo, pojď, musíme jít. Jinak nás otec chytí. Musíme,"

"Ne," Michal si otřel oči. "Už jsem v pořádku." Potáhl a utřel si nos do rukávu. Pak se natáhl pro amulet. Díval se na něj, jako by měl z amuletu něco vyčíst. S povzdechem pak natáhl ruku ke Gabrielovi.

"Vem si to, brácho. Já bych ho ztratil."

"Míšo..."

"Pojď," Michal se postavil a ještě jednou si otřel tvář, tentokrát do druhého rukávu. "Víš to, že? Že maminka umře. I ty to špinavé v jejím těle cítíš."

"Jo." vydechl po chvíli Gabriel a tvář se mu stáhla, jako by bránil pláči. Asi to tak bylo. "Nemáme peníze na léčitele. Otec chlastá," šeptl skoro nenávistně ten malý kluk. Nedokázala v něm vidět dnešního Gabriela, a o to víc se jí chtělo plakat s těmi malými kluky. "A ta věc z řeky maminku kousla. Měla jít do nemocnice. Proč to On nedovolil?" Gabriel vztekle hleděl ke stěně.

"Gabe..."

"Říkal jsi snad něco, spratku?" rozrazily se náhle dveře a v nich stál obr. Zlý, škaredý obr. Marie jej neviděla dobře, měl kolem sebe černé chomáče mlhy, ale oba chlapci strnuli.

"Ne, nic jsem neříkal," odsekl Gabriel. Muž k němu došel a udeřil ho. Gabriel spadl na zem a Michal vykřikl, chtěl se k němu vrhnout, ale muž ho popadl za vlasy a sáhl k pasu. Odepínal si opasek.

"Ne!" vyjekl Gabriel. "To já tě naštval, nech ho!" zvedl se a bušil do muže, ale ten ho srazil výbojem síly. Marie si dala ruku přes tvář a nechtěla se dívat. Zoufale se snažila z vize dostat.

"Nech ho, nech ho!" ječel Gabriel.

"Brácho!" vyjekl bolestně Michal. Marie slyšela šustění oblečení. Zbledla. Myslela si, že muž dá Michalovi výprask, ale když se podívala...

Muž držel Michala před sebou, ohnutého, s tepláky u kotníku.

"Ne!" vykřikla Marie. Vrhla se k nim. "Ne!"

**

"Ne!" vrhla se na postavu před sebou, ale ta ji zručně znehybnila.

"Marie,"

"Ne!" Čarodějka zamžourala, zrak se jí pročisťoval, až poznala Gabriela. Ztuhla. Cítila, jak jí na tvářích chladnou slzy. "Do háje, do zatracené řeky," Marie se roztřásla a nedokázala se podívat Gabrielovi do očí. Nikdy, nikdy by ji ani zdaleka nenapadlo, že ten vyrovnaný Gabriel a jeho sprostý brácha homosexuál byli sexuálně zneužívání. Buď se s tím tak dobře srovnali, nebo byli tak dobří herci. "Sakra, doprdele," trhla sebou, když vyslovila poslední nadávku. Objala se pažemi. Zatoužila po někom, koho by mohla sevřít v objetí. Brala by i pitomého plyšáka.

"Marie?" Gabriel na ni starostlivě hleděl. Ne, Marie neřekne ani půl slova o tom, co viděla. Bylo to hrubé porušení soukromí, něco takového... nechtěla tak zradit jeho důvěru, opravdu nechtěla.

"Promiň," obrátila k němu Marie uplakané oči.

"Jsi zraněná," usekl ji, a když se ujistil, že snad nevyskočí a nikam neodběhne, začal ji kontrolovat zranění. Napjala se, když se jí dotknul, a zavřela oči, potlačovala slzy.

"Ty jsi něco viděla," hlesl po chvíli tiše.

"Omlouvám se."

Ošetřoval ji v tichu.

"Co?"

"Nevím. Nechci to vědět," šeptla tiše a Gabriel se odvrátil, v očích uštvaný pohled. Oba věděli, že se vymlouvá. "Nikdy se to nikdo nedozví. Ani Radek. Nikdy jsem nikomu neřekla, co jsem viděla, pokud to nebyla součást vyšetřování něčeho fakt zlého." Narovnala se.

"Třeba vraždy?" zeptal se jízlivě. Marie sebou trhla. "Viděla jsi, jak jsme s Michalem zabili svého otce?" dodal Gabriel drsně a tmavovláska jej nepoznávala. Polkla. A zavrtěla hlavou. Gabrielův dech unikl skrz zaťaté zuby a ten vyrovnaný, klidný muž si promnul kořen nosu.

"Promiň Marie, vím, že za to nemůžeš." Dodal pak tiše. Kývla.

Čarodějka netušila, co se stalo s otcem dvojčat. Nikdo nevěděl, že Gabriel a Michal zabili svého otce. Ani to, že jejich matka umřela na hloupé kousnutí nějakého netvora řeky. Všichni si mysleli, že jsou prostě další sirotci z ulice. Jako tisíce dalších. Když je našli, byl to zázrak, dva úžasní léčitelé. Marie to nezažila, ještě tu nebyla, když se to stalo, ale Radek se postaral, aby Marie znala složku každého významnějšího čaroděje. Byla to otázka přežití. Marie zavřela oči a potlačovala slzy. Viděla dva malé kluky, kteří chrání jeden druhého, ať chtěla jakkoliv, už neviděla jen dva sebevědomé čaroděje. Dva roztřesené, zbité kluky. Otřásla se a byla jí zima.

Ihned ucítila zahřívací kouzlo. Gabriel nebyl léčitelem jen podle jména. Byl to úžasný čaroděj.

"Díky," potáhla. Vykouzlil papírovou utěrku. Opravdu čaroděj. Usmála se na něj a na chvíli ho objala. "Děkuju. A je mi to tak líto..."

"Ale notak, notak, schovávej si to pro našeho představeného," cítila z Gabrielova hlasu úsměv. Marie byla tak unavená, že ji ani připomínka bývalého vztahu nezarazila. Gabriel dokončil její léčení a pak jí pomohl vstát. Marie pevně zapudila vše, co se dozvěděla za posledních deset minut, a usmála se na něj. Skoro jako předtím. Gabriel jí úsměv opětoval. Skoro stejně, jako předtím.

"Opravdu to nikomu neřekneš? Michal by zuřil," zeptal se vesele, ale byl v tom stín něčeho temného.

"Jak jsem řekla, nikdy jsem nepředala dál, ani omylem, co jsem se náhodou dozvěděla. Až na výjimky, které jsem ale konzultovala. Sama nenávidím, že lidem tak lezu do soukromí. Nikdy jsem nechápala, jak to René může vydržet. Jsem tak ráda, že mám o tolik slabší vidění..." Marie byla nuceně veselá a skřípalo to. Gabriel to ale ocenil kývnutím.

"Pamatuji si, jak jsi všem důrazně říkala, ať od tebe držíme vše staré." Zamyšleně mezi prsty mnul amulet. Když jej tak Marie viděla, všimla si, že je ho jenom půlka. Druhou musel mít Michal. "Moje chyba," dodal pak nevesele a tvář se mu zachmuřila. Marie už se bála, že se zase vrátil do vzpomínek, ale hned jí to vyvrátil.

"Radek je na tom vážně zle," odvětil tiše. Marie sebou trhla, protože díky vizi na Radka úplně zapomněla. Takové vize uměly být. Pohltily mysl, nevynechaly ani myšlenku, a pak vyplivly zbytek, unavený, roztřesený a zmatený zbytek vyděšené mysli. Když byl čaroděj slabý, někdy i roztříštěnou mysl.

"Myslela jsem... když vylučuje řeku..."

"Bojuje s celou řekou, sám." Gabriel se zamyslel. "Možná to dokáže," odvětil tiše. "Ale nechci riskovat. Ať si myslíš cokoliv, dříve nebo později musí za řeku. Jinak to nepůjde."

"Dobře." Kývla Marie. Po jeho léčení se cítila skoro dobře. Jen unavená. "Dobře." Věděla, že si to dovolit nemůžou. Prostě ne. Zabila by tak desítky čarodějů. "Dobře," šeptla a zavřela oči. Nechtěla, ale prostě musela spát.

11. kapitola | 13. kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: DKS: 12. kapitola chuckyna 30. 10. 2013 - 09:45
RE(2x): DKS: 12. kapitola moira 30. 10. 2013 - 17:29
RE(3x): DKS: 12. kapitola chuckyna 31. 10. 2013 - 07:29
RE(4x): DKS: 12. kapitola moira 03. 11. 2013 - 18:44
RE(5x): DKS: 12. kapitola chuckyna 04. 11. 2013 - 07:23
RE(6x): DKS: 12. kapitola moira 05. 11. 2013 - 20:42
RE: DKS: 12. kapitola chuckyna 07. 11. 2013 - 13:03
RE(2x): DKS: 12. kapitola moira 07. 11. 2013 - 22:28