DKS: 11. kapitola

20. říjen 2013 | 00.09 |

11. Kapitola - Hrátky vody

Temná strana - Hlubiny (rozlitá řeka)
Naštěstí Radek mohl chodit, i když zranění zprvu vypadalo tak děsivě. Měl hlubokou ránu na holeni, až na kost, ale díky mrazu to tak nekrvácelo a když si Marie pospíšila, stihla to zavřít dříve, než mohla ztráta krve Radkovi doopravdy ublížit. Mohl chodit. Marie raději nehádala, jak moc jej to muselo bolet.
V tichu šli dále, jeden vrzavý krok za dalším a Marii přepadávala apatie. Přála si, aby znala kouzlo, které by na chvíli převzalo kontrolu nad jejím tělem a v pořádku ji dostalo domů. V botách měla mokro, a ten chlad. Zima. Sníh. Nesnášela bílou.
Krok.
Byla to nepřirozená barva.
Krok.
Nenáviděla ji.
Krok.
Nenáviděla zimu.
Krok
Nenáviděla řeku.
Krok.
Sníh náhle přestal padat. Vše utichlo. Marie se zastavila, sledovala poslední vločky sněhu, které klesaly, vypadalo to, jako by padala bílá opona, kilometry daleko do všech směrů. Čarodějka se začala cítit stísněně a svaly se jí napjaly. Radek se znepokojeně ohlédl a Marie jeho pohled opětovala. Oba byli neklidní a čekali, co na ně vyskočí. 
"Mamí!" rozlehl se tichem náhle křik a oba sebou trhli. Marie se otočila a vážně, pár metrů od nich byla malá postavička. Zvuk se nesl děsivě dobře, takže mohli slyšet vzlykot a fňukání. Napjala se.
"Ne, Marie," zamumlal Radek. Sevřel jí loket tak silně, až to bolelo, ale Marie ani nepípla.
"Já vím," přitakala tiše.
Zamumlal něco, co znělo cizokrajně, drtil mezi zuby nadávky. Aspoň hádala. Sledovali postavičku jen kousek od nich, jak se nemotorně staví, dělá nejisté krůčky. Pak je zahlédla.
"Mami? Mami, jsi to ty?" naděje v dětském hlase byla jako facka. Toužila se rozběhnout, toužila té malé pomoct tak moc, až se roztřásla. Nebylo to tak daleko, jen by vyběhla a...
Řeka by ji spolkla po pár krocích. Pevně sevřela Radkovu ruku, trhl sebou, ale tentokrát neřekl nic on. Jen se ošil a nervózně rozhlížel, asi čekal útok ze zálohy. Nebo se jen nemohl dívat na tu malou. 
"Maminko! Mami!" dívka, byla to holčička. Podle hlasu mohla mít tak šest. "Mami-" Marie sebou trhla, když se náhle dívenka propadla a nad sněhem se nesl její vyděšený křik. 
"Staří bohové," vydechl Radek a pevně Marii objal, asi pro pocit blízkosti. Nebo jí možná jen nevěřil.
"Jo.

Všichni zasraní bohové, kteří tohle vidí. A nic nedělají," procedila Marie nenávistně. Bezmocní se dívali, jak se ta malá drápe po něčem pevném, boří ručičky do sněhu, snaží se vysoukat nahoru. Celou dobu zoufale křičela. Marie měla chuť křičet s ní.

"Áááá, mamííí!" zaječela náhle dívka, v hlase bolest. Marie sebou trhla, pak si zakryla uši a odvrátila se. Udělala první krok směrem pryč a táhla za sebou Radka. Chtěla tomu utéct. A kulisu tomu dělalo zoufalé fňukání a bolestné výkřiky.
"Byl jednou jeden domeček a v tom domečku stoleček. Na stolečku mistička..." začala Marie nahlas přednášet, chtěla, aby bolestný křik přestal. Po tváři jí tekly slzy a křečovitě svírala Radkovu ruku. "A v té mističce rybička. A kdepak je rybka? Kočka ji snědla. A kde je ta kočka?" hlas se jí roztřásl, přesto mluvila čím dál hlasitěji.
"Marie..."
"Do lesa utekla. A kde je ten les?" skoro křičela.
"Marie,"
"Kde,"
Dívenka utichla. Marie se odmlčela taky a poslouchala, dýchala ztěžka, jako po náročném běhu.
"Krásko..." Čarodějka se na Radka podívala, ale ten náhle nevěděl, co říct, jen si ji beze slova přitáhl k sobě. Setřel jí slzy, v očích unavený pohled. "Nenech tu zkurvenou řeku, ať tě dostane. Nenech ji vyhrát," šeptal, svíral její tvář. Marie se odvrátila a objala si paže. Zaryla prsty do improvizovaného obvazu, do místa, kde ji kousla nějaká potvora, ale nepomáhala ani bolest, stále měla pocit, že se dusí. "Nejspíše to ani nebylo lidské dítě." Odvětil tiše. Odvrátila se. Oba věděli, že to není pravda. Řeka si dala záležet, aby neměli pochybnosti. Přesto na to nic neřekla. Bylo hezké, že se ji snažil utěšit.
"A kde je ten les?" opakovala a udělala pár kroků. Zamračila se. Chvilku šla v tichu, uširvoucím tichu. Marie se kousla do rtu a zase měla v očích slzy, v mysli ozvěny křiku holčičky. "A kde je ten les? Radku, já nevím, jak je to dále. Co je dále? Co je dále?" ptala se tmavovláska zoufale a otočila se k němu.
"Já nevím, Marie."
"A kde je ten les? Kde je ten zasraný les?" Marie si otřela oči a krok za krokem se prodírala sněhem. "Kde je ten les?" zašeptala, slzy jí pořád tekly po tvářích, a ucítila, jak jí na rty dopadla vločka. Vzhlédla. Pevně sevřela rty.
Zase začal padat sníh.
**
"Sněží." Broukla Marie. Radek něco zamumlal. "Sněží," Marie se rozesmála a byl to hysterický smích. Radek se zastavil a znepokojeně ohlédl. Pak tmavovlásku pevně chytil za paže.
"Podívej se mi do očí," rozkázal.
"Jsem v pohodě. Jsem v pořádku. Ale sněží. Není to vtipné? Není to doprdele vtipné?"
"Ne. Není." Řekl tiše Radek a podíval se jí na paži. Začal ránu odkrývat a Marie sebou škubla. Náhle byla unavená.
"Co to děláš?"
"Je to zarudlé. Zanítilo se to. Ale neměla bys blouznit," mumlal si pro sebe Radek. "Možná to vymýt smíchem..." sehnul se pro sníh. Marie ztuhla.
"Radku?"
"No?" podíval se jí do očí. Cukaly mu koutky.
"Vymýt sněhem?" zeptala se tiše. Nemůže ho to nechat udělat. Sám jí to zakázal.
"Smíchem," opravil ji. "Tobě připadá sněžení vtipné. Nezkoušej se hádat." Odvětil a uculil se. Koukla se dolů na jeho obvázanou nohu a viděla prosakující krev. Musel nohu nějak přepnout a roztrhnout přediva, kterými mu ránu uzavřela. Ale pokud teče krev, rudá, asi to nehnije. A když je to zanícené? Teče krev, i když je to zanícené? A nad čím to sakra přemýšlí? Tohle není blouznění z rány nebo blbé horečky. Tohle dělá řeka. Radek mluvil z cesty a myslel si, že je sníh smích. Chtěl ji léčit smíchem. Marie rezignovaně stála a zírala.
"Blouzníš." Čarodějka opatrně sledovala jeho prsty, které měl zabořené ve sněhu. Radek sledoval její pohled, chvíli svou ruku pozoroval, než ucukl. Chvíli bylo ticho. Pak si Radek prudce setřepal sníh, který mu nasněžil na hlavu, i když to bylo zbytečné. Byl to vzteklý pohyb a Marie se znovu napjala. Kdyby Radek propadl vzteku, byla tu jen ona. Radek by ji nikdy neublížil, ale tenhle Radek, s kterým si hraje řeka? Tím si tak jistá nebyla.
"Kurva," vydechl tiše a promnul si obličej. "Chtěl jsem to vymýt sněhem," pokroutil Radek hlavou. "Chápeš? Sněhem. Tímhle," ukázal na nekonečné bíle pláně. I když vypadal, stále nebyl v pohodě, tón jeho hlasu byl divný.
"Radku... Nenávidím tě," broukla pak uvážlivě. Radek sebou trhnul a šokovaně na ni pohlédl. Kdyby byl v pohodě, nikdy by tak silnou reakci nedostala. Trochu ji to potěšilo. Z více důvodů. Když se mu pohled projasnil, Marie se uvolnila a zakroutila hlavou. Roztřeseně vydechla.
"Není to pravda. Jen jsem potřebovala vědět, co uděláš." Vysvětlila Marie rozklepaně. Radek chvíli stál, pak si promnul spánky a tiše nadával. Marii pohled znovu sklouzl k jeho ráně. Krvácela více.
"Dobrý nápad. Musíme jít. Jít a nezastavovat se. Pojď, krásko. Nenech mě, abych do tebe nacpal sníh. Nezastavujme se. Kurva, já mám takovou žízeň a všude je tolik sněhu..." šel a zanechával za sebou krvavé stopy. Měli by se zastavit a Marie by to měla převázat. Ale teď se mu neodvažovala odporovat. Výbušnost nebyl trik, byla to součást Radka. Stále mohl vypěnit.
Tmavovláska se nadechla a chtěla něco říct, ale do pusy se jí dostalo pár vloček. Rychle pusu zavřela a odplivla si, ale cítila, jak se jí na rty dere úsměv. Věděla, že je to špatné, ale náhle si nemohla vzpomenout, proč to bylo špatně.
"Jo. Tolik sněhu. Vtipného sněhu. Myslíš, že kdybychom si trochu dali, byli bychom vtipnější? Víš, jako vtipná kaše, ale místo vtipné kaše vtipný sníh."
"Pak bychom tvou ránu mohli vymýt smíchem." Pokýval Radek hlavou, ale nezastavoval se, odhodlaně kráčel dál. Krvavé šmouhy byly větší.
"Tohle dlouho nevydržíme. Nevydržíme tak dlouho jít, nevydržíme tak dlouho bez vody," vyletělo z Marie zoufale.
"Člověk vydrž bez vody tři dny."
"Než zemře."
"A čaroděj i víc." Radek se nezastavil, když to říkal, ani se neotočil. Jen jí bolestivě svíral ruku a tvrdohlavě šel, krok za rokem. 
Krok za krokem. Pořád dokola.
Po nějaké době Marii ta monotónnost začala ubíjet. Potřebovala si sednout. Lehnout. Rozběhnou se. Cokoliv, jen ne krok za krokem, jedno zakřupání sněhu za druhým, pořád dokola jít dopředu. Jaký to má smysl? Udělala by cokoliv, cokoliv...
"Marie!" Radek stál před ní, třásl s ní, z jeho prstů do jejích paží pronikala jeho magie. Bylo to jako kopnutí. Zamrkala a už se chtěla zeptat, co to sakra dělá, když si uvědomila, že je celá od sněhu. Prohlédla se, pak se rozhlédla a uviděla brázdu sněhu a dvojici stop směřující pryč z mostu.
"Já chtěla sejít z mostu," neptala se, konstatovala.
"Jo." Radek ji přestal svírat, opřel si čelo o její. 
"Já to asi nezvládnu," šeptla Marie zoufale a kousla se do rtu. Promnula si tvář. V puse cítila zvláštní pachuť a třásla se. Ale nebyla jí zima. Ve chvíli, kdy si to uvědomila, sáhla na magii v sobě a dala si záležet, aby udržela tělo v provozu. Uklidnila se, až když jí začaly drkotat zuby.
"Nedokážeš se zahřát?" zeptal se Radek zamračeně.
"Dokážu. Jen jsem si musela připomenout, že zimu ještě cítím," vydechla Marie.
"Jo. Zvládneš to. Tak pojď, krásko. Dej mi ruku. Nepouštěj se mě. Hlavně se mě nepouštěj." Vytáhl ji na nohy. Nesouhlasně zasténala, ale zvedla se, a pak šla, když šel on. Jeho teplou ruku ve své ledové. Chvilku kráčela beze slova a třídila si myšlenky, snažila se přijít na to, kdy ji řeka dostala. 
Pak se vyděsila. Pár vloček, pár vloček, které se jí dostaly do pusy, a bylo to.
"Bylo to pár vloček. To mě dostalo, Radku." Řekla a snažila se příliš neotvírat pusu.
"Jo." Odvětil Radek tak tiše, že ho skoro neslyšela. Netušila, s čím souhlasí. A neměla sílu se ptát.
**
"Věřils mi." Napadlo Marii náhle. Už delší dobu si snažila vybavit, jak to vše začalo a co se stalo v řece. Přemýšlet, to bylo to jediné, co mohla dělat. Skoro necítila prsty, mrzlo, ale aspoň nesněžilo. Navíc ji přišlo sprosté myslet na nepohodlí při tom, co musel prožívat Radek. Donutila ho na chvíli zastavit a ošetřila mu zraněnou nohu, trochu léčila, ale znatelně kulhal. Štěstí, že mrzlo tak, že to krvácen zmírnilo, jinak by to asi nezvládli.
"Cože?" Radek byl unavený, hádala, že se mu snad nikdy nestalo, aby se vyčerpal úplně nadoraz. A Marie nikdy nebyla dobrou léčitelkou, dokázala mu ránu na noze nanejvýš zavřít a i to se roztrhlo. Ten tvor s obrovskou tlamou ho musel škrábnout, kdyby ho kousl, o nohu by přišel úplně. Radek nic neřekl, ale oba věděli, že pokud se rychle nedostane k pomoci, může o nohu přijít. K tomu požírač smrti, mocné štíty a pak řeka... co dokázal, bylo ohromné.
"Použil jsi poslední zbytky magie a spoléhal jsi na to, že nás vytáhnu. Myslím v řece. Když jsme byli v pasti." Hřálo ji to. Věřil ji. I když věděl, co s ní řeka dělá. 
Marie si matně uvědomila, že trochu blouzní.
"Neměl jsem jinou možnost," trhl rameny. Marie se zamračila a došlo jí i něco jiného. Zastavila se v půli kroku.
"Doprdele... ty jsi pro mě skočil do řeky," hlesla. 
Chvíli nad tím uvažovala.
Proto tady teď jsou.
Radek pro ni skočil do řeky.
Tohle pro ni udělala jen jedna osoba, jen otec pro ni jednou skočil do řeky, a to ani ne proto, že by ji miloval, ale byla jeho investice a, samozřejmě, jeho potomek. Navíc to ani nebyla řeka, byl to jeden z mokřadů, vody bylo jen málo do pasu.
Radek skočil do hluboké, dravé řeky. Pro ni.
Je úplný idiot?
"Teď ne, Marie..." Radek byl bledý a sotva se držel. Marie si poprvé všimla, že má omrzliny a zastyděla se.
"Jo, promiň." Jo, promiň. Ta slova ji přišla tak dětinská a nedostatečná, že se zastyděla ještě více. Koukla na něj a Radek se statečně pousmál a shrnul ji napůl zmrzlý pramen vlasů za ucho. Tak známý pohyb.
Mohl ji milovat natolik, aby pro ni obětoval svůj život? Marie ztěžka polkla. Na jednu stranu ji těšilo, co udělal. Na druhou byla vyděšená.
"Nesmíš si myslet, že jsem šílený." Podotkl Radek po chvíli. Byla noc stejného dne, ale měli za sebou snad osmnáct hodin cestování, noci ve Stopě vždycky byly záhadně dlouhé. Jediný klad byl, že čím delší doba uplynula, tím více magie se v jejich tělech obnovilo. Byli sice na smrt unavení, ale už ne bezbranní.
Několikrát zahlédli, že je z vody něco pozoruje, ale nic nevylezlo.
Marie nevěděla proč, ale byla vděčná.
A vyděšená.
Ale více vděčná.
Sníh pomalu tál a odkrýval krajinu kolem. Vodní pustinu. Před nimi byl nový most, teňounký most, poslední překážka mezi nimi a cestou. Oba dva stáli před ním, ani jednomu se nechtělo na něj vstoupit. Bylo to hloupé, celou dobu šli po mostech, ale teď, když sníh roztál a pod nimi byla jen řeka, bylo to tak nějak skutečnější. Most byl níže než ten, na kterém zrovna stáli, ale stále výše, než zničený. Na druhou stranu – netvor se taky dokázal vyhoupnout neuvěřitelně vysoko. 
Netvor. 
Marie se roztřásla nejen zimou.  
"Aspoň ne více, než ostatní," dodal Radek jízlivě. Trhla sebou a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že pokračuje v přerušené řeči.
,Potřebuju to. Potřebuju vědět, že jsem živý,‘ poslal ji tiše. Vzal ji za ruku a udělal první, zkušební krok. Bolestně se zašklebil, ale pak se rozběhli, navzdory zranění i tomu, jak byli oba dva vyčerpaní, a nezastavili se, dokud nebyli na druhé straně. Tam si s klením na chvíli sednul.
Pohlédli na sebe. Marie lapala po dechu a třásla se, Radek seděl a byl bledý. Široce se usmáli. Ještě nebyli v bezpečí, ale byli na cestě. To byl dost dobrý začátek. 
,Bál jsem se, když jsem pro tebe skákal, neuvěřitelně se bál. A to mi dávalo pocit... života.
Možná hlavně proto jsem to udělal. Pro pocit, že jsem stále živý. Miluju tě, Marie, skočil bych pro tebe už jen proto, že bych si neopustil, kdybych to neudělal. Nenáviděl bych se. Musel jsem to udělat, nemohl jsem tě řece nechat.
Někdy se cítím strašně prázdný. S tebou to bylo lepší, pomáhala jsi mě držet na správné straně, ale když jsi odešla...
Teď už mi zbylo jen toto. 
Zariskovat. Vsadit vše.‘
Marie mlčela. Nevěděla, co říct.
Na jednu stranu Radek blouznil ze zranění, z jedu, možná si zase hrála řeka.
Na druhou stranu bylo každé slovo jen čistá, syrová pravda. Nějak to věděla.
Nakonec natáhla ruku a vytáhla Radka do stoje. Se zaťatými zuby se nahoru vyškrábal. A nepustil ji.
"Víš, ještě pořád jsi nic neřekla o tom otci." Zachraptěl.
"Aha. Jo." Mlčela.
"No?" broukl po chvíli Radek. Marie si povzdechla.
"O mrtvých jen v dobrém, že? No tak fajn. Byl to vysoký, tmavovlasý, dobře stavěný, dokázal se tělo na tělo poprat s kdejakou příšerou."
"Byl blázen."
"A já byla děcko. Kdo ví, co je pravda. Ale měl doma hodně skalpů, hlavy bytostí z řeky, služebníky z netvorů..."
"Byl šílenec."
"Hej? Chceš to slyšet?"
"Už mlčím, krásko." Pronesl napjatým hlasem. Marie z něj cítila bolest. Opřela se o něj a přejela mu rukou po zraněné noze. Léčit už nemohla, spíše by mu stav zhoršila než naopak, ale mohla ho na chvíli zbavit bolesti.
"Díky," vydechl.
"Nemáš zač. Dobrá. Kde začít? Neuměl s elektronikou, ale vůbec. Jednou jsem koupila mikrovlnku a on..."
Marie blábolila, štěbetala a byla Radkovi neuvěřitelně vděčná, že nechce rozebírat je dva. Vždycky záhadně věděl, jak se Marie cítí, co říct. Byla to část jeho osobního kouzla. Myšleno šarmu.
"Když jednou přitáhl larvu, vyletěla jsem z kůže a táta nechápal proč."
"Proč přitáhl larvu?"
Chvíli mlčela.
"Byl to nekromant, Radku. A z děcek řeky bylo vždy více síly a v podstatě to už ani lidé nebyli. Učil mě. Víš, získat energii ze smrti, udělat si z mrtvoly loutku... Nebo se aspoň snažil." Odvětila stísněně. Šli a zase chvíli mlčeli. Nechtěla skončit něčím takovým.
"Když mi bylo osm, vzal mě táta mimo Stopu, poprvé,"
"Ano? Myslíš za řeku?"
"Jo. Bylo to děsivé. Byla jsem malá a zvyklá na magii. Když jsem poprvé cítila její absenci, propadla jsem hysterii," Radek se tiše zasmál. Marie pokračovala, vytahovala trapné a vtipné historky z dětství a cítila se tak nějak v pohodě. Prostě v pohodě.
**
Konečně se dostali na dosah města. Netvor bude pryč. 
"Nevěřím tomu." Hlesla Marie nevěřícně. Jako omámená se rozhlížela.
"Cože?" zeptal se Radek nepřítomně. S někým v duchu mluvil, zřejmě už mohli. 
"Ale nic," zamumlala. Pohlédla k východu a viděla, že vychází slunce. Sakra. Tohle bylo příliš... příliš... krásné. Nereálné. Divné. Po zádech jí přeběhl mráz, ale ten dobrý, sledovala, jak se nad mokřady vyhouplo slunce, přichází nový den. Nevěřila tomu. Že je na nějakém mostě nesežral netvor, že je řeka nějakým trikem vážně nezabila, že...
Že byli tady. Že přežili řeku. 
Už žádné pavučinkové mosty. Marie si raději zajde pár kilometrů k pevnému mostu, než přeběhnout ten tenký nízký most, který je zkratkou k jejímu bytu. Dokonce možná dá přednost  tomu zatracenému metru, kterému se vyhýbala.
Žádné mosty. Už ne.
"Pojď," Radek Marii chytil za ruku a vedl jí dál do města. Polkla a kývla. Šli po cestě, lidé kolem nich se na ně zvláštně dívali a Marie jim pohled vracela. Jo, byli mokří.
Marie by si taky nevěřila.
Na chvíli si jich ale nevšímala a rozhlížela se, jako Alenka v říši divů. Budovy, pod nohama upíry posvěcená cesta, sakra, nikdy si nemyslela, že jí ke štěstí bude stačit tak málo. Říše divů. Temně se zasmála. Stopa a říše divů. Sakra, co vše dokáže udělat jedna noc v mokřadech. Doprdele.
"Žádný šepot, žádní závisláci, takže se to ještě nerozneslo." Zamumlal Radek. Marie mrkla, ale nemluvil s ní. V duchu komunikoval, asi s Gabrielem, svým zástupcem. Radek ostře kývl a pohled se mu pročistil. Byl zase tady.
"Co řekneš upírům?" zeptala se Marie s nechutí. Museli se domluvit na společné historce.
"Pravdu." Unaveně odtušil Radek. Věděl, že je to ožehavé téma a nejspíše už na to neměl ani náladu, ani energii. Šli a Marie po očku na Radka zírala. Pohyboval se trhaně, s velkými bolestmi, které se snažil skrýt.
"Pravdu?"
"Napadly tě harpyje a spadla jsi do řeky. Já šel pro tebe. Vyšli jsme. Něco chtělo za námi a zničilo most u Arény."
"Tak jednoduše?" zeptala se. Jistým způsobem ji to uklidnilo. Bavili se o něčem normálním. Aspoň na chvíli mohla dostat z hlavy temné hlubiny s prastarými tvory.
"Vina padá na harpyje. Ony způsobily důvod problému."
"Není žádný zákon proti napadení jiné kouzelné bytosti jinou kouzelnou bytostí."
"Ale je zákon o zodpovědnosti ničení mostů nebo přestupků týkajících se řeky. Tady platí obojí."
"A co... požírač?" zeptala se tiše. Radek se odmlčel.
"O ničem takovém nic nevím."
"Dobře," kývla Marie. Pak se široce usmála, zakroutila hlavou a impulzivně Radka objala, navzdory tomu, že mezi nimi viselo slovo upíři. Jindy by ho praštila, nedokázala se na něj ani podívat. Ale dnes... "Přežili jsme řeku...!" zamumlala mu do hrudi. Byla tak šťastná, že přežili, tak šťastná, že to bylo za nimi... Radek ji po chvíli objal taky a pevně ji sevřel. Vtiskl ji polibek do vlasů. Zaryla mu prsty do trička a vřískla, napůl nadšeně, napůl vyděšeně. Přežili řeku.
"Ano. Přežili jsme," souhlasil a čarodějka cítila za jeho slovy úsměv. Zabořil jí tvář do vlasů. "Vždyť jsem ti říkal, že spolu zvládneme vše." Dodal po chvíli. Marie ztuhla.
"To od tebe bylo podlé," odtáhla se a nedívala se na něj. Radek se odmlčel.
"Máš pravdu," souhlasil a na čele se mu perlil pot.
"Já... přes to přese vše... nic se nezměnilo, ano?" nechtěla to říct. Náhle to z ní vypadlo a Marie šokovala i samu sebe. Svedla by to na řeku, ale ta na ni teď nedosáhla. Přesto to neznělo jako něco, co by normálně řekla. 
Radek na ni zíral. Pak kývl. Zadíval se opět na cestu před nimi a zatínal zuby.
"Radku... já..."
"Já to pochopil, Marie," řekl tiše. Čarodějka se kousla do rtu.
"Já... promiň." Zase to dětinské promiň. Nesnášela se. Nenáviděla to, všechno. Jeho, že byl o tolik starší a vyspělejší, a sebe, že byla takové dítě. Za to, že se pro něj nemohla chovat trochu dospěleji. 
Jeho, že si ji vybral, miloval zrovna ji, a sebe, že jej taky tak šíleně milovala a neměla šanci být tím, co potřeboval.
Radka, protože ji miloval přesně proto, že byla tak mladá. Protože ji pak mohl ovládat, kontrolovat. A sebe, protože to věděla, a přesto ho milovala dál.
"To je v pořádku. Nemůžu změnit způsob, kterým... kterým to cítíš," Radek zněl zadýchaně. Byl bledý. Marie se zamračila. Možná by si měl sednout.
"To asi ne, ale,"
"Marie..." Radek se k ní napůl otočil a pak klopýtl. Marie jej instinktivně chytila a spadla do kolen, protože na ni byl příliš těžký a ona to nečekala. Tak tam klečela, kolena ji nárazem bolela, s bezvládným Radkem v náručí.
"Uh, Radku?" zvedla jeho tvář k sobě. A ztuhla. Dýchal, ale oči se mu za víčky míhaly a nereagoval na její hlas. Kůži měl zarudlou, podlitiny zmizely, ale zvýraznily se omrzliny, přesto to byl on, Představený, sakra, Radek Bílý. "R-Radku?" vykoktala.
Tohle byl Radek.
Radek nekolabuje.
Nikdy.
Ovšem teď ji tu ležel v náručí, Marie na něj šokovaně zírala, srdce jí divoce bušilo.
On omdlel.
"Doprdele." Šeptla. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: DKS: 11. kapitola chuckyna 21. 10. 2013 - 08:17
RE: DKS: 11. kapitola veronixika 21. 10. 2013 - 12:29
RE: DKS: 11. kapitola moira 22. 10. 2013 - 00:24