DKS: 10. kapitola

19. říjen 2013 | 23.45 |

10. Kapitola - S(Poušť) a sníh

Temná strana - Aréna (Brána nářků)
Marie seděla, sledovala černou hladinu řeky, dokud se nezměnila v ledovou krustu, a potom dokud ji nezasypal sníh. Sledovala ten bod i dlouho potom, nechala se objímat Radkovými pažemi, a hypnotizovla místo, kde cítila řeku. A to nutkání, nutkání tam skočit a hrát si a na vše zapomenout... Netušila, odkud se ta zatracená řeka brala, ale Odra, Opava nebo dokonce ani Ostravice to kurva nebyla. Byla úžasná.
Ne!
Byla dravá, byla děsivá... nedivila by se, kdyby to byla řeka Styx nebo řeka rovnou z pekla.
**
Dospělí nejsou dokonalí. Jsou vlastně v některých ohledech ještě hloupější než děti. Ale pro své potomky, pro ty se rodiče snaží být bohy. Protože to v jejích očích jsou. Jsou jejich svět.
Mariina matka byla hodná. Nikdy by jí vědomě neublížila, ať už byla jakákoliv. Měla ji ráda, pro ni samotnou. Problém byl, že byla prostá. Marie netušila, jestli to bylo tím, že prostě nikdy nebyla chytrá, nebo jí drogy a řeka rozežraly mozek, ale bylo to tak. Otec jí vždycky říkal, ať nespí s ošklivými, hloupými nebo zlými lidmi, něco z jejich genů se může přenést dále. A on sám přitom s její matkou...
"Nebyla bych ale pak já, tatínku." Říkala na to vždycky poslušně, když byla malá, a pak větu se stejnou podstatou, jen jinými slovy, které bolely, to když byla starší.
Ale asi mu to nemohla zazlívat. Až mnohem později Marie pochopila, co byla ta růžová záře kolem její maminky, a copak tomu mohl kdokoliv odolat?
Tak tedy, Mariina matka nebyla zlá. Byla prostě jen méně inteligenčně obdařená. A jelikož chtěla pro svou holčičku vždy jen to nejlepší, dávala jí pít vodu z řeky. Čistou, čirou, tak chutnou. Když byla maličká. A pak, když vyrůstala, pila Marie vodu řeky dále, protože nevyužít prostředky zdarma by bylo plýtváním, a to si ve Stopě nemohly dovolit. Stejně jako balenou vodu. Mariina maminka s ní na krku nemohla pracovat tak jako předtím. Ani s veškerou její růžovou září. Děti jsou jen komplikace. Slabina.
Kupodivu ji zrovna tohle nenaučil Radek. Ani otec. Přišla na to sama.
Jedna malá čarodějka. Jedna řeka prosáklá zlem. Dejte kouzelnickému děcku magickou vodu. Vznikne katastrofa. 
Jako malá byla Marie hezké dítě. Řeka se na ni nepodepsala tak krutě jako na jiných, jako na larvách, děckách řeky. Alespoň co se vzhledu týče. A zostřené zuby? Nenápadné blány mezi prsty? Žábra skrytá vlasy? To mohla její maminka přehlédnout, byla to přeci její holčička. 
U Marie se ale rozvíjely i nečekané schopnosti, Angela Carterová by nad tím zaplakala, a to byla známá, nejznámější senzibilka. A Marie ji i dnes hravě překonala. Řeka posilovala veškeré její schopnosti a přirozeně zvětšovalo její moc, sílu, kapacitu energie.
To byla kladná stránka. Ale něco v řece žilo, snad potomci Bestie, která žila v Zrcadle, jezeru uprostřed města. Něco Marii k tomu jezeru táhlo. V nejhorším období uměla malá Marie dýchat pod vodou a voda jí přišla stejně přirozená jako vzduch. Řeka v Marii probouzela krutost, temnou stránku, ničila ji. Dlouhá léta žila s řekou v srdci i mysli a dokázala spáchat hrozná zvěrstva. Jako malá holčička. S ostrými zoubky, žábrami a blánami mezi prsty. Ve vodě byla mrštná jako rybka.
Až otec ji donutil přestat z řeky pít. Ještě dnes se Marie při pohledu na hladinu, vodu, která byla tak průzračná, čistá, přestože o pár metrů dále byl břeh lemovaný odpadky, někdy zarazila a zamyslela, občas otřásla. Chutnala svěže, to si pamatovala, úžasně. Něco špínu požíralo. A síla byla hořká a sladká.
Otec ji našel jednoho dne uprostřed mělké části řeky, nepřirozeně klidně si na zádech plavala uprostřed proudu. Jeho proud málem strhl a utopil. Zuřil, když ji tahal ven.
Ale ani to ji nevyděsilo. 
Ani výhružky.
Ani upřímný děs v jeho očích.
Byli to až bytosti, které číhaly pod hladinou.
Některé byli docela mírné, měly jen nepřirozené oči, nebo špičaté zuby, nebo žábra, jako to děcko, larva, co se jí snažilo ukrást jídlo, jako ona. Ale některé byly opravdu... obludné. Zmutované, odporné a hlavně smrtelně nebezpečné. A v té chvíli, dokud ji otec neodtáhl, si to neuvědomovala a přišli jí nádherní.
**
Řeka se Mariinu otci chtěla pomstít, za to, že jí vzal hračku. Docela logicky. Rozhodně to dávalo větší smysl, než jiné kousky, které ta čubka vyváděla. Naštěstí byl její otec dost silný, aby se jí ubránil. Aby ochránil i Marii, na tak dlouho, aby se z vlivu řeky vymanila. A nakonec, nakonec to řeka doopravdy vzdala, nebo se možná zaměřila na něco jiného, nebo možná nebyla Marie tak důležitá.
Koneckonců, Stopa se občas chovala jako malé rozmazlené děcko.
A Marie měla klid.
Doteď.
**
Dlouho tam seděli, ale zima je nakonec dohnala.
Radek ztuhle vstal, opíral se přitom o mramorový blok. Konečky vlasů mu zamrzly do malých rampouchů, Marii vlastně taky, a oběma se ve vlasech usazovaly sněhové vločky. Bylo to nepříjemné, protože to byla voda řeky, a v té byla koncentrovaná nenávist. Ale sníh padal a padal a vypadalo to, jako by mělo spadnout nebe. Všude kolem byla silná vrstva prašanu, která skryla děsivé praskliny v kameni, který nic nedokázalo zničit, protože to přece byl kámen ovlivněný původní magií, magií která tvořila Stopu. Byl to kámen kolem Zrcadla, byla to Aréna.
A teď tam byly praskliny.
Za čaroději byla stěna, která je chránila před větrem. Marie byla unavená a sněžení ji vyčerpávalo. Sníh se stykem s tělem nekradl jen teplo, ale i zbytky sil.
"Jsme u Brány nářků," Marie se ohlédla na monumentální stavbu a otřásla se. Byla to jen vnější zeď, bílá honosná stěna kolem Arény, ale přesto z toho táhlo zlo. Bolest, smrt, utrpení.
"To jsme," procedil Radek. Řeka je musela odnést daleko na východ Stopy. Před návratem do centra je čekaly kilometry pustiny, řeka a mokřady.
"Netvor spad přímo na vchod do metra. Myslíš, že to byla náhoda?" Marie zírala na suť a kamení, místo, kde ještě před deseti minutami byl vchod do podzemky.
"Nevím. Ano. Ne. Asi to nebyla náhoda." Radek zkusmo mávl rukou a pár kamenů vyletělo ven. Marie mrkla a zkusila se natáhnout po své moci. Pořád jí bylo málo. Rakova se obnovovala rychleji. Jaké překvapení.
Marii upoutal pohyb, sníh se jemně pohnul.
"Radku," sykla varovně. Radek sledoval její pohled. Marie na nic nečekala, čapla jej za ruku a táhla zpět k Bráně nářků, vytáhla jej na schodiště. Právě včas, chvíli potom se zpod sněhu bleskurychle a tak nenápadně vylila řeka. Chňapla po místě, kde před chvíli stáli, potom narazila do schodů a tam se zarazila.
"Hladina se zvedla." Pronesla Marie ohromeně. Radek se mračil.
"Metro je zaplavené... ale ne moc. Magie upírů ji drží zpátky. Voda je jen na schodech." Radek si to prohlížel. 
"Takže je to pravda? Upíři prorazili metro skrz řeku?" zeptala se Marie překvapeně.
"Nejspíše," trhl Radek rameny. "Metrem neprojdeme. A kouzlem se přes ni taky nedostaneme. Řeka ukázala, že reaguje na větší koncentraci síly..." Radek se odmlčel a vyčerpaně se opřel o zábradlí. Pak ucukl, když sníh odhalil železo. I čaroděj by se chladem přilepil a to by bylo pěkně pitomé. "To si musím zapamatovat. O kolik vychytralejší ta mrcha už zase je," šeptl si spíše pro sebe Radek a zlostně sledoval vodu, která se poklidně rozlévala v sutinách. Ovanul ji dech řeky.
Marii náhle zabolela všechna zranění, které si tak pilně nasbírala. Povzdechla si a sedla si na schody, zády ke stěně. Stejně jí vítr pořád vál do obličeje. Zatracená řeka.
Zkontrolovala úroveň své magie a překvapeně si uvědomila, že se obnovilo dost na pár léčivých kouzel. Koukla na Radka. Mimoděk se natáhla pro talisman, který jí pomáhal léčit, měla tam připravených pár obrazců a hezkou zásobu sil. Nic nenašla. Podívala se na krk, na ruce, sáhla si na uši a tiše zaklela, protože si uvědomila, že ztratila všechny své oblíbené talismany a amulety. Chvilku se vztekala, chvilku skoro truchlila, a pak to hodila za hlavu a natáhla se po Radkově ruce.
"Kdysi jsi mě učil, že léčivá zaklínadla vždy lépe fungují na druhé než na nás samotné," podotkla. Radek se zamračil a pak se starostlivě na Marii podíval.
"Jak moc jsi zraněná?"
"Nevím, je taková zima, že nic necítím."
"Měla by ses ohřát. Na zvládnutí hypotermie nemáme ani jeden dost energie,"
"Když jsem ledová, stahují se cévy a já mám tolik zranění, že bych mohla vykrvácet,"
"Kolik?" Radek už byl u ní, skláněl se k ní a teplými prsty prohmatával to nejzřetelnější. Měl teplou kůži. On se pomocí magie ohříval. Marie měla prsty neohrabané mrazem. A raději šetřila sílu. Každý si nemohl dovolit to co Radek. Moment, nikdo si to nemohl dovolit. Radek byl o pár úrovní výš než každý čaroděj ve Stopě. Bylo fajn ho mít za zády jako krytí.
"To na rameni je nejhorší. Pak tyhle popáleniny od těch chapadel s tou kyselinou..."
"Nebyla to kyselina. Malé zoubky na vnitřní straně ramen," opravil ji Radek klidně. Marie se zachvěla. Už nikdy nebude jíst chobotnice. A vlastně ani ryby.
Radek zkušebně vypálil trochu energie vedle na schod. Řeka se zachvěla, ale zůstala pod schody. I tady zřejmě bránila magie upírů.
Dobře.
"Pojď sem. Vyléčím ti to." Zamumlal jej bývalý milenec a stáhl si ji na klín. Byl tak teplý. Skoro se jí chtělo plakat. Pak křičet, když její přítel začal kouzlit. Léčitelem by se stát rozhodně nemohl, od nich to nikdy tak nebolelo. "Tohle není od řeky," přejel prsty přes její hruď.
"Škrábance harpyje," kývla Marie trochu zadýchaně.
"Nevím, jestli to zvládnu vyléčit. Mám magii naladěnou na řeku. Podívám se na to později," slíbil.
"Nemusíš. Neohrožuje mě to. Pak to spraví Michal nebo Gabriel," Přitiskla se k němu. Vzduch byl tak ledový, až jej bolelo i dýchat, ale Radek kolem sebe měl bublinu normálního světa, racionality. Nebo aspoň absence vlivu řeky. Málem se mu schoulila na klíně jako malá holka, ale ovládla se. A začala jej léčit na oplátku. Nikdy nechápala tu iracionalitu toho, že léčivá magie funguje nejlépe na ostatní. Bylo to tak strašně nepraktické.
**
Marie metodicky zkontrolovala Radka, jako předtím on ji, ale vypadalo to, že nejhorší zranění vyléčili i s jejich chabými léčitelskými znalostmi. To horší a jedy, které jim nepochybně proudily tělem, budou muset přenechat ostatním, ale oni se udrží na nohou a k ostatním se dopraví. To je dobrý začátek. Vlastně jediný přijatelný.
Čarodějka se narovnala a pohled ji padl na most. Strnula, protože ji napadla děsivá myšlenka. Až vkročí na první most, protože jinak se domů dostat nedá, pod nimi popluje netvor. Polkla a snažila se na to nemyslet. Byla jí zima, byla vyčerpaná a nepotřebovala se ještě zbytečně stresovat.
Samozřejmě bylo diskutabilní, jestli zrovna toto bylo zbytečné, protože to bylo zatraceně skutečné a aktuální. A to Marie nepočítala s nebezpečím, že je zahlédne nějaký závislák nebo rovnou upír. S jejich štěstím by si mohli myslet, že se dobrovolně přihlásili ke Hrám.
"Kurva, doprdele, do zasrané řeky," uklouzlo Marii. Radek na ni unaveně pohlédl, pak ji objal a přitiskl k sobě. Zimomřivě se chvěla a přijímala nabízené teplo i energii. O tom, že se její vlastí energie pozměnila, nemluvili.
"Dokážeš se spojit se zbytkem Kruhu? S kýmkoli?" zeptal se Radek, v hlase napětí. Marie zamrkala, soustředila se, ale...
"Cítím jen něco starého,"
"To jsem já," odtušil Radek. Napjatě ji sledoval, a když zakroutila hlavou, zavrčel. Marii napadlo, že se něco stalo Filipovi, který byl úžasným, bohužel jen jednosměrně zaměřeným čarodějem. Jeho komunikační schopnosti byly ohromné, v tomto jej nedokázal nikdo překonat, dokonce ani koven nebo skupina čarodějnic. Právě díky Filipovi mohli i slabší čarodějové, kteří sami o sobě neměli dost energie, volat na dálku jiným čarodějům a ve zvláštních případech i lidem. Filip byl něco jako jejich vysílač, nebo lépe řečeno satelit. Přijímal signál, posílal jej dále, zesiloval...
Byl pro Kruh cenný a věděl to. Byl taky nesnesitelným, ale Marie mu to z části odpouštěla, protože až na pár vycházek měsíčně nemohl opouštět sídlo Kruhu. Když to zkoušel naposledy bez ochrany, našli jej tak zrasovaného, že jej málem nezachránili ani Michal s Gabrielem s jejich skoro neomezenými léčitelskými schopnostmi. Filip sám o sobě nebyl tak důležitým, ale to, co dělal pro Kruh, bylo jedinečné.
Marie si nemyslela, že by se mu něco stalo.
Řeka je nejspíše prostě jen odřízla. Čubka.
Radek chvíli stál, pohled upřený do země, možná uvažoval nad tím stejným, o čem přemýšlela ona. Čarodějka jej sledovala a její společník si povzdechl, ramena mu poklesla. "Tak jdem."
**
Sníh byl po kolena. Pro Marii bylo obtížné i jít, často vrávorala a v hlubokém sněhu zakopávala, proto jí Radek prošlapával cestu. Každá vločka, která se dostala k odhalené kůži, se zakousla, zaštípalo to a pak se vypařila, i s energií. A před nimi bylo tolik kilometrů cesty, sněhu, zimy. Radek si pro sebe tiše klel, a když se mu dostala jedna vločka do pusy a zanechala po sobě odpornou pachuť, odpliv si.
"Ať se ti nedostane sníh do pusy. Už jsi i tak dost ovlivněná řekou," broukl.
"Cože?" houkla Marie.
"Pozor na sníh! Ať,"
"Co?!" Sníh začal vířit hustěji a rychleji, pomalu nebylo vidět nic než bílou stěnu. Radek mhouřil oči, a když se ohlédl, Marii byla pryč. Zavrčel nadávku a hmátl do bílé stěny. Nahmatal teplé tělo, ztuhl, ale pak se sebral a přitáhl ho blíže.
Bylo to něco šedého a mrtvého.
"Kurva," ucedil a věc pustil. Napřáhl se, připravoval si kouzlo. Věc byla lehounká, jako pírko, proto ho překvapilo, jak hluboko do sněhu se zabořila. Zarazil se. Uvažoval.
"Marie?" šeptl. Zaťal zuby a sklonil se, donutil se věc opatrně vzít do rukou a pozorně ji sledoval. "Jsi to ty, Marie?"
"Nechci, nechci, nechci..." proniklo k němu jakoby z dálky. Šedivá věc se začala vybarvovat a získávat tvary jeho přítelkyně. Dlouze vydechl a vzal její tvář do dlaní, vyhledal její oči. Začala panicky vřískat, panenky obrovské, bránila se, ale Radek ji svíral a vnutil do ní trochu své magie. Marie se zarazila.
"Radku?" hlesla. Pohled se jí projasňoval.
"Jo. Marie..." vydechl unaveně. Sevřel ji, klečel v hromadě sněhu a přál si, aby už to bylo za nimi. Aby dokázal ochránit sebe. Proto, aby dokázal ochránit ji. 
**
,V tom zkurveném sněžení nevidím ani na krok. Cokoli se k nám může přiblížit.‘
,Je to i naopak,‘ opáčila unaveně Marie. Sotva se táhla. Vlastně se jen držela Radkovi košile a většinu práce nechala na něm.
,A nevidím ani, kam jdeme. Bojím se, že už jsme ztratili.‘
,To ne. Kdybychom vstoupili na řeku, cítila bych to.‘
,Jsi si jistá?‘
,Ne. Už jednou mě řeka oblafla. Vždyť jsi tu byl se mnou,‘ kousavě odpověděla čarodějka. Chtěla si sednout, lehnout a spát. Nohy byly tak těžké, stačilo by se uložit do sněhu, zase cítit ten mír a klid...
Mír?
,Co je to za smrad?‘ podotkl Radek.
,Jak můžeš cokoliv cítit?‘ opáčila otupěle Marie. Na řasách se jí usazoval stín a celý svět začínal šednout.
Radek ji popadl za paži a začal táhnout zpět. Neměla energii pro levitaci a styděla se, že ji musí Radek celou dobu táhnout, ale nedokázala mu pomoct. Vrčel nadávky, vlastně pořád nadával, jako by už neuměl nic jiného. Marie klopýtala a padala do sněhu, který jí záhadně začal sahat až po stehna. Jednou se probořila, a kdyby ji Radek nedržel, propadla by se snad až do středu země. Byli mimo most.
Zaťala zuby a sáhla po své magii, když už sama kouzlit nemohla, poslala aspoň trochu, která se jí obnovila, Radkovi. Záměrně se tak vyčerpala, ale prioritní bylo, aby byl silný Radek, ne ona. Po chvilce se zastavili a Marie si uvědomila, že už se jí nechce spát. Pořád byla unavená, ale touha lehnout si zmizela.
,Byli jsme na řece,‘ odtušil Radek.
,Jak? Řeka nezamrzá. Nikdy.‘ zeptala se trochu zoufale Marie. Před očima krustu na černé hladině chvíli předtím, než zmizela pod sněhem. Nikdy nezamrzá. Jistě. Až dodnes. Hurá! Sláva, tři dny slavme a pak radostně-
,Asi jsme její oblíbenci,‘ sykl Radek a přestože by normálně její mysl čarodějky zpracovala i jeho zprávu a zároveň udržela i rozdílný myšlenkový pochod, teď na to neměla sílu. Byla vyčerpaná tak, že se cítila jako prostý člověk. I Radek už toho měl dost. Udělal pár gest a před nimi zaplálo několik světel, které se vinuly tam, kde Marie tušila mosty, světla byla vidět i skrze sníh. Mizela v dálce. Polkla a vykročila. Zdálo se to tak daleko. Marie už se málem zeptala, jak dlouho ještě půjdou, ale uvědomila si, že by to bylo dětinské.
**
Radek byl zase vyčerpaný, už neměl sílu na další značky. Přesto udělal krok. A další.
,Jdeš špatně,‘
,Cože?‘
,Jdeš,‘ Marie se zarazila. Zvedla hlavu. Podívala se, skrz sníh nic neviděla, ale cítila civilizaci. Stejným smyslem, jakým předtím našla pevninu hned po vynoření z řeky, teď věděla, že zastavěné město je tím směrem, ne tam, kam mířil. Čím dále byli od Arény, tím menší na ni měla řeka vliv. Nebo si to aspoň namlouvala.
,Dobře. Půjdeme podle tebe,‘ souhlasil Radek, který celou dobu sledoval její myšlenky.
,Tu schopnost jsem předtím neměla.‘
,Byla jsi někdy uprostřed mokřadů?‘
,S otcem. Několikrát.‘
Radek chvíli mlčel.
,Jsem moc unavený na přemýšlení o důvodu. Ale o otci jsi nikdy nic nevyprávěla, víš? Pobav mě, Marie, jsem na dně.‘
,Opravdu? Tedy, nikdy jsem nic neříkala o otci?‘
,Jen, že byl mocný a zabili ho upíři. A taky: "Co je krásné, je nebezpečné."‘
Chvíli šli v tichu.
,No... nevím, co o něm říct.‘ zrozpačitěla Marie. 
,Možná si to neuvědomuješ, ale při vzpomínání na něj máš spíše kladné emoce, takže,‘ Radek se odmlčel. Zastavil. Marie se donutila sebrat a taky zkoumala okolí. Zamračila se.
Pod nimi?
,Zase jsme na řece?‘ zeptala se úzkostlivě Marie. Cítila, kterým směrem byla civilizace, ale ne, kde přesně mosty jsou.
,Nevím.‘  Přesto začal Radek couvat a donutil tak jít zpět i Marii. Náhle se probořil a zmizel by pod ledem, kdyby jej Marie nechytila za paže. Překvapila tím sama sebe.
To, co Radka popadlo, začalo znovu táhnout a teď klouzala vpřed i Marie. Tiše zaklela a vystřelila chapadlo magie, které po chvíli tápání ukotvila na mostě jen metr od nich. Vždycky jí to kouzlo dělalo potíže, takže jej dost drilovala a teď se to vyplatilo. Zhluboka se nadechla, sáhla pro energii až někam do neznámých hlubin sebe a začala se přetahovat. V první chvíli si zoufale pomyslela, že to nezvládne, že se jí kouzlo rozpadne pod rukama, obrazec v mysli se nebezpečně mihotal a rozpíjel, bála se, že Radka pustí.
Pak ucítila, že se propadá i ona. Sníh a led pod ní se roztápěl.
Panika jí dodala sílu a jedním mocným škubnutím jimi trhla na most. Vytáhla Radka ve chvíli, kdy něco v temném otvoru vody klaplo čelistmi. S ostrými zuby. Marie byla tak unavená, že ji to ani nevyděsilo. Ležela na sněhu, objímala Radka pod pažemi a měla potíže udržet oči otevřené, přes veškerý adrenalin, který jí proudil v žilách. Sledovala temnou díru, z které Radka vytáhla. Hladina černé vody byla chvíli klidná, ale pak... Radek strnul a Marie mimoděk zaúpěla.
"Zasraná řeka. Zkurvená, zkurvená řeka..." vrčel Radek a posadil se. Něco se začalo vytahovat ven, všimla si Marie, a bylo jí do pláče. Sevřela Radkovu paži a snažila se nepropadnout hysterii. Bytost měla černozelenou kůži, zvrásněnou, a rudé oči. A ta morda, doprdele, ta huba s křivými jehličkami byla snad větší než celá hlava té stvůry. Sledovalo je to malýma očkama, táhlo se to k nim a nechávalo to za sebou brázdy vody. Sníh tál.
Vlastně přestalo sněžit úplně.
"Dost, už sakra dost!" Sáhla po své magii, instinktivně, ale neměla už vůbec nic. Dívala se do oček netvora a viděla smrt. Zhluboka se nadechla a začala křičet, protože to bylo moc, moc, moc. Stopa byla děvka. Ale tady všude bylo bílo, a to ticho, a ten sníh a ta zima a řeka, už to nemohla vydržet, chtěla začít běžet a skočit do řeky a nechat se zabít, už nemoha, už...
Radek mávl rukou, jako by zaháněl mouchu, a černozelený tvor ztuhl. Když se vršek jeho hlavy posunul, Marie se odvrátila a pořád křičela. Napůl se zvedla a chtěla skočit do otvoru, který po netvorovi zbyl, ale Radek ji pevně sevřel loket. Trocha jeho magie a hlava se jí trochu pročistila, dost nato, aby si sedla zpět a jen tiše úpěla. V zubech, těch jehličkách, které měla místo lidských zubů, jí tepalo, blány mezi prsty svědily a žábra pálila. Tak moc chtěla do vody.
Když těď věděla, že ji zase ovlivňovala řeka, dokázala se tomu bránit lépe.
Po chvilce se uklidnila a uvědomila si, že jí Radek svírá ruku. Proč ji neobjímá? Bylo to divné. Podívala se na něj, byl bledý, v očích vzdálený pohled.
"Marie,"
"Co to...?" Radkovi oči sjely dolů. Pohlédla na Radkovu nohu, která ležela v rudém sněhu, a naprázdno polkla.
"Ne..." zadrhl se jí hlas.
Zase sněžilo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: DKS: 10. kapitola chuckyna 21. 10. 2013 - 07:54
RE(2x): DKS: 10. kapitola moira 22. 10. 2013 - 00:15
RE(3x): DKS: 10. kapitola chuckyna 22. 10. 2013 - 11:12
RE(4x): DKS: 10. kapitola moira 03. 11. 2013 - 18:41