DKS: 9. kapitola

13. říjen 2013 | 23.50 |

 9. kapitola - Písnička a Netvor

Temná strana – řeka

Tohle krásný městečko se nazývá Stříbrná stopa. Někdo ji jednou přejmenoval na Krvavou stopu, Marie tušila nějakého studentíka, vymyslel na to dokonce i písničku.

Stopa,
matička,
smutnou nese sudbu,
děti její,
všechny,
umírají na klatbu.

Vítejte doma,
živí i mrtví,
vítejte ve městě zničených snů.

Matička
Stříbrná,
Chová nás v náručí,
Řeka,
Tak dravá,
Soudí.

Soudí v Krvavé stopě.
Soudí ve Stříbrné,
zabijí ve Stopě.

Vítejte doma,
živí i mrtví,
vítejte ve městě zničených snů.

Písnička měla pitomý text, ale strašně chytlavou melodii. Veselou. Celé to tak vyznělo ještě tragičtěji. Marie měla pocit, že student zemřel ještě ten týden, kdy to vymyslel, ale jistá si nebyla, protože se to stalo dávno před jejím narozením. Většina kouzelných ale nazývá město familiárně Stopa. Prostě Stopa.

Je to docela výstižné.

Koneckonců, prokletí, které visí nad celým městem, se nazývá stopou taky. Je to jednoduché. A i blbci by došlo, že prokletí má něco společného se samotným městem. Stopa je Stopa. A Stopa je stopa.

**

Jsou tři věci, kterých se každý čaroděj ve Stopě děsí. Těch věcí je samozřejmě více, nekromanté, šelmy, Pět Ďasů, k Matičce vdově taky nikdo dobrovolně nechodí, a místa všude po Stopě, žijí přeci jen v prokletém městě. Ale tyto tři každý vysype jako první:

Radek Bílý, Představený čarodějů. Marie to tak úplně nikdy nechápala, protože v Radkovi viděla hlavně to dobré. Byl její bezpečí, domov, láska. Pravdou ale bylo, že ostatní se jej báli, dokonce více než šílených Ďasů. Bavila se tou ironií, s kterou ho nazvali Bílým. Radek nepraktikoval nekromancii, a přesto byl dost mocný, aby byl za velkého zlého hocha. Marie tu sílu také cítila, opar paralyzujíc moci. Někdy ji Radkův chlad a praktičnost děsily, dokonce zažila jeho vzteklé výbuchy, ale nikdy se jej nebála. Nedokázala to. Věděla, že ji může vyloučit z Kruhu a odsoudit tak k smrti, věděla, že stačí jemné gesto rukou a zemře ve věčných bolestech. Doslova. Přesto se jej nikdy nebála.

Druhou věcí byli upíři. Všech osm klanů upírů, které ve Stopě sídlily. To oni postavili základy Stopy, oni vyvolali zlo, které proudilo žilami města. To oni to zlo ovládali, alespoň z části. Upíři sami tak děsiví nebyli, s trochou štěstí by Marie jednoho porazit dokázala. Slabšího. Horší by pak byla odplata, na které by si zbytek klanu upíra dal záležet. A s tím, jaké mají možnosti, se nikdo neodvažoval upírům zkřivit vlásek. 

Upíři navíc ovládali celé město, našli si mezi lidmi i jinými tvory miláčky, všeobecně závisláky, kteří by pro ně udělali cokoliv. Marie netušila, čím je upíři ovládají, zda kousnutím, kouzlem nebo penězi. Popřípadě vším dohromady se sexem navrch. Ale závisláci jim byli úplně oddaní a nikdy je ještě nezradili. Aspoň neslyšela o žádném případu. Možná prostě jen zrádci zmizeli z povrchu stopského tak rychle, že se to rozšířit ani nestihlo. Děsivější na upírech ale bylo to, že si mohli dělat cokoliv a nikdo jim to nemohl zarazit. Nebylo zas tak výjimečné, aby se neroznesla zpráva, že upíři vyhladili obyvatele celé jedné buňky toho a onoho městského mrakodrapu třeba jen proto, že je někdo srovnal s kočkou. A nikdo jim to nemohl oplatit. Jak taky.

Nejsilnější kartou, kterou upíři drželi, ale byli konzumové. Byli to vyšinutí upíři, naprosto nezvladatelní, se silou, která by dokázala srovnat celé město se zemí. Marie se jen děsila myšlenky na to, co by se stalo, kdyby se ke konzumům dostala řeka. Už jednou jeden mladý zničili velkou část města, co pak teprve ti staří, kteří spí někde pod Palácem, které upíři tak důsledně kontrolují? Horší než myšlenka na konzuma v rukou řeky snad byl jen fakt, že upíři se touto svou schopností mohou stát konzumem takřka okamžitě. A ovládat je pak dokáže jen jiný upír, respektive více upírů.

Třetí věcí, které se lidé i čarodějové báli, byla řeka. Řeka nebo Bestie, všichni to mylně zaměňovali, až se jednoho dne stalo jedno synonymem pro druhé. Řeka, která pochází nikdo-neví-odkud a jejíž voda je nikdo-neví-čím. Řeka, která sebou nese nenávist a smrt, řeka, v které sídlí zlo. Řeka, která s rozkoší zabíjí.

Nikdo netuší, zda řeka byla taková pořád, nebo zda se změnila po styku se Zrcadlem. Každé děcko ví, že jen díky Zrcadlu se ve Stopě drží magie. Upíři vyvolali to, co sídlí v Zrcadlu, a připoutali to k této části země. Bez toho by zde žádná magie nebyla. Stopa byla uměle vytvořené magické místo, země neměla žádnou silnou magii sama o sobě. Byla to hořká pravda, ale bez toho zla by Stopa neměla žádnou moc, a popravdě, raději budou všichni vládnout v pekle, než sloužit v nebi. Tak to ve Stopě je.

Jenže upíři při vzniku města zřejmě sáhli po něčem opravdu děsivém a zlém, protože hned, jak se to něco pohodlně usadilo, začalo to trávit okolí. Čistý vzduch, mocná magie a nenávist v každém jednom atomu. Silná kouzla, která byla zdí kolem Zrcadla, dokázala udržet v jezeře věc, kterou upíři vyvolali, ale řeka byla jako vodič, nedokázala už zadržet to ostatní, co tudy proplouvalo. Nedokázali zabránit vlivu, který to mělo na celé město.

V Zrcadle sídlila Bestie. A Hry, které se opakovaly každých deset let, měly zajistit, že tam taky zůstane.

**

Nevěděla proč, ale zrovna tyhle myšlenky se jí honily hlavou, když hlubokou pod hladinou zírala do zrůdného oka netvora, který se vznášel před ní. Voda řeky byla čirá, vždy byla krásně čistá, a světlo lehce dosáhlo až sem, deset metrů pod hadinu. Jedno oko tvora bylo stejně velké, jako Mariina hlava, bylo krhavé a protkané žilkami, a bylo slepé, nejspíše kvůli zranění, po kterém zůstala hluboká, stále ještě hnijící rána. Celá hlava tvora byla zrůdná, byla někde mezi žralokem a psem, zvrásněná a odpuzující, s výrůstky a důlky. V úrovni jejího břicha byla vidět zjizvená čára, která ukazovala rýhu huby. A když ji netvor trochu pootevřel, přičemž Marii málem strhl proud, který valící se voda do útrob netvora způsobila, byly vidět ostré, zakřivené zuby. Tvor byl obrovský, musel být tak desetkrát delší než Marie, a i tím si nebyla jistá, protože se jeho obrovské tělo ztrácelo ve větších hlubinách řeky. Měl ploutve, potrhané, na hřbetě se mu táhl hřeben ostnů, z nichž většina byla polámaných, celé tělo bylo pokryté destičkami, a přesto se po těle tvora táhly hluboké rány.

Marie zírala na tvora, na jeho odpornou hrbolatou kůži nezdravě šedozelené barvy.

Byl tak majestátný.

Někde hluboko uvnitř tušila, že ji právě omámila magie, že nemyslí racionálně... ale bylo to pohřbené pod vším tím úžasem, který cítila.

Pootevřela rty, do pusy jí vnikla voda, usídlila se v plicích. Ale kouzlo, které Marie předtím upletla, pracovalo dobře a Marie se netopila. Počkat, ne, magie, byla to magie, a ta teď plnila Marii plíce, nebyla to voda a ona se netopila.

Opravdu se netopila.

Natáhla ruku a jemně se kůže tvora dotkla.

Oběma otřásl magický pulz. Netvor sebou cukl, rozvířil vody nekonečné pustiny, pár menších tvorů vřísklo a snaživě mávalo ploutvemi, aby se udržela na místě. Tvor prudce pootočil hlavu, Marie byla odtlačena proudem dál, a upřel na ní zdravé oko. Dalo se za ním tušit inteligenci a, nečekaně, zvědavost. 

Čarodějka lehce mávla rukama a k tvorovi se přitiskla celým tělem. Znovu ten pulz, Marie se chvěla, protože jí prostupovala síla starší, než kdy cítila, netvor, ke kterému se tiskla, táhle a hluboce úpěl, podobně jako velryba. Zpíval.

Marie zavřela oči a jen tak setrvávala. Rozechvívala ji síla, která nepocházela z jejího světa, a to ji lákalo. Moc přitahuje moc, a Marie se nechala vyplňovat energií, která jí spalovala mysl. Ostatní tvorové se báli tohoto velikána, a tak mohla být čarodějka v klidu. A mohla by usnout navždy.

Náhle mír toho okamžiku něco... narušilo. Celé řeka jako by náhle ochladla o pár stupňů, znovu pocítila proud, dravý, vzteklý tah, který předtím takřka vymizel. I netvor před ní rozzuřeně zařval a trhl hlavou tak, že bolestivě udeřil Marii do břicha. Odplula pár metrů dál, končetiny vláčné, napůl oslepená vlastními vlasy. Než je dostala z obličeje, netvor se pohnul a náhle viděla široce rozevřené čelisti velikána lemované tolika zuby, vedly do temnoty, stejně jako nekonečno pod ní, a otvor byl tak obrovský, že by Marii pozřel bez problémů. Otupěle na to zírala, voda ji svírala, příliš dlouhé vlasy jí pluly kolem obličeje. Nechávala se proudem strhnout a pomalu plula přímo do temnoty. Zatratit se.

V poslední chvíli ji popadly něčí ruce. Ihned potom se Marii po kůži rozlila magie, známá magie, a síla, která ji doteď naplňovala, se rozzuřila, trhala ji zevnitř. Když ji nová magie násilně vtáhla do sebe, Marie sebou trhla a otevřela oči. Chvíli jen zírala do prázdna, než ji bolest probrala a ona vykřikla, doopravdy se probudila. Měla najednou ústa i plíce plné vody, už nemohla poklidně dýchat, řeka nebyla příjemná a mírná, byla dravá, nenávistná a ledová tak, že čarodějka ihned necítila končetiny. 

Pryč.

Vzduch.

Hned!

Čarodějka panicky natáhla paži a chapadlo magie vystřelilo vzhůru, byla to instinktivní reakce. Magie řeky i toho tvora správně měly Mariinu slabší zničit, ale přesto dokázala dosáhnout až nad hladinu a tam chapadlo ukotvila. A pak se pevně chytila těla u sebe a začala je vytahovat nahoru.

Radek, samozřejmě že Radek, kdo jiný, je zatím chránil, Marie mohla jen hádat, co vše na ně útočí, co se je snaží pohltit a zabít. Ledová řeka ji obírala o cit, v jednu chvíli se vyděsila, že Radka pustila a nechala ho temnotě, ale to už byli skoro u hladiny.

Představený Marii bolestivě sevřel, ale než stihla jakkoliv reagovat, něco narazilo do jejich štítu a odmrštilo je pár metrů bokem. Čarodějka postřehla, jak proti ní míří ploutev s dlouhými drápy a pevně zavřela oči. I přes víčka viděla záblesk, a když oči otevřela, viděla nestvůru klesat dolů do hlubiny. Ale byla tu další. Ucítila zavibrování a pak dokázala i zachytit proud magie, kterým Radek tu věc zasáhl. Zaryčela a Marie málem vykřikl bolestí, protože měla pocit, že jí něco řeže do uší. Když prudce trhla hlavou, viděla kolem sebe tmavší obláček a věděla, že jí krvácí z uší. Ale byly tu další netvoři, stahovali se kolem jejich štítu a tmavovláska začala cítit, jak jí docházejí síly. Voda se chvěla, Radkova síla byla tak velká, že i řeka před ní na chvíli musela ustoupit. Vysílal výboj za výbojem, řeka v těch místech teplala, voda kolem nich byla místy skoro vařící, zatímco místy bral chlad dech. Čarodějce se chtělo křičet, ale všechna ta magie ji otupovala a navíc se musela soustředit. Dostat je pryč.

Znovu se natáhla, když jí docházely síly, obrátila se na pečeť. Byla to otázka života a smrti a i když bude cena za sílu pečetě děsivá, ona chtěla přežít.

Žádnou sílu necítila.

Tam, kde bylo její spojení s pečetí, cítila zavřené dveře. Tušila sílu, byla takřka nadosah, ale jako by něco bránilo Marii dosáhnout k jejímu zřídlu.

Náhle, zničehonic, její kouzlo na udržení života zmizelo a cítila, jak jí dochází vzduch. Málem zpanikařila a vyplýtvala poslední energii na obnovení kouzla, ale stihla se zarazit. Musela si tu sílu šetřit. Ještě je příliš brzy.

Znovu zatáhla za lanko, Radek zabíjel netvory, magie zpívala a ohýbala dravé proudy řeky, a stínů, které jim stály v cestě, bylo tolik. Čarodějka zoufale tahala, soustředila se jen na to, ale musela sebe i Radka protahovat hejnem stvůr, které se je snažily udržet na místě. Byla zoufalá, protože slábla a nemohla s nimi pohnout.

,Přestaň na chvíli tahat. A pořádně se mě chyť!‘ poslal jí Radek myšlenku. Marie kolem něj pevně obmotala paže, netušila, co chystá, ale byla ochotná jej chvíli držet ze všech sil. Věřila mu. Radek ji pustil, rozpřáhl se a začal ve vodě vykreslovat gesta, obrazec. Pohyby vypadaly elegantně, přestože musel Radkovi dělat potíže odpor vody.

,Zavři oči,‘ zašeptal jí v mysli hlas. Marie pevně sevřela víčka a zabořila tvář Radkovi do hrudi. Vnímala bušení jeho srdce. Odpočítávala a plíce ji začínaly pálit. Dostala se k pěti, když ji pevně objal a zakřičel: ,Tahej! Jak nejsilněji dokážeš!‘

Nehádala se s ním. Jako dobře vycvičený voják poslechla, sebrala své síly, o kterých ani nevěděla, a okamžik potom, co se vylila magie z Radkova těla, ona začala táhnout pryč je. Ne příliš daleko, byla moc slabá, ale i tak dost.

Marie zvedla hlavu a rozhlédla se. Bylo šero, přestože musel být ještě stále den, zdálo se, že se ve vodě snesl soumrak. Ale možná, ale jen možná, tmavla voda. Čarodějka se rozhlížela a ohromeně sledovala desítky těl, které nehybně klesaly do hlubiny. Mrtví. Musely jich být desítky, možná stovky. Pevně svírala Radka a táhla je čím dál pomaleji pryč.

Klid trval jen chvíli, zdálky Marie už zase viděla další příšery, které se sice chvíli držely dál, ale zase se k nim stahovali. Marie tahala, jak nejsilněji mohla a přesto se to zdálo málo.

Voda vibrovala táhlými skřeky, každou chvíli jimi nějaký náraz mrštil bokem a Marie dvakrát ztratila tak vzácnou dávku vzduchu, pomalu se už topila. Plíce ji pálily a nutkání se nadechnout skoro vítězilo nad zdravým rozumem. Ale šetřila si magii, protože měla sílu už jen na jeden malý zásah a vzduch byl daleko. Musela počítat, nadechnout se ve správnou chvíli.

Jednou se nějaký malý tvor přiblížil na dosah, využil krátké praskliny ve štítu, protože ho Radek už evidentně nemohl udržovat. Marie musela s obtížemi použít druhé smrtící kouzlo, aby se ho zbavila. Málem tak pustila chapadlo a obrala se tak úplně o šanci použít kouzlo pro doušek vzduchu. Radek toho měl moc. Příliš. Jí samotné se zatmívalo před očima. Buď omdlí, nebo se vody nadechne. Už brzy. Věděla to.

Zemřou?

Nad nimi se rozprostřel stín. Marie to spíše vycítila, náhle tu byla naprostá absence tepla, a když vzhlédla, viděla netvora, netvora s nazelenalou kůží, mnoha jizvami a nekonečnou nenávistí v jednom černém oku. Byl nad nimi, ona i Radek proti němu byli nepatrní, malincí, byl jako strop, přes který nemají možnost se nikdy dostat.

Ostatní tvorové rychle plavali pryč. Byly jich desítky, možná stovky, a prchali před tímto jedním.

Marie zírala na netvora, viděla, jak rozevírá čelisti, bylo to jako obří rozšklebená rána, viděla, že je chce spolknout najednou. Úplně ztuhla. Tušila, že tohle je konec.

Netvor prudce čelisti secvaknul a proud je odmrštil dále, jen aby je znovu přitáhl blíže.

Radek ji pevně objal, ucítila, jak neurvale vtrhl do její mysli, do její podstaty, sdílel s ní svou moc a zoufale se snažil ovládnout její kouzlo, protože na své už neměl čas. Rozdmýchal magii v sobě i v ní, doslova ji táhl pryč a...

Marie cítila svou pečeť. Byla blízko. Tak blízko...

Radek jí poslal ještě trochu magie a Marie se do své pečetě ponořila konečky prstů.

,Ano!‘ síla se začala v pomalém proudu rozlévat, Marie se konečně mohla magicky nadechnout. Vzpamatovala se, černé stíny před očima zmizely, plíce stále pálily, ale bylo to lepší. Když se o ni nepokoušelo bezvědomí, znovu zachytila chapadlo k bezpečí a prudce zatáhla.

Netvor se začal vzdalovat, rozzuřeně je sledoval a zařval. Mávl ocasem a zbylí malí tvorové za ním rozzuřeně hvízdali, když je proud odplavil dál. Netvor se za nimi hnal, sakra, doháněl je, Marie ještě nemohla nahoru, bylo tam příliš mnoho různých bytostí, které je chtěli sežrat.

Čekali.

A ona s Radkem byli v pasti.

Docházel jim vzduch, Marie cítila, že i její magie slábla, potřebovali nahoru, hned, ale kudy?

Nechtěla zemřít.

Z Radka náhle vytryskla magie, vyplýtval na to své poslední síly, Marie to zřetelně cítila, a náhle hejno tvorů blízko ochablo.

Spojení s její pečetí vymizelo taky. Nedokázala se do svého zřídla plně ponořit, nedokázala vzít sílu do sebe, vyškrábala jen trošičku. Ne dost.

Do hlubiny padala mrtvá těla, Marie na chvíli uviděla nebe. Tak blízko!

Jejich šance.

Radek už ji nepodporoval magií, nenechal si dost ani proto, aby tělo udržel živé bez vzduchu. Podívala se mu do obličeje a on ji vážně sledoval s odhodlaností a odevzdaností v očích. A klidem. Už jen čekal, kam to povede. Udělal vše, co mohl.

Musí rychle. Jediná šance. Marie změnila směr tahu, napínala své zbytkové síly, tahle honička pod vodou jí obírala o energii, protože nemohla zároveň kouzlit a držet tělo živé, tak dlouho bez vzduchu...

Něco do nich narazilo, Radek sebou škubnul a prudce se ohnal. Omotala se kolem nich chapadla, pálila jako kyselina, ale Marie to nevnímala, prostě táhla dál. Vykřikla, když se jí do paže zaryly zuby, ale neztratí orientaci, ani s vodou v puse, s pálícími plícemi a duněním v hlavě, bolestí...

Hladina byla už blízko, ještě blíže, tady! Krátký tlak, krusta ledu, ale ještě ne dost silná, prorazili! Ona i Radek prorazili. Marie omámeně kašlala, z úst se jí valila voda, vytáhnou je nahoru, bylo obtížně, o tolik složitější, protože ve vzduchu byli tak těžcí, mimo řeku byla její síla nepatrná, všechna její moc jako by vymizela. Chapadla kolem nich se křečovitě sevřela, ale pak netvor vzdal a spadl zpět do vody, zdálo se, jako by pro něj zdejší vzduch byl kyselinou, jedovatý. Marie jimi mrštila na první pevný bod, který cítila. Byl to most. Pak tam ležela a cítila, že propadá bezvědomí. Nikdy si nic nepřála více. Slyšela samu sebe, jak se tiše pochechtává.

"Radku..." zaúpěla a snažila se rozehnat temnotu před očima.

"Ještě ne!" lapal po dechu Radek, plival vodu, přesto ji popadl v podpaží a rychle vlekl pryč. Sotva stál, ale pohánělo ho nějaké zoufalství. Marie se pokoušela pomoct, věřila mu, věděla, že co dělá, bylo důležité. Odrážela se a náhle most přešel v zem. Ale Radek se pořád nevzdal, táhl je dále, až nakonec padl vyčerpáním u nějakých schodů a už se nemohl pohnout. Popadl Marii do náruče a přitiskl se k ní. Tiše mumlal nějaká nesrozumitelná slovíčka a čarodějka si překvapeně pomyslela, že se asi modlí.

"Co," začala, když ji přerušily zvláštní vibrace. Šokovaně se podívala k vodě a viděla, jak ta bublá, rezonuje, a pak se vyzdvihla nahoru. Náhle se ozval uši drásající řev. Byl to zvuk, který nepatřil na tuto zemi, byl to zvuk něčeho prastarého. Marie zamrkala, šokovaně sledovala, jak se z vody noří netvor, jak se tyčí k nebi až ho zastiňuje, trhá most jako by to byla doopravdy jen pavučinka a ne mocné kouzlo, jak se polovina jeho těla obrací směrem k nim. Voda kolem něj se rozlévala a on děsivě pomalu dopadal na zem. Marie viděla nepříčetné oko netvora, viděla tlamu plnou zubů. Na světle to vypadal obscénně a kurevsky děsivě. A netvor padat, padal k nim. Voda kolem něj se vylévala, Marie začala ochraptěle křičet, Radkovi ruce ji sevřely tak, že nemohla dýchat.

Netvor dopadnul s hromovou ranou, úplně pod sebou rozdrtil zdobená zábradlíčka lemující schody do podzemky, a většinu schodů hádala taky. Zem se zatřásla, ona i Radek nadskočili, voda se rozstříkla a zalila je. Bolelo to, voda je zraňovala, pálila hůř než sůl v otevřených ranách, jako kyselina. Vody bylo jí tolik, že jimi trhla a málem je odnesla zpět do řeky, byla těžká, jako by se chápala po kotnících. Chtěla je stáhnout zpět do hlubin. 

Nestáhla. Dnes ne.

Voda pomalu odnášela netvora, který vztekle ležel, zíral na ně, jen dva metry daleko.

Dva metry.

Ale vzdaloval se.

Ploutve netvora máchaly, dělali hluboké rýhy do země, čelisti klapaly s hlasitým zvukem, Radek ji jednou rukou pevně držel, druhou zoufale svíral nějaké zábradlí.

Konečně netvor sklouzl zpět do řeky, naposledy zařval a hadina se nad ním uzavřela. Zem, po které klouzal zpět, byla rozrytá jeho tělními destičkami, pokrytá nazelenalým slizem, možná jeho krví.

Rozhostilo se ticho, které takřka rezonovalo, řeka tiše šplouchala, z nebe padaly vločky sněhu. Byly cítit nenávistí. Řeka změnila počasí, to neudělala už dlouho. Měla jim být zima, ale bylo jim teplo, proti chladu řeky to nemohlo být horší.

Někdo tiše vzlykal a naříkal. To já. došlo Marii. Ve vzduchu byl cítit odporný, těžký puch podobný rybině, ale přesto jiný, temnější, děsivější. Pach tvora, který zabíjí. A jeho magie. Marie se náhle zlomila v pase a dávila čirou vodu, která páchla silou řeky. Z očí jí tekly slzy. Radek jí držel ruku na zádech, takřka nepatrným pramínkem magie vytlačoval tu řeky. Nakonec zůstala schoulená na jeho klíně, unavená, polomrtvá. Radek počkal, dokud nepřestala brečet, a pak ji popadl za ramena.

"Cos tam kurva dělala?!" zakřičel na ni. Omámeně na něj hleděla, úplně zpitomělá po takovém střetu sil, strašně unavená. Uvnitř ní úplně pohasla její magie, vyčerpala se dnes do dna. Naplnila ji magie řeky, magie toho tvora, magie pečetě, a pak jí násilím naplnil svou magií Radek, vtrhl až do jejího nitra a měnil ji v samotné podstatě. Proto, aby ji zachránil.

Radek ji sledoval, byl bledý, vzteklý, hleděl na ni skoro nepříčetně.

,Já...‘

"To sis s tím netvorem přátelsky pokecala?! Marie!" Radek ji sledoval, třásl s ní, z vlasů mu tekla voda. Vypadal strašně, a taky vyčerpaně. Na levé tváři mu rudla kůže, bude z toho modřina. A ona bude mít modřiny taky, a ani ne kvůli řece, ale kvůli Radkovým prstům, které ji tak zoufale svírají. Otupěle položila ruku na jednu Radkovu paži, pak druhou, donutila ho, aby ji pustil. Pak se lehce dotkla toho místa na jeho tváři, které ji předtím tak zaujalo, a Radek sebou trhl.

Pořád byla zpitomělá.

Marie se pomalu prodírala k realitě, měla pocit, jako by se probouzela ze snu, ze snu o...

Řece. Takový mír, cítila takový mír...

A pak přišel Radek a řeka podlehla nenávisti a...

"Marie," Radek ji k sobě prudce přitisknul a políbil, pak ji sevřel tak silně, až to bolelo. Třásl se. Počkat, ne, ona se třásla.

Ale on možná taky.

"Radku," začala panicky.

"Pššt."

"Ale..."

"Tiše Máni..." hladil ji po zádech, v hlase úzkost.

"Je to zpět, sakra, Radku, je to zpět!" panikařila. Radek ji pevně svíral a hladil po zádech, po vlasech, snažil se ji uklidňovat doteky, ale sám byl příliš rozechvělý. Nic neříkal. Instinktivně si sáhla do pusy a nahmatala ostré jehličky. Její zuby se změnily v ostré jehličky. Neopovážila se podívat na ruce, nechtěla vidět blány mezi prsty. Začala vzlykat. Jak vypadám, Radku, co ještě se změnilo? Neopovážila se zeptat.

Je to zpět.

Řeka Marii zase volala.

8.kapitola | 10. kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: DKS: 9. kapitola chuckyna 14. 10. 2013 - 08:36
RE: DKS: 9. kapitola veronixika 14. 10. 2013 - 15:16
RE: DKS: 9. kapitola dara 14. 10. 2013 - 19:09
RE: DKS: 9. kapitola moira 14. 10. 2013 - 23:39