Moira | DKS: 8. kapitola

8. Kapitola - Utíkat

Západně od Stopy

Lilian se podezíravě rozhlížela po stínech, nervózně kontrolovala nebe a hledala hvězdy, o kterých věděla, že je tady nenajde. Je tady jiné nebe, tady na severu. Hvězdy se zdají tak daleko a tak podivné. Vedla ještěry hlouběji do lesa, tam, kde cítila temného, ale stále byla myslí u vůdce Daniela. Neměla ho tam nechávat. Byl příliš zraněný.

"Kruci," zasyčela a zastavila se.

"Děje se něco?" zeptal se neutrálně ten, který ji málem znásilnil.

"Musím se vrátit."

"Pro Daniela?" koukl na ni zkoumavě.

"Byl zraněný," Lilian se zamračila. "A lev Teodor byl zákeřný a odpočatý. Musím se vrátit a alespoň trochu vyrovnat šance."

"Daniel bude zuřit, když se to dozví," ještěr k ní byl nakloněný a Lilian si uvědomila, že si spolu šeptají. Překvapilo ji to. Stejně jako to, že si od nich ostatní drželi odstup.

"Vím. Ale dovedu domů všechny, které budu moct," odvětila Lilian tvrdohlavě. Znělo to zvláštně. Ale ještěřice byla ochránce. Tak byla vychována. Jako strážce. A také vražedkyně, ale především osobní ochránkyně. Jednou už selhala, podruhé se to ale nestane. Ještě na chvíli zaváhala, ale pak vztekle sykla a kývla na svého společníka.

"Prosím, mohl byste vést ještěry zhruba tímto směrem? Nezemřete, prosím, než se vrátíme," zaškemrala. Vydávat rozkazy tak dominantnímu ještěrovi by nebylo nejchytřejší. Dotyčný se skoro pobaveně pousmál.

"Alexandr. Jsem Alexandr, maličká. A budeme na vás čekat," pokýval hlavou. "Běž," odvětil pak rozkazovačně. Lilian zaváhala, tíha rozkazu ještěra Daniela se v ní prala s jejím svědomím. Potřásla hlavou. A rozklusala se tmou zase zpět.

**

První dojem z běhu byl, že je to jako za starých časů. Jenže čím déle klusala, tím více rozdílů nacházela. Prales byl živý, plný barev a života. A smrtelně nebezpečný. Zdejší les byl tak šedivý a pochmurný. Ani jehličnaté stromy, mísící se s listnatými, to nedokázaly oživit, naopak jako by veškerý život úplně dorazily. A nebezpečí? Kdyby na ně nebyla vyhlášená lovná, klidně by si mohla ustlat na zemi a týdny čekat na útok. Nic by nepřišlo. I divoká zvířata tu byla ochočená. Ještěřice z toho byla nervózní.

Lilian běžela, bosé nohy se ztvrdlou kůží chodidel neslyšně našlapovaly na zem, intuitivně hledala správná místa díky létům praxe. Byla jako vítr, noc ji objímala už jenom slabě, protože pomalu ustupovala. Lilian to znepokojovalo čím dál více. Ve dne, ve dne jsou její možnosti velmi omezené, pokud není pod zemí. Její největší silou byla temnota. Nechtěla využívat příliš jedového potenciálu, protože se k tomu předtím nepřipravila. Už i za to málo zaplatí.

Ale nemohla nechat ještěra Daniela napospas lvu. Prostě to nedokázala. V duchu probírala všechny možné scénáře, ve kterých může dvě šelmy najít, a ihned připravovala plán útoku. Zachmuřeně hlídala okolí a uvědomovala, že až příliš mnoho možností končí špatně pro ni a jejího bratříčka. Až příliš mnoho.

Lilian běžela, až konečně vycítila jemné vláno poutající ji k protějšku. Zpomalila do klusu, pak do kroku, a nakonec se plížila. Stíny jí pomáhaly, chránily ji před zraky jiných. Začala k místu boje přistupovat po spirále. Pokud ještěr Daniel umíral, nejspíše by si měla pospíšit, ale Lilian si chtěla být jistá, že tu nejsou žádná nepříjemná překvapení v podobě koček.

Nebyla.

Když dorazila na mýtinku, dva zápasící samci většinu stromů polámali a vytvořili novou, zastavila se.

V první chvíli ji do očí udeřil kontrast mezi dvěma muži.

Chladná krása ještěra proti živé majestátnosti lva. Led a oheň. Něco je spojovalo, a Lilian trvalo jen chvíli, než jí došlo, že jsou oba potenciální sluneční. Bylo to děsivé.

Ještěr Daniel klečel na zemi, snažil se postavit, celý se třásl. Přerostlé hnědé vlasy mu padaly do ostře řezaného obličeje, kosti mu ve tváři ostře vystupovaly. I když na tom byl se zdravím relativně dobře, věznění si na něm vybralo daň a byl vyhublý. Doteď si toho Lilian nevšimla. Konečně se dokázal postavit. I když se vyrovnal, byl stále o půl hlavy menší než lev Teodor.

Vůdce Shromáždiště byl jeho pravým opakem. Vysoký, statný, sršel energií a vitalitou. Lilian si nebyla jistá, zda kolem jeho pasu nevidí náznak bříška. Tmavé vlasy měl úhledně svázané do ohonu, tvář s hranatou bradou, pečlivě zastřiženým vousem, pichlavé nazelenalé oči. Měl obrovské ruce, kdyby jej Lilian měla odhadnout, možná by tipovala medvěda a ne lva. Až při pozornějším pohledu u něj narazila na tu kočičí dravost a agresivitu. 

Lev Teodor byl pobavený, opíral se o strom, stejný jako poprvé, a sledoval svého protivníka. Lilian se na strom pozorně podívala. Byl jediný na mýtince. Všechny okolo byly polámané nebo úplně rozdrcené. Hned jak se od stromu vzdálí, slíbila si v duchu, hned to místo rozcupuje temnotou, i kdyby mělo být slunečnépoledne. Něco tam ta šílená kočka skryla.

"Najdu tu slaďoučkou malou ještěřici a budu ji šoustat tak dlouho, dokud z ní nepoteče stejně tak krev jako mé semeno. A tebe nechám přikurtovat vedle postele," stále s úsměvem oznamoval lev. Lilian obrátila pozornost k mužům a pozorně poslouchala. Zatím se ovládala, i když jí nebylo příjemné, že je řeč o ní. "Až si dohraju, vezmu nůž, a pak ji stáhnu pás po pásu každý kousek kůže. Ale opatrně, tak, aby přežila. A to stejné pak zopakuju se svaly. Uvidí, jak ji obnažuju, vrstvu po vrstvě. Co myslíš, zešílí dříve, než s ní skončím?" Lev si olízl rty, oči mu zářily. Lilian začala být velice strnulá, v duchu přebírala jeho slova a cítila, jak jí pomaloučku klesá tepová frekvence a zpomaluje dech.

"Srdce shromáždiště dříve zčerná, než aby mělo něco jako tebe za vůdce," odplivl si ještěr Daniel. Teodor strnul, pak skočil a skoro nepostřehnutelným pohybem začal ještěra Daniela bít. Ten se bránil, ale nedokázal rány úplně vykrýt, po chvíli mu jedna sklouzla po rameni. Kosti zapraskaly a podle úšklebku ještěra ne poprvé. Sám se ohnal kolenem, ale protivník si kryl rozkrok, odrazil i pěst mířící mu na solar, ale poslední ránu už nestihl blokovat a ještěr mu málem vypíchl oči. Jen kousek... Takto odskočil lev s pěknými čtyřmi škrábanci přes celý obličej. Ostatní šelmy občas zapomínají, že kromě kostí mají plazi i jiné sestavění svalů. Dokáží tak vyvinou bez zdánlivě žádné přípravy velkou sílu. V boji to dodává výhodu, protože útočíte bez jakéhokoliv náznaku dalšího kroku.

"Ty malý sráči," sykl znechuceně lev a před očima se hojil. Lilian tiše zasyčela. Přitáhla k sobě temnotu a oba soupeři ztuhli. Okamžitě od magie upustila. V duchu si nadávala. Kdyby nebyla tak unavená a skoro citelně nevnímala slunce na kůži, i když to ještě nevyšlo, nikdy by se jí to nestalo. Navíc začínala pociťovat první známky naprostého vyčerpání. Jedový potenciál si na ní začal vybírat daň.

Rychleji se vzpamatoval lev Teodor, který srazil svého protivníka na zem. Klečel na ještěrovi, znehybnil ho a vytáhl dýku z krvavé metly. Na tváři mu hrál potěšený úsměv. Sadistický. Děsivý. Rozmáchl se a ještěra bodnul. Tiše se smál, když jí točil v jeho vnitřnostech. Lilian sykla. Napjala se, málem vyskočila, ale ještě ne, stále by jej nedokázala porazit. Musela čekat na vhodnou příležitost. Tohle ještěra nezabije. Toto ne. Zatím.

Vůdce Shromáždiště byl tak zaujatý svou zábavou, že si nevšiml, že ještěrovi levá ruka úplně potřísnila krev. Ten rukou zkusmo zakroutil, lev si uvědomil, že je kluzká, ale to už ji ještěr Daniel vytrhl ze sevření plavovlasého muže a lva ze sebe shodil. Bleskově se postavil a mimoděk si přikryl ránu na břiše rukou.

Lev se usmíval a Lilian viděla, jak ještěr slábne. Strnula. Nebyla to jeho chyba, mezi šelmami bylo zakázané v soubojích nosit kravou metlu, natož zbraň z ní. Ale kdo to uvidí? A kdo šíleného lva zastaví? Bez magických schopností, které krvavá metla potlačuje, bude poraněný člověk. Ještěr Daniel bude mrtvý.

"Ještě minutu, možná dvě, a začneš slábnout na úroveň člověka. Až za pět minut se ti začne vracet tvá síla, přeci jen jsi silný parchant a v mučírně sis vytvořil malinkou imunitu vůči našim hračkám." Lev zaujatě sledoval krev, která kapala na zem z dýky v jeh ruce. "Tebe není jednoduché náhodně zabít," uculil se. Jeho to vážně bavilo. Ještěr Daniel neodpovídal. Náhle prudce vyskočil, ale lev to čekal, bránil se, přesto mu dalo zabrat, než se ještěra zbavil a dostal se od něj. Snažil se to skrýt, ale štvalo jej to. Překvapilo a rozzuřilo. Pak si však svého protivníka prohlédl a na tvář se mu vrátil stín jeho veselého úsměvu. Ještěr Daniel ztěžka dýchal, zatímco lev vypadal odpočatě. Lilian mimoděk zaryla prsty do země.

"Ještě chvíli..." broukal si lev a v očích měl nepřítomný lesk. Ruku s dýkou měl svěšenou a houpal jí ze strany na stranu, byl lehce nakloněný k tomu prokletému stromu. Dost, usoudila ještěřice, už toho bylo dost. Muži se zase pustili do sebe, ale ještěr Daniel už zřetelně prohrával, za chvíli už byl na zemi a v ruce Teodora se zase jako kouzlem zjevila dýka z krvavé metly, i když ji před chvíli určitě upustil. Lilian zaťala zuby, když začal lev skoro s rozkoší pracovat na ještěrově zmučeném těle. Třásla se a nedokázala se ovládnout. Začala se plížit blíže, lev Teodor byl tak zaneprázdněný mučením, že si jí ani nevšiml. Nepovolala temnotu, magii by lev cítil. Použila osvědčený prostředek.

Nahmatala na zemi kámen, nehlučně jej vytáhla a objala prsty, pevně sevřela. Tiše se nadechla, pak vydechla, koncentrovala se. Bude muset být rychlá. Nesmí ji ani vidět přicházet. A bude muset udeřit tvrdě, hodně tvrdě. 

Vyskočila. Rozmáchla se a bleskově vší silou praštila lva do spánku. Kdysi, kdysi by taková rána utrhla jejímu protivníkovi hlavu. Buď byla unavenější, než si připouštěla, nebo za ty roky zeslábla více, než si kdy dovedla představit. Obě dvě byly znepokojivé myšlenky.

Lev omráčeně klesl na jedno koleno a potřásal hlavou, vrávoral. Lilian k němu přiskočila a jednu jízdenku do bezvědomí poslala do krevního řečiště i jemu. Rychle popadla dýku z krvavé metly a odolala nutkání lva bodnout. Krvavá metla by pak mohla neutralizovat její jedy. Nemělo by to být možné, protože konečné jedy byly přirozené a čistě přírodní, ale Lilian nikdy nepodceňovala magii krve. A tahle rudá dýka byla bezpochyby kouskem krvavá magie. Schovala zbraň za jeden podvazek a ihned ji začaly znervózňovat  magické vlivy, které z dýky vycítila. Modlila se, ať se o ni nedopatřením neřízne.

"Co tu děláš?" sykl ještěr Daniel. Třásl se. Lilian vedle něj klesla na kolena a sáhla do krvavé trávy, vytáhla dva z jeho prstů. Beze slova je přiložila zpět k ruce, pak se sehla. Vytvořila v ústech příslušnou látku, která urychlí regeneraci, protože krvavá metla musela dočasně ještěrovu vlastní schopnost uzdravovat se utlumit, a zranění olízla. Ještěrova krev v ústech ji pálila, ale příjemně. Mocí. Počkala, dokud tělo znovu nepřijalo useknuté prsty. Byla vděčná, že metla její jedy opravdu nezneutralizovala.

"Ani jednou jste nezakřičel," šeptla obdivně, aby jej trochu uklidnila. Ještěr mlčel, zuby zaťaté, aby nekřičel ani teď. "Jiní by křičeli," dodala. Rychle a účelně srovnala zlomeniny, vyhladila další zranění. 

"Vedl jste si opravdu dobře." Ohlédla se na lva a pozorně si poslechla jeho funkce. Pořád ve vlivu jedu. Ale jak dlouho? Měli by zmizet. Rychle. Pokud jej nechtějí zabít. A oni nechtějí. Temný ještěr ji zakázal zabíjet, i když možná myslel jen rozsah temnoty. Přesto... malé smrti ji možní odpustí, ale vražda vůdce Shromáždiště? Nikoho nebude zajímat, že utratila vzteklého psa. Rada by to nemusela překousnout, jakkoliv je šílený. Je to stále vůdce Shromáždiště a jen oni mají pravomoc jej poslat spát.

Vrátila se ke zraněním ještěra. Už toho nebylo toho moc. Pracovala rychle. Když skončila, uvědomila si, že na ni ještěr upřeně hledí. A mračí se. Provinile si uvědomila, že mu neodpověděla na otázku.

"Nemohla jsem odejít bez vás, pane," odvětila tiše. Uvědomila si, že lva Teodora porazila až směšně jednoduše, a z pohledu alfy, který byl polomrtvý na zemi, to od submisivního muselo být neuvěřitelně ponižující. "Lev Teodor byl šílený. Už dávno musel sejít z cesty. Když ukájel své choutky, nevšiml by si ani slona," snažila se to Lilian neobratně zachránit a sklonila se k němu. "Přijmete darovanou energii?" zeptala se nervózně, když viděla, jak vyčerpané je ještěrovo tělo. Ani lev nebyl úplně bez zranění, ale ještěr byl mučený. Systematicky. I dříve.

"Ne." odtušil chladně ještěr Daniel a cukl sebou, když si sedal. Lilian se kousla do rtu.

"Musíme běžet,"

"To vím," odsekl prudce. Ještěřice se zhluboka nadechla a překonala touhu utéct. Nenáviděla své instinkty. Donutila se pokračovat, jako by ji nepřerušil:

"Budu muset do vašeho těla pustit anestetikum, celkové. Není to vlastně úplně anestetikum, spíše látka, která otupí čidla bolesti a lehce zamotá elektrické impulzy, které hlásí bolest ve vašich zraněních... to není důležité. Ztlumí to bolest. Hádám dobře, že je prioritní pohyb, ne komfort?" zeptal se nejistě. Ještěr Daniel ji sledoval, zuby mimoděk vyceněné. Pak trhaně kývl. Lilian na nic nečekala, prostě prudce zabořila nehty do levého prsního svalu ještěra a soustředila se, aby do jeho těla proudil správný jed. Už dlouho nevytvářela ve svém těle nové látky, bylo to obtížné, a neměla v sobě prvky, které potřebovala. Bála se, co ji to později bude stát. Nerada by přišla o zuby. Doufala, že pokud to dojde až do fáze, kdy začne její tělo požírat samo sebe, odnesou to jen vlasy a obočí. A svalovina samozřejmě.

"Musím se stavit pro léky, rychle," zabručela Lilian.

"Cože?" sykl ještěr. Lilian sebou trhla, když si uvědomila, že svou myšlenku řekla nahlas.

"Pro živiny. Musím si doplnit živiny," odvětila Lilian rozpačitě a přitiskla dlaň ještěrovi na kůži. Mimoděk. A okamžitě se jí zalíbil pocit jiného ještěra pod její rukou. Takového, který ji chce chránit. Bohužel setřásl její ruku a obezřetně na ni pohlédl. Pak mu očima problesklo překvapení.

"Přestávám bolest cítit," oznámil ještěr a znělo to trochu nevěřícně. Lilian bleskla pohledem po lvu Teodorovi. Neochotně odtáhla ruku ze svého protějšku a ještě jednou, jen pro jistotu, vyslala dávku jedu do lva. A doufala, že ho to nezabije. Nebo, když už byli u toho, to nezabije ji.

Ještěr už chtěl odejít, ale Lilian se ještě zastavila u stromu, o který se lev stále opíral. Nedůvěřivě jej sledovala. Pak natáhla ruku a vytáhla ze svého nitra velkou část energie. Někteří by v tom viděli plýtvání a Lilian věděla, že ji tato síla, stejně jako síla, kterou si ukradl lev v kobkách, bude později chybět. Ale musela to udělat.

Koncentrovala temnotu na malý prostor a pak ji vypustila, nechala ji narazit do stromu.

Vzdoroval.

Nic nemagického nedokázalo vzdorovat temnotě.

Lilian přitlačila. Ještě více. Když pak strom vybuchl uvolněnou energií a zlými kouzly, které z nějakého důvodu smrděly jako tlející močál, odhodilo to Lilian a dokonce i ještěra Daniela pár metrů dozadu. Ale strom zmizel. A zlá magie taky, pohlcená temnotou. Ta vždy bere vše. Lilian se zmateně posadila a potřásala hlavou. Svět se s ní chvíli točil a v uších jí pískalo.

"Musíme zmizet," šeptal ještěr a Lilian věděla, že na ni nejspíše křičí. Kývla a následovala ho. Cestou uvažovala, k čemu je dobré očarovat jeden jediný strom uprostřed lesíku.

**

Našli zbytek ještěrů, i když se museli dvakrát vyhýbat hlídkám, i když se jednou pohádali (což nebylo přesné, protože Lilian by se s dominantním nikdy nepohádala) kudy jít. Ona je vycítila. On sledoval stopy.

Později usoudili, že ještěři stopy falšovali. Byli na ně hrdí.

Přesto ale našli skupinu v obklíčení. Lilian už stála na nohou jen silou vůle, a přestože se ještěr Daniel zotavoval, potřeboval by nejprve pořádně najíst, jinak i jej tělo zradí. A přesto do toho šel. Neposlouchal ji, vrhl se do zad lvům a vlkům a Lilian jej s povzdechem následovala, týrala své tělo na hranice možností a vysílala už jen slabý jed, silnější nezvládla, do těl soupeřů.

Boj byl krutý a Lilian byla často na zemi, často schytala tvrdé rány a slyšela, jak se jí lámou kosti. Jen fakt, že byla dobře živená a neprošla mučením, jí dával výhodu a rychle se uzdravovala. A nakonec, nakonec její prsty sevřely rudou dýku a se sebezapřením bodala své protivníky do zad. Chtělo se jí zvracet. Zneužívat krvavou metlu, to bylo špatné. Ale nepřátel bylo moc, příliš, a viděla už dva ještěry padnout. Sama sotva stála na nohou a magie... porušila zákon, zase, když zabíjela, vysávala energii z jejích soupeřů. Neplýtvala jí. Věděla, že by si trochu měla schovat na později. Věděla, že ji bude potřebovat. Ale tváří v tvář zuřivým vlkům a lvům to bylo těžké a přistihla se, že mimoděk magií používá, až jí nezbývalo skoro nic, a pak zase porušovala zákon a vysávala z nich energii, což měli temní zakázáno, aby ji zase použila a stále dokola.

Náhle boj skončil, na zemi se válela mrtvá nebo sténající těla, stála jen ona, Daniel a Alexandr, ten vlastně klečel. Ještěr Daniel zuřivě řval a Lilian se třásla, Alexandr klečel na krví nasáklé zemi a plakal nad tělem jednoho z mrtvých ještěrů.

"Musíme jít..." zachraptěla Lilian. Alexandr tiše mumlal cize znějící slova, svíral mrtvé tělo. Ještěr Daniel se vztekle vrhal na přeživší lvy a vlky. Neměla jsem zabíjet, vzpomněla si Lilian najednou, ne moc. A toto byl masakr. Matičko noci... "Musíme jít!" zopakovala Lilian hlasitěji. Neslyšeli ji. Stála tam, uprostřed masakru, a nedokázala se těšit z mrtvých nepřátel, byla prostě jen unavená a chtěla jít spát. Do bezpečí. Aspoň na chvíli...

Sklonila se a hledala ještěry. Tady byl jeden v bezvědomí, rychle jej probrala troškou jedu, tenhle byl zraněný, ale stát mohl, přežili dohromady čtyři. Šest s ještěry Alexandrem a Danielem, to znamená, že tři ztratili a dva nejspíše umírají.

"Je mrtvý," důrazně došla k Alexandrovi. "Je mrtvý, ale ty musíš žít. Pojď," zatahala jej za paži. Zařval a vrhl se na ni. Lilian neměla sílu se bránit, nechala se povalit, už podruhé od stejného muže, a apaticky snášela rány, které na ni dopadaly. Jen minimálně se stáčela, aby ji neublížil příliš. Po době, která se zdála věčností, rány přestaly dopadat a když Lilian otevřela oči, trochu bojácně, stál nad ní ještěr Daniel, vzteklý, unavený, a Alexandr se sbíral ze země nedaleko. Oba byli připravení se prát, a na to nebyl čas.

"Musíme jít..." zopakovala naposledy Lilian. Před očima se jí po ranách Alexandra zatmívalo. Někdo ji zachytil a Lilian zjistila, že nedokáže rovně stát.

"Ano. Musíme jít," odvětil tvrdě ještěr Daniel. "Dokážeš stát?" zeptal se chladně. Ani nečekal na odpověď, se zjevným znechucením ji chtěl vzít do náruče, ale Lilian unaveně odmítla a ukázala na jednoho umírajícího. Tváří ještěra Daniela probleskl šok a ještěřice si uvědomila, že on to nevěděl, nezjistil si, co se jeho lidem stalo, a teď se sám na sebe zlobí. Lilian to pro jednou nezajímalo. Seděla na zemi, modlila se, aby se její tělo rychle uzdravilo, protože musí jít, musí běžet pryč, z této pasti, která se kolem nich čím dál rychleji stahuje.

**

Utíkali, spíše se jen ploužili dále. Ještěřice si v jednu chvíli uvědomila, že ztratila rudou dýku, pak, že je vede špatně, potom, že je vede přímo proti skupině lvů, to málem vběhli do pasti, i ona už byla unavená využíváním magie, kterou měa většinu času jen těsně na dosah, ale nakonec... nějak je nakonec Lilian vyvedla pryč, spíše se štěstím než umem. A vedla je dále a dále, až noc začala blednout a slunce na východě vycházelo. A necítili pach lvů ani vlků. Byli mimo jejich území. 

Klamné, měla tušit, že proklouzli příliš snadno, už se málem začala radovat, když se ozval výstřel a Lilian ucítila bolest. Zasoustředla se na své smysly a šokovaně si uvědomila, že ji magie neposlouchá, už se úplně vyčerpala a ani si nevšimla, že temnotou nezkoumala okolí. Bylo toho moc, příliš. A i když byla kulka jen ze železa, padla do kolen. Cítila, jak se její sotva zahojené svaly nečekanou námahou zase trhají, hrdlem jí stoupala krev. Strom, blesklo ji před očima, a ten mučený v cele.

"Omlouvám se," šeptla Lilian, nebo se aspoň snažila, ale nebyla si jistá, jestli to doopravdy řekla. Další výstřely, a pak křik, ale Lilian se zatmívalo před očima. Omlouvám se. Zase jsem zklamala?

Ucíla ruce, a když se nadechla, v nose ji zašimrala vůně lva. Asi ano, zklamala. Hanbou a bolestí křečovitě stiskla víčka, a když ji silné paže jemně zvedly ze země, upadla do bezvědomí.

**

Daniel se snažil narovnat, ale bylo obtížné udělat jen jeden další krok, takže jen unaven stál a díval se, jak lev zvedá malou ještěřici. Dlouhé černé vlasy padaly k zemi, slepené krví, zapletené špínou. Barva šatů, která už v podzemí Teodorovy vily byla jen stěží znatelná, teď byla neidentifikovatelná. Stejně ty šaty byly úplně zničené. Dírami probleskovala bílá kůže pomalovaná modřinami a podlitinami, krví a špínou. Ještěřice byla těžce zraněná a Danielovi se udělalo špatně, když mu došlo, že nejspíše umře. Za ně. Neochránil ji, tu malou s unavenýma očima. Bojovnici. A nedokáže jí pomoct ani teď. Chtěl se k ní vydat, i přestože byla temná, ale měl ji ten lev, a Daniel si nemohl dovolit další boj. Ne, když mu z devíti lidí zbyli čtyři, a i ti se jen stěží drželi na nohou.

A už vůbec ne potom, co viděl, jak tento muž sám zneškodnil sedm lvů.

Lev byl pokrytý krví, po těle se mu táhla zranění, ale ta se rychle hojila. Svítalo. Trochu to pomáhalo, Daniel byl sluneční ještěr, čerpal ze světla energii, ale slunce pro něj zatím bylo jen slabé. Sledoval muže a věděl, že on je taky sluneční, a on z úsvitu čerpá energie dost.

Lev na něj pohlédl, kupodivu nijak vyzývavě, a Daniel měl pocit, že jej zná.

"Zemřela by pro vás." Pronesl zamyšleně. "A tys s ní zacházel jako se špínou," dodal pobaveně. Pohladil ještěřici po tváři a Daniel se mimoděk napjal, kupodivu ne pro urážku, ale prostě proto, že na jeho ještěřici sahal. Lev se široce zazubil. Pak se sklonil a s pohledem upřeným do Danielových očí ji políbil. Daniel začal cítit vztek, do slabých končetin se mu vrátilo trochu síly, ale než udělal krok, muž se odtáhl a ještěřice dlouze, zajíkavě zalapala po dechu. Daniel překvapeně sledoval, jak se jí do tváří vrací barva a mžourá do nebe. 

Co se to...

Ještěřice zaostřila na lva. "Ty?" šeptla překvapeně. Daniel strnul a přimhouřil oči. Lev se pousmál. Něco jí šeptl. Opatrně ji pak položil na zem, ještěřice zkřivila tvář bolestí, ale nevydala ani hlásku. Ač Daniel nechtěl, musel uznat, že byla silná. Sledoval, jak ji lev naposledy pohladil po tváři a odcházel.

"Dluh ještě není vyrovnaný. Ještě dvě služby, ještěřice. Ale první jsem splatil. Tu trochu energie ber jako, řekněme třeba dárek lapeného muže krásné ženě. Koneckonců, komu bych splácel laskavosti, kdybys mi umřela?" ptal se pobaveně a mizel ve stínech. Daniel jej sledoval odměřeným pohledem, chtěl se rvát, chtěl jej zabít, ale nic z toho si nemohl dovolit. Stočil pohled na ještěřici, která seděla na zemi. Taky hleděla za lvem, na tváři překvapení a zmatek. A byla lehce zardělá, všiml si chadně.

Nakonec se odvrátila a podívala se na něj, rychle však uhnula pohledem. Daniel se zamračil a uvědomil si, že je vzteklý. Zavřel oči a zhluboka se nadechl, donutil se ovládnout. Měl ji zachránit on. Ale měl by být vděčný, že ji zachránil aspoň ten lev, protože on by to nezvádl. To je ono. Nechtěl si připusti, že by ji sám nezachránil. Ale přežije. To je jediné, co se počítá. Když věděl, co ho užírá, dokázal se snadněji ovládnout.

Unaveně se rozhlédl. Zkontroloval, že jsou všichni lvi a vlci mrtví. Tolik smrti, příliš i na šelmy. I pro nejkrvavější cesty Iir seg esrii. Pak došel pro jednoho z umírajících a vzal jej do náruče. Ještěřice se postavila, pohybovala se opatrně, jako by svému tělu nevěřila, ale mohla stát, dokonce i rychle jít. Daniela rozčilovalo, že se po ní stále ohlíží, byla to temná, ale nemohl si pomoct. Byla to submisivní samice. 

Alexandr vzal do náruče druhého zraněného, to zbylo ze spleti plné silných, zdravých ještěrů, a stál, čekal na rozkaz. Daniel potlačil povzdech. Alex měl prázdný obličej a Daniel věděl, že ho ztráta bratra těžce zasáhla. Soucítil s ním, ale nejprve se musí dostat pryč. Úkryt už není daleko. Na chvíli uvažoval, jak velká je pravděpodobnost, že je lev bude sledovat. A nakonec si řekl, že to není důležité. Zabíjí své. A než jej napadne začít zabíjet ještěry, už budou na svém území a ani lvi si nedovolí vtrhnout do rodného domu.

Nebo v to Daniel aspoň doufal.

**

Lilian stála a nemohla uvěřit tomu, že žije a cítí se relativně dobře. Hy, jak jí řekl lev, že ho má oslovovat, ten, kterého zachránila v kobkách, do ní vdechnul trochu své energie. A jelikož veškerou svou energii, která byla podbarvená temnotou, v podstatě vyčerpala, ani jí nebylo špatně ze střetu protichůdných sil. Rozhlédla se, ale s energií chutnající po slunci nedokázala vycítit svůj protějšek. Měla energii na existenci, ale nestačilo to, aby mohla uchopit svou magii.

"Nevadí," šeptla si pro sebe. Pak se otočila k ještěrovi Danielovi. "Nevím kam jít." Dodala jen o trošku hlasitěji. Les byl tichý, ptáci nezpívali, žádné typické zvuky lesního života. Lvi nejspíše číhali, a Hy, kdo ví, co ten dělal. Tři laskavosti, říkal, teď už jen dvě. Temnoto, jak mocný jen musel být? Jak jeho laskavosti využít a nepromarnit? A to si tehdy myslela, že jen blouzní ze zranění. Co s tím udělá?

Byla moc unavená proto, aby vymyslela něco smysluplného. Také měla někde v koutku mysli zákeřnou myšlenku, zda nevypustila do světa něco ještě horšího než lva Teodora. Zvrácenou zrůdu skrytou za maskou, protože Hy vypadal příčetně, natolik, nakolik po dlouhodobém věznění a mučení vypadat mohl.

"Ještěřice?" vytrhl ji ze zamyšlení hlas ještěra Daniela a Lilian na něj pohlédla. Svítily na něj nesmělé paprsky slunce a s každou vteřinou vypadal lépe. Sluneční ještěři. Přátelští. Tak proč má tento tak chladné oči?

"Nedokážu chytit temnotu. I kdybych nebyla dobitá k smrti, i tak by mi se sluncem dělalo problémy temnotu ovládat," odvětila trochu omluvně. Ještěr Daniel na ni zíral. Lilian odolala nutkání se ošít jako malé dítě a ulevilo se jí, když ostře kývl.

"Nevadí. Vím, kam máme jít." Odvětil hlasem bez emocí. Zněl jako pravý ještěr, ale ještěřici to znervóznilo ještě více, protože si zvykla na živost jeho hlasu. Nechával svým hlasem proudit své emoce jako většina slunečních. Ještěři jsou spoutání pravidly, jedním z nich je i dokonalé ovládání, projevovat pocity se odnaučíte už jako mládě. Ale slunečním se to pro jejich potenciál promíjelo. Měli v sobě příliš mnoho života a ohně. Byli srdcem ještěrů, ne vůdci, ale těmi, kdo spleti pojili. Občas slunečním záviděla. "Za mnou." Dodal tiše. Byl pobledlý, strhaný, ale držel se zpříma. Lilian mu radostně předala velení, ale stále tomu tvrdě se kontrolujícímu ještěrovi nevěřila. Stáhla se až na konec. 

Ještěr Daniel je vedl zhruba východně, kroužili stále dokola, až Lilian pochopila, že se blíží k nenápadné budově tam na úbočí hory. Cítila lvy, nejspíše to bylo veřejné sídlo ještěrů, na které se pod trestem smrti vztahovala imunita. Kdo by si dovolil zaútočit na rodný dům jiného druhu šelmy bez svolení rady, nu, skončil by hodně zle. 

Ještěr Daniel je jistě vedl krajinou, znal to tu, a za chvíli odhrnoval tajný vchod. Prozkoumal jej, po chvíli se vrátil a popohnal ostatní dovnitř, ještě se porozhlédl po okolí. Lilian se kousla do rtu a náhle zaváhala. 

Temnota ji lákala, ale byly tu pochyby. Když je ještěr Daniel vedl, měla dost času k přemýšlení a dost času proto, aby přetřídila vše, co se dozvěděla. Toto Shromáždiště bylo zvrácené. Zažila tu za jednu noc tolik špatných věcí, jako jindy za celá léta. Hledala klid, nepřála si tohle. Navíc... chtěla patřit k tak velké spleti ještěrů? Opět? Temný se nenamáhal za ni postavit, dokud neprojevila, že je jedová a temná, že nosí velmi vzácný dar. Temné ještěřice byly vzácné a chráněné, nejen proto, že byly vzorem pro svůj druh, ale také dokázaly přežít více porodů než obyčejné samice. Jistým způsobem to Lilian uklidňovalo, protože věděla, že kdyby zůstala, měla by pro Temného nějakou cenu. Ale bylo to příliš nejisté. Tak málo šelem dnes následovalo staré cesty.

A ten mladý vůdce, ten ji nenáviděl, i když mu přirozenost kázala ji chránit. Skrýval to, ale cítila to z každého jeho gesta. Byl rozpolcený mezi přirozenou touhou dominantního pečovat, také vděčností, protože je zachránila, a nějakým osobním pocitem, který ho od ní odpuzoval. Možná to bylo prostě faktem, že byl sluneční ještěr, ale Lilian si to nemyslela.

Tolik problémů. Rok volného honu se náhle nezdál tak špatný. Lilian byla temný a jedový ještěr. A kdyby se dostala do hodně hlubokého lesa, dokázala by se skrývat. O tom nepochybovala.

Zaváhala, zhoupla se na špičkách. Pak potřásla hlavou. Nechtěla to. Nechtěla spleť za cenu, která se na tomto Shromáždišti mohla ukázat až příliš velká.  Vešla do vchodu a udělala pár kroků, jen aby zanechala v chodbě pach a pak se rychle schovala.

Počkala, dokud v temnotě nezmizel i obezřetný ještěr Daniel. Pak se otočila a odcházela. Neměla tam co dělat. Nedělala si iluze, že by to snad změnil fakt, že je zachránila. Jejich pravý vůdce, temný ještěr, je nechal napospas lvům. To jejich postoj k temným jistě nijak nezlepšilo. Temný ctil staré cesty. Ale mladí, mladí nejspíše zastávali názor, že jediný dobrý temný je mrtvý temný.

Lilian mizela v nastávajícím ránu a bylo jí smutno. Nepatří nikam. A teď na ni čeká rok honu, protože nepřistoupila ke spleti, jak se zavázala při vstupu na nové teritorium, při vstupu do tohoto města. Rok honů. A pak svoboda, ale hořká, protože budu nakonec masem pro úplně všechny.

Prales, napadlo ji s lítostí, chci tam zpět. Kdo měl právo vzít mě odtamtud? Kdo měl právo mě vzít pryč? Ach Itzcóatle.

Nakrmila jsem srdce, uvědomila si Lilian. Proto bude těžké se skrývat před těmi, kteří budou pověřeni mým lovem, ale nebude to nemožné. Budu muset sehnat mapu, potom si najít nějakého člověka a nechat si vysvětlit, jak se tam dostat. A jak doba pokročila. Rozvoj poslední dobou utíkal strašně rychle vpřed a bez lidí byly šelmy tak staré jako ona jednoduše ztracené. S každým krokem Lilian promýšlela další a další problémy, soustředila se na to, jak přežije příští léta. Stačí přežít prvních deset let. Po deseti letech bude mít svou pověst a bude chráněná, aspoň z části. Tak.

Lilian vklouzla do lesa a neohlížela se.

Na nohou ji držela energie Hye. Škoda, že si na to nevzpomněla, když se odvracela od cesty k bezpečí.

7.kapitola | 9. kapitola