DKS: 7. kapitola

17. září 2013 | 02.38 |

7. Kapitola - Zlé věci

Západně od Stopy

Lilian vešla do místnosti, kde cítila nejvíce ještěrů, tiše, a když viděla klece a v nich se choulící muže, do očí jí vhrkly slzy vděčnosti. Choulili se jako zvířata, ale nikde neviděla otevřená břicha. Matičko noci, děkuji.

Z ramen jí spadla obrovská tíha. Doteď si neuvědomila, jak se bála toho, co najde. Ale teď, když je viděla, uklidňovala se. Znovu začínala myslet. Znovu začínala být sama sebou. Což s sebou neslo problémy, protože oni byli dominantní, i když zmučení ještěři, a ona byla podřízená samice. Jakmile na ni pohlédli první, znervózněla. Přesto statečně došla k první kleci. Podívala se na zámek a rozhlédla se po klíčích. Hloupě visely na háčku. Když je brala, uvažovala, jak moc sebejistý sebou museli lvi být, když je tu nechali. Byli si jistý, že nikdo pro ještěry nepřijde. Proč?

Lilian odemkla prvně klece, ve kterých nebyli spoutaní ještěři.

"Pojďte bratři, utečeme. Musíme rychle. Lev Teodor už jde." Syčela. Nejprve se nehýbali a Lilian cítila jejich děs. Sevřelo se jí z toho srdce. Lvi je museli týrat, týrat způsobem, jaký si nechtěla představit, když se báli vyjít na svobodu. Znovu pocítila spalující nenávist. Až uvidím temného ještěra, budu prosit, budu žádat, budu i nařizovat, ale budu chtít hlavu lva Teodora, nebo sama zemřu.

Já, submisivní ještěřice.

Prastaří, pomozte nám.

Lilian byla vděčná, že různé rasy se mezi sebou nemohou křížit. Kouzlo, které je mělo ochránit před zrůdami. Protože krásné slabé rasy byly tak často tyranizovány silnějšími. Lvi vždy milovali gazely. Jen z myšlenky na to, co by z toho mohlo vzejít, jí bylo zle.

Ale její bratři se nehýbali.

Frustrovaně si povzdychla a nechala rozprostřít svou submisivitu, otírala ji o smysly ještěrů a dráždila je, až se nakonec jeden pohnul. Přišel k ní a očichal jí krk. Přikrčila se. Tiše zasyčel, ale klíče jí vzal z ruky jemně. A rychle začal odemykat klece. Nevadilo jí to. Vlastně, v tu chvíli by to nepřiznala ani sama sobě, ale ulevilo se jí.

Osvobozený ještěr pobídl i ostatní a ti se rychle plazili ven. Lilian začala opouštět sebejistota, s narůstajícím počtem mužů kolem ní se začala cítit čím dál... vyděšeněji. Mrkala a obezřetně sledovala své okolí, stáhla se do kouta. Hořce se sama sobě vysmála. Tak dlouho hledala samce svého druhu, a když je našla, bála se jich. Ale příliš často jí samci ubližovali. Tak často, že teď nevěřila už ani svým. Itzcóatl byl první a poslední muž, který se k ní choval jako k rovné. Nebo aspoň hezky. A to bylo tak dávno...

Někteří ještěři se nezatěžovali s klíči a rovnou rvali pouta, a k jejímu překvapení se to jednomu i podařilo. Obzvlášť ji zaujal ještěr, který měl silná pouta a zmítal se. A sledoval ji. I když se schovala do stínů. Cítil její submisivitu a Lilian z něj cítila dominanci. Byl nejstarší ze všech přítomných ještěrů. Nebo tak aspoň vypadal, zhruba tak na čtyřicet. Zachytil její pohled a gestem si ji přivolal k sobě. Zaváhala, ale nakonec šla.

"Ještěřice, jsou tu další tři mocní, kteří museli být odděleni od ostatních. Najděte je." Sykl. Strnula, zamračila se, pak ale kývla. Kousla se do rtu, ale potom sebrala odvahu a oslovila dva neškodně vypadající muže, kteří se krčili v rohu místnosti a sledovali, jak ostatní ještěři pijí vodu, pomáhají se navzájem ošetřovat nebo se zbavují pout. Nesměle je požádala o pomoc, a i když si ji přeměřovali podezíravě, vyštěknutý rozkaz od spoutaného, který ji o pomoc řekl, je přesvědčil. Opatrně ji následovali na chodbu. Muži se krčili, báli se každého stínu. Ani jeden z nich nebyl temný. Ale nebylo se čemu divit. Temní se topí už při narození. A rodí se jich ta málo...

Lilian se na druhou stranu v opuštěné chodbě cítila volněji. A ve stínech skoro spokojeně.

První místnost, poslala tam jednoho. Šel neochotně, nechtěl poslouchat submisivní, ale na boj byl příliš vyčerpaný. Nebo si to aspoň Lilian namlouvala. Další a šel druhý. Doufala, že si s tím poradí. Nakonec došla k začarovaným místnostem a žaludek se jí zkroutil. Přesto nezaváhala, snad aby z toho nemohla vycouvat, a prudce otevřela. Stráž v místnosti poslala Lilian spát dříve, než si vůbec uvědomili její přítomnost. Ale když vzhlédla k vězni, byl tam nějaký opeřenec. Mimoděk nasála pachy v místnosti a tvrdě potlačila nevolnost, musela dýchat ústy. Puch byl nejhorší ze všech cel, které zatím navštívila. Moč, výkaly, zvratky a krev, hodně krve, a taky těžký odér spáleniny a beznaděje. Pak ale zachytila peří, peří a moc... rozeznala pach sovy. Strnula a zalapala po dechu. Mučená šelma netečně zasténala a snažila se zvednout hlavu, upřela na ni zpoza mastných špinavých vlasů vodnaté oči, krvavé... Ještěřice uhnula pohledem dříve, než se šelmě do očí vkradlo vědomí. Zhluboka dýchala, třásla se, stála neschopna pohybu. Opřela se o špinavou zeď, aby nespadla. Sáhli na Isoum, Moudrého.

Lev Teodor musel být šílený.

Lilian zaváhala a udělala tu chybu, že se s ptákem setkala pohledem. Viděla, co udělali lvu. Otočila se, hmatala po stěně, až našla klíče. Byla to Isoum, sova. Pro šelmy jedna z nedotknutelných. Hodila klíče do klece. Na víc neměla čas. Tohle se opakovalo v dalších začarovaných celách, všude mocné šelmy, a ještěřice začínala být nervózní, protože nebyla schopná vycítit posledního ještěra. Ne proto, že by její schopnosti slábly, ale proto, že ve vzduchu bylo příliš mnoho smrti a temnota se cukala. Lilian se neodvažovala ji držet déle a ztlumila její využívání na minimum. Ale temnota byla její součástí, a když si uzavřela přístup k této moci, ztlumila i ostatní. Příliš dlouho nevyužívala vůbec žádné schopnosti, ty se tak provázaly a ona momentálně nebyla schopná je rozlišit.

Nakonec dorazila k mučírně, kterou hledala. Už zdálky se odtamtud táhl pach krve a Lilian sledovala dveře nenávistným pohledem. Nechtěla vidět, co je uvnitř. Toužila utéct.

 Vešla a děsila se toho, co najde. První, čeho si všimla, bylo, že tu chyběl strážce. A pak ucítila silnou auru šelmy, podmanivou známou stopu síly. Ještěr, vůdce.

Jakmile se dveře otevřely, ještěr uvnitř na Lilian upřel ostrý pohled. Byl připoutaný v kleci tak, že nemohl pohodlně ani sedět, ani ležet. Věděla, že zdaleka není zlomený. A přesto při pohledu na něj zůstala paralyzovaná stát. Byl tak zraněný, některé rány ještě krvácely a některé vypadaly, že se hojí týdny. Žádná nehnisala, stále ještě byl při síle, i když byl vyhublý. Nebylo to zdaleka tak strašné, jako s prvním lvem, ale toto bylo nějak brutálnější. A byl to ještěr, byl to jeden z jejích bratrů. Takové násilí, takové násilí nebylo přirozené, takové násilí pocházelo od lidí. A šelmy nejsou lidé. Mnozí si myslí, že být šelmou znamená být zvířetem. Není to pravda. Šelmy měly mnohem složitější vzorce chování, a mnohem definitivnější tresty při porušování pravidel. Ale měly pravidla, přísná pravidla, měly své Iir seg esrii, Prvotní cesty. Tak jak jsme mohli něco takového dovolit? ptala se sama sebe zoufale.

"Co tu děláš? Baví se tím Teodor?" zasyčel zraněný nenávistně. V hlase neměl po bolesti ani stopy. Lilian se přikrčila, přestože byl ještěr zraněný, dokázal ovládat auru svého zvířete a poslat ji na ni. Zatím jen zastrašit, štípnout, ne doopravdy ublížit. Ale i když byl útok kontrolovaný, což vypovídalo o pevné vůli, byl slabý, a přestože byla ještěřice vyděšená jeho vztekem, probralo ji to. Rychle se rozhlédla po místnosti a našla klíče.

"Jdu ti pomoct," hlesla takřka neslyšně. Ještěr si pohrdavě odfrkl, ihned na to přidušeně zasténal. Když se k němu přiblížila, ohnal se po ní, i když byl tak spoutaný a zraněný, že to nemělo být možné. Uskočila a křečovitě svírala klíče. Tohle bylo směšné. On byl zraněný a spoutaný, ona mu mohla pomoct, a stejně se bála k němu přiblížit. Nepomáhala jí ani aura cely. V místnosti bylo něco, co potlačovalo přirozenost šelmy. I pro ni, při plné síle, bylo těžké dosáhnout na temnotu. Zavřela oči a zhluboka dýchala. Ovládej se. Dokázala ses ovládat roky na Shromáždištích tak ovládni instinkty i tady.

Otevřela oči a odhodlaně udělala krok vpřed. Vyhýbala se pohledu na tělo ještěra i pohledu do jeho očí, protože nemohla znovu vidět to svinstvo. A nedokázala mu čelit pohledem. Odemkla první okovy, pak další. Ještěr poslušně čekal, dokud neodemkla poslední, a pak ji náhle popadnul za krk a praštil s ní o zem. Lilian se už automaticky stočila tak, aby jí nevyrazil dech, a poplašeně vypískla. Napjala se, čekala, co se bude dít dále.

Pohled v očích ještěra se jí nelíbil. Příliš mnoho zuřivosti. Rychle se ponořila do své odevzdanosti, obalila se jí jako ochranným štítem, protože ještěr byl dominantní a tento neměl vnímání nijak pokřivené.

"Co si Teodor nachystal?" zasyčel jí zblízka do tváře. Strnula a přestala dýchat. Čekala. A dočkala se.

Ještěr zaváhal a naklonil se k ní, očichal ji. Laskala ho svou podřazeností, zoufale doufala, že to zafunguje. Zhluboka se nadechoval a náhle jeho napětí zmizelo, místo toho se na ni položil. Byl uvolněný, aspoň dle okolností. Stále cítila napětí v jeho svalech, měl bolesti. A pozoroval ji, v očích takřka zhnusení. A obezřetnost. Tohle bylo vše, co dostane. Zhluboka se nadechla a odvážila se začít šeptat:

"Prosím, lev Teodor se za chvíli vrátí a já musím odvést ostatní pryč. Jde vás, nás zabít."

"Proč?" sykl ještěr a tělo se mu napjalo. Lilian nechtěla, aby byl strnulý. Muselo mu to ubližovat.

"Temný ještěr se za mě na shromáždění postavil, a pak prohlásil všechny ještěry za své. Bylo přijímání volného masa," dodala rychle vysvětlení.

"Proč?" sykl zraněný ostře a sevřel jí hrdlo pevněji. Zachrčela. Tyhle momenty nenáviděla. Věděla, že má sílu ho zabít. Ale nedokázala vzdorovat jeho dominanci. Itzcóatl ji to naučil. A byla mu za to svým způsobem vděčná. Měla to vepsané v duši. Tak strašně to nenáviděla. Ale bylo to její součástí. Tou, která nedovolila, aby se i po desetiletích zbláznila jako většina jejího druhu.

"Nevím! Prosím, pojďme, musíme si pospíšit!" zaškemrala Lilian. Schoulila se, přestala ovládat svůj strach a povolila vodítko panice. Uchýlila se k špinavým trikům, ale docházel jim čas. Ještěr ji sledoval. Pak zlobně zasyčel, ale zvedl se. Klečel a ostře ji sledoval, dokud se nejistě neposadila. Postavil se současně s ní. Vzal ze stolu nůž, nůž zašpiněný krví, nejspíše jeho, a rychle vyběhl ven. Ihned ho následovala.

"Kudy?" otočil se k Lilian na chodbě, když došli k ostatním. Ještěr byl dobrý vůdce, pozorně je sledoval, odhadoval, hledal zranění a trnul vztekem. Lilian chtěla ukázat ke schodišti, ale zarazila se a zamračila. Když se soustředila, donesla jí temnota pohyb ve stínech. Aspoň tohle ji dovolila.

U hlavního východu už lvi byli. A cítila i lva Teodora. Zoufale se kousla do rtu a zavřela oči, koncentrovala to jiné v ní, snažila se oddělit temnotu od prostého vnímání ještěra... smysly putovaly, hledala, hledala... a našla. Prudce otevřela oči a prohlédla si všechny její druhy. Všichni byli vyhublí, nebude problém se tím protáhnout. A všichni ji sledovali, i ten, kterého musel jeho bratr podpírat, jak si náhle uvědomila. Lilian se přikrčila. Neměla ráda, když ji sledovalo tolik mužů. Znamenalo to problémy. Ale lvi spěchali, nejspíše zachytili Lilianin pach, který v rozrušení nedokázala skrýt, na její útlocitné instinkty nebyl čas.

"Kudy?" zasyčel ostře ten, kterého osvobodila jako posledního. I on už musel lvy slyšet. Trhla sebou a beze slova se rozběhla opačným směrem. Dávala si pozor, aby se žádného samce nedotkla, když kolem nich procházela. Vedla je ke kanalizaci. Když došla k první mříži, nejistě se podívala na vůdce, protože toho, kterého osvobodila, se beze sporu za vůdce považovat dalo.

Tiše se kolem ní protáhl a mříž vytrhl. Udělalo to hluk a Lilian sebou trhla, poslouchala, zda to lvi zaslechli. Ale žádný řev, ani dusot. A temnota mlčela. Darovala jí dnes krev. Nejspíše by ji upozornila.

Vklouzla do otvoru po mříži a přihrbená utíkala dále. Každou chvíli se ohlížela, zda ji ostatní následují. Kupodivu ano, i když byli někteří zranění, i když byli zesláblí. Dva, kteří byli oddělení v magických celách, na tom byli nejhůře. Daniel, jak zaslechla tiše jméno vůdce, na tom byl paradoxně nejlépe. Jakmile se dostal z magické cely, která tlumila jeho regenerační schopnosti i potenciály, začal se rychle uzdravovat. Lilian uvažovala, zda to způsobila krvavá metla, slitina stříbra, nebeského kovu a krve šelem, která tlumila jeho schopnosti. Byla to jediná věc, o které Lilian věděla, že ruší magii jejího druhu.

Ještěřici v mysli krátce bleskla vzpomínka, dlouhá vlnitá čepel dopadající na holou hruď muže, krvavě rudá i bez krve, a pak tak ledově chladná, když čepel zoufale vytahovala. Potřásla hlavou.

Soustřeď se. Nakázala si tiše. Soustřeď se.

**

Chvíli jí trvalo, než identifikovala zlý pocit, který ji pronásledoval. Byla čím dál nervóznější, měla pocit, že ji někdo loví, bála se lvů. Na její podrážděnost reagovali i ještěři a Daniel ji neutrálním hlasem poslal trochu napřed. Ráda splnila.

Pomalu se vzdalovala a až po chvíli si uvědomila, že se jeden ještěr dere dopředu. Lilian uvažovala proč.

Došlo ji to u páté křižovatky. Chtěl být u ní. Upíral na ni ten pohled, cítil povolnost, dostupnou samici. Byli v zoufalé situaci, závisely na ní životy několika ještěrů, a přesto ji dokázal vystresovat pohled samce, který ji chtěl povalit na záda. To byl ten zlý pocit.

Instinkty byly někdy svině.

Nevědomky, ale pohled v zádech Lilian nutil utíkat rychleji. A jeho to nutilo ji rychleji následovat. Možná by se ovládl, možná by své zvíře zkrotil. Ale Lilian zpanikařila a to přehouplo ještěra přes hranu. Mohla si za to sama. V duchu si za to nadávala, ale už bylo pozdě. Po pár dalších metrech si uvědomila, že už ji ještěr nenásleduje, ale stíhá, a dalo jí dost přesvědčování nevzít nohy na ramena, neutéct a nenechat ještěry ať se o sebe postarají sami. Tak toužila po spleti, ale byla tak dlouho sama, že zapomněla, jak se v takové spleti chovat.

Vylezla z tunelu a rozhlédla se po nějaké kruhovité výduti, snad čističce. Prudce se otočila k takřka neviditelně zástěně a zoufale do spáry mezi ní a zdí zasunula nehty. Ani nepočkala na vůdce a zapřela se. Bylo to pevně zakotvené, i pro šelmu obtížné, a Lilian měla nehty stvořené pro trávení, ne boj. Přesto jí panika dodala sílu a Lilian mřížku vytrhla, odhodila za sebe a chtěl zmizet uvnitř. Na poslední chvíli ji někdo popadl za kotník. Tiše vřískla, zoufale zaryla nehty do kamenné země, ale samec ji k sobě strhl dříve, než mohla zarýt prsty dostatečně hluboko. Než se stihla vzpamatovat, už na ní ležel ještěr, který ji stíhal, zkušeně ji znehybnil a upíral na ni hladový pohled. Musel být tak dlouho sám, hladový, zraněný a samozřejmě neuspokojený. Muselo v něm být tolik potlačované agrese a nenávisti, spoutaný bezmocný dominant, který sledoval, jak ubližují jeho podřízeným. Není moc horších věcí, aspoň mezi šelmami. Teď mu krví putoval adrenalin a chtěl si užít, i kdyby to znamenalo zabít jejich průvodkyni. To mu četla v očích. Jeho zvíře ho úplně pohltilo a nezůstalo v něm nic racionálního. Další problém s dominanty. Mají ke svým zvířatům až příliš blízko.

Lilian zoufale zasyčela: "Jsem jedový ještěr, nech mě!"

Zaváhal, ale pak se sklonil a skousl kousek kůže na jejím krku. Znehybněla.

"Voníš tak krásně..." zamručel nazpět omámeně. Byl to ten, který ji poslal pro ostatní tři.

"Prosím, nemáme čas, nechci ti ublížit..." škemrala. Bála se. A ve skutečnosti si ani nebyla jistá, zda bych proti němu jed použít dokázala. Nechtěl jí ublížit. Jen si vzít její tělo. A jako dominantnější měl právo vzít si něco na oplátku, pokud měl v úmyslu ji pak chránit.

"Máme času dost..." zasyčel a Lilian si uvědomila, že ostatní slyší jen slabě. Musela začít utíkat opravdu rychle, když je nechali tak daleko.

"Prosím, prosím, nedělej to..." šeptala, ale spíše rezignovaně. "Nemůžeme..."

"Tiše, tiše." Hladil ji po tváři a pak Lilian políbil. Poraženě zavřela oči. Ještěr jí vklouzl rukou na stehno a Lilian odolala nutkání sebou ošít. Čím rychleji to bude za nimi, tím...

"Dost!" zasyčel hlas a ještěřice prudce otevřela oči. Tíha ještěra, zmizela a Lilian viděla, jak vůdce Daniel stojí a drží druhého pod krkem, oči plné vzteku.

Cítil můj strach, došlo jí, musel jej ucítit už v polovině cesty a spěchal mi pomoct. Překvapeně si jej prohlédla, protože toto pro ni ještě nikdo neudělal. Ale pak se sebrala.

"Prosím, nechte toho, musíme si pospíšit. Lvi se nedokáží plazit stísněnými prostory tak rychle, jako my, ale znají to tu, mohou vědět, kam to vede. Musíme být co nejdále, až zjistí, kam vás vedu!" pronášela tiše a pokorně.

"Líbilo se ti to? Chtěla jsi to?" zasyčel na ni agresivně vůdce a Lilian se přikrčila. Boje mezi samci o dominanci, to poslední, co zrovna potřebovala. Hloupí muži, napadlo ji zle. Jistě, bylo to potřeba, hierarchie být musela, ale mohli se snad ovládat, když byli v situaci, jako byla tato. Cítila podrážděnost a doufala, že to samci nezachytili. Kdo ví, jestli by se pak neobrátili proti ní. Jistě, Lilian si uvědomovala, že ona sama to se sebeovládáním dneska nijak nevyhrála, ale samci byli... samci. A ještěr Daniel byl snad vůdce, ne? Ti by měli být klidní, vzorem ještěrů, bez emocí...

"Ne. Ne..." šeptla smířlivě. Vůdce se trochu uvolnil a naposledy varovně zasyčel na muže, kterého svíral, než jej pustil na zem. Ten se přikrčil a vyhýbal se Danielovi i Lilian pohledem. Nebylo to ještěří chování a Lilian zase v duchu zuřila, když jsem si uvědomila, že se naučil zvyky lvů tak silně, až je mimoděk užíval i mezi ještěry. Na druhou stranu byla ale zmateně potěšená. Ještěr dominantnější než ona se jí vyhýbal pohledem, protože se jí vůdce Daniel zastal. Hodně to pro ni znamenalo.

Vztek, strach, nejistá radost. Pro ještěřici, která byla zvyklá emoce železně ovládat a potlačovat, byla tato situace matoucí a trochu děsivá. Tak udělala, co uměla nejlépe - začala se soustředit na Iir seg esrii, která popisovala zákony šelem a která byla také jakýmsi návodem pro nováčky. Prvotní cesty se cestami nenazývaly bezdůvodně, byl to způsob života, byl to protokol. Bylo to srdce morálky šelem. V duchu probírala slovo za slovem, řádek za řádkem, znala Iir seg esrii tak dobře, že by jej mohla citovat znak za znakem a jednoduše ilustrovat. Potěšilo ji, když ucítila, jak se uklidňuje.

"To jsi vytrhla ty?" zeptal se vůdce překvapeně, když se podíval na větrací šachtu. Pak uviděl její nehty, jeden si strhla a krvácel. Tiše zasyčel, znovu se vztekle podíval na toho, který Lilian stíhal, ale zaťal pěsti a odvrátil se. Zhluboka dýchal a nemluvil, dokud nedorazili ostatní. Pak Lilian pobídl, ať pokračuje. Mrštně vklouzla dovnitř, ráda, že se může vyhnout zkoumavý pohledům ostatních.

Když ji teď ještěr nepronásledoval, mohla se zase soustředit. Rozprostřela své smysly a nic zatím nenašla. Lvi byli ještě stále v kobkách, hledali, kudy se vězni dostali pryč. Lilian si dovolila ponořit se do temnoty natolik, že se k ní nesly i ozvěny hlasů. Někteří lovili uprchlé vězně, kterým Lilian hodila klíč. Někteří lovili konkrétně je. Říkali, že už utekli, jiní zachytili její pach, ale ztrácel se ve stoce, kde byl první neuvěřitelně úzký otvor, kterým se protáhli.

Ještěří a vlastně těla plazů všeobecně nebyla stejná jako ostatních šelem, dokonce i při částečné proměně jejich kosti získávaly neuvěřitelnou pružnost a některé dokonce i chyběly. Šelmy plazů se proto protáhly neuvěřitelnými otvory. Stejné tak to bylo i s natahováním, čtvercové kosti a tak. Dalším důsledkem toho bylo, že byly exotičtí. Byly krásní způsobem, který uchvacoval lidi a fascinoval šelmy. Měli v sobě něco hypnotického a chladného, co přitahovalo a v hodně šelmách probouzelo touhu vlastnit je. Nedivila se, že z nich lev Teodor udělal děvky.

Ještěři nebyli jediní, kteří se od většiny šelem lišili. Opeřenci také byli jiní. Kočky taky, i když méně. A bez koček, která byla plodným druhem, jich byla v poměru k ostatním drtivá menšina.

Plazili se dlouho. Ale konečně se dostali na místo, kam je Lilian vedla. Před ještěry byla poslední mříž a za ní svoboda.

Lilian se zamyslela, pak zpevnila tělo a nárazem ramene mříž zpola vyrazila. Potom už stačilo párkrát kopnout a překážka letěla dolů do řeky. Nečekala na pomoc ostatních z části proto, že by se ještěr musel protáhnout velmi blízko kolem ní a taky proto, že vůdce byl vzadu a ostatní ještěři byli tak zesláblí, že na tom byla se silou skoro stejně jako oni.

Na chvilku se pousmála, protože byli ve větrací šachtě, a proto se musel jejich pach roznést po celém sídle. Lvi z toho museli šílet. Jistě, velmi rychle jim určitě dojde, proč to tak je, ale to už bude pozdě. Popřála lvům to nejhorší z temnoty, zkroutila se a odrazila. Letěla, bylo to slabších osm metrů, proťala hladinu řeky a potopila se. Ledová voda, na léto byl chladný večer, byl lehký šok, ale Lilian se rychle vzpamatovala. Zorientovala se, kde bylo dno a kde hladina, udělala pár temp a vyplavala o kus dále. Ihned rozprostřela smysly.

Lvi byli všude okolo, také na bezpečném břehu řeky, ale nikde blízko. Plavala a mířila k nebezpečnému břehu řeky, tomu, na kterém stálo sídlo. Doufala, že to čekat nebudou. Za Lilian se ozývalo šplouchání a to se nakonec přeměnilo v hlasité plácání, když všech devět ještěrů skočilo do řeky. Znepokojeně se otočila. Dělali moc velký hluk. Vůdce její pohled postřehl a něco zasyčel. Ještěři okamžitě změnili své pohyby, teď protínali vodu tiše, jako predátoři, kterými také byli. Její druh se vody obecně nebál, stejně ji překvapilo, jak odhodlaně ji následovali. Buď jí tak věřili, nebo byli tak zoufalí. Hádala by to druhé.

Vyškrábala se na břeh a tiše zasyčela, protože ji rameno vyražením mříže a taky plaváním pobolívalo. Přesto opět rozprostřela smysly, pomalu ji to začínalo unavovat, a hledala cestu.

Lvi byli všude, hledali svou kořist a překvapilo ji i to, jak moc se báli. Lev Teodor musel být krutý alfa. Lilian se zarazila a pak se začala tiše, trochu hystericky pochechtávat. Vzpomněla si na hrůzy dole ve sklepě. Krutý? Ten muž byl šílený. Po zádech jí přejel mráz, když si představila, co by se jí stalo, kdyby mu dostala do rukou. Někdo se lehce dotkl jejího ramene, a když vzhlédla, uviděla ještěra Daniela. Starostlivě se na ni díval. Lilian se schoulila a odvrátila.

Unaveně vedla ještěry bezpečnými cestami, vedla je pryč z území lvů. Musela je vést do lesa a to ji na okamžik připomnělo prastaré, opravdové ještěry, a bylo jí smutno a cítila žal. Ta léta v pralese byla tím nejlepším, co ji kdy potkalo.

Ještěři byli přirozeně mrštní, ale tito byli městští a Lilian docela podráždilo, jaký hluk dělali. Prastaří byli tichá, nepostřehnutelná smrt. Věděla, že jsou zranění a unavení, že si její bratři museli projít peklem, ale byla tak unavená a z využívání schopností jí začínalo být špatně. Noc navíc ustupovala a to ji znervózňovalo.

**

Strnula.

"Pane..." šeptla a obrátila se k Danielovi. Hned byl u ní. Nejspíše jí špatné zprávy vyčetl z obličeje, protože zaťal zuby a tvrdě se rozhlédl po ještěrech.

"Jak daleko?"

"Já..." Lilian zaváhala. "Je to jenom jeden," broukla pak nejistě. Daniel si ji zkoumavě prohlédl. A pak se ozval tichý, osamělý potlesk.

"Takže naše malá subminka je taková skvělá vyzvědačka," ozval se posměšný hlas a Lilian poznala lva Teodora. Prudce se obrátila. Stál deset metrů od nich, líně se opíral o strom. Daniel vykročil před ni, vlastně před svou spleť, protože byla v čele. Lilian uvažovala, zda si všiml, jak se většina ještěrů, vlastně všichni, při zvuku Teodorova hlasu schoulili. I ona sama se bála. Viděla vůdce Daniela, viděla týraného lva. Nechtěla tak skončit.

"Ani netušíš, jak dlouho jsem toužil dostat tě do spárů, bez tvých koček," sykl Daniel a Lilian se zachvěla. Lev Teodor pobaveně nadzdvihl obočí, ale nijak to nekomentoval.

"Ještěřice, vezmi ostatní a běžte. Vy ji poslouchejte. Najdu vás," sykl pak vůdce jejich jazykem. Lilian zaváhala, ale nekompromisní rozkaz ji nutil poslechnout. Beze slova se vydala na cestu, obloukem obešla lva Teodora a ostatní ji váhavě následovali. Ještěr Daniel se celou dobu stavěl mezi ni a vůdce Shromáždiště. Lev to sledoval s pobavením.

"Udělám si z tvé kůže rohožku," zavrněl vůdce Teodor a olízl si rty. Oči mu zářily. Lilian se rozběhla a cítila, jak uvnitř chladne. Nejen povrchový klid, kdy se rouhavě schovala v protokolu Iir seg esrii, ale oproštění od emocí, pravá vyrovnanost ještěra. Nitro se uzavíralo, jako ostatně vždy, když se konečně přestaly její instinkty zajímat o hloupé hierarchické tanečky a začalo uvažovat o holém přežití. Přestože byli všichni unavení, štvala je rychle pryč, co nejdále od lva Teodora. Protože věděla, prostě věděla, že ještěr Daniel byl příliš slabý, aby se lvem bojoval. A on to věděl taky. Hrál jen o čas. A oni toho beze zbytku využijí, budou mít velký náskok a přežijí aspoň někteří.

Ještěři na ni syčeli, bouřili se, ale zatím je svazoval rozkaz vůdce Daniela. Někteří byli prostě unavení, někteří se ale chtěli vrátit. Lilian zaťala zuby, uvnitř se zatvrzovala více a více. Běžela, o život. A cítila, jak noc ustupuje.

6.kapitola | 8. kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: DKS: 7. kapitola happy :) 17. 09. 2013 - 22:49
RE(2x): DKS: 7. kapitola moira 18. 09. 2013 - 00:06
RE: DKS: 7. kapitola happy :) 02. 10. 2013 - 20:01
RE(2x): DKS: 7. kapitola moira 08. 10. 2013 - 01:33