Moira | DKS: 6. kapitola

6. kapitola - Stíny a stíny

Západně od Stopy

Lilian byla temný ještěr. Stíny byly jejím domovem. Běžela nocí, užívala si pocit větru ve tváři, vlajícího oblečení a vlasů... Ale měla úkol. Proplétala se stíny a spěchala, protože věděla, že první, kam lev Teodor půjde, budou kobky a tam její druhy zmasakruje. Musí být slabí, když se nechali zajmout jinou rasou.

Ještěr by měl raději zemřít, než se nechat chytit.

Lilian se obalila stíny, splynula s nocí tak dokonale, že ani ona sama neviděla vlastní tělo. Cítila příjemný šimravý pocit. Byla doma.

A byla taky na hranicích pozemků lva Teodora. Plynulým pohybem se dostala za prvního strážného a vtáhla ho do svého objetí. Začal ječet, ale jeho slova pohltila temnota a Lilian se usmívala. Myslela si, že dnes nikoho nezabije, ale noc jí přála. Donutila lva pokleknout, využila tak velkou sílu, že mu zlomila nohy a muž křičel. Rozmáchl se a ještěřice se hravě vyhnula, protože lev panikařil a panikařící soupeř byl vždy jednoduše předvídatelný.

"Co jsi? Co jsi?!" řval muž. Byli v temnotě, Lilian jej neviděla ani necítila obyčejnými smysly, ale dokázala jej vnímat způsobem, jakým cítila temnotu. Byl urostlý, nepříliš dominantní, jinak by v den oslav nestál na stráži. Lilian nemohla vidět, jak vypadá, zda byl krásný, nebo ošklivý, nevěděla, zda je hloupý, nebo chytrý. Ale temnota mu nahlédla do srdce, do duše, a poznala, že není hoden toho, aby dále žil. Není dost silný, aby Lilian čelil, a proto temnota jeho život pohltí. Jako obyčejně. Lilian s tím byla smířená. Jen málokdy temnota usoudila, že je kořist dost silná, aby mu splnila jeho přání a nechala jej bojovat s Lilian. Jen málokdy.

Lilian uměla vyvolat temnotu. Opravdovou temnotu, všepohlcující, prastarou. Tohle byl jeden z důvodů, proč se mláďata potenciálem pro temnotu zabíjela už v kolébkách. Síla, kterou později disponovali, byla děsivá. Děsivá i pro Lilian samotnou, ale tak opojná.

Muž utichal a Lilian si uvědomila, že už je téměř mrtvý. Prsty ji trnuly, chtěla jej zabít, tak moc... ale příkaz jejího protějšku byl nezabíjet.

Nevěděla, jak to dokázala, bylo to tak dlouho, co temnotu nepovolala a ona se chtěla nasytit krve... ale vyšla z nejhlubší temnoty zpět na dosah světla. Ke svému velkému překvapení. Nikdy by o sobě netvrdila, že má tak silnou vůli. Lhala by. Její kořist se zjevila na zemi za Lilian, muž mělce dýchal a ležel, nehybně. Stíny se kolem něj kroutily. Lilian vycenila zuby, ale pak se zamyslela. Ještěr jen nechtěl, aby Teodor měl zbraň. A mrtvoly jeho koček by byly velkým neštěstím. Když se ale jedno dvě těla ztratí...

Chvíli nad tím uvažovala, a pak se jemně usmála. Nechala padnout zábrany a temnota skočila po bezbranné kočce jako hladová šelma. Zmizel.

Další dva strážní zatím poplach nevyvolali, jen se po svém druhovi rozhlíželi. Ale pokud zmizí další, poslední znervózní. Tyto bude muset Lilian zabít.

Ne, nesmí je zabít.

Zhluboka se nadechla a několikrát si to zopakovala.

Nesmí je zabít. Nesmí je zabít. Ne.

Uvažovala, zda by znovu nepovolala temnotu, ale nebyla si jistá, jestli by ji zvládla. Byla tu možnost, že dva lvi dokáží silou mysli temnotu přesvědčit, že jsou hodni s Lilian bojovat. A byla tu možnost, že temnota zesílí natolik, že ji Lilian nedokáže zadržet, nechá ji vklouznout do svého těla a propadne omamnému šílenství krve. Kdysi takto často zabíjela, tančila ve stínech a opájela se smrtí. Tehdy, s prastarými ještěry. Později se naučila temnotu používat jako svou nejdestruktivnější zbraň, mohla do temnoty přizvat desítky bytostí a pomalu je zabíjet. Ovládala temnotu a ta se jí podřizovala, protože měla dost silnou vůli. Ale to bylo dávno. Už velmi dlouho se lidé a jim podobní nebáli noci a tmy, už příliš dlouho...

Teď v temnotě netančila už roky. Neobětovala noci, necvičila se v železném ovládání něčeho tak krásného a divokého. Temnota totiž neslouží, pouze splňuje přání – když jste toho hodni. A Lilian nebyla hodna, ne po letech, kdy se jako ubohá kořist pouze skrývala. Zeslábla.

Lilian vyklouzla ze stínu, pohled upřený na svou další oběť. Temnota tedy ne. Naštěstí to nebyl jediný potenciál ještěřice. I bez magie uměla výborně bojovat, roky praxe. Ale tohle chtělo něco sofistikovanějšího, tiššího, rychlejšího a čistšího. Tedy pro Lilian.

Zhluboka se nadechla a ponořila se do svého těla, hledala, až narazila na další svůj potenciál. Jed. V konečcích prstů jí zacukalo, zabolelo, zdálo se, že sama krev jí řeže žíly zevnitř, pálilo to a drásalo. S každým úderem srdce více a více. A pak se Lilian vymrštila a zaryla prsty do hrudi prvního ze strážců. Nadechl se ke křiku, ale pak zachroptěl a vytřeštil oči. Ještě než z něj Lilian vytáhl krvavé prsty, byl v bezvědomí. Dostala jed přímo do srdce, bylo to možná až milosrdně bezbolestné. Nezabila jej, měla jen zachránit své bratry. Jedna smrt stačila, a tu si dovolila jen proto, že tělo si vzala temnota a noc ví, co se s ním stane. Jistá si byla jen tím, že se nikdy nenajde. Kdyby se objevilo tělo, Teodor by mohl otočit zákon proti ještěrům. A to Lilian nechtěla. Naštěstí v tomto byla temnota spolehlivá.

Zaslechla zvuk, ale otočila se příliš pomalu, silná rána ji zasáhla do hlavy a mrštila s ní o zeď.

"Robe, Robe, jsi v pohodě?" ptal se mužský hlas naštvaně. Lilian se mrštně zvedla a zapotácela se, svět se s ní točil. To byla rána. Aby pocuchal vnímání šelmě, musel být ten muž nestvůrně silný.

Lilian skočila, ale muž ji musel zaslechnout a otočil se. Bránil se, ale Lilian jej škrábla. Potlačila úsměv. Byl to škrábanec a v nehtech měla už jen málo jedu, protože hodně vyplýtvala na prvního, a pak dost vyšlo naprázdno, když poškrábala zem. Přesto to bohatě stačilo. Hanba mi, příliš dlouho jsem necvičila, pomyslela si chmurně. Příliš dlouho jsem nezabíjela, napadlo ji ihned sentimentálně.

"Kdo jsi? Co jsi udělala s Robem?" štěk muž a zaujal postoj, který Lilian nepoznávala. Nebyl to zvířecí postoj, a už vůbec ne lví. Vypadal... jako člověk. Jako člověk připravující se k boji. Lilian se o lidi moc nezajímala, neměli s ní co dočinění, ale dostala se k televizi dost často, aby věděla, že ten člověk používá nějaké bojové umění. Tak se lidi brání silnějším, cvičí se v tricích.

"Jsem stín. Posel vlků." Usmála se ještěřice skoupě. Představa roztržky mezi vlky a lvy ji dělala radost. Pak se ale zachmuřila, když ji zase dostihla realita. Neměla čas, kdo ví, kde jen lev Teodor je? Běžela ve stínech, nic není rychlejší než cestování stíny, ale naučila se nepodceňovat lidské výtvory.

"Co to znamená?"

"Že si jdu pro své bratry," Lilian si stále ponechávala malinký úsměv. Lev se zamračil a jeho zraněná ruka náhle poklesla.

"Co to sakra..." zamručel muž. Zapotácel se, klekl na jedno koleno. Lilian před ním v duchu smekla. Buď byl její jed slabší, než kdysi, nebo byl tento muž opravdu silný. Měl už ležet ve křečích. Lilian k němu došla a odstrčila ho. Žuchl na zem a začal lapat po dechu. Snažil se po ní natáhnout, ale hmátl do prázdna. Stejně by mu to nebylo moc platné. Lilian žila dost dlouho, aby uměla přenést jed do kterékoliv části svého těla, i když to bylo namáhavé. Dotkl by se další části odhalené kůže a urychlil by svůj pád do tmy.

Ale možná to bylo přesně to, co chtěl. Bolest umí mysl pokroutit tak, že dochází k překvapivým závěrům. Nikdo to nevěděl lépe, než Lilian.

Temná se zarazila na chodbě. Dostala se do sídla lva Teodora, vedená instinktem a také puchem seběhla do sklepů ke kobkám. Poradila si s dalším, tentokrát vlkem, a teď váhala. Kam? Ve vzduchu bylo příliš krve a bolesti, aby se dokázala soustředit na delikátní vlákno, kterým vycítila protějšky. Cítila, že se jí sbíhají sliny, i přes svou náturu submisivní měla chuť jít lovit. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila.

Žádné zabíjení. Žádné! Přemýšlej...

Lilian došla logicky k závěru, že v nejsilněji střežené cele bude nejsilnější ještěr, a podívala se do chodby. Nikdo neslyšel její malou potyčku s vlkem, temnota byla ochotná a zvuky boje pohltila. Ale určitě zde mají nějaké obchůzky nebo nějaká znamení a dlouhou jim nebude trvat, než zjistí, že jsou jejich v bezvědomí. Lilian se plížila chodbou, prsty levé ruky lehce položené na kamenné zdi, chladné bílé zářivky na stropě a stěnách chodby ji obklopovaly trojitým stínem. Ta nesmyslná drobnost jí udělala radost. Měla stíny ráda. Ale donutila se soustředit. Nemohla si dovolit popustit vodítko temnotě a bavit se tak, jak by si přála. I když si to po tak dlouhé době zasloužila. Pozorně naslouchala.

Temnota se kolem ní zhmotnila bez varování, stočila se jí k tělu jako přítulná kočka, nebo přesněji had, a Lilian přimhouřila oči, připravila se na vizi. Ale její společnice dnes večer zřejmě byla s něčím nespokojená, protože předala jen pocit čtyř lvů sedících u stolu za rohem. A odplížila se. Lilian přesto v duchu temnotě poděkovala a připravila se.

Ještěřice si olízla rty a potichu vydechla. Bolest v konečcích prstů byla skoro příjemná, tak dobře známá. Elegantním pohybem se přesunula do dalšího stínu a schovávala se v něm, u stěny dobře osvětlené místnosti. Tohle byly stráže? Byla to havěť, která si zasloužila zemřít.

I když samozřejmě zemřít nemůže. Lilian nesmí rozpoutat masakr.

I když možná...

Vtáhla do obětí dalšího lva. Popustila vodítko temnotě a zasmála se, když ji neprostupná čerň skoro žárlivě objala a vrhla se na muže. Cítila krev, ale nepohnula se, aby si ji vzala. Tato už patřila Matce noci. Vyklouzla z obětí temnoty a málem vklopýtala do náruče jednomu ze stráží. Stál vedle stolu, jeho dva společníci stále seděli. Strnule na ni zírali a Lilian se zákeřně usmála. Skočila po tom, který stál, a omotala kolem něj nohy i paže.

"Pozdravuj noc," šeptla a zabořila mu prsty do krku. Zlepšovala se, už se nemusela dostat ke krvi. Tento ani nezachroptěl. Lilian se tiše chichotala, když se bleskově odrazila od vrávorajícího muže, vrhací nůž ji minul jen o kousek, přistála na stole, a bleskově popadla zápěstí dalších dvou lvů. Tohle bylo snad až příliš jednoduché.

Lilian stála před dveřmi, které strážili čtyři lvi. Tři těla kolem se líně válela, výrazy ohromení a bolesti vepsané do ochrnulých svalů. Nejspíše špatná noc, hádala ještěřice potměšile. Rychle ale přesunula pozornost na dveře cely. Pozorně naslouchala tomu, co cítí za zavřenými dveřmi. Buď uvnitř byli dva vězni, nebo...

Lilian se zhluboka nadechla a prudce otevřela dveře. Uviděla strážného, který napůl spal na židli. Neuvažovala. Přiskočila k němu, stačil jemný dotek, pohlazení po tváři. Vlk, zase vlk, vyskočil na nohy a zapotácel se. Žilky vedoucí od tváře ke krku začaly černat, po kůži se muži táhla temná pavučina. Otrávila ho. Podobně otrávení leželi ostatní, kterým se nedokázala vyhnout. Nezabila je. Jen uspala na přiměřeně dlouhou dobu.

Lilian se otočila k zajatci a strnula.

"Matko noci..." vydechla tiše. Jindy by se za sebe styděla, byla ještěr, takto projevovat emoce bylo známkou slabosti, ale...

Sledovala muže přibitého ke stěně. Hřeby už stačily srůst s kůží, zápěstí, kotníky, a jeden velký skrz břicho. Jakoby opožděně ještěřici zasáhl puch a ta se zapotácela, z očí jí vyhrkly slzy. Ale nedokázala odtrhnout oči od výjevu před sebou. Muž na stěně byl týraný neuvěřitelným způsobem, děsila ji obrovská díra v místě, kde měl mít srdce, krk rozervaný tak, že prosvítala páteř, mohla mu spočítat bílé oblouky polámaných žeber, noha tolikrát zlomená a tak špatně srostlá, neměl prsty, jen pár hrbolků na levé ruce a jeden na místě pravého palce nohy. A ta díra v místě, kde měl muž pohlavní orgány... pohlédla nahoru, kde měl mít muž obličej, a hlasitě polkla, když viděla, že mu na kouscích kůže visí z hlavy vlastní obličej. Setkala se s pohledem muže.

Lilian tiše zaúpěla, pak se zlomila v pase a začala zvracet. Viděla toho za svůj život hodně, ale tohle, ne stav těla, ale pohled v očích muže... to bylo... prostě... moc.

Ještěřice se třásla, na zemi odporné svědectví její slabosti, a bála se podívat zpět na mučeného. Z očí jí tekly slzy a nejen ty provázející zvracení. Zhluboka dýchala a trvalo několik minut, než se sebrala a dokázala vzhlédnout. Znechuceně si otřela ústa, potom druhou rukou oči. Zhluboka se nadechla a muže pozorovala. S každým nádechem byla klidnější. Přesto zaváhala, než mu pohlédla zpět do očí.

Proč? Ten pohled, to zoufalství a bolest, a přesto tak klidný, vyrovnaný, zlomený. To ji srazilo do kolen.

"Tak?" ozvalo se zasýpání a Lilian chvíli trvalo, než si uvědomila, co to znamená.

"Jak mohli..." vydechla Lilian naříkavě. Jak to mohli udělat jiné šelmě? A toto byl sluneční lev, byl to jejich vůdce. Sluneční lev byl pro lvi to stejné, jako pro ještěry temný ještěr. Byl vším, čeho chtěli dosáhnout, dokonalým vůdcem, vzorem, snem. Každý druh má svou dokonalou ikonu, formu, které chtějí dosáhnout. Zosobnění té formy, temný ještěr, sluneční lev, nebeský pták, ti se rodí jednou za století. A oni...

Ale oni teď měli jiného vůdce. Který dovolil, nejspíše sám inicioval tohle svinstvo. Jistě, nový vůdce zabíjí starého i jeho rodinu, ale toto... Lilian bojovala s tím, aby nezačala zvracet znovu.

Lvi nebyli její starostí. Ale tahle situace... Nemyslela si, že měla nějaké svědomí, dávno ztratila iluze, ale toto nemohla nechat být ani ona.

"Můžu ti pomoct do náruče noci, bratře," šeptla. Lev ji sledoval. Pak vydal zamítavý zvuk a tohle, více než cokoliv jiného, na Lilian udělalo dojem. Říct ne smrti do tváře, i když to bylo to nejlepší, v co mohl doufat. Nikdy neviděla tak silné odhodlání přežít.

Možná přeci jen nebyl zlomený.

Došla ke lvu a se silou, o které nevěděla, vytrhla první hřeb. Lev zachroptěl, kousky masa srostlé s kolíkem vytrhly ještě více tkáně, Lilian mu ubližovala, ale dělala přeci menší zlo, pomáhala mu. Nebo ne? Byla zuřivá, byla zoufalá, a z očí jí tekly slzy. Vytrhla další. Zhluboka se nadechla a vytrhla i ten v jeho břiše. Prsty jí začínaly podkluzovat, byly lepkavé krví a jinými tekutinami, musela s kůlem zacloumat, aby s ním pohnula. Muž to už jen apaticky snášel, tiše kňučel. A pak na ni padl, ale byl tak lehounký, že jej dokázala unést. Kosti pod jejím dotykem se pohybovali a Lilian to děsilo více a více. Zaslechla tiché naříkavé zvuky a ohromeně si uvědomila, že tyto vydávala ona.

Prastaří, ten lev byl živá mrtvola.

Vytrhla dva zbývající kolíky a pokusila se muže vzít co nejšetrněji do náruče. Ale co je šetrnost, když je někdo zraněný tak, že úleva pro něj neexistuje ani, když s ním nehýbete?

"Prastaří, jak mohli..." opakovala dokola Lilian. Mimoděk muže pohladila po špinavých, plavých vlasech, slepených krví a špínou. Muž pootevřel temně zelené oči, a kdyby to nebylo nemožné, Lilian by řekla, že ji sledoval posměšně.

"Ty nejsi s nimi," podotkl chraptivě. Lilian bleskla pohledem na krk slunečního lva a užasla. Stále viděla obnažen maso, ale hrdlo bylo uzdravené dost proto, aby mohl mluvit. Lilian se zamračeně podívala dále po těle lva a uviděla, že břicho krvácí víc, než by mělo.

Lev vyléčil hrdlo na úkor vnitřností. Chceš zemřít, hlupáku?

"Jsem už mrtvý, děvenko, proč ten pohled...?" zeptal se lev a znělo to pobaveně. Temnoto, jak mohli lvi zahodit takového vůdce?

"Opravdu nechcete, abych vám cestu urychlila?" zeptala se tiše. Lev chvíli uvažoval, pozoroval ji. Pak se Lilian zapotácela, protože cítila, jak ji opouští síla. Jednala instinktivně, pustila lva, uskočila, a šokovaně jej sledovala.

"Já se ještě nechystám umřít," zavrněl tiše. Lilian zavřela oči a zadržela dech. Právě jí ukradl část energie. Jistě, nebránila se, přesto... Lilian zhluboka dýchala a cítila, jak ji noc objímá.

Mučili ho způsobem, který nedokázalo ospravedlnit nic, co Lilian znala.

Ten lev se jen chránil. Neměl slunce, které by mu pomohlo. Tak si vzal život, který se mu nabízel. Dokonce i temnotu.

Prastaří, udělala by to taky.

Rozhodla se. Pro to, co viděla, mu dokázala odpustit.

Udělala by to taky.

Nepomáhala nepříteli. Nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Pomáhala někomu, s kým měla společného nepřítele. Tak.

"Lev Teodor sem míří. Chce zabít mé bratry. Pro ně jsem přišla, ne pro tebe," odvětila a pohlédla na něj. A zamrkala. Stále to byl děsivý pohled, ale lev už sám seděl a odtrhoval si zbytek obličeje od svalů. Lilian se zhoupl žaludek, ale pak si všimla, že lvu dorůstá pokožka a fascinovalo ji to.

"Chápu," podotkl lev po chvíli a vytrhl ji ze zírání. Léčil se jí před očima. Doslova. Nikdy neviděla nikoho, kdo by se léčil tak rychle a nebyl v objetí elementu, který byl jeho nadáním. "Dej mě k němu," rozkázal pak a nepatrně pokynul k otrávenému lvovi. I ten nepatrný pohyb mu způsobil bolest a Lilian se kousla do rtu.

"Dokážeš z něj načerpat sílu? Jako ze mě?" zeptala se.

"Běž pro své bratry, spěcháš," odtušil obdivuhodně chladně sluneční lev. V hlase měl stopu panovačnosti, která Lilian mimoděk imponovala. Byl mrtvý. A přesto vůdce. Ještěřice ho chvíli sledovala, přeměřovali se očima, a pak si přečetla svou odpověď. Uvědomila si, že se chystá pomoct mu udělat něco stejně zlého, jako udělali jemu. Pak si vzpomněla, co viděla. Tak zlému, jako jemu? Ne.

Kývla. Co nejopatrněji lva položila k otrávenému druhovi. Snažila se, přesto lev tiše úpěl. Lilian chvíli uvažovala jak, ale nakonec položila zraněného na otráveného. Pokud chce udělat to, co si myslí, pomůže mu. Už je příliš pozdě vycouvat, vše zašlo příliš daleko. Otočila se a tiše se z cely couvala.

"Tři laskavosti," šeptl ještě hlas, když dveře cely zavírala. Nevěděla, co si o tom, myslet, tak to nechala být. Zavřela dveře a na chvíli strnula, s rukou na zámku. Uběhla malá věčnost, než se zase pohnula a začala se plížit pryč. Nezamkla, i když měla iracionální nutkání to udělat.

Ten lev byl v podstatě mrtvý. Ale léčil se tak děsivě rychle. Pomyslela, kolik agónie mu muselo způsobit právě rychlé léčení, a opět pocítila bodnutí nenávisti a odporu. Zastavila se a vyčerpaně opřela o studenou stěnu, zaposlouchala. Mlaskavé zvuky a pak trhání. Polkla.

Sluneční lev požíral otráveného.

"Prastaří, prastaří, k čemu všemu nás toto zvrácené místo donutilo?" šeptala si pro sebe. Ale věděla, co dělá, už když mučeného na lva pokládala. Věděla, že to bylo potřeba. I kdyby byl ten lev šílený a zvrácený vůdce, to co udělali jemu, bylo zvrácené a šílené stejně. Teodor byl zlý a špatný. Pokud jej mučený zabije, bude to jen dobře. A pak se Lilian dostaví před radu Prastarých, podá zprávu a ujistí se, že toto Shromáždiště dostane někoho, kdo jej vyléčí. Doufala v to. Zoufale. Bolelo ji, když si představila, jak všechna zvěrstva musela otrávit srdce Shromáždiště. Bude trvat desetiletí, než jej někdo vyléčí, vyčistí. Pokud vůbec.  

Zhluboka se nadechla a donutila se potlačit svou útlocitnou půlku.

Lev dělal dobře. Chtěl přežít. Vždyť v době, do které se Lilian narodila, bylo takové chování běžné. To jen poslední roky se šelmy chtěly chovat jako civilizovaní lidé...

Měla bych zbavit otráveného jedu, mohlo by mu to ublížit. Napadlo ji náhle.

Jenže Lilian se za žádnou cenu nechtěla vracet k hodujícímu lvu. On si poradí. Tak mocný může být jen starý lev, a starý lev nemůže být nikdo, kdo by si neporadil. Najednou ji napadlo, zda by ho svým jeden vůbec dokázala zabít, nebo je tak silný, aby se ubránil. Kdyby měla čas, aby vytvořila něco silného, nepochybovala, ale s jedem, který měla na prstech... nebyla si jistá, i když byl jeden z jejích silnějších.

"Matičko noci, ochraňuj mě..." šeptla si pro sebe Lilian a narovnala se. Uvědomila si přitom, že ji obklopuje temnota. Netušila, kdy se připlížila, ale nyní ji pevně svírala. Temnota byla mnohdy jediná matka, kterou Lilian měla. Milovala ji.

Pomocí temnoty vyostřila své smysly a její společnice kupodivu ochotně spolupracovala. Vyslala své vědomí na průzkum, natáhla se a hledala další hlídky. Pět, ale všichni na jednom místě, nejspíše hrají nějakou hru... vydala se k nim. Nejdříve je zneškodnit. Její bratři budou potřebovat čistou cestu, nemůžou se zdržovat bojem. Minula celu, za kterou své bratry cítila, a bála se, náhle se Lilian strašně bála toho, v jakém stavu je může najít.

"Dost!" sykla si pro sebe. "Seber se!" Soustředila se na své smysly, donutila se uklidnit. Více jí pomáhal pocit temnoty na kůži než její sebeovládání, ale vše se počítalo. A málem zapomněla na strach. Zdržela se tak dlouho, kde lev Teodor je? Už dávno tady měl být.

Prsty měla zkřehlé, když levou rukou přejížděla po ledovém kameni stěny. Sevřela ruku v pěst. Samice, došlo ji pak hned. Zdejší Shromáždiště mělo jednu z největších spletí, které znala. Ještěři byli samotáři, ale i oni zůstávali, když měli pohodlí a protějšek. A lev Teodor šel po samicích. Lilian znervóznila jen malinko. Temný ještěr se o to postará. Lilian tomu věřila.

Minula další dveře, za kterými cítila ještěra. Přistihla se, že se třese. Pohled na mučeného s ní otřásl více, než si myslela.

Další dveře. Cítila z nich šelmu, ale nevěděla jakou, jestli to byl plaz nebo savec, což většinou dokázalo určit i malé mládě. Tady v této místnosti pracovala kouzla. Celá strnula a nahrbila se, pak zasyčela tichou nadávku. Nechtěla už vkročit omylem nikam, kde by viděla... to.

Nejdříve lvi strážní. Pak její bratři, jen oni.

A pryč.

5.kapitola | 7. kapitola