DKS: 5. kapitola

24. duben 2013 | 22.51 |

5. kapitola - Shromáždiště

Západně od Stopy

Lilian si povzdechla a neklidnými prsty přejela přes jemnou látku svých šatů. Splývaly kolem jejího těla, zakrývaly a zároveň odhalovaly. Tak to mělo být. Dneska se jde přeci prodat. Šaty lemované černou nití podivně ladily s její vlastní bledou kůží a havraními vlasy. Nenáviděla pohled do zrcadla, protože viděla ducha. Bledá bytost s krátkými kudrnatými vlasy, temnýma tmavě hnědýma očima, které v jej srdcovité tváři vypadaly strašně velké a popravdě, vždy jí připomínaly dvě díry. Prázdné. Když byla rozrušená, na bledé kůži začaly prosvítat modré žilky. A když se neovládala, teprve potom přestávala člověka připomínat úplně. A šelmu vlastně taky. Vypadala... děsivě. Jako to, co byla.

Lilian se zastavila a pohlédla na budovu, do které ji její průvodce vedl. Zafoukal vítr a pohrál si s jejími šaty, bílá, která v noci zářila, se zavlnila do všech směrů. Lehounká látka se elegantně vlnila i při jemném závanu, ve větru jí sukně vystoupala nad pas. Lilian šaty nechala být, spodní prádlo měla stejně reprezentativní jako zbytek vzhledu. Kdo se podívá, nejspíše si bude chtít i sáhnout. Snad i chránit. A kdo se o ni nezajímá, ten se dívat nebude. Zvedla pohled k nebi a zhluboka se nadechla. Noc jí šeptala. Stačilo by se natáhnout-

"Ale notak, holčičko. Nehrála sis doteď, tak nech noc spát," zamručel obrovský muž, který ji doprovázel. Šelma, sluneční medvěd. Byl oblečený v džínách a košili, on na ples nepůjde. Jen ji tam strčí a možná i bude doufat, že nepřežije. Že Lilian nenajde další svého druhu a bude na ni vyhlášen lov. Kdo ví, co se medvědovi hodilo hlavou. Převážel ji z jejího bývalého Shromáždiště a nebyl nadšený, že se z domova musel vzdálit, a navíc vstoupit na cizí území. Lilian se zamračila.

"Nehraju si. Jen se připravuji." Odvětila tiše. Medvědovy zuby se zaleskly ve šklebu a Lilian si byla skoro jistá, že ji uhodí, protože se napřáhl. Ale neudělal to. Naopak ji pohladil po hlavě a zatahal za jeden pramen vlasů. Když jej pustil, kroutil se v černých prstýncích.

"Je tě škoda, takové prokletí," pokroutil hlavou.

"Že nejsem medvěd?" zvědavě na něj pohlédla. Muž se zamračil.

"Ne. Proto ne. Každý jsme, co jsme."

"Dobře," kývla Lilian po chvíli ticha. Medvěd měl celou cestu zvláštní narážky, ne vždy dávaly smysl, a ani tato by nedávala. Dívka neměla čas se zabývat nějakými hloupými výmysly starce. Žaludek se jí kroutil a chtěla už to mít za sebou. Co nejdříve. Bez dalšího ohlédnutí dělala první krok k obrovské budově, velkolepé renesanční stavbě. Za jejími okny plápolal oheň a byl slyšet smích. Lilian přimhouřila oči a zhluboka se nadechla. Tolik vůní, tolik dojmů. Tohle Shromáždiště je velké. Možná tam dnes najde, co hledá.

Lilian lehce vystoupala po schodech až ke dveřím. Byl bosá, lépe tak vnímala okolí. Zastavila se a přeměřila si muže vedle dveří, který držel obrovskou knihu. Musela být těžká, ale muž byl taky šelma, a i nejslabší z šelem dokáže hodiny držet velkou tíhu v klidných rukou.

"Žádáš?" zeptal se arogantně. Páchl teplou krví a kožíškem a zranitelností. Byl kořist. Jak mohli dát ke dveřím kořist?

"Ano, žádám." Odvětila Lilian podrážděně. Muž na ni pohlédl, zamračil se, ale pak se mu panenky rozšířily a on uhnul pohledem. Nebyl zvyklý na agresi a Lilian nebyla zvyklá zacházet se slabšími v rukavičkách. A on byl kořist. Co si myslel, že je? Královská husa? Královský idiot možná tak. Ani to, že patřil k opeřencům, by jej nezachránilo, kdyby vyprovokovl Lilian do té míry, že by se přestaa ovládat.

Muž ji beze slova zapsal a požádal ji, ať se podepíše. Udělala to v tichu a snažila se nevnímat, jak se husa nervózně potil. Když dopsala, už na ni čekala další šelma. Potlačila úsměv. Byl to had. Ráda viděla bratříčka.

Had byl mladý a nepřátelský, což ji trochu zklamalo. Po pár počátečních pokusech vzdala snahu o konverzaci a následovala jej v tichu. Vedl ji hluboko do budovy a Lilian překvapilo, když si uvědomila, že ji vede rovnou k Srdci Shromáždiště. Nejprve by ji měli nechat najít svou spleť. Měla by se pokusit je zaujmout, dokázat, že bude pro spleť přínosem. Měla by dokázat vůdce přinutit ji přijmout. Teprve pak by obyčejně nakrmila Srdce. Pokud se zaváže, bude mít rok pobyt ve Shromáždišti jistý.

Lilian cítila, že je něco špatně, byla znepokojená, ale pak už stála před kamenem. A když byla tak blízko zdroji magie šelem, přestávala převládat její racionální část a probudily se instinkty. Všechny hloupé starosti zmizely. Dívka si krátce poklekla, šaty se rozprostřely po podlaze, a ihned vstala.

"Modlitba," chtěl namítnout had, ale Lilian jej umlčela pohledem. Natáhla se pro čepel a prohlédla si ji. Spokojeně se usmála. Stará, plná magie. Přiblížila si ji nad zápěstí, zakroužila nad neporušenou kůží. Zaťala ruku v pěst a na bílé pokožce náhle vyvstaly modré čáry. Náhodnému pozorovateli by možná připomínaly žíly, ale had cítil magii, přišel blíž a překvapeně pozoroval, že se linie na kůži splétají do obrazce.

"To..." zašeptal. A zmlkl.

"Ano," usmála se Lilian. A pak nakrmila Srdce Shromáždiště svou krví a zavázala se k roku služby tomuto Shromáždišti.

**

Byla oblečená pro maškarní bál, jen masky neměly být umělé, ale z jejich vlastních tváří. Měly vyzařovat zvíře, které se ukrývalo v jejich nitru. Lilian si řekla, že něco tak ponižujícího nemohou myslet vážně, udržovala si proto neutrální lidský výraz a došla ke dveřím do tanečního sálu.

Už jen portál do síně byl ohromný a velkolepý. Zlato bylo pravé, malby a obrazy vypadaly vkusně a obyčejně, takže musely být neobyčejné a drahé. Koberec byl starý a páchl krví, ale Lilian nenašla ani kapičku. Zhluboka se nadechla, vydechla. Znovu nadechla a tentokrát převalila vzduch po jazyku, ochutnávala jej. Hodně kořisti, až příliš submisivních jedinců. To je špatné. Takhle dobrá spleť nefunguje. Vždy by mělo být více spíše dominantních. Lilian cítila výrazný, skoro až agresivní pach lvů. Ti tady vládli.

Lilian procházela nádherným sálem, ale všechno to pozlátko ji dohánělo k úzkosti, protože cítila rozklad pod tím. Koutkem oka viděla, jak nějaká slabá šelma, chlapec, sedí svému pánovi u nohou. Měl obojek a vodítko. Muži u stolu se zasmáli a pán chlapce jej podrbal po hlavě. Něco zašeptal. Chlapec nereagoval. Muž se zamračil a napřáhl, uhodil pak malou šelmu tak silně, až mu roztrhl ret. A muži u stolu se smáli. Lilian se snažila tam nedívat. Málem vrazila do šelmy, která šla naproti ní. Byla to myška. Místo obličeje měla nechutnou směs zvířecích a lidských rysů.

Matičko noci...

A to nemělo být všechno.

Z jednoho rohu sálu slyšela Lilian bubínky. Neudržela se a ohlédla se tam. Snažila se v davu rozeznat nějaký řád, ale přišlo ji, že se tam prostě šelmy tlačí jedna na druhou. Cítila, že jsou vzrušení, i na takovou dálku. Připadalo jí to nechutné.

Rytmus bubnování se změnil, dav se trochu zavlnil a pootočil. Lilian postřehla, že to nebyl hlouček, ale kruh. Šelmy tam stály v kroužku, bouchaly si do stehen nebo prostě jen tleskaly, a hladově sledovaly něco uvnitř kruhu. Lilian přimhouřila oči a pak postřehla rychlé pohyby. Někdo tam tancoval. Podle reakcí ještěrů by řekla, že velmi erotický tanec. A nebyla si jistá, zda vůbec dobrovolně.

Lilian se snažila nereagovat, ale mimoděk nakrčila nos, ne když kolem ní prošla šelma, která smrděla potem a nemocí (šelma!!), ale když k ní zavanul pach z uzavřeného salónku. Uzavřený salónek byl na opačné straně sálu, naproti vchodovým dveřím. Vchod byl zatažen těžkými sametovými závěsy, rudými a černými. Po stranách visela dvě kadidla, ale ani ona s vonnými tyčinkami nepřebila odér sexu. Ale ne toho zdravého a pěkného. V tomto bylo příliš krve a Liliin citlivý jazyk zachytil i pachuť strachu, děsu a bolesti. Chutnal žlukle a odporně. Z celého tohoto místa bylo Lilian špatně. Naoko bylo vše v pořádku, páry tancovaly, dechberoucí převleky, masky, ale Lilian pod tím vším cítila zradu a faleš. Nejraději by se přikrčila, syčela na každého, kdo by se příliš přiblížil, a pak utekla nejbližším východem.

Což bylo okno čtyři metry od ní.

V sálu plném šelem to mohli být čtyři kilometry. Byla jen volné maso.

Lilian šla sálem dál, mířila ke stolkům s občerstvením, a zaregistrovala první neklamné známky, že si jí začali všímat první citlivější samci. Držela se zpříma a nervózně se rozhlížela. Neměla to dělat, jen řečí těla dávala najevo, že je volné maso, ale nemohla si pomoct. Přišla tu... proč? Najít někoho svého druhu? Nemohla vědět, že tady někdo bude...

Zbystřila, když ve vzduchu zachytila vůni svého protějšku. V první chvíli se nevěřícně zarazila, pak se jí radostně rozbušilo srdce a musela se přemáhat, aby se radostně nezaculila. Byl tady! Byla tady šelma, ke které by se mohla hlásit! Lilianino tělo se napjalo, ihned zapomněla na znepokojivé náznaky šílenství, soustředila se na tu vůni a ten pocit v její hrudi.

"Zatančíte si, slečno?" ozvalo se za ní líně. Lilian se otočila a automaticky sklopila zrak. Za ní stál vlk, přikradl se k ní neslyšně a teď ji zkoumavě pozoroval.

"Samozřejmě," usmála se mdle. Koutkem oka postřehla, jak vlk vycenil zuby v úsměvu a nabídl jí rámě. Lilian polkla a zaváhala. "Žádám," vydechla takřka neslyšně. Vlk strnul a zavětřil. Chvíli balancoval na špičkách, pak pokrčil rameny a energicky odcházel. Jistým krokem došel k hloučku mužů a po chvilce se z toho směru ozvaly výkřiky a jásání. Lilian zavřela oči. Právě se potkala s alfou zdejších vlků. A stačilo málo, aby se ji pokoušel zmocnit.

Ano, žádala o přijetí na toto Shromáždiště, ale zdaleka ne na všech platilo, že žadatelé nejsou volné maso. Měla štěstí. Nemohla si dovolit boj. Ještě ne. Ještěřice znovu znervózněla. Vlk musel vědět, že žádá, ještě než ji vyzval k tanci.  Ale pak hrál, že to nevěděl. Proč?

Nenápadně sledovala vlčího alfu. Nevěnoval ji žádnou pozornost a po chvíli si k sobě přitáhl nějakou vlčí samici. Nevzdorovala, ale ani nejásala nadšením. Lilian je koutkem oka pozorovala, zatímco se snažila nenápadně sledovat vůni svého protějšku.

Lilian nesnášela tyhle uvítací plesy, kdy se volné maso zařazuje do svých skupin. Pravidla, etiketa, protokol. Všechna aura zvířat, která štípe na kůži, hra dominance a submisivity. Už po pár minutách bývala unavená a chtěla utéct. Ale nemohla. Toto bylo její páté Shromáždiště. Z každého ji po nějaké době vyhodili. Nevěděli proč, ale Lilian tušila, že se jí báli. Nejsilnější dominanti z celého okolí, a byli nervózní z ní, z malé submisivní dívenky. Děvky. Nemohla za to, co byla. Stejně jako oni nemohli za to, že vycítili, co skrývala.

Vždy odešla rychleji, než to zjistili. Zabili by ji.

Nesnášela žádání ještě z jednoho důvodu. Shromáždiště bylo magické místo, domov šelem z celého okolí. Stahovali se k němu všechny smečky, stáda, spleti, hejna, všechny šelmy. Putovali k Srdci Shromáždiště. Shromáždiště má vždy svého krále, ať oficiálního nebo neoficiálního, a ten udával pravidla. Jedním z nejčastějších pravidel bylo, že se ke Shromáždišti nesměl připojit jednotlivec. Musel si najít své druhy nebo ochránce, připojit se ke skupině, být Shromáždišti prospěšný. Pro peníze, nebo kvůli ostatním talentům. V jiném případě byl volným masem, stejně jako by se ke Shromáždišti nepřidal a byl lovnou po celý následující rok, dokud nenajde jiné Shromáždiště.

A za Lilian se málokdy někdo stavěl. Buď končila vždy sama, protože byla jediná, nebo svůj protějšek nedokázala najít. Bylo sexistické hledat muže, ale byly to její instinkty. Nespokojila by se se ženou, protože ta by ji nedokázala ochránit. A i kdyby dokázala, Lilian nemohla změnit to, co měla vepsané někde hluboko uvnitř. K její škodě. Ne vždy se totiž muži jejího druhu dobrovolně ukázali.

Hm, vlastně, oni se neukázali spíše nikdy.

Až dodnes.

Lilian sama by měla být dominantní. Přirozenost jí to nakazuje, všichni jejího druhu takoví bývají už od narození, ale ona... prostě měla jinou náturu. Navíc to potřebovala k přežití. Byla submisivní, podřízená, a přinášelo jí to spousty problémů. Na druhou stranu jí to ale vždy zachránilo před tím stát se volným masem. Vždy se našel dominant, kterého instinkty ovládly natolik, že chtěl chránit i samici jiného druhu. A po roce od nich Lilian vždy utíkala, než si stihli uvědomit, o co pečovali.

Další nevýhodou submisivity bylo, že se nedokázala prosadit. Nedokázala silou své osobnosti odkrýt svůj protějšek, ne bez jeho pomoci.

Jenže dnes to bylo jinak.

Dnes Lilian zachytila temnou vůni ve vzduchu, cítila svůj protějšek tady, v této místnosti. Neskrýval se před ní. Neskrýval.

Lilian se proplétala se davem, vedená svými smysly. Postřehla, že vlčí alfa má jinou dívku, a tato tentokrát byla žadatelkou. Na chvíli se zarazila, ale její protějšek byl tak drásavě blízko, že to hodila za hlavu. Každou chvíli odháněla nějakého muže, jednou vlka, pak lva, zase lva, zase lva, a pak nějakou kočku, a pak ještě jednou lva. Bylo tu strašně hodně lvů. A všichni by rádi vzali starost nad malou podřízenou samicí.

Lilian skrývala svou přirozenost příliš dobře proto, aby rozeznali, jakého byla druhu, chránila se, ale její submisivita je přitahovala, jejich jasná dominance toužila ji buď chránit, nebo vlastnit. Popřípadě obojí. Lilian kličkovala skoro tanečními pohyby mezi postavami v davu, stával se z toho dav, šelmy se stahovali ke kořisti, hledali, co způsobilo rozruch, pátrali po zábavě a rozptýlení. Lilian musela odhánět čím dál silnější jedince. Začínala být zoufalá, protože čím dominantnější muži byli, tím hůře je mohla odmítnout, a tím unavenější ze všeho byla. Měla praxi z těch pěti Shromáždišť, ale tady bylo mužů tak strašně moc. Většinou, když silní viděli, že omítala, nechali ji na pokoji. Tady naopak pořádali soutěž v tom, kdo ji uloví.

Lilian už byla ve středu sálu, všude kolem se ozýval vzrušený šepot, upíraly se na ni desítky očí. Něco ji pohladilo po paži, někdo jí hrábl do vlasů, a další ji natrhl šaty. V jednu chvíli byla polapená mezi třemi muži, kteří se mile usmívali, ale zároveň sledovali ty dva ostatní ostrým pohledem. Lilian toužila se schoulit nebo utéct. Ale kam? Ještě nemohla. Udělala krok zpět a narazila do dalšího lva, ten ji dravě sledoval a nepustil pryč.

"Mňam." Zavrněl. Lilian uskočila a lev se zasmál. Těkala pohledem okolo, ale byla uvězněná. Už neměla kam jít. Ne pokud nechce bojovat. A na to je pořád čas. Boj je vždy až poslední možnost. Až úplně poslední.

Těkala pohledem mezi čtyřmi muži a zamrazilo ji, když viděla čtyři lvi. Cože? Jen lvi? A co ostatní druhy... ? Už se málem rozhlédla po jiných zvířatech, ale v tu chvíli udělal jeden z lvů krok vpřed. Ostatní zaváhali, ale nakonec mu neochotně ustoupili. Lilian si povzdechla, když rozeznala slunečního lva.

"Dobrý večer, slečno. Ztratila jste se? Mohu vám pomoct najít vaši smečku." Svůdně protáhl úchvatný muž, jeho postoj naznačoval, jak rád by jí pomohl. Klidný, žádná agrese. Lilian se nejistě usmála, nevěděla, nakolik úsměv vezme jako výzvu nebo nabídku. Kdyby nepatřila na druhou stranu, sluneční lev by ji oslnil. Ale ona měla k slunci daleko, takže mu dokázala vzdorovat. Poprvé za večer byla za svou podstatu ráda. Protože tento lev bezostyšně svého nadání využíval, aby ženy svedl a podmanil si je.

"Dobrý večer," odvětila a dala si pozor na přízvuk. "Děkuji, ale cítím jej, můj protějšek myslím, je v místnosti a jsem si jistá, že jej najdu i bez pomoci." Byla to pravda. Koneckonců – hlavně proto na sebe vůbec upozorňovala. Cítila jej, neskrýval se. Byl to první muž, vlastně první jedinec jejího druhu, kterého cítila za osm let.

Lví muž ji zvědavě pozoroval. Lilian měla čím dál neodbytnější pocit myšičky před obrovskou kočkou. Lev nejspíše nečekal, že odmítne, a nelíbilo se mu to. Lilian se uměla ovládat a věděla, jak potlačit svou touhu uposlechnout rozkaz natolik, aby jí neovlivňovala rozhodování. Věc přežití a tak. Lilian na jazyku cítila hořkou pachuť vzteku, spíše jen počátku nebo ozvěny. Muž se zatím ovládal, ale bylo v něm něco zranitelného, jakási...labilita. Její instinkty ji varovay, ať si dá pozor. Na toho okouzlujícího, nádherného muže.

"Mohu vám tak alespoň nabídnout doprovod?" zeptal se zdvořile. Zamrkala.

"Máte zde mnoho nových žen." Podotkla Lilian opatrně. Sluneční lev na chvíli zvedl pohled, probodl jím dav a nejspíše i větřil, ale pak se pohledem vrátil zpět k Lilian. Oči měl nepřítomné a ospalé.

"Váš pach mě láká, slečno, teď nepotřebuji žádnou ze svých samic..." vrněl tiše. Sluneční lvi. Tak pyšní, tak bezohlední.

"Nepoznáváte můj pach, pane." Dovolila si podotknout. Lev ji probodl pohledem a Lilian se mimoděk přikrčila.

"Konečně reakce, na kterou jsem čekal, slečno." odvětil samolibě. Vycenil zuby v úsměvu. Lilian polkla. Vnitřním zrakem viděla, jak se lev před ní protahuje, jak roste až se nad ní tyčí. Používal na ni auru, posílal na ni své zvíře...! Jedna její půlka se také chtěla vztyčit a čelit mu, ale její podřízená dušička se prostě jen více přikrčila a čekala, až projde okolo. Boje aur, někdy ještě složitější, než politické tance. Nesnášela to. Vždycky se schovala a čekala, až se nebezpečí přežene.

Jenže on teď sledoval ji.

Přestože neměla, prudce se otočila a dala se na ústup. Věděla, že když se ten muž nechal lvem ovládnout natolik, aby ignoroval lvice svého druhu, bude ji sledovat, ale Lilian nevěděla, co má dělat. A její vlastní protějšek už nebyl daleko.

Slyšela za sebou smích, lidé před ní ustupovali, ti milejší, nebo jí zatarasili cestu, ti, kteří chtěli vidět, jak se jí lev zmocní. Lilian uvažovala, zda by ji jen znásilnil, nebo by to zašlo dál.

Bála se, že by lev zašel ještě dál, než až moc daleko. Cítila z něj něco špatného. Z celého tohoto Shromáždiště cítila něco zlého.

Nějaký muž ji zastoupil cestu. Byl obrovský, Lilian mu nesahala ani po prsa. Nevydržela to a frustrovaně zasyčela. Muž, který jí blokoval cestu, polekaně couvl. I Lilian se zarazila. Znělo to... nebezpečně. Ne jako submisivní samice.

Vzpamatovala se rychleji, než hromotluk, rychle vběhla do mezery, která vznikla, cítila, že za chvíli dosáhne svého protějšku. Byl mocný, neuvěřitelně mocný, ochrání ji. Určitě.

Posledních pár metrů už se neobtěžovala prodírat, prostě se přikrčila a vyskočila.

Byl to dobrý skok. Hodně dobrý. Lepší, než čekala, proto muži, kterého hledala, přistála rovnou u nohou, možná až moc blízko, a setrvačností se o něj na chvíli opřela. Zvedla pohled, muž byl vysoký, a setkala se s chladnýma temnýma očima.

Očima temného ještěra.

Zadrhl se jí dech, polkla a nedokázala odvrátit oči. Lilian na něj vylekaně hleděla, neodvažovala se pohnout, protože v těch očích viděla smrt. Nebyl jen temný, byl i ohnivý, byl i vzdušný, Lilian vycítila další dvě a možná skrýval i další nadání. Hleděla na dalšího svého druhu a věděla, že kdyby chtěl, mohl by být králem ještěrů, protože jen tři obdaření stačí pro nárok na titul, a více už jsou unikátní. Mohl by si nárokovat titul všech ještěrů, mohl by dokonce i uspět.

Lilian postřehla, že sál utichl. Neodstoupila od muže, jeho dotek ji uklidňoval, ale otočila se a dívala, jak se přibližuje lev, který ji lovil. Sledoval ji zaujatým pohledem. Uvědomila si, že on je neoficiálním vůdcem tohoto shromáždiště, a že on žádné problémy se sexem s jinými druhy nemá. A teď chce ji.

"Ale, ale, maličká, tak ty jsi ještěřice? Proč jsi utíkala k němu? On tě nepřijme a je tu mnoho příjemnějších... partnerů." Odvětil s úsměvem. Stále byl laskavý, ale Lilian v jeho energii postřehla něco falešného. Jen málo ještěrů má jazyk dostatečně citlivý, aby emoce zachytili, a Lilian se řadila mezi tu trošku vyvolených. Naklonila hlavu na stranu a podezíravě lva pozorovala. Myslel to vážně, jsou příjemnější, ale...

Sex. On z nich udělal své otrokyně. Ta myšlenka přišla náhle, ale Lilian tušila, že je pravdivá. Horečnatě přemýšlela. Jako vůdce to udělat může, když se za ně, nás náš vlastní vůdce nepostaví... Střelila postranním pohledem po muži, u kterého se schovávala. Sledoval ji lhostejným pohledem. Ale on by se snad zastal. Je tak mocný. Je... Náhle ji zamrazilo. Ten pohled... jak říkal lev, on ji nepřijme. Nemá to zapotřebí. Vystačí si sám.

"Našla jsem si svůj protějšek." Odvětila tiše a potlačovala zoufalství. Snažila se silněji dát najevo svou zranitelnost, snažila se svého dominantního ještěra donutit k ochranitelským pudům, ale zdálo se, jako by je ani neměl. Zato lev reagoval ukázkově, sklonil hlavu, větřil, sledoval Lilian hladovým pohledem. Více se opřela o ještěra, ani tohle jej nedonutí reagovat? Jak si cizí lev nárokuje samici jeho druhu?

Ale muž ji jen chladně pozoroval a nakonec o krok ustoupil. Skončila na zadku, protože celou dobu dřepěla a křečovitě se k němu tiskla.

"Ne." šeptla. Úpěnlivě svůj protějšek pozorovala. "Nedělejte to, prosím." Vydechla. Ještěři mají hodně zvláštních zvyků, někdy i ještěři stejné spleti měli jiné, ale tohle nemohl udělat. "Můžu spát s vámi, mohu vám nabídnout své tělo i moc. Neposílejte mě sloužit lvům!" syčela, protože nechtěla, aby jí ostatní rozuměli. Ještěrovi na okamžik bleskl v očích zájem, pak se však odvrátil a vzal do rukou skleničku, kterou nejspíše předtím odložil na stolek. Lev se zasmál.

"Pojď, ještěřice." Natáhl se po ní. Uskočila a ustupovala až ke stěně.  Tiskla se k ní, hledala, kudy utéct. Celou dobu těkala pohledem k ještěrovi, ale nezdálo se, že by něco chtěl udělat. Přeskakovala pohledem po davu, hledala někoho známého, hledala ještěra, ale krom tří, ještě submisivnějších ještěřic nikoho neviděla. Zarazily ji tři podřízené samice. Ještěři jsou od přírody dominantní, a z těch cítila něco špatného.

Zlomil je snad lev?

Zasyčela.

"Nech toho, maličká, nebo budeš litovat." Zavrčel už výhružně lev. Přikrčila se. Když se ale natáhl, prudce se vymrštila a ohnala se po něm. Nechala do prostoru vplynout, že je temný ještěr, a také jedový. Lev uskočil jako opařený. Teď se mu ve tváři mísilo opovržení nad temnotou spolu s obezřetností. Temní i jedoví jedinci jsou nebezpeční. Většinou se už v dětství zabíjí, zabíjí se celý život, pokud nejsou opatrní a smrtící, pokud je jejich spleť nedokáže ochránit. Lilianina matka to nedokázala. Jiná smečka, už netušila jaká, bylo to tak dávno, ji zabila. Lilian utekla.

Nevyrůstala v civilizaci. Skrývala se, vyhýbala se místům, kde by mohla narazit na jiné šelmy. Tehdy to bylo jednoduché, lidí nebylo tolik, nebyli všude. Vyrůstala daleko od jakýchkoliv měst, spolu s divokými ještěry, s divokými temnými prastarými, na které náhodou narazila, vedená pocitem, který ji k nim táhnul. A než jí mohli roztrhat, v pěti letech se donutila k proměně. Ale vždy byla člověk a vždy byla až úplně nejníže. A respektovala to, obdivovala své divoké příbuzné. Odtud byla její podřízenost. Lidé, ani šelmy, se prastarým nikdy nebudou rovnat.

A pak ji jednoho dne ještěři opustili. Nebylo to jí. Viděla, že se odpojil nejprve jeden, pak další, a další, něco je volalo, něco, co ona sama nemohla postřehnout. Pak zbyl jen jeden. A ten ji zranil tak, aby ho nemohla následovat, a zmizel i on. To bylo dávno, strašně dávno, desítky let pak Lilian žila sama v pralesích.

A pak ji našel další z šelem. Měla štěstí, byl to také plaz. V poutech a okovech ji naučil zpět lidskosti. A pak...

Lilian se donutila vytrhnout z bolestných vzpomínek.

"Nechci být tvou ještěřicí na hraní," odvětila Lilian tiše, její syčivý přízvuk byl ostře zřetelný. Jen ještěr mohl postřehnout, že není vyzývavý, ale roztřesený.

"Neuděláš, co řeknu?" zavrčel lev. Skoro neznatelně zavrtěla hlavou, protože svému hlasu už nevěřila. Lev se přikrčil. Napjala se taky. Ve chvíli, kdy chtěla vyskočit k oknu a prchnout pryč, přestože by to znamenalo, že by na ni po celý rok byl vyhlášen volný lov, mužská paže ji prudce popadla za loket a trhnutím postavila. Překvapeně pohlédla vzhůru. A nevěřícně zamrkala, protože ji svíral její protějšek.

"Je moje, Teodore." Pronesl temný ještěr tiše. Lev na něj pozorně pohlédl.

"Máme dohodu, ještěre." Zavrčel Teodor.

"Tato je moje," opakoval ještěr a Lilian se mimoděk přikrčila, zaslechla tu tichou vibraci v jeho tónu. Její ještěr byl dominantní a, ach prastaří, agresivní. Zamrazilo ji, a ne strachem.

"Proč ona?" ptal se tiše lev. Ještěrovi se zalesklo v očích.

"Ona a všichni ještěři." Zasyčel a tentokrát padlo absolutní ticho. Celá obrovská síň postupně utichala, až nebylo slyšet nic, ani tichý dech. Jen bušení srdce, ale jen těch nejbližších. Ticho se protahovalo, Lilian si uvědomila, že zadržuje dech, a...

Někdo sebou prudce škubnul a rozběhl se. Muž vedle ní, byla to úchvatná černoška s nádhernými vlasy spletenými do copánků, vykřikl. To spustilo řetězovou reakci, nejméně pět dalších osob prudce škublo, běžely a prodíraly se k Lilian a temnému ještěrovi. Než se někdo stačil vzpamatovat, za ještěrem se krčilo osm samic.

"Kde jsou muži, Teodore?" zeptal se tiše a výhružně temný.

"Mrtví."

"Nezabil jsi je. Cítím je." Odvětil ještěr obezřetně.

"Ty. Ty jsi je zabil. Právě teď." Zavrčel Teodor. "Porušil jsi dohodu," dodal pak potměšile. Otočil se a odcházel. Temný ještěr přimhouřil oči a pak si Lilian prohlédl. Sklonil se k ní a Lilian se zachvěla. Zhluboka se nadechl vůně jejich vlasů, na chvíli jí vtiskl nos do klíční kosti. Pak strnul a odstoupil.

"Běž. Vycítila jsi mě, vycítíš i ostatní. Zachraň všechny, které dokážeš. Nejvíce jich bude v jeho sídle. Je to velká ošklivá vila, musela jsi ji minout při průjezdu městem. Stojí před ní sousoší lvů. Rychle. A neboj se zabít. Udělej vše, co budeš muset." Ještěr zaťal pěsti a nedíval se na ni.

"Dobře," Lilian jej pozorně sledovala. Reagoval tak na ni nebo na novinku lva? Na chvíli se odmlčeli.

"Takže mám svolení k užití síly?" zeptala se Lilian tiše. Ještěr ztuhl, celý se napjal. Pak tiše vydechl.

"Jen po dobu záchrany ještěrů. A ne příliš úmrtí," procedil pak tiše. Lilian netušila, kdy se začala usmívat, věděla jen, že má náhle svaly stáhnuté v nezvyklé grimase, veselé, potěšené, věděla, že se široce zubila a cenila své špičaté, ostré zuby. Ještěr se napjal ještě více, v očích mu kmitlo něco velmi podobného strachu. "S mírou!" sykl vztekle.

Stáli nehybně, jak to umí jen šelmy plazů, a mezi nimi leželo agresivní ticho, z čehož byla Lilian nešťastná, protože neměla ráda agresivitu. Utlumilo to i její euforii z toho, že bude moct použít sílu. Pak se ale ještěr uklidnil. I Lilian se uvolnila. A pak se jízlivě usmála, když si ji ještěr přeměřil takřka nervózně.

"Nevyužila jsem sílu už roky," šeptla. Ještěr se na ni podíval tentokrát zaujatě. Pak se nečekaně natáhl, Lilian se přikrčila, ale jen ji zastrčil pramen vlasů za ucho.

Dotkl se jí? Žasla.

"Pokud si budeš muset vybrat mezi sebou a jimi, nech je tam." Dodal pak ostře. Lilian se přikrčila, zčásti strachem, zčásti uražená. Submisivní neznamená slabá, jistě, potřebujeme chránit, ale to neznamená, že neochráníme někoho, kdo to potřebuje. Pak se Lilian zamyslela. Myslel to tak, že jsem slabá... nebo nechtěl, abych se zranila? Polkla. Bylo to nejblíže dvoření, co kdy zažila.

Ale to se změní, pokud nezachrání jeho ještěry. A koneckonců – jsou to i její bratři. Od teď. Nenechá je umřít rukou lva. Tohle bylo... nemyslitelné. Špatné. Nemůže to dovolit.

Jakmile temný Lilian pustil, prosmýkla se k oknu, které si vyhlédla už při vstupu dovnitř, a vyklouzla ven. Jakmile kolem sebe ucítila chlad noci a pod chodidly zem, uklidnila se. Zhluboka se nadechla a vyslala smysly do okolí. Okamžitě se uvolnila. A radostně se usmála, když vycítila, že v noci nepátrá sama. Vzduch byl cítit i po temném ještěrovi.

Pohlédla k temnému nebi a rozběhla se. Teď se jí roky strávené s ještěry hodily. Oni nikdy nečekali na pomalé. A tak se musela naučit jejich bleskové pohyby dohnat. Už dlouho, tak strašně dlouho neběžela pod hvězdami, ale něco takového se nezapomíná. Letěla nocí, nechala rozvinout své nadání temného ještěra a pomalu splývala se stíny, nechávala si šepotem vánku donášet zprávy o okolí. Nechala se instinkty vést ke svému cíli a nechala se vést pocitem ve své mysli k ostatním jejím protějškům. Bylo jich hodně. Kousla se do rtu.

Teď, když opustila honosné síně bálu, když utíkala po silnici, bosá, vše bylo skutečnější. Bolest, když si o kamínek rozřízla kůži na noze, zima, která se zakusovala do těla skrz tenounkou látku jejích šatů. Plula nocí jako bílý přízrak tak, jak se vždy viděla.

A nejspíše tak, jak ji viděli i ostatní.

Na tvář Lilian vklouzl na okamžik malý spokojený úsměv. Hodně krát si jí už nepřátelé spletli s měsíčním ještěrem. A jak pak zaplatili. Krmila se jejich krví.

Dnes, dnes se nebude krmit ani zabíjet, dnes jde zachránit své bratry.

V jistém ohledu to bylo těžší. O tolik těžší.

Ničit bylo tak jednoduché a krásné. Byla to jedna z věcí, které Lilian doopravdy uměla.

Úsměv jí z tváře zmizel.

Bála se, že to nedokáže. Že zklame Temného ještěra a ten ji odvrhne. Děsila se toho. Donutila se soustředit a zrychlila ještě více. Dech se jí začal zkracovat, plíce přestávaly stíhat okysličovat tělo, nohy jen kmitaly. Bleskové pohyby, tiše jako smrt. Jdu si pro vás, bratři. Kéž mě noc ochraňuje.

4. kapitola | 6. kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: DKS: 5. kapitola dara 25. 04. 2013 - 17:18
RE(2x): DKS: 5. kapitola moira 27. 04. 2013 - 11:04
RE: DKS: 5. kapitola chuckyna 27. 04. 2013 - 19:43
RE: DKS: 5. kapitola ronnie 13. 05. 2013 - 08:31
RE: DKS: 5. kapitola moira 19. 05. 2013 - 23:14
RE: DKS: 5. kapitola storycollector 20. 05. 2013 - 17:54
RE(2x): DKS: 5. kapitola moira 22. 05. 2013 - 01:29
RE(3x): DKS: 5. kapitola storycollector 30. 05. 2013 - 15:55
RE(4x): DKS: 5. kapitola m. 03. 06. 2013 - 02:48
RE: DKS: 5. kapitola happy ;) 18. 06. 2013 - 20:46
RE(2x): DKS: 5. kapitola moira 19. 06. 2013 - 01:30
RE(3x): DKS: 5. kapitola happy ;) 19. 06. 2013 - 11:30
RE(4x): DKS: 5. kapitola moira 20. 06. 2013 - 21:36