DKS: 4. kapitola

11. duben 2013 | 02.32 |

4. Kapitola - Ze střípků do hlubiny

Temná strana - Hvězdný blok (sever)

Perla bylo příjemné místo, temná hospoda s jedinečnou atmosférou. Patřila stoprocentnímu člověku a platilo tu pravidlo: "Žij a nech žít.". Nikoho nesežer, neser a budeš v pohodě. I vytahování kouzly bylo nezdvořilé, proto se tu Marie donedávna nemohla objevit. Jednou to, no, trochu přehnala a Eleonora ji vykázala. Byla to pro Marii rána, protože Perla bylo jedno ze srdcí Stopy, tam se dělo vše zajímavé, a také to bylo místo, kde si mohla odpočinout, protože byla skoro nulová šance, že se ji zde někdo pokusí zabít.

Naštěstí před dvěma měsíci vzala jistou práci, kde pomohla jistému člověku, kterému jistá slečna Eleonora dlužila laskavost, a tadá, Marie v Perle znovu mohla vesele zapíjet žal.

Eleonora Závodská, majitelka, byla sice vůči magii naprosto zranitelná, mezi místními štamgasty ale byla něčím jako patronkou a nenechali si na ni sáhnout. Z části ji prostě milovali, protože Nora dokázala, aby se tolik různých bytostí mohlo sejít na jednom místě a cítili se dobře. Úžasně vařila, starala se o lidi, kteří se ve špatnou chvíli ocitli na špatném místě, a byla... prostě hodná.

Z části se jí ale také báli, protože jedno nevinně pronesené slovo, naznačení té staré ženské, a celá smečka opilých hostů se začala klidně honit i za závisláky, což by byla taková sebevražda s prostředníkem. Nebylo moc věcí, které by Eleonora nevěděla, hodně tajemství, které by uniklo její pozornosti, a nebylo moc lidí, kteří by u ní neměli laskavost.

To vzácné na Eleonoře ale bylo to, že nikdy nic nezneužila. Prostě si žila pro sebe a svou hospodu. Mile vyhlížející Eleonora Závodská, které bylo pomalu osmdesát let a seděla na vozíčku, protože ji řeka vzala obě nohy v kolenou, tak byla jedním z nejobávanějších lidí ve Stopě. Překvapivě se ale našlo jen málo lidí, kteří by se jí chtěli zbavit. A nejsmutnější na tom bylo, že tři z nich byli její vlastní synové, kteří se z ní stále dokola snažili dostat nějaké tajemství a peníze.

Řeka byla děvka. Kdysi dávno Nora skočila do řeky, aby své děti zachránila, a z pěti to přežil jen jeden, jeden zemřel a ze zbylých se stali zlomyslní bastardi, které by někdo bodl do zad v temné uličce, kdyby Nora neřekla, že si to nepřeje. Byli to šťastní hajzlové a Marie jen čekala, kdy je někdo jednoho krásného rána najde dorasované někde u odpadků. Ale stále žijící.

Nebyla pravda, že by Eleonora byla hodnou babičkou odvedle. Uměla být tvrdá a nemilosrdná. Jinak to ve Stopě ani nešlo. Přesto byla jedním z nejlepších lidí, které Marie znala, i když ne osobně.

Jednou si Marii najali na vyšetřování pár záhadných napadení a zmizení osob. Jakmile zjistila, že se to vede směrem k Perle, od případu ustoupila. Nora se potřebovala někoho zbavit. Tak dobrá. Nebyla to ani Marie, ani žádný její blízký, takže s tím byla v pohodě. Nešla by proti ní. Navíc jí za to Eleonora dlužila malou službičku, což se sakra hodilo.

**

Dvojice uprostřed parketu se pohupovala do zvláštního rytmu, který se nezdál mít hodně společného s hrající hudbou. Těsně se objímali, drobná tmavovláska měla hlavu položenou na hrudi muže, ruce omotané kolem jeho pasu a oči měla zavřené, na tváři smutný úsměv. Muž měl bradu opřenou o její temeno a upíral nepřítomný pohled někam do dálek. Ani jeden z nich neuměl tančit. Ale vždy si to užívali, vždy blbli, vždy byli srdcem tohohle parketu.

Protože se milovali.

Marie zaťala Radkovi prsty do košile. Tohle bylo pitomé. A tak krásné.

"Máni, Máni..." šeptl Radek a pevně ji objal. "Jak se to vlastně stalo?" zeptal se unaveně. ,Vrať se, Máni, vrať se mi.' šeptal jí v mysli, ale Marie si nebyla jistá, jestli úmyslně.  "Ty můj blázínku," dodal nahlas a zabořil jí tvář do vlasů. Marie neřekla nic. Líně spolu tančili, naprosto arytmicky.

"To je tak hezké," broukla po chvíli. Vždyť to znala, kolikrát už tak byli. Chtělo se jí křičet.

"Proč, Marie?" zeptal se po chvíli.

"Proč co?"

"Proč jsi odešla?" Ztuhla. Uvažovala, jestli se nepřeslechla. "Proč jsi ode mě odešla?" opakoval, v hlase vztek.

Ty hlupáku, musel ses ptát?!

Odtáhla se od něj, jeho teplé náruče, pocitu bezpečí a štěstí. A bolesti. Nechal ji, ruce jí sklouzly po pažích. Zvedla k němu pohled a viděla mu ve tváři, že opravdu nechápal. Nebo to dobře hrál. Pořád předstíral.

"Ptáš se? Jak se opovažuješ ptát?!"

Radek se zamračil a nedbale mávl rukou. Okamžitě je obklopila jeho magie, mocná, kouzlo, které nepropouštělo zvuk. Pamatovala na časy, kdy ji jeho magie objímala taky, ale z jiných, sladších důvodů. Bylo jí zle.

"Nejde žít s upíry a nevycházet s nimi, Marie." Řekl unaveně. Vztekle na něj pohlédla.

"Myslíš si, že jsem tak malicherná?! Chápu, že s upíry spolupracovat musíme, ale..."

"Ale co?" i on zvýšil hlas. "Jsem zasraný Představený tohoto Kruhu, samozřejmě, že s nimi musím jednat!" Uměla si představit, že teď by se pod jeho pohledem někteří roztřásli strachem. Snažil se ji zastrašit. Ji. To snad ne. Naštvala se.

"A musel jsi s jednou z nich i spát?!" vyštěkla. Vynesla svou poslední kartu, ještě to proti němu nepoužila, protože se bála, co by se mohlo stát. A teď... stáli naproti sobě, nehybní, Marie jej sledovala očima plnýma staré zášti a Radek ji překvapeně pohled opětoval.

"Tak takhle to je," šeptl si spíše pro sebe. "Nikdy ses to neměla dozvědět," rozpačitě se od ní odvrátil. Marie na něj šokovaně zírala. Neměl ani tolik slušnosti, aby se jí díval do očí.

"Víš, co mi udělali, a stejně..." zlomil se jí hlas.

"To mi ani trochu nevěříš? Nevěřilas?" opravil se s trpkostí.

"Vyspal ses s..." Marie se taky odvrátila. Zradil ji. Tím nejhorším způsobem. Sahal na tu... mrtvolu a pak se odvažoval dotýkat jí. I když věděl, jak je nenávidí, jak se jich bojí. Rozhostilo se ticho. Postřehla, jak je Nora s obavou sledovala. A vlastně měla proč. Už jednou jí bar zničili. Tehdy, když na něj rozčíleně řvala, ať už se nikdy neopovažuje jí chodit na oči a servali se tak, že létaly nejen věci, ale i kouzla. Radek byl od přírody výbušný a ten den se ani ona neovládla. Ublížila mu, zlomila mu ruku. A on ji kouzlem udeřil tak, že si nalomila pár žeber. Jaký chlap ublíží ženské?

Bolelo to.

Zdaleka ne tak fyzicky, jako uvnitř. Ještě teď.

Nenáviděla vzpomínání na ten den. Cítila se strašně zmatená, ublížená a naštvaná. A zatraceně to bolelo. Pořád jen bolelo, bolelo, bolelo. Byl to už skoro rok zpět a ani o trošku slabší. Nejspíše za to mohla aura Stopy, ta se depresí a neštěstím živila, přesto by to už nemělo být tak silné. Nebo ano? ptala se Marie sama sebe. Přece jsem ho milovala. Doopravdy milovala. Sakra, ještě pořád možná miluju.

Marie si objala hruď, měla pocit, že se rozpadne na kousíčky. Sledovala bar, pak se podívala na Eleonoru a snažila se na ní usmát tak, aby pochopila, že nechce dělat problémy. Nepotřebovala, aby se na ni Eleonora naštvala. Dost by jí to zkomplikovalo život. Těkala pohledem po okolí a vyhýbala se jen muži, který stál vedle ní, tak blízko, že kdyby se k němu malinko naklonila, opřela by se o něj.

Bylo to nespravedlivé.

"Máni," hlesl Radek zoufale. Marie nereagovala a trhla sebou, když ucítila, jak se dotkl jejího ramene.

"Neříkej mi tak! Nesahej na mě!" vyštěkla, protože v jiném případě by se rozbrečela.

"Mrzí mě to." Mocný čaroděj, nejmocnější ve Stopě, zoufale stál a sledoval ji.

"Jo, mě taky."

Mlčeli.

"Miluju tě."

Marie odmítala odpovídat. Odmítala. Odmítala a po tváři jí tekly slzy. ,Táhni s řekou, Radku!‘ vykřikla pak zoufale. Doufala, že spolu se slovy zachytí i její emoce, plné vzteku, zášti a bezmoci. Byla moc rozčílená, aby cítila bolest, tak proč sakra brečí?

Radek sklonil hlavu, snad se chtěl vyhnout jejímu pohledu. Náhle jeho kouzlo zmizelo a Marie vnímala hudbu. Rozhlédla se. Hudba hrála, ale jinak bylo absolutní ticho, jen ze zadní herny sem doléhal smích a nějaké zvláštní zvuky. Všichni je sledovali, někteří se zvědavostí, někteří s nadějí v pořádný boj, jiní zlobně. Odvrátila se a viděla, že se Radek už málem ztratil v davu.

"Miluju tě, ty bastarde." Šeptla do odcházejících zad. Nelitovala, že to řekla. Myslela si, že bude, ale nelitovala. Byla to koneckonců pravda. Radek si vždycky držel magicky vylepšený sluch, on si koneckonců mohl dovolit plýtvat částí své síly, rezerv měl snad nekonečně mnoho. Slyšel ji, proto se okamžitě otočil a pohlédl na ni. Zkoumal její tvář a výraz naděje pomalu mizel. Marii se sevřelo hrdlo, když se mu v očích mihlo něco bolestného, něco zlomeného.

Pochopil, že prohrál.

Prohráli oba.

Unaveně došel k baru a hodil na stůl peníze. Nora je beze slova vzala a kývla. Bylo to podstatně více, než za čaj, a Marie uvažovala, jak dlouho tu byl, než za ní přišel. Bezdůvodně se cítila uražená a podvedená.

"Doprovodím tě domů." vrátil se k ní. Jeho hlas měl přirozenou tendenci se rozléhat a v tichu baru se nesl podivně hlasitě. Bylo to děsivé, nejen ten hlas, ale i to, jak všichni tiše stáli okolo a sledovali je.  Marie se ošila, ale Radek nehnul brvou, stále ji klidně sledoval. Jak může být někdo tak vyrovnaný, tak se ovládat, a přitom mít tak výbušnou povahu jako on? Vždyť by to nemělo být možné. Ale takový byl. V jednu chvíli tak klidný, a pak dokázal zabít za maličkost. Tohle s lidmi dělala Stopa. Marie jednou viděla, jak se Radek s naprosto klidným výrazem otáčí a ve zlomku sekundy se mění ve vzteklého čaroděje, pouští se do šelmy, která měla tu smůlu, že byl naštvaný a ona se mu připletla do cesty. Kdyby nezasáhla, zabil by ji.

"Jdu za Gábinou." vytrhla se Marie z myšlenek.

"Tak tě doprovodím k řece." Odvětil po chvíli rozvážně.

"Milé," sykla, protože se jí třásl hlas. Radek se na ni jen podíval a mlčel. Čekal. Došla k čaji a na jeden zátah ho dopila. Na tenhle rozhovor by potřebovala něco podstatně silnějšího, ale člověk nemůže mít vše. Vzala si věci a naposledy se podívala na to staré křeslo. Stáhlo se jí hrdlo.

Vždyť tak je to špatně!

Radek by jí nikdy úmyslně neublížil, ani ve vzteku ne, tehdy to byla nehoda. Nenalomila by si žebra, kdyby tak pitomě nezakopla a nespadla na stolek. Zato ona jemu zlomila ruku účelně, a on jí to ani jednou nevyčetl. Radek měl hodně chyb, ale k lidem, o které se staral, byl vždycky férový a shovívavý. A za ni by dal život.

Dost!

"Jdeme," řekla a donutila se od křesla odvrátit. Nešlo to. Už toho bylo mezi nimi příliš pokaženého. Už není ta naivní holka, kterou předtím potkal. Radek už není středem jejího vesmíru. Už ho nepotřebuje. Přesto to bolelo, tak strašně to bolelo. Dodnes nebyl, ne doopravdy. Ale teď...

Byl konec.

**

Marie šla a celý svět záhadným způsobem plaval ve vodě. Zatracená řeka. To ona za vše může. Tak.

Potáhla nosem a Radek jí beze slova nabídl látkový kapesník. Jo, nosil kapesníky, a ona to zbožňovala. Cítila, jak se jí slzy rozlily po tvářích a zlobně si je otřela, pokusila se decentně vysmrkat. Bez úspěchu. Radek se pousmál, jako by to věděl. Upřela pohled na cestu před sebou a snažila se ho ignorovat. Což šlo dost těžko. Nejen jeho magie, ale i síla jeho osobnosti, to vše na ni dotíralo. Radka prostě nešlo ignorovat. Povzdechla si.

Mohlo by to být jinak? Mohla by mu odpustit. Přeci jen je Radek ochotný vzít ji zpět, přese vše, co mu udělala. Kdo by pro ni udělal to stejné?

Jenže to nešlo. Už si to tolikrát opakovala. Hodně se změnilo. A navíc... Spal s upírkou. Jeho magie se musela nevyhnutelně smísit s její. Podvedl ji. A Marie měla před očima stále ten den, před třemi lety, kdy přišla domů a tam viděla krev. Všude krev. A v té krvi... A pak ty dny v temnotě...

"Marie," začal Radek.

"Prosím, teď ne," zamumlala.

"Tohle je dětinské a hloupé, Marie," sykl. Přimhouřila oči.

"To je to, Radku. Moc dobře víš, že už dítě nejsem."

"Ne. To asi nejsi." odvětil a Marie na něj překvapeně pohlédla. "To ale neznamená, že se nechováš pitomě." dodal příkře.

"Já se chovám pitomě? A jaký idiot vleze do postele upíra, no?"

"Ten, který nemá na výběr?" zeptal se skrze zaťaté zuby, ale sledoval ji zoufale. Marie se odvrátila, protože se na ni díval tak, jako by se jí snažil něco říct. Ale Marie jej nechtěla pochopit. Pohřbila jejich vztah a snažit se ho znovu vzkřísit by hodně bolelo. Strašně by to bolelo, a kdyby to nevyšlo, podruhé by to už nemusela ustát.

"Vždycky máš na výběr, Radku," šeptla. ,Musím se nějak chránit, vždyť to moc dobře víš. Vždy jsi mi říkal, že se mám chránit. Hlavně chránit.'

"Přede mnou?" reagoval prudce a začínal zuřit. Náhle se zarazil a poslouchal. Marie automaticky sáhla po magii ve svém nitru, v mysli zformovala kresbu kouzla a aplikovala ji, vše ve zlomku sekundy. Síla se vlila do kouzla a to jí zlepšilo sluch. Radek bloudil očima po okolí a pak zamračeně nakláněl hlavu. Marie to uslyšela taky a zamrkala. Kdyby nebyla tak psychicky v prdeli, možná by to rozpoznala dříve. A možná taky ne.

"To snad," začala, když zvuk identifikovala. Radek se na ni krátce zamračil a Marie v tu chvíli uviděla, jak se po zemi rychle plazí stín. Uskočila a na místo, kde před chvíli stála, tvrdě dosedla harpyje. Marie překvapeně zamrkala a v mysli splétala odhánějící kouzlo.

Jsou ty slepice tak blbé, aby jí doopravdy nedaly pokoj?

Obrazec v mysli Marie zazářil a harpyje před ní uraženě zavřískla, ale letěla pryč, tažená magií. Čarodějka uslyšela další pleskání křídel a vzhlédla.

"Doprdele," hlesla nevěřícně. Dvě, pět, osm, třináct? Třináct harpyjí? Marii zamrazilo. Tohle byla minimálně tři hejna. Proto jí trvalo tak dlouho, než rozeznala zvuk křídel. Nikdy neslyšela létat tolik harpyjí najednou. Pomalu couvala, až byla zády k Radkovi. Takhle je žádná z těch slepic nebude moct napadnout zezadu.

"Co jsou zač?" štěkl Radek. Zatím nic nedělal, vyčkával. Správný, rozvážný Představený. Nesnášela to.

"Asi před týdnem jsem likvidovala jedno hnízdo, vejce jsem dala blízko řeky a něco je sežralo. Harpyje z toho viní mě. Včera jsem dvě harpyje popálila, protože mě chtěly shodit z plošiny. Odtáhly. Ale nevěřím,"

"Takže jsi v právu," pokýval Radek hlavou a už ji neposlouchal. Ve Stopě neexistuje zákon odsuzující vraždu kouzelné bytosti jinou kouzelnou bytostí, bylo by příliš složité ho přizpůsobit všem zvykům různých... ras. Přesto se na vrahy dívalo skrze prsty. Ale Marie byla v právu, a to znamená, že se může bránit a v sebeobraně i zabít, aniž by to mělo negativní dopad na Kruh, do kterého patří. A stejně tak ji Radek, jako její Představený, může chránit. Ten se právě na pár harpyjí podíval a ty začaly bolestně vřeštět. Marie polkla. Zabije je, když bude muset. Koneckonců už zabil, aby ji ochránil. Slepice blbé, to pro ně nechtěla. Rychle vyvolala obrazec pro další odhánějící kouzla.

Houf tří harpyjí nad ní náhle zakolísal. Marie zachytila proud magie a zamračeně vzhlédla. Právě si začala uvědomovat, že je to něco velkého a zlého, když ji Radek odstrčil a postavil se do rány. Otevřeným prostorem se rozlehl hlasitý hluk a Marie vykřikla. Drásavý zvuk, zabodával se do mysli, ne tak, jako harpyjí skřek, tento byl horší, tisíckrát horší. Marie se zoufale natáhla po své magii, zaměřila smysly na svou část senzibilky a rozhodila sítě. Testovala vzduch, ochutnávala magii a... rozeznala nekromancii. Marie strnula.

Někdo proběhl kolem a vrazil do ní. Křičel, svíral si uši a utíkal dál, zatímco Marie se sbírala ze země. Lapala po dechu, nevěřícně se rozhlížela, zatímco na Radkově štítu se rozlévala černá magie. Střet nekromancie a magie Kruhu, to byl původ toho zvuku. Tmavovláska zaječela, snažila se ten zvuk překřičet, ale bylo to marné, protože se hluk nesl ve více rovinách, nejen v realitě, ale i magické sféře, a pak možná i v jiných, které Marie momentálně nevnímala. Vhrkly jí slzy do očí, snažila se soustředit na rozeznání kouzla, ne na bolest, která jí trhala uvnitř na kusy, ale... bylo to tak těžké

Nepřátelské kouzlo se zakusovalo do Rakova štítu a Marie se bála. Bála se o Radka, bála se nekromantského kouzla a teprve pak se bála o sebe. Pár kapek kouzla sklouzlo na zem a pavučinkový most začal šednout, kouzlo z živých vláken vysávalo energii. Na zemi se zachvívala drobná tělíčka harpyjí, křídla sebou křečovitě škubala. Kouzlo šlo přímo skrz ně. Marie natáhla své smysly, ale už tušila, co to je. Tělo jí strnulo, na chvíli se nemohla pohnout, a pak jí její magie potvrdila, co si domyslela.

"Marie, vzpamatuj se!" křikl Radek náhle. Tmavovláska překvapeně vzhlédla. Znovu se podívala na umírající pavučinku, harpyje. Jistě, několikrát se ji pokusili zabít, ale nikdy to nebylo... takové. Tahle situace... bylo to, jako byste k zabití komára použili granátomet. Někdo použil požírače života. Marie to nechápala. Na ni? Pokud ji chtěl někdo zneškodnit, nemusel použít tak drastické metody. A nikdo nemohl vědět, že bude s Radkem, do chvíle před hodinou to nevěděla ani ona sama. Mohla to tušit René, ale ta byla v Praze, navíc byla její přítelkyně. A tak Marie zírala na odporný chuchvalec magie, který se snažil Radka pohltit, a nedokázala to pochopit.

"Kurva, Marie!" sykl Radek. I když neměl, vyslal jejím směrem krátký záblesk magie. Byla to jiskřička, štípla a vypařila se. Ale stačilo to.

Marie sebou trhla a okamžitě se zastyděla. Vyhrabala se na nohy, přihrbená se rozhlížela. V mysli vykreslovala zářivé linie a budovala kolem sebe štít, pomáhala si úsečnými gesty. Byla dobrá čarodějka, ale bez gest raději složitější kouzla nedělala. Až příliš často se jí kouzla vymykala. Měla příliš nesoustředěnou mysl. Koncentrace pro ni bylo sprosté slovo.

Stejně jako nekromancie.

Byla stále otřesená tím, co na ně někdo seslal. Požírač života. Kruté, destruktivní kouzlo. Co na něm bylo nejhorší, byl fakt, že ač název něco mohl naznačit, kouzlo nezabíjelo. Jen naprosto zničilo objekt. Totálně. A objekt zůstal naživu.

Obrazec kouzla v její mysli konečně zazářil a kolem ní rozkvetla ochranná magie. Marie tiše vydechla a skrčila se, uvažovala, čím začít.

Radek pevně stál, štít kolem něj spolehlivý, a měl plné ruce se zneškodněním toho svinstva. Někdo použil požírače života uprostřed mostu. Musel to být šílenec. Kdyby se kouzlo vymklo kontrole, a sesílatel rozhodně nijak kouzlo nekontroloval, nejen že by Kruh upíři sežrali i s oblečením, ale mohl přivodit zničení podstatné části města. A kdo ví, co by se stalo, kdyby požírač spadl do řeky. Marie si to nechtěla představovat.

Násilím se donutila soustředit na své smysly. Musí Radkovi krýt záda.

Ale počkat, Radek je vlastně v pohodě, to na mě to kouzlo mířilo.

To na mě někdo, doprdele, poslal požírače života.

Kdyby Marie nebyla s Radkem, kouzlo by ji dostalo. Možná by se ubránila, ale nedokázala by kouzlo ovládnout, možná jen zmírnit. A kdyby požírač života zničil most, spadla by do řeky.

Konec.

Další kouzlo. Marie vzhlédla a zamračeně se mu postavila čelem dříve, než si uvědomila, že na něj nemá. Bylo primitivní. Ale napumpovaní tak velkým množstvím syrové energie, že by s tím měl problémy i Radek. Rychle upletla pavučinu energie a hodila ji před sebe. Kouzlo se trochu vychýlilo a proletělo těsně kolem ní, jako papír roztrhalo ocelově silná vlákénka pavučinkového mostu. Marie se skrčila a sledovala, jak se kouzlo potopilo se do řeky. Byl to omračující úder, tak silný, že by složil i upíra. Ji by snad i zabil.

Marie se kousla do rtu a pevně se chytila zábradlí, když se most nárazem zhoupl. Všimla si, že hladina řeky není vlastně vůbec daleko, slabých pět metrů. Moc málo. Jak to, že jsem si nikdy nevšimla, jak nebezpečně nízko tenhle zatracený most je?

Odskočila od zábradlí, pro všechny případy, nechtěla, aby se jí řeka dotkla, ani nedopatřením. Vlastně hlavně ne nedopatřením. Dostala se tak blíž jedné harpyji, která se po ní ohnala pařátem. Neútočila. Chránila se. A vřeštěla tak, že Marie na chvíli zatmělo před očima. Mrštila po ní znamením a harpyje zmlkla, hlasivky zmrazené. Marie stála přikrčená, rozhlížela se, hledala, co na ni skočí příště. Ale náhle bylo ticho a vzduch byl nehybný.

"Konečně," povzdechl si Radek. "Jsi v pohodě?" šeptl do nastalého ticha. Požírač už se mu neplazil po štítu, Radek jej svíral ve vzduchu kousek před sebou v jakési hroudě černé hmoty, s kterou pracoval. Právě kolem něj proběhl poslední civilista, byli sami. Hloupé, udělali ze sebe perfektní cíl. Ale Radek musel dostat pod kontrolu požírače a Marie tu, ať už se stalo cokoliv, Radka nenechá.

"Jo, jsem. A ty? Potřebuješ pomoct?" zeptala se stísněně. Rozhlížela se, na zemi ležely tři požíračem odrovnané harpyje, další byla asi mrtvá, a pak tu byla ta se zmraženými hlasivkami. Ostatní odlétly. Žádné další nebezpečí neviděla, další kouzlo necítila. Doufala, že to bylo poslední. Ji osobně by tyto dvě kouzla vyčerpala určitě, tolik vydané síly... neznala nikoho, kdo by byl po takovém výkonu schopný něčeho většího, dokonce i Radek by si musel odpočinout.

Tedy... Radek... on byl možná trochu jiná liga. Ale kromě něj, nikdo by neměl mít tolik síly.

Mariina mysl pracovala na plné obrátky. Analyzovala situaci, hledala řešení. Zdálo se logické, že zaútočili nekromanti. Nejspíše chtěli zase jednu malou, komorní válku s Kruhem. Ale Marii to přišlo zvláštní. Jistě, nekromanti byli pořád horkým kandidátem na viníka, ale... Znala magické stopy většiny z nich a pamatovala si je. Nekromaté zanechávali pachuť úplně jinou, než ostatní magické bytosti, snad vyjma upírů. A tohle smrdělo jako dílo čaroděje. Jenže své kolegy Marie znala dokonale. Čarodějové to být nemohli.

Pokud to, samozřejmě, nebyl někdo nebo něco z Prahy.

Zničit požírače, zajistit harpyje, zkontrolovat civilisty a pak zdrhat jako o život. Jo, to by šlo.

"V pohodě. A ne, zvládnu to." Ozval se Radek a vytrhl ji z myšlenek. Na chvíli se odmlčel a tiše něco mumlal. Byl jedním z mála čarodějů, kteří při kouzlení mluvili. "Když tě ty harpyje nesejmuly kvůli zakázce, tak proč?" procedil pak skrz zuby. Stál, kolem něj se mihotal jeho magický štít a před sebou držel hroudu požírače, který se nespokojeně přeléval a pravidelně vystřelovala do stran spršku kapek. Skoro vypadal jako živá bytost. Radek měl k hroudě natažené ruce a z prstů mu splývalo jemné světlo. To obalovalo hroudu do sítě a pomalu se vřezávalo ke středu. Marie netušila, jak požírače zneškodnit, nikdy to ani nečetla, natož aby to zkoušela. Vlastně si nebyla jistá, jestli by to svedla. Ale fascinovaně sledovala Radka a užasla, že se odvážil použít svou vlastní syrovou moc a dotknout se... toho.

"Nevím," odvětila po chvíli stísněným hlasem. Minimálně tři hejna. Jistě, harpyje se rozmnožují s potížemi, ale ztráta dvou vajec, i když harpyjích, nebyla dostatečným důvodem. Později, teď není čas. napomenula se.

Stála a rozhlížela se, hledala, ale ve vzduchu už bylo tolik magie, že si nebyla jistá, co vlastně cítí. Pohledem propátrávala okolí, ale bylo liduprázdné, všichni se schovali. Zurčela jen řeka a Marii to dohánělo k šílenství. Řeka většinou byla klidná, až děsivě klidná a tichá.

"Nemůžu ti pomoct? Chci pryč, řeka mě znervózňuje."

"Pozdě, za chvíli to budu mít," odtušil Radek. Zněl obdivuhodně klidně. Marie po něm bleskla pohledem. A strnula úplně, zapomněla se chránit vnitřním zrakem. Když Radek čaroval, byl nádherný. Většina čarodějů byla postavou křehčí, ale Radek by prostě normální chlap. Nebyl model, ale měl v sobě vnitřní sílu, charisma, řekněme, které k němu táhlo. A když kouzlil... magie mu prosvěcovala tvář zevnitř a dělala jeho rysy nadpozemskými. Tak mocný byl. Většinou se Marie před veškerým podobným působením chránila vnitřním magickým zrakem, který odhaloval magickou podstatu světa, nosila ho téměř neustále. Ale teď magii potřebovala na své smysly senzibillky, držet vnitřní zrak i své vrozené schopnosti bylo strašně obtížné na soustředění, a tak jí zůstal jen lidský zrak. A při pohledu na Radka na chvíli oslepla.

Otec říkával jedno přísloví. Možná si ho vymyslel sám, ale bylo v něm hodně pravdy.

Co je krásné, je nebezpečné.

Moc a magie dělaly věci krásnými. V tom bylo jedno z jejich největších nebezpečí. Viděla jednou mladou ženu s dítětem, jak naklusala netvorovi z řeky přímo do rány jen proto, že jí magie zastřela smysly. A tak na ni teď působil Radek. Byl mocný. Byl nádherný. Navíc dokázal kouzlit na tak složité úrovni a ještě se zajímal o ni. Tohle ji poprvé tak okouzlilo.

"Marie?" Radek se neklidně ohlédl.

Marie sebou trhla a vzpamatovala, vážně na něj před chvilkou zírala. Odvrátila se a nezvedla oči, dokud si pevně v mysli nevykreslila vnitřní zrak.

"V pohodě," zamumlala rozpačitě. Nadechla se k otázce, ale v tu chvíli se zachvěl vzduch. Zalapala po dechu a panicky hledala, odkud letí další kouzlo.

"Marie!" křikl varovně Radek.

,Jo, cítím!‘ poslala mu šokovaně a kotoulem se dostala pryč. Mocné omračující kouzlo rozkývalo bytný most a prorvalo se tak hluboko do základů, že jimi šlo vidět na řeku. Marie s nechtěným výkřikem uskočila podruhé a narazila do zábradlí. Další omračující kouzlo, tohle pošimralo její štít a málem ho protrhlo. Útočníků muselo být více, neuměla si představit, že by jeden člověk vysílal tak silná kouzla tak rychle po sobě. Ke všemu nedokázala určit polohu útočníka. Kousla se do rtů a načrtla pár kouzel, vyslala hledače. Chvilku nato nepřátelská kouzla ta její roztrhala na cáry. Zachvěla se. Jistě, byla to rychle slepená, slabá kouzla, nevložila do obrazců dost energie, ale lehkost, s kterou byla její kouzla zničena, ji stejně vyděsila. Krčila se blízko zábradlí, za zády řeku, nebe čisté, jeden břeh dva metry daleko, druhý osm. Hádala, že útočník je na bližším břehu, ale jistá si nebyla.

Radek dokouzlil, Marie si potom pamatovala, že ji překvapilo, jak rychle to zvládl. Snad ani koven by to neprovedl tak bleskově. Udělal krok k ní, obalil je ochrannými štíty. Marie cítila Radkovu magii na kůži a její tělo se podvědomě uvolnilo. Síla kolem ní byla tak hutná, že každý její výdech slabě zamihotal vzduchem. Mělo by to stačit.

Další nepřátelské kouzlo směřované na Marii. Věřila Radkovi a tak si dovolila luxus toho nemyslet na obranu a hledala útočníka. Našla vlákno spojujícího ho s kouzlem a začala ho zkoumat. Každým kouzlem se nevyhnutelně táhne nitka magické stopy, každý čaroděj má vlastní, charakteristickou stopu, která jako by měla svou vlastní tóninu. Je to jako ozvěna, protože každé kouzlo čaroděj musí nedříve vykreslit svou vlastní myslí. Marie už útočníka skoro měla, byl na bližším břehu, jeho stopa byla zprvu zmatená, už ji ale málem rozeznala, jo, poznávala ji...

"Marie!" křikl Radek. Nepřátelské kouzlo sjelo po Radkově štítu, Marie se silou nárazu zapotácela. Narazila do pavučinkového zábradlí, kouzlo hned po ní, v jednom okamžiku ho zničilo. Zamrkala, když opora za zády náhle zmizela.

Ztrácela rovnováhu.

Ale ještě by se chytla, dokázala by to.

Jenže v tu chvíli se vymrštilo opeřené tělo. Drápy se jí zaryly do oblečení, ucítila bodání na hrudi. A harpyje ji prudce strčila dolů.

"Radku!" vykřikla panicky. A náhle byly její nohy výše než její hlava, a i ony už minuly most. Padala. Vlasy ji šlehaly do obličeje, viděla nad sebou čisté nebe, peříčka harpyje, potrhaný most. Neuměla kouzlo letu, jen plachtění. Byla zoufalá. Nechtěla umřít. Ale nebála se, což bylo zvláštní. Ještě ji pošimrala Radkova magie, ale nemohl ji chytit, zavázela mu ta slepice, a když ji odstrčil, bylo už pozdě. Než dopadla, viděla ještě Radkův vyděšený výraz.

,Sakra, já tě tak strašně miluju,‘ poslala mu naposled.

,Marie...!‘

Náraz na hladinu jí vyrazil dech, voda kolem ní se uzavřela. Čekala, že se jí něco zahryzne do těla, čekala bolest. Ale řeka ji objala mírně, podivně teplá voda hladila.

Marie zamrkala a zamávala rukama. Řeka ji táhla dolů, stále hlouběji, hladina se vzdalovala. A pak si ji vzal proud, roztočil ji, rval z ní šaty. Vydechla poslední doušek vzduchu, bublinky byly všude kolem, dezorientovaly ji, světlo bylo všude taky a Marie si nebyla si jistá, kudy je nahoru. Magie řeky na ni dorážela, tak mocná, až se jí před očima zatmívalo. V posledním racionálním popudu použila svou moc, aby tělo udržela pod vodou živé.

A pak padala, padala a padala, do nekonečna. A čekala.

3. kapitola | 5. kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: DKS: 4. kapitola veronixika 11. 04. 2013 - 17:50
RE: DKS: 4. kapitola chuckyna 11. 04. 2013 - 17:59
RE: DKS: 4. kapitola dara 11. 04. 2013 - 18:05
RE: DKS: 4. kapitola ronnie 21. 04. 2013 - 15:31
RE: DKS: 4. kapitola moira 24. 04. 2013 - 23:13