DKS: 3. kapitola

30. březen 2013 | 17.02 |

3. Kapitola - Perla

Temná strana - Hvězdný blok (severozápad)

Tedy, už spolu nepromluvili, dokud Lukáš neuviděl první věc, která ho zajímala, a dotěrně se nezačal vyptávat, co to je a čemu slouží. Marie se každou chvíli nervózně rozhlížela a odpovídala jen úsečně a nepřítomně. Neměla ráda procházky po městě, z nebe na vás zákonitě něco odporného spadlo. Vzít to metrem takový kousek nemělo smysl. Přestože Marie metro nenáviděla, pořád to bylo lepší, než jít po povrchu. Řeka byla zákeřná a ani mosty nebyly stoprocentně spolehlivé. Na druhou stranu to nebylo ani dva kilometry a riskovat krk v metru kvůli dvěma kilákům bylo ještě hloupější.

Ve Stopě zatím existovala jen jedna asfaltová silnice. Upíři ji nechali položit před rokem, byla to zdlouhavá, náročná práce, protože pijavice musely nějak podepřít základy nejen cesty, ale i jejího podloží. Na řece cesta pochopitelně ležet nemohla, na mokřadech taky ne. Takže se cesta stavěla ve vzduchu, z části díky složitým magickým konstrukcím, opředeným tím upírským svinstvem, na které byla řeka alergická, zčásti se prostě zavěšovala na již stojící budovy. Řeka byla děvka, když chtěla, dokázala být nekonečně hluboká. A bezpečnou cestu si rozhodně nepřála.

Silnice vedla od sídla Kruhu, poslední důležitější budovy takto na severu, hřbitov úplně na kraji se asi nepočítal, na jih, kolem prvního městského mrakodrapu, ke Věži kostí a Tržnici. Potom se stáčela na zpět na severovýchod, k obrovské a naprosto zbytečné okružní vyhlídce kolem Paláce, a končila u čtvrtého městského mrakodrapu, děti mu někdy říkaly Ďáblův brloh (což jen dokazovalo, jak chytrá někdy děcka jsou), který byl zase nejdůležitějším nejzápadnějším místem. Budova patřila naprosté elitě a závislákům. Dalo by se říct, že těmi nejdůležitějšími místy Temné strany cesta procházela, přesto by to potřebovalo silniční síť rozšířit. Upíři přislíbili, že další bude "už brzy". Možná půl roku po Hrách, hádala.

Marie bydlela v prvním městském mrakodrapu, v nejsevernější buňce, a sídlo Kruhu bylo ani ne dva kilometry daleko. Od mrakodrapu k sídlu navíc vedla cesta, takže to bylo relativně bezpečné. Relativně.

"Jste si jistá, že váš Představený bude v sídle?" zeptal se Lukáš.

"Docela jistá," kývla čarodějka.

"Jak?"

"Kde jinde by byl?"

"Je to svobodný člověk, nemusí kvůli své funkci celý den zůstávat u své povinnosti."

"Asi ho to baví," trhla rameny. Chvíli šli v tichu. Bylo hezky, slunce příjemně hřálo. Kdyby to tak vydrželo ještě pár dní, možná by slunce vytáhlo vlhkost aspoň z výše položených míst. To by bylo fajn.

"Co jsou tamty věci na budovách?"

"Které? Myslíte ty kaskádové terasy? To jsou plošiny."

"To jsou plošiny? Některé jsou tak obrovské..."

"Jistě. Hodně bytostí ve Stopě létá... a některé jsou opravdu, jak jste to řekl? Ano, obrovské. Navíc je to nejrychlejší způsob pohybu mezi patry."

"A tamta vysoká budova?"

"Která?" zeptala se Marie s nádechem posměchu. Lukáš ukazoval ke shluku věžiček.

"Není to jeden objekt?"

"Ne. Ta více na severu je lidská nemocnice a ta na východě je... prostě Nemocnice." Marie se ošila. Nemocnice spojená s psychiatrií a hned za rohem věznice. Ve stejné budově. Stopa někdy měla zvrácený smysl pro humor. Kdysi ta místa byla daleko od sebe, ale od založení se jejich místa prostě... změnila. A teď byla u sebe.

"Jaký je v tom rozdíl? Diskriminujete snad nelidské bytosti?"

"To oni diskriminují nás," odvětila Marie vážně. Lukáš už ji lezl na nervy. Měl hloupé otázky a Marie se tím už nedokázala ani bavit. Lukáš Soldán z Prahy, i se svou zatracenou diplomkou, byl prostě osina v zadku.

"V očích Boha jsou si všechny bytosti rovné, jeho,"

"I ty magické?" přerušila ho se zdviženým obočím Marie. Čaroděj se na ni zamračil.

"Proč ty budovy mají věžičky?" ignoroval ji. Ušklíbla se.

"Co já vím? Mrakodrapy je vždycky mají, běžte se zeptat upírů,"

"Možná to udělám. A co," Marie se dívala před sebe, snaživě čaroděje vedle sebe ignorovala a poprvé po dlouhé době se těšila, až bude v sídle.

Zableskla se vedle ní magie a Marie nadskočila.

"Co to děláte?" vyhrkla.

"Proč moje magie nefunguje normálně?" zeptal se Soldán a zamračil se na ni, jako by za to mohla ona. Marie si povzdechla.

"To způsobuje řeka. Čaroděj musí být velmi silný nebo velmi odolný, aby za přímého vlivu řeky dokázal kouzlo dotáhnout do konce. Po pár měsících byste si na to zvykl. Do té doby se vaše magie může chovat nepředvídatelně."

"Jste silná, velmi silná," poznamenal. Přeměřila jsem si ho kosým pohledem.

"Nejsem. Jen jsem si zvykla," trhla Marie rameny. Mimoděk se rozhlédla a na chvíli zastavila. Soldán udělal pár kroků, než se po ní tázavě ohlédl. Ale Marie vzhlížela nahoru, ke špičkám věžiček.

Změnilo se, její milované město. Už není tak velké, svět je zatraceně malý, i v nekonečné Stopě s jejími bublinami jiných míst. Vypadalo jinak, než když byla Marie dítě, vypadalo jinak, než v noci, kdy Marie chodívala do práce. A vypadalo to všechno jinak, blízko řeky, tak nějak... špinavě.

**

Začali docela slušně.

"Marie," kývl pohledný, příjemně vypadající čaroděj. Vypadal tak na dvacet osm let. Což znamenalo, že byl určitě aspoň třikrát starší. Marie to koneckonců věděla jistě.

"Představený," sklonila čarodějka hlavu. Postřehla, jak se Radek zatvářil unaveně. Neměl rád, když se mu projevovala taková formálnost. Nebo, přesněji, neměl to rád u Marie. "Vedu sebou čaroděje z Prahy. Lukáš Soldán." Čarodějka se zamyslela. "Ztratil se... asi."

"Čaroděj z Prahy," přeměřil si zúženýma očima Lukáše Radek.

"Postaráte se o něj...?" Marie se křečovitě držela formálnosti.

"Jistě." představený se na Marii letmo podíval. Dotyčná se zamračila, pohlédla Radkovi do očí, a pak se rychle odvrátila.

"Nějak získal služby sočka. Nevím, jak se dohodli." Odmlčela se. Rozhostilo se napjaté ticho. Při cestě sem zjistila Marie, že je Lukáš docela ignorant a idiot na entou, ale i on teď mezi dvěma čaroději těkal pohledem a vypadal rozpačitě. Marie přešlápla. "Děkuji. Na shledanou," kývla hlavou. Radek se nadechl, snad chtěl něco říct, ale Marie se rychle vypařila.

Byla ráda, když se toho zvláštního čaroděje zbavila a hodila ho na krk Radkovi. Byl divný a po chvíli z něj měla Marie husí kůži. A nervy v prdeli. Byl naivní, a přitom strašně nekompromisní. Byl mocný, ale vyzařoval jen jemnou magickou auru. Choval se nezkušeně, ale když Marii obklopil roj ču, mušek, který přitahovala zbytková magie na její ruce, lehce mávl rukou a ču padly k zemi. Byla to elegantní, jemná práce, zabít jen mušky a nevyplýtvat ani kapku magie navíc. Udělalo to na ni dojem. Lukáš byl mladý a byl fanatikem, měl divné zvyky a vyjadřování, ale přitom se zdálo, že v některých věcech má o magii upřímný zájem.

Taková milá, nevinná rozervanost. Marii napadlo, proč i ona není taková.

Rozhodla se, že o tom nechce přemýšlet.

A nechtěla přemýšlet ani o tom, jak to Radkovi dneska seklo.

Ani se nepohádali.

Vzala to přes Krysodračí hospodu. Na baru se zeptala, jestli pro ni pan Krysa nemá práci, a odcházela s několika papírky. Zamyšleně je pročítala. U jednoho se zarazila a nadzdvihla obočí. Nějaká šelma se ji snažila najmout na obhajobu podle všeho pojišťovacího podvodu. Proč by sakra šelma potřebovala proplatit zubaře?

**

,Díky Marie.‘ ozval se Radkův hlas. Překvapeně sebou trhla a rozhlédla se, i když věděla, že hlas byl jen v její hlavě. Nemluvil s ní takhle... vlastně s ní tahle nemluvil už vůbec. Ale teď jí ta slova rezonovala v mysli, a pokud mohla posoudit, zněla... podrážděně. Nebo zoufale?

Počkat, že se jí Radek ozval, vlastně znamená, že je na pokraji zhroucení nebo mu jde o život.

,Za co? Děje se něco?

,"Rouháte se! To jest vůle boží!" Ještě jednou uslyším nějaký citát z bible, a půjdu se dobrovolně vykoupat do řeky!

Vrčel, napadlo Marii pobaveně, vážně vrčel.

A já se usmívám, došlo jí. Ovládla svůj výraz a soustředila se na cestu. Za chvíli dorazí k jednomu z lanek, které vede přes řeku, a bude se muset pekelně soustředit.

,Je tu jen na chvíli.

,A bude ještě kratší, pokud do toho mám co mluvit,‘ syčel. ,Ještě chvíli a ublížím mu. Nijak zvlášť, prostě mu rozmlátím ksicht. Namyšlený pánbíčkář. Myslí si, že když dokázal ten malý zázrak, může poroučet i králům.‘ Marie se neovládla a rozesmála se. Lidé kolem se na ni zvláštně podívali. Jistě, smát se ve Stopě je divné, ale smát se bez důvodu... pár lidí přešlo na druhou stranu mostu. Bylo jí to jedno. Radek, ten mocný čaroděj a Představený Kruhu Stopy... a poražen výrostkem z Prahy. Tohle bylo příliš.

,Zvládneš to.‘ reagovala automaticky. Rozhostilo se ticho, i když jemné spojení stále cítila. Zarazila se a překvapilo ji, když se jí sevřelo hrdlo. Náhle jí bylo strašně líto, jak to dopadlo, strašně...

Už se skoro zeptala, jaký zázrak myslel, zda se považuje za krále, cokoliv, tak ji to ticho deptalo, a vlastně ji to i zajímalo, ale předběhl ji.

,Musím jít zkontrolovat, jestli se ten blbeček nesnaží vymýtit řeku nebo něco podobného,‘ začal rozpačitě Radek. ,Nebo nechce na křesťanství nechat konvertovat smečku netvorů.‘

,Dobře. Budu na tebe myslet.‘ zase reagovala automaticky, myšlenky prostě létaly rychleji, než slova, která mohla kontrolovat. Kousla se do rtu. Zoufale bojovala o to, aby Radek nevyčetl nic ze zmatku, který ji ovládl.

,Chybíš mi...‘ zaševelil hlas. Možná to byl Radek. Možná to bylo jen její přání. Spojení vymizelo.

Zavřela oči a musela se na chvíli opřít. Byla jí zima a toužila po starých časech, tak moc, až musela pevně sevřít pavučinkové zábradlí mostu. Proto byla ráda, když se s ní takto přestal dorozumívat. Mohla toho říct na sebe až příliš.

Sebrala se a vydala se na opačnou stranu. Tohle chce panáka. Gábinu může navštívit i později, nemusí s ní strávit celý den. A potřebovala chvilku pro sebe. Když se čarodějka zastavila před Perlou, zoufale zalapala po dechu. Jak jí to mohlo podvědomí udělat?

Vešla do hospody. Jejich hospody. Nedokázala se ovládnout.

Stejný interiér, stejný pach, jen lidi tu byli jiní. A bylo tu více nelidských stvoření.

Tam vzadu bylo křeslo, velké křeslo pro jednoho nebo pro dva, pokud jsou si blízcí.

Nikdo v něm nebyl. Slyšela ostatní, že říkají, že je prokleté.

Blbost.

Bylo prostě jejich.

Zamířila k němu a bylo jí mizerně. Možná dnes návštěvu Gábiny úplně vynechá. Postřehla, že si žmoulá rukávy, starý zlozvyk, ale nemohla přestat.

Zabořila se do křesla a obklopila ji směsice starých i nových vůní. Ale svou magickou stopu křeslo neztratilo. Spolu s její magií a magií její bývalé lásky. Přitáhla si nohy k hrudi a zaťala zuby. Opřela si čelo o kolena a snažila se zabránit vnitřnímu rozpadu. Tak se totiž cítila. Pevně zavřela oči a přála si, přála si...

Čaj s citrónem.

"Čaj s citrónem, krásko?" ozvalo se nad ní. Neodvažovala se otevřít oči. Jen natáhla ruku. Sklenice ji zahřála do dlaně a pak jí mužská ruka prsty sevřela, překryla její ruku jako by byla dětská a ne skoro dospělé ženy. Hřála a Marie sebou cukla, když jim po kůži zajiskřila magie.

"Díky," zamumlala. Stále poslepu sklenici zvedla k ústům. Srdce jí prudce bilo. A on tam stál, vnímala jeho tělo, nejen magickými smysly, ale i těmi přirozeně fyzickými. Byla dlouho sama.

Neodolala. Posunula se.

Slyšela, jak vydechl, byla to směs úlevy a obezřetnosti. Konečně oči otevřela a podívala se na něj.

Vypadal zoufale.

Vypadal přesně tak, jak se cítila.

Sedl si vedle ní a pak se bez ptaní natáhl, stáhl si ji do náručí. Ztuhla, věděla, že by neměla, ale... seděla mu na klíně a dívala se do jeho obličeje. Jednou rukou ho po špatně oholené tváři pohladila, tak dlouho to chtěla udělat, a sledovala, jak se sval po svalu jeho tvář uvolňuje, mizí vrásky. Bolelo ji to vidět. Nechtěla to vidět. Opřela si čelo o jeho a zase zavřela oči. Ale to nestačilo. Dotýkali se nosy, příjemný tlak a teplo, známá vůně. Nemohla dýchat stejný vzduch, který on vydechoval, už ne. Zkroutila se a stočila se mu na hrudi. Na čaroděje byl Radek vysoký a dobře stavěný, ona byla drobnější, proto to šlo lehce. Opřel si bradu o její temeno a hladil ji po zádech.

Jako předtím, jako předtím, sakra, takhle to být vždycky mělo.

"Líbí se mi, co sis udělala s vlasy," šeptl.

"Hm?"

"Nechala sis je dlouhé," Jako dříve, možná chtěl dodat. Zabolelo ji to. Seděli tak, skoro ani nedýchali, co kdyby ten motýlí pohyb něco zničil? Tiskla Radka čím dál více a ani si to neuvědomovala. Byla to jejich soukromá, malá věčnost.

Marie zvedla hlavu, když uslyšela tóny jedné staré písničky. Jejich.

"To ty?" šeptla roztřeseně.

"Ne. Je to náhoda." Brouk tiše nazpět. Podívali se na sebe, dívali se do očí toho druhého z blízkosti, která byla sakra intimní. Toužila ho políbit. Toužila ho zavléknout do pokoje nahoru, do jejich pokoje, kde předtím strávili tolik času. A toužila ho mít u sebe, na sobě, v sobě, toužila, aby nikdy neodešla. Ani tehdy, ani nikdy.

Místo toho mu sklouzla z klína a položila čaj. Hleděl na ni obezřetně, asi se bál, ale ani ona nedokázala tuhle chvilku zničit. Jen se nemohla dívat do jeho očí, které pro ni byly jako otevřená kniha, listy a listy popsané bolestí a samotou. A styděla se, protože nebyla tak naivní, aby si myslela, že u ní je to jinak. Mrkala a doufala, že se jí nelesknou oči slzami. A tóny písně, jejich písně, se líně a zákeřně linuly kolem nich. Roztřeseně vydechla. Vše se dělo v podivné atmosféře, vše se zdálo tak... neskutečné. Ona a Radek, tady, spolu. Jako by to byl špatný sen.

Natáhla ruce a Radek se jich bez zaváhání chytil. Vytáhla ho a vedla k parketu. Vráželi do ostatních tanečníků, ti na ně syčeli, cenili zuby, ale jim to bylo jedno. Šli ke středu. Jako vždy. A ostatní ustupovali, protož Radek byl přeci jen jiná kategorie. Byl silnější, než celá hospoda dohromady. Byl jejím domovem, byl její bezpečí.

 Držela ho za ruku a snažila se nebrečet. Aspoň na chvíli. Než se ta iluze zase roztříští a Marie zjístí, že je na vše sama.

2. kapitola | 4. kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: DKS: 3. kapitola storycollector 30. 03. 2013 - 20:35
RE(2x): DKS: 3. kapitola moira 31. 03. 2013 - 01:22
RE(3x): DKS: 3. kapitola storycollector 31. 03. 2013 - 13:25
RE(4x): DKS: 3. kapitola moira 01. 04. 2013 - 02:26
RE: DKS: 3. kapitola chuckyna 01. 04. 2013 - 13:39
RE(2x): DKS: 3. kapitola moira 09. 04. 2013 - 01:02
RE: DKS: 3. kapitola nel-ly 06. 04. 2013 - 12:54
RE: DKS: 3. kapitola ronnie 07. 04. 2013 - 21:53