DKS: 2. kapitola

25. březen 2013 | 02.02 |

2. kapitola - Oči

Temná strana – První městský mrakodrap

Marie se rozmrzele převalila, nějaký idiot v protější buňce otevřel okno a prasátko ji vzbudilo. Ležela se a zamračeně zírala do stropu. Ještě před pár lety světloplachá nebyla. Časy se mění, přežívají paranoidní. 

Marie probodávala strop pohledem a mračila se čím dál více. Měla sen. To nebylo dobré. Sny byly nebezpečné. Jen málokdy nic neznamenaly.

**

Ráno.

Měkká postýlka, východ slunce, žaluzie... a nějaký týpek za oknem. Málem to se mnou seklo.

Pak jsem uviděla jablko.

Ten kluk držel jablko.

Mé jablko.

Mé včera ztracené jablko.

Věřte mi, na jídlo mám paměť.

Pak ten exot začal tančit nějaký indiánský tanec, okolo něj se linul kouř, ten ukazoval tvary, obrazce... hřbitov? Kouř vybouchl v modrý plamen, nějaká postava se potácela, tahala za sebou síť, která zářila, a já, já měla na rukou krev a taky bílé červy. Zvedla jsem v panice pohled a oči exota, když jsem je našla, se nafoukly jako balóny...

A vzbudila jsem se.

**

Čarodějka se podívala ven. Bylo neobvykle slunečno, buď se upírům nechtělo plýtvat silou před Hrami na něco tak hloupého, jako počasí, nebo to bylo placené kouzlo nějakého čaroděje. Marie uvažovala, kdo by byl tak hloupý a kouzlo uplatnil, ať zákazník zaplatil sebevíc. Počasí byl precedens upírů. Stejně jako jezero Zrcadlo. Řeka. Policie. Stavebnictví. Svoboda. Životy všech ve Stopě, ubohých plebejců... tmavovláska se zarazila a pak ušklíbla.

Až na to, že tihle plebejci jsou Síla. A když se nasere dostatečně velké množství plebejců s magií, ani nemusí dělat nic vědomě, magie převezme úmysl a jedná sama.

Bum!

Stalo se to jednou, jen jednou. Všichni čarodějové Stopy to hrdě nazývají Vzpourou. Upíři chtěli po tom fiasku před dvanácti lety čaroděje kompletně zlomit a dostat do své milující péče. Ďasové se zase předvedli, Marie nevěděla, co přesně udělali, ale muselo to být děsivé a muselo to upíry nasrat dost proto, aby se ty jejich rozštěkané klany na chvíli spojily.

Jenže stovka čarodějů není hloupá a už vůbec se nechce nechat jen tak zabít. Magie v nich (i v Marii, přestože byla malá holka kilometry vzdálená od místa Vzpoury) se vzedmula a upíry hezky přismahla. Kupodivu skupinová vina prošla. Nejspíše jen díky faktu, že žádný z upírů doopravdy nezemřel. Odolní parchanti.

Chudáci, všichni kdo tam tehdy byli, sice pak měli upíry za zadkem do konce života (nepříliš dlouhého, nehody samozřejmě), ale nebyli umučení a vystavení jako exemplární příklad. To bylo taky dost.

Slunce svítilo a v čistočistém vzduchu Stopy to skoro jiskřilo. Marie hodně četla o historii Stopy, tedy Ostravy, města, které tu stálo před ní. Bylo dobré mít pojem o tom, co se kde stalo. Bylo by, řekněme nemilé, když se člověk ocitne na místě, které se ho snaží zabít osmdesáti devíti způsoby a to jen proto, že nevěděl, že tam byl jeden z největších tajných masových hrobů. Stačilo by si to pouze vygooglovat.

Ale zpět. Vzduch jiskřil, vypadalo to, jako byste se nevzbudili někde v bývalém industriálním městečku obklopeném industriálními městečky plného industriálního smogu, ale na horách. Jednoduché vysvětlení: Ono to tak totiž bylo. Aspoň v Temné straně. Ať už se ta prokletá řeka a ovzduší bralo odkudkoliv, z této části země to určitě nebylo. Marie nenáviděla, když vítr vál od jihovýchodu, od řeky, a nesl s sebou její puch a magii. Děly se pak divné věci. Ale čistý vzduch byl jedním z mála kladů.

Čarodějka sledovala, jak se za oknem tyčí věže městských mrakodrapů. Většina Stopy byla zastavěná tak, aby šlo vidět co nejméně řeky a mokřadů. Když se řeka tehdy dávno před Mariiným narozením vylila z koryt a zaplavila celou Temnou stranu Stopy, bylo to zlé. Zemřely stovky lidí, řeka je pohltila nebo zabila, ať už sama, nebo s pomocí toho, co v ní žilo. Jednoduše ji přitahovala magie. Řece odolávalo jen málo míst, patřilo mezi ně sídlo čarodějů, také Palác, ve kterém lidé přežívali, dokud se nepostavily první mrakodrapy. Nějakou zvrácenou ironií řeka nedokázala vystát upíří podstatu, a zjistilo se, že jsou také neobyčejně dobrými architekty, i když Radek spíše věřil tomu, že prostě našli staré plány Pana V, zakladatele města. Přesto to byli upíři, kteří se vrhli na stavbu Arény. A prvního městského mrakodrapu. A tak dále.

Budovy byly dalším z výsad upírů. Řeka obyčejné parcely vždycky strhla a kromě městských mrakodrapů a jiných budov, jejichž základy pokládali sami upíři, žádná nevydržela dlouho. Stavba neposkvrněná upíří magií, či co za svinstvo to měli, musela být sakra vysoko, aby ji řeka nezničila. Nebo musela být opředena vláknem utkaným Matičkou vdovou za svitu úplňku, a dalšími nechutnostmi.

Marie se vždycky snažila spíše nepřemýšlet o tom, z čeho mosty, které se houpaly nad většími plochami mokřadů, byly.

Tmavovláska se vytrhla ze zamyšlení a všimla si, že se na okně objevil šnek. Znechuceně se ušklíbla. Šočko, co víc jsem si mohla takhle po ránu přát? Teď ještě najít, kde má oči. Nechutné.

Šočka byli změnění šneci. Byli zhruba metr a půl velcí, žrali jen rostlinnou stravu a dělali odporný nepořádek. Sliz, který za sebou nechávali, buď ztvrdl na odporný rosol, nebo se, ofouknutý z jihovýchodu, měnil na lepivá vlákna. Oboje bylo odporné. Upíři by nejspíše šneky zabili, kdyby se nezjistilo, že mají zvláštní schopnosti. Dokázali darovat své oči, které nějakým pošahaným řízením osudu pronikly i těmi nejsilnějšími kouzly. Ty odporné bestie si oči vydloubly ze stopek a pak je na určitou dobu věnovaly zájemci. V případě poškození nebo zpoždění vrácení dokázali být pěkně krvelační. Vypořádávat se s rozzuřenými šneky byla skoro pravidelná náplň Mariiny práce. Šneci, ač byli inteligentní, neměli smysl pro čas. Chvilka pro ně někdy znamenala věčnost, někdy pár vteřin. A když se jim oči nevrátily, no... Asi spadli do řeky po hlavě, konkrétně očích, a pak hubě. Na to, že to byli býložravci, měly výstavku ostrých zubů na jedničku. Tenhle musel být mladý a nezkušený, když se plazil přímo po skle sledovaného objektu.

Marie se koukla k balkónu.

"Sakra, René!" zařvala vyplašeně čarodějka. René nereagovala, zato muž na balkóně se zamračil. Po chvíli Marii došlo, že spolubydlící momentálně dohání pražské kolegy k šílenství a není doma. Protože se schovává před žádostí o ruku. Ušklíbla se. Zbabělec.

Zamračila se a v mysli se jí mimoděk objevilo útočné kouzlo. Opravdu ho nevolala.

Vedle postele vybuchl stolek. Tmavovláska vyjekla a neobvykle čile vyletěla z postele, běžela do koupelny, nejbližší místností s dveřmi. Nadávala, ale nebyl tu nikdo, kdo by to ocenil. Třísky stolku se jí zarývaly do bosých nohou.

Nikdy netvrdila, že má po ránu dobrou koncentraci. Ale stejně ten stolek měla ráda.

Na balkóně stál nějaký exot, který měl na vlastních očích nalepené ty šočkovy. Díval se oknem skrz zrcadlové sklo – jednosměrné, posílené kurva silným kouzlem – a prokazatelně se díval na Marii. Zamrazilo ji.

Sen?

"Vypadni!" štěkla. Netušila, jestli ji slyšel. A usoudila, že ne, protože trhl rameny a pak se zamyšleně podíval k balkonovým dveřím.

Zámek cvakl. Jen tak. Co je to sakra za čaroděje?! Byt, ve kterém Marie a René bydlely, byl zabezpečený tolika kouzly, že Marii ve větrných dnech dělalo potíže se dostat přes práh. Ne že by si to s René mohly dovolit, ale původní majitel byl, dalo by se říct lehce indisponován, dvakrát týdně ho čarodějky krmily zrníčky pro křečky a v podstatě ho hlídaly. René už šest let. Marie roky dva.

Klaply dveře a Marie se obezřetně ohlédla. Prohlédla si kluka, ne muže, mohlo mu být něco málo přes dvacet, a jeho magie patřila stoprocentnímu čaroději. A nebyl tak silný, aby jej nezvládla. Zamyslela se, ale nakonec vyšla z koupelny, tentokrát v mysli stabilní spolehlivé kouzlo. Zírala do dvou nafouknutých balónků, které byly očima šočka, snažila se tvrdě zahledět do očí toho pod nimi, a čekala.

A čekala.

A čekala?

"Kdo sakra jste?" štěkla Marie. Kluk si promnul oči a s mlaskavým zvukem ty šočkovy sundal.

"Promiňte, že jsem Vám sem tak vpadnul," vyhrkl exot a Marie zamrkala. "Ale jste z Kruhu, že ano? Potřeboval bych..." zaváhal.

"Kdo jste?" opakovala neklidně. Kouzla v její mysli začala být roztřesená, řekla by neklidná, kdyby to byly živé bytosti, bylo hloupé držet je tak dlouho aktivní. Ještě chvíli, a rozbije i něco jiného, než stolek. A přitom má většinou tak skvělé ovládání. To ten čaroděj, došlo jí. Měla ohledně něj nějakou zlou předtuchu, ale nic konkrétního. Což bylo ještě horší, než něco vědět jistě.

"Omlouvám se. Lukáš Soldán z Prahy. Dělám diplomku." Usmál se mile čaroděj. Rozhostilo se ticho a po chvíli se Lukáš ošil. Marie si konečně všimla, že jí jedno z kouzel stéká z prstů, podvědomě napůl uvolnila jeden obrazec a ten teď prosakoval kůží. Nechala sílu vsáknout zpět do těla a pak rukou zatřepala, aby se zbavila magie. Taky s námahou zavřela pusu, protože jí dolní čelist spadla až málem na zem.

Diplomka. Zabijte mě někdo.

"Aha." Marie se pečlivě vyhýbala pohledu na mladého čaroděje. Stále ještě to mohla být past. Ale... diplomka? Znělo to až příliš směšně proto, aby to byla lež. Čarodějka si promnula obličej a uvědomila si, že stojí v pyžamu před asi dvaadvacetiletým klukem, který očima těká všude jen ne na ni. "Aha," opakovala a cítila se hloupě. "Jmenuji se Marie. Jen Marie." Nemohla ho vyhodit na ulici. Že přežil jen jeden den, byl malý zázrak. Navíc to byl čaroděj. Sice z Prahy, ale patřil Kruhu.

"Ráda vás poznávám."

"Taky Vás rád poznávám." Slova skřípěla. Napřáhl se k pozdravu a Marie jej málem usmažila kouzlem. Ale zarazila se a schytala to jen lampa.

"Sakra!" vyjekla a dalším kouzlem oheň zlikvidovala. Někdo je tu snad nervózní? Snad ne ? pomyslela si hnědooká jízlivě. Čaroděj překvapeně stál před ní, ruku stále nataženou. Marie zadýchaně přešlapovala kousek od něj a cítila, jak se červená. Byla napjatá a Lukáš se pohnul tak nečekaně... byl cizí a útok byl reflex. Rozhostilo se trapné ticho.

"Obleču se a pak vás zavedu do sídla Kruhu, dobře?" vysoukala ze sebe. Lukáš mrkl a pak se nejistě usmál. Tmavovláska zamumlala ještě pár zdvořilostních frází, nechala postavit na kafe a klidila se zpět do své ložnice. 

Byt nebyl velký, dva plus jedna, a měl jen dvoje dveře – do koupelny a na záchod. Vše ostatní bylo propojené a v průchodech byly poloprůhledné korálky. Dostat se přes ně tiše bylo skoro nemožné, a to taky byl účel. Ani upíři by to neměli zvládnout, pokud se neuměli odhmotnit. Skrz korálky navíc bylo vidět, takže mohla Marie Lukáše kontrolovat.

Čarodějka chvíli hledala čisté spodní prádlo, bude muset zajít do prádelny, a natáhla si džíny a triko. Po chvilce uvažování na sebe hodila i lehký svetr. Výsledná kombinace byla strašná, byla nějakým záhadným způsobem celá v černém, až na zářivě růžové ponožky. Na převlečení už ale neměla čas. Po cestě do koupelny upila trochu kafe, útrpně si přeměřila čaroděje, který zaujatě zkoumal scvrklou hlavu nějaké obludy, kterou René milovala a které se Marie snažila zbavit. Válčila s hřebenem a slíbila si, že René požádá, ať ji ostříhá zase na krátko. Docházela pasta, bude muset pořídit novou. Nebo možná nějakou přiveze René, dva dny by ještě mohla vydržet.

Zato Marie se měsíc bez René cítila naprosto ztracená. Od doby, kdy s René žila, se o takové věci nemusela starat. Zvykla si na Renéin mateřský instinkt a ráda se nechala rozmazlit.

Marie na sebe zírala do zrcadla a uvažovala, co o čarodějích z Prahy ví. Moc toho nebylo. Jistá si byla jen jedním – Pražané a Stopští se nenáviděli. Prosté. A přesto jeden zvědavý seděl v její kuchyni a obdivoval taje jejího bytu. Možná si dělal poznámky k diplomce, o které nepochybovala, že byla o Stopských čarodějích. Pražané rádi uráželi a podobný článek byl přesně tah v jejich stylu.

– objekt – devatenáctiletá (pohledná) čarodějka (rozpor s povídačkami, není obluda - anomálie?), projevuje náznaky inteligence a mluví spisovně, i když místy hrubě

– jídlo – stejné jako u nás (žádné syrové maso a krev)

– zvyky – nepochybně mají zásady hygieny a chovají se civilizovaně

– chování – nepředvídatelné a agresivní

S kartáčkem v puse nakoukla Marie do kuchyně. Seděl, pil kafe a vážně si dělal poznámky. Tiše zasténala. Proč já?

**

"Tak," broukla Marie. Dopsala na sešit na ledničce seznam věcí, které musí udělat, a neměla už jak se vyhnout konverzaci s Pražákem. "Jdeme?"

"Už?" překvapeně na ni pohlédl Lukáš. Zavřel zápisník a Marii ovanula magie. Zbystřila. Nebyl to kaligrafický čaroděj? Ale ne. Otevřel dveře pohledem.

"Ano. Hned." Nebylo jí příjemné, že má doma cizího. Nekouzlil, na to si dala pozor, ale i tak tu nechá stopu, které ona i René, jakožto citlivé senzibilky, budou vnímat ještě dlouho. Navíc začala nacházet zvláštní díry. Lukáš nebyl cítit silou, přesto otevřel dveře, s kterými by si bez klíče neporadila možná ani ona. A na diplomku byl trochu starý. Jistě, byla tu možnost, že jej objevili až okolo sedmnácti, ale bylo to nepravděpodobné. A jak ji našel?

"Jak jste mě našel?" zeptala se Marie podezíravě. Lukáš zamrkal.

"Viděl jsem Vás včera, zaslechl jsem hluk a uviděl harpyje."

No skvělé. Jestli se tohle dohmátnou závisláci, jsem v háji.

"Nikde jsem vás neviděla."

"Byl jsem o patro níže. Než jsem se dostal nahoru, už jste byla dole."

Marie si nevšimla, že by ji někdo sledoval. Když tak ale nad tím uvažovala, jeho magická stopa jí přišla známá. Uvažovala odkud, až se jí to vybavilo. Kousla se do rtu, když si uvědomila, že to bylo včera na křižovatce v mrakodrapu. A když si to tak přebrala, Lukášův hlas nebyl zas tak nepodobný tomu křičícímu hlasu z vedlejší chodby. Zčervenala. Pak zvážněla. Poradil si se vším, co v chodbě čekalo. Zas tak bezbranný nebyl. Navíc bylfyzicky silnější.

Náhle Lukáš zčervenal. "Omlouvám se, ale měl jsem hlad a snědl Vám jedno jablko," dodal. Marie zamrkala. Co je jí po jabku? Jablko. To jí zase připomnělo její sen. Začala ji bolet hlava a to nebyla vzhůru ani hodinu. No pěkně.

"Aha. To... to nevadí. Půjdeme?" Beze slova se zvedl. 

"Vrátil jste oči šočkovi?" napadlo Marii.

"Cože?"

"Oči. Vrátil jste je tomu šnekovi?"

"Proč?" zamrkal Lukáš. Marie v duchu zaúpěla. Buď byl skvělý herec, nebo Praha vážně dovolila, aby do vlčího pelechu naklusalo jehně.

"Jsou to jeho oči."

"Dal mi je."

"Určitě je chce zpátky."

"Jsou součást mé práce," namítl. Marie zaskřípala zuby. Tahle konverzace postrádala smysl. A vážně ji bolela hlava.

"Nejsou to vaše oči, jen vám je půjčil."

"Dal."

"Půjčil. Věřte mi." Štěkla Marie.

"Nekřičte na mě," přimhouřil Lukáš oči. Idiot.

"Vy jste mě vzbudil ráno, kdy je nejlepší ještě spát, vás musím odvést do sídla Kruhu a nemám být ani nasraná?" V hlavě Marii pulzovalo.

"Pomáhat ostatním je ctnost," poznamenal.

"Vy vyznáváte Ctnosti?" zeptala se Marie překvapeně.

"Samozřejmě, že ne. To je Stopská víra." Odvětil blahosklonně.

"Tak co s tou ctností máte?" zeptala se Marie nechápavě.

"Pomáhat svým bližním,"

"Křesťanství!" došlo čarodějce a byla se sebou trošinku spokojená. Lukáš si ji přeměřil zvláštním pohledem. Bolest hlavy konečně odezněla.

"Ano. Pomáhat bližním je vůle boží."

"Moje vůle je přežít co nejdéle to jde."

"Dostanete se do Pekla."

"Já už v pekle jsem." Odvětila suše Marie.

"Rouháte se." Přeměřila si ho pohledem. Zdálo se, že to myslí vážně.

"Ne, to mi nedělej," zoufale na Lukáše pohlédla. Mladý fanatik? Ve Stopě? Co Stopa s jeho vírou udělá? Co by mohlo vylézt z řeky? A pak to nejdůležitější... bude s tím otravovat mě?

"Měli bychom jít." Podotkl po chvíli Lukáš odměřeně.

"Jak jste se srovnal s tím, že jste čaroděj?" napadlo Marii, když se obouvala. Lukáš mlčel, a když na něj pohlédla, sledoval ji chladným pohledem. Aha, nesrovnal.

"Hledám způsob, jak očistit svou duši."

"Hodně štěstí." odtušila čarodějka. Už spolu nepromluvili.

1. kapitola | 3. kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: DKS: 2. kapitola dara 25. 03. 2013 - 17:07
RE(2x): DKS: 2. kapitola moira 26. 03. 2013 - 00:08
RE: DKS: 2. kapitola dara 26. 03. 2013 - 14:54
RE(2x): DKS: 2. kapitola moira 28. 03. 2013 - 03:12
RE: DKS: 2. kapitola nel-ly 27. 03. 2013 - 22:25
RE(2x): DKS: 2. kapitola moira 28. 03. 2013 - 03:30
RE(3x): DKS: 2. kapitola nel-ly 28. 03. 2013 - 23:57
RE(4x): DKS: 2. kapitola moira 30. 03. 2013 - 00:54
RE: DKS: 2. kapitola chuckyna 28. 03. 2013 - 16:36
RE(2x): DKS: 2. kapitola moira 30. 03. 2013 - 01:02
RE: DKS: 2. kapitola veronixika 28. 03. 2013 - 20:26
RE(2x): DKS: 2. kapitola moira 30. 03. 2013 - 01:11
RE: DKS: 2. kapitola storycollector 30. 03. 2013 - 19:44
RE(2x): DKS: 2. kapitola moira 31. 03. 2013 - 01:30
RE: DKS: 2. kapitola kristie 22. 12. 2013 - 20:01
RE(2x): DKS: 2. kapitola moira 22. 12. 2013 - 20:57