DKS: 1. kapitola

15. březen 2013 | 22.57 |

1. kapitola - Slepice a volným pádem

Temná strana - Mrtvý blok

"Ty pitomý ptáku, táhni!" ohnala se žena taškou v ruce. Zapínání povolilo a z tašky vyletělo pár potravin, zrovna mouka elegantně přelétla vzduchem a udeřila harpyji do obličeje. Ta balíček vztekle roztrhala drápy, a pak v bílém obláčku panikařila. Tmavovláska si povzdechla.

Zhruba metr velké, tmavé, opelichané bytosti si ji měřily vzteklým pohledem zlých malých očí. Ty byly komicky vypouklé, okrouhlé a lemované černými peříčky, které se mastně leskly. Měly zubatá ústa, ne zobák, jak se hodně lidí mylně domnívalo. Tělíčko oproti mohutným křídlům bylo drobné a vypadalo křehce. Harpyje byly nechutná stvoření, kdysi možná vypadaly důstojně, ale dnes to byly prostě jen žalostné malé mrchožroutky. Tak Stopa většinou působila. O tom, jak se rozmnožují, raději žena ani nepřemýšlela. Nechtěla rozebírat, jak moc musí být lidský muž v prdeli, aby se toho stvoření dotknul.

Harpyje zavřískala a přitáhla si ženinu pozornost zpět.

Ona, počestná obyvatelka Stopy, se jen šla nadýchat čerstvého vzduchu a slétly na ni tyhle dvě... no harpyje. Jedna právě hrozivě čepýřila pírka, její povedená sestřička se ženě vrhla do zad. Tmavovláska se na poslední chvíli vyhla a taška jí vyletěla z ruky. Dopadla na zem a polovina věcí se vysypala, většina si to mířila rovnou k zábradlí a pak nejspíše zmizet a už se nikdy nevrátit. Žena syčela nadávky a obě dvě harpyje jí stejně naštvaně sledovaly.

"Rzkřbilááá ši naše vejšééé!!!" začala jedna skřehotat a žena odolala nutkání si přikrýt uši.

"A ty jsi mi právě zlikvidovala dvě stovky jídla, ty mrcho!" křikla tmavovláska, v očích slzy bolesti, protože ten zatracený harpyjí křik byl sakra nepříjemný. Žena věnovala poslední pohled jablku, na které se těšila celý týden, a které se právě naprosto klidně skutálelo z plošiny a začalo padat vstříc zemi. Spolu s chlebem, sýrem, vejci, masem, které se ale na rozdíl od jablka nekutálely, ale byly shazovány proudy vzduchu způsobenými zběsilým mácháním bližší zcvoklé slepice...

Dvě stovky v prdeli. Já ty blbé ptáky zabiju! To je ofouklo z jihovýchodu, nebo co?

"Vejše! Vejše!" krákaly ty dvě zběsile a chtěly se na ženu vrhnout drápy.

"Jaká pitomá harpyje si postaví hnízdo uprostřed frekventovaného mostu?!" zaječela rozzuřeně žena. "Bylo jasné, že jej někdo přijde odstranit!" Jedna z harpyjí, větší a taky rozčepýřenější, se rozhodla, že si povídat nechce, a vrhla se na ni. Žena toho měla dost. Udělala rukou pomocné gesto, měla mizerné soustředění a mávání rukama jí opravdu pomáhalo, a v mysli bleskově vyvolala obrazec kouzla. Když ucítila známé šimrání magie, neovládla se a pousmála se. Bylo to zatraceně příjemné.

Harpyje před ní měla zastavit, bolest většinou přerovná priority, tahle však jen vypoulila rudě podlité oči a výhružně roztáhla křídla. Vlna vzduchu čarodějku donutila zavrávorat a to už na ní harpyje naletěla. Snažila se tmavovlásku nahnat k okraji plošiny. Chtěly ji shodit, mrchy jedny. Ani náhodou.

Žena křikla a nemusela ani přemýšlet, v mysli už měla konkrétní vzorec a kouzlo mířilo k té obludě. Harpyje bolestně zavřískla a začala kolem sebe tlouct křídly. Čarodějka se stihla skrčit a odkulit bokem, dostala jen pár ran, které jí sklouzly po boku, ale zábradlí to schytalo naplno a v jednom místě se prohnulo skoro do poloviny. Železné, metr vysoké zábradlí. Sakra, dostat ránu já, je ze mě pytlík hracích kostiček. Harpyje vypadaly křehce, ale v křídlech měly neuvěřitelnou sílu.

Naštvanou čarodějku překryl stín. Tmavovláska neudělala tu hloupost a nevzhlédla, prostě znovu uskočila a o betonovou zem plošiny zaškrábaly drápy. Tam, kde před chvílí měla obličej. Zamrazilo ji.

"Dotkni se mě těmi drápy a přísahám, že si z tebe udělám polštáře!" vyjekla panicky. Chtěla být doktorkou, než se vše zvrtlo, a dost se o medicínu zajímala. Moc dobře věděla, že takového čaroděje dokáže dost dobře zabít i obyčejná chřipka. Když měl smůlu a byl slabý. Ale stejně. Čarodějové byli v některých ohledech vážně křehcí.

Znělo to skoro vtipně.

Asi tak vesele, jako kdyby měla dostat tetanus z těch odporných drápů, na kterých viděla starou zaschlou krev.

Bylo to pitomé.

Harpyje okolo ní lítaly, snažily se ji nahnat k poškozenému zábradlí, chtěly ji zabít. Tmavovláska ještě jednou uskočila a bylo to jen o fous. Zasyčela nadávku. Neobtěžovala se zvedáním, přetočila se na bok a další kouzlo. Jedna z harpyjí zavřeštěla a doničila zábradlí úplně, když na ně napadla. Žádné světlo, žádné efekty, žádné "puf", ale čarodějka věděla, že záda harpyje jsou teď pěkně přismahlá. Další obrazec a ptačí žena přepadla přes okraj plošiny, její vzteklé vřískání sláblo. Její sestřička začala panicky vřeštět a hrnout se k zábradlí, čarodějce zase vyhrkly slzy. Bála se, že ohluchne.

Možná ta spadlá nestihne nabrat do vypelichaných křídel vzduch a chytit si vzdušný proud. napadlo ženu. Odfrkla si. To tak. Rychle se zbavit i druhé a utéct. Jo.

Čarodějka mrštila po druhé ptačí ženě kouzlo popálení, pak v rychlém sledu dalšími bolestivými obrazci, a když ta potvora konečně odlétla, tmavovláska se zvedla a obezřetně se koukla ke kraji plošiny. Spadlá harpyje se připojila k první a starostlivě okolo ní létala, párkrát se otočila a výhružně směrem k čarodějce zakřičela. Tmavovláska čekala, čekala minutu, dvě, pět. Pak si dovolila uvolnit se, skoro se i usmála. Zafoukal silný vítr a čarodějka klopýtla. Sykla nadávku, v boku ji zabolelo, když se prudce pohla. Po stranách uviděla rozervané železné zábradlí a trvalo jí jen zlomek okamžiku, než si uvědomila, že couvla z plošiny.

Nápomocný byl i fakt, že šlápla do prázdna.

Jasně, Marie, udělej to, čemu ses minulých deset minut tak usilovně bránila. Jako bys už i tak neměla dost problémů, pomyslela si tmavovláska sarkasticky. Marie se snažila udržet rovnováhu, ale stejně nakonec skončila zavěšená na zábradlí, většinou těla ve vzduchu. Pokud se ty zatracené harpyje vrátí, je na cucky.

Marie tiše klela, byla celá dotlučená a bolavá, a začala šmátrat okolo zábradlí, snažila se o něco opřít. Než si uvědomila, že nahmátla svou tašku s nákupem, už ji napůl strhla dolů.

"Ne! Sakra, sakra!" Marie strčila tašku zpět, pár věcí ji udeřilo do tváře a na jedné ruce málem spadla dolů. Zatla zuby, cítila na žebrech ostrou bolest a cítila, jak se jí začínají ruce třást slabostí. Měla za sebou dlouhý den. A ty harpyje jí přeci jen daly zabrat. Byla hloupá. Měla jim spálit peří hned ze začátku a byl by klid.

 Další část jejího drahocenného nákupu letěla volným pádem zhruba pět metrů, než se vysypané věci rozkutálely na plošině nižšího patra. Marie koukala dolů a cítila se strašně unavená. Nohy se jí kývaly ve vzduchu, zpocené tělo se třáslo v ledovém větru. Bylo pozdě. Kdyby nemusela posbírat nákup na plošině, na které se drží, pustila by se a snažila si nelomit nohy. Takto se bude muset pracně vyškrábat nahoru, pak zase dolů...

"Zasranej den," sykla si pro sebe. A přitom to bylo tak krásný ráno. Marie se začala pomalu vytahovat nahoru a přála si, ať v první řadě začne konečně zase makat v tělocvičně, a pak taky, ať ji nikdo nevidí. Samozřejmě. Mít dostaveníčko s upírskými závisláky, pardon, patrony zákona, krásné završení dne.

Tmavovláska zadýchaně skončila na půl těla na plošině, odpočívala a opatrně se vyhýbala bolavým žebrům. Rozplácnutá na plošině, odhodila si pramen krátkých tmavých vlasů z očí. Vyškrábala se pak nahoru celá a chvilku jen lapala po dechu a ležela na studeném betonu, po chvíli se však překonala a posadila se.

"Posbírat nákup, dostat se domů, dát si koupel, zavolat René..." snažila si čarodějka zvednout náladu. Za harpyje dostala zaplaceno docela dobře, a ještě jí něco zbylo z toho případu s prstýnkem, který spadl na zem. Nikdo se neodvažoval jej vytáhnout. Není nad případ, kdy je zem vážně zem a stačí si pro ztracený šperk dojít. Sice ze sebe Marie pak musela sundávat pár deseticentimetrových pijavic a musela spálit oblečení, které bylo naprosto nasáklé krví, ale byla to jedna z lehčích prací. Jen pijavice. Nesnažily se ji zabít, ne úmyslně. A v podstatě byly takové pijavice ty příjemnější, jejich kousnutí ani nebolelo a nezanechávalo žádné následky. Pijavice byly jedné z mála zvířat, které Stopa nezměnila v běsnící potvoru. Byly prostě jen trochu větší, a když si jeden nedal pozor, mohla ztráta krve zamotat hlavu. Ale nic víc. Což bylo kouzelné, jen málo věcí mohlo spadnout do řeky a vylézt nepoznamenané nenávistí.

Marie se opatrně přiblížila k okraji plošiny a zahleděla se dolů. Stála zhruba ve dvacátém patře městského mrakodrapu a uviděla pod svou plošinou další, která většinu jejího popadaného jídla zachytila. Usmála se. Aspoň jedna dobrá zpráva.

Čarodějka pevněji chytila tašku a zkontrolovala, zda okolo nejsou nějací fízlové. Nepotřebovala strávit zbytek dne na policejní stanici.

Marie odhadovala, jak daleko nižší plošina je. Levou rukou se držela zábradlí, dneska bylo dost větrno, obzvláště tak vysoko, jako byla ona. Studený kov se tmavovlásce zahryzával do masa, zatímco pravou stabilizovala láhve s vodou, které v tašce zbyly. Ty zatracené slepice jí roztrhly její věrnou tašku, s kterou to táhla už pár let. Neměla nikdy oddanější a věrnější. Bude ji muset nechat opravit.

Marie uslyšela šramot a hodila přes rameno rychlý pohled. Měla by si pohnout. Jestli ji někdo uvidí, bude v maléru. Zničené zábradlí, všude mastné peří a puch spáleniny ve vzduchu. Napadení kouzelné bytosti kouzelnou bytostí sice nebyl trestný čin, ale dostat se do hledáčku upírů stejně nebylo moudré. Nikdy.

Normálnímu člověku by připadalo šílené, že se Marie chce pustit a seskočit z jedné plošiny na druhou, obzvláště, když jsou vzdálené kolem pěti metrů. Ale bludištěm chodem, které jsou vnitřnostmi městského mrakodrapu, jít nechtěla a vlastně ani nemohla. Než by se vymotala ven, jídlo by bylo dávno pryč. Žilo se v těžké době.

A navíc – Marie je čarodějka.

Nadýchat čerstvého vzduchu. pomyslela si tmavovláska kysele. Měla tušit, že se jí ty praštěné ptačí mozečky pokusí pomstít. Přesto... shodit ji z plošiny hezky až dolů, do milující náruče země? To bylo možná moc i na ně. Marie překročila poničené zábradlí a sedla si na kraj plošiny. Vítr jí čechral vlasy. Přesto na sebe měla vztek. Nerozeznala, že na ni ty ptačí bestie působí a volají ji ven. Dovolila si uvolnit se až příliš. Příště by ji něco podobného mohlo zabít. Musí najít, kterou dírou se dostaly skrz její mentální štít. Tmavovláska se posunula a spustila dolů, s výdechem se pustila a začala padat. Obrazce v mysli, zářivé a konejšivé, šimrání kouzla a příjemný pocit.

Její pád byl prudký a kratký, přesto ne tolik, jak by měl, na plošinu pod sebou dopadla relativně měkce. Sykla, protože ji zabolela žebra zraněného boku. S jejím štěstím si kvůli těm pitomým slepicím ještě vážněji ublížila. Marie se sklonila a začala sbírat potraviny. Otlučené, ale jedlé a to bylo hlavní.

"Hej!" vyjekla pobouřeně, když si všimla stínu. Nějaké děcko se jí snažilo ukrást jídlo. Prudce mávla rukou, ani nepoužila kouzlo, tak zažité bylo kopnutí, a děcko vřísklo. Když vycenilo zuby, byly ostré a leskly se jako perličky. "Táhni!" křikla Marie výhružně a znovu se napřáhla.

"Čarodějnická čubko!" syklo dítě chraplavě, ale obezřetně se stáhlo. Marie rychle posbírala zbytek a nacpala to do rozpadající se tašky. Ráda by tašku opředla pár kouzly, ať se ji nerozpadne, ale nechtěla na místě nechávat více magických stop než musela. Až na pár magických výbojů, hodně slabých, nakonec nechtěla ty slepice doopravdy zabít, se držela, za déle než hodinu by její stopu vycítil jen mocný kouzelný, a nebo senzibil.

Co věděla, kromě ní a René tu byli jen tři muži, kteří by to dokázali, a ani jeden by se s takovou triviálností neobtěžoval.

Marie vešla do mrakodrapu a zaplula do chodbiček, snažila se zorientovat.

Všechny cesty vedou ke schodišti, už ne do Říma, a tak se brzo dostala na křižovatku. Pozorně si prohlédla každou chodbu a vydala se tou, kde cítila nejméně magie.

Šťastné rozhodnutí, po pár metrech slyšela, jak se ve vedlejší chodbě něco hýbe a pak lidský křik. Přidala do kroku.

Když se konečně dostala ven, nesnášela opuštěné mrakodrapy, už se stmívalo. Ještě před pár lety by ji ten pohled vyděsit, ale dneska už nocí žila, takže se lhostejně vydala k jednomu visutému mostu vedoucímu domů.

Prolog  | 2. kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: DKS: 1. kapitola chuckyna 16. 03. 2013 - 11:35
RE: DKS: 1. kapitola ru-blogcom 16. 03. 2013 - 14:42
RE: DKS: 1. kapitola moira 17. 03. 2013 - 19:51
RE: DKS: 1. kapitola chuckyna 18. 03. 2013 - 04:43
RE(2x): DKS: 1. kapitola moira 26. 03. 2013 - 00:11
RE: DKS: 1. kapitola kia 22. 03. 2013 - 21:26
RE: DKS: 1. kapitola dara 23. 03. 2013 - 14:24
RE: DKS: 1. kapitola moira 26. 03. 2013 - 00:20
RE: DKS: 1. kapitola dara 26. 03. 2013 - 14:58
RE(2x): DKS: 1. kapitola moira 01. 04. 2013 - 02:33
RE: DKS: 1. kapitola mal 08. 04. 2013 - 08:51
RE(2x): DKS: 1. kapitola moira 07. 07. 2013 - 21:50
RE: DKS: 1. kapitola kristie 24. 11. 2013 - 22:05
RE(2x): DKS: 1. kapitola moira 24. 11. 2013 - 23:43