(Prolog) Prší nebe

20. srpen 2013 | 21.01 |

Prší nebe

(Vsuvka, cca: měsíc před Dětmi krvavé stopy)
(Prolog)

"Ale... ale byla jsem tam před třemi měsíci!" namítla tmavovláska zamračeně.

"Já vím. Ale mají tě rádi. Marie, nikdo jiný nemá čas..."

"Neumím jednat s dětmi," procedila čarodějka.

"No právě. Líbí se jim, že se k nim chováš jako k dospělým," její přítelkyně mluvila nechutně shovívavě, jako by i Marie sama byla malé rozmazlené dítě.

"Jsou to malí zákeřní smradi. Pravá děcka čarodějů, polovina navíc divoká ze života na ulici, sirotci. Plus – můj rodičovský instinkt je někde na úrovni... lvů," vydechla Marie zoufale. Její společnice zamrkala.

"A?"

"Lvi svá mláďata žerou," objasnila.

"To sis právě vymyslela," na čele plavovlasé čarodějky se objevily vrásky. Marie se ošila a doufala, že to její přítelkyně nebude rozebírat. Nevymýšlela si – aspoň ne úplně. Ale slyšela to nebo četla, někdy dávno, a jako za pravdu se za to zaručit nemohla. "A co ta legenda o lvici s dvěma ocasy, která vychovala dvě děcka a vznikla Praha?"

"Je to jen legenda. Navíc to pleteš, byl to Romulus a Remus s vlčicí a vznikl Řím. A ten ani nebyl magické město," odsekla Marie.

"Řím byl magickým městem," překvapila ji přítelkyně. "Rada ho zničila, když jeden čaroděj bez povolení město založil. Byla v tom spíše politika než opravdové dodržování zákonů. Bylo tam dost horko. Vatikán za rohem..." čarodějka se odmlčela a Marie na ni podezíravě pohlédla. Její plavovlasá přítelkyně se tvářila zkroušeně. "Chudáčci děti, víš? Budu s nimi muset poslat Elizabeth," broukla. Tmavovláska sebou trhla.

"Stejně ale nemám čas. Musím si nějak vydělat na jídlo," trvala si Marie na svém. V duchu se snažila nějak si představit Elizabeth a třídu plnou dětí a adolescentů. Na jednom místě.

Asi na to neměla fantazii.

"Dostaneš za to peníze, pokud jde jen o toto, strhnu to té zrzavé couře z její mzdy a dám to tobě.

Stejně Elizabeth ani nehne prstem. A jídlo si můžeš proplatit, když malé vezmeš na výlet za řeku. Vždycky je tam bereš,"

"Je to nespravedlivý, víš?" zabručela Marie a plavovláska se usmála, když si uvědomila, že má vyhráno.

"Budou na tebe čekat zítra v deset," broukla a spokojeně odcházela. Marie za ní koukala a v duchu si říkala, jak se pokaždé dokáže nechat tak snadno zmanipulovat.

**

Marie šla po chodbě, už z dálky slyšela šum dětských hlasů. Mimoděk se pousmála. Ať říkala cokoli, ty malé měla v mezích okolností ráda. Sice byli nedisciplinovaní a dost často neposlouchali a dělali kraviny a byli hluční, roztržití a... bylo toho hodně. Ale byly to děti Stopy. Marie je měla ráda tak nějak už z principu. Byli malí a potřebovali ochranu. A co je lepší ochrana než to, že se jim ukáže, jaký život doopravdy je, praxe a vědomosti? Dám jim způsob, jak se bránit?

Došla ke dveřím a energicky je otevřela, projevovala možná více optimismu a nadšení, než cítila. Ale děcka se musí zaujmout. Jinak se znudí a jsou dožraná.

"Tak co, smra-, děcka? Stal se někdo za ten půlrok jasnovidcem nebo senzibilem? Ne? Tak co tu sakra dělám?" zavrčela.

**

Vedla je za řeku.

Většina čarodějů se dříve neobtěžovalo děcka učit něco nového, prostě si odseděli dobu ve třídě a výuku nechali na ostatních. Gabriel, zástupce představeného, proto nedávno zavedl plán, podle kterého čarodějové museli děcka naučit to, co bylo v osnově. Marie měla, vážně netušila proč, Gabriel by totiž neměl vědět, že má sestru za řekou, hned první den u děcek napsaný průzkum světa za řekou.

Tak ty spratky vedla ven. Ale aby jim nekřivdila – byla to opravdová děcka Kruhu i Stopy. Inteligentní, ostražití, opatrní a nedůvěřivý. Marii se nechtělo používat slovo "paranoidní", ve spojení s dětmi to znělo strašně smutně. Navíc to ani nevystihovalo způsob, jakým děcka hledala nebezpečí v okolí tvrdými, vycvičenými pohledy. Byl to reflex. Něco špatného je to naučilo. Jen málo děcek, i mezi mocnými čaroději, nebo právě mezi těmi důležitými, mělo pěkné dětství. Na to byly Stopa a řeka moc velké čubky.

Ale stejně byly vycházky s dětmi milé. Lepší, než nějaká řezničina, což byla obyčejná náplň její práce. A děti celkově měly dost dobré postřehy. Zvídavá, tvárná mysl. Sála informace jako houba. Ach jo.

Když úspěšně přešli řeku tentokrát, přičemž Marii zvraceli jen dva a závislák, který je následoval (upíři byli paranoiou bez sebe, takže šel s nimi), se nervózně ošil a zvracel málem taky, musela z bankomatu vybrat nějaké peníze. Naštěstí nebyli za řekou poprvé, takže už nemusela znovu zvládat davovou hysterii náhle absence magie. Děcka jí poslušně stála za zadkem, nepokrytě sledovala, jak mačká PIN, a všechno sledovala vychytralýma očima. Že se jí ještě nerozprchly do všech světových stran? Marie to z půlky přikládala zázraku a taky tomu, že kdyby to udělali ve Stopě, něco by je pěkně rychle sežralo. Takže se radši shlukovali kolem ní. Bylo to milé a děsivé.

"Proč nemáme ve Stopě ty bankomaty," pečlivě šestiletý klučina nově naučený pojem vyslovil. "taky?" zeptal se Ares. Někteří rodiče byli vážně pitomí, kdo dá svému děcku jméno Ares? Byl jeden z nejperspektivnějších dětí, i když paradoxně nejmladší, a Marie tušila, že jej za pár let bude zasvěcovat do Kruhu čarodějů a spolu složí přísahu. Mimoděk si zamnula předloktí. Už málem odpověděla, ale pak si vzpomněla, že nejsou doopravdy na výletě, ale že vlastně vyučuje.

"Co si o tom myslíš?" odpověděla otázkou. Ares se překvapeně zarazil. Pak začal zuřivě přemýšlet a s ním i zbytek třídy. Marie automaticky zkontrolovala, kde je upíří špeh, a zamračeně si všimla, že se podezřele zaujatým pohledem podíval na prázdnou nástěnku. Vsadila by boty, že ji sledoval. Uvažovala o tom a zároveň si všimla, že se Kristýna rozhlíží. Dívka už otevřela pusu, ale pak ji zase zavřela. Byla strašně nesmělá.

"No, Kristýno?"

Dívka zaváhala. "Bankomaty tady funguj na magii nebo na elektřinu? Zdá se, že tady vše funguje na elektřinu." Odvětila. Marie se usmála.

"Jo, bankomaty pracují na elektřinu,"

"Ve Stopě elektřina pořád vypadává," odvětila po chvilce přemýšlení Kristýna. "Proto tam bankomaty být nemůžou,"

"Skvělé. Jsi chytrá holka," usmála se na ni. Kristýna okamžitě zrudla a sklopila oči. Ares si odfrkl a zamumlal něco o tom, že to věděl taky. Marie jen pokroutila hlavou.

**

Tmavovlasá čarodějka dávala pozor, aby cestu přešla všechna její děcka ještě na zelenou, když ucítila šimrání v lopatkách. Jen lehce pootočila hlavu a koukla se koutkem oka. Po magické stránce nic. Samozřejmě. Nejsou ve Stopě. A kdyby byl v okolí někdo tak silný, aby si udržel dost moci i mimo magická místa, určitě by se to k nim už doneslo. Kráčela za dětmi a...

"Dobrý den!" začalo se sborově ozývat od jejich svěřenců. Marie se prudce otočila dopředu a málem vrazila do Cukráře. Byl to rozložitý, mocný čaroděj se zlozvykem požírat bonbóny ve velkém. V jednom kuse. Musel za sladkosti utratit malé jmění. Podle toho zlozvyku taky získal přezdívku. Čarodějka se na něj překvapeně podívala.

"Čaroději. Co děláte mimo Stopu?" zeptala se pak zdvořile, když si ji prohlížel a mlčel. Tlustý čaroděj, kterému se taky říkalo Balón, jen ne před ním, něco nerudně odsekl a otočil se k ní zády, odcházel.

"Ehm... Cukráři?" houkla a udělala za ním nejistý krok. Ale děcka se jí věrně držela a Marie se nejistě zastavila. Čaroděj zmizel za rohem. Na tak objemného muže se pohyboval překvapivě rychle. Tmavovláska se koukla na děcka, ale ta byla lhostejná. Vážně připadalo chování Balóna divné jen jí?

**

Zrovna přecházeli přes řeku zpátky, když se rozpršelo.

"Au!" vyjekl někdo. Marie se ohlédla po malém chlapci, který si mnul holé paže a začínal vypadat vyděšeně. Další malé dítě začalo natahovat. Čarodějka se ohlédla po přechodu přes řeku, nenápadné šedé budově, ale zůstávat v Krvavých lázních jí připadalo jako ještě horší nápad, než stát na dešti. Z toho místa čišela zlá aura a dělalo se jí z ní zle. Tmavovláska se zamračila a vzhlédla, pak vyvolala v mysli obrazec kouzla a zaštítila sebe. Pak s pohledem na děcka choulící se pod nenávistným deštěm, protože Bestie a řeka vždycky dávaly veškerou svou nenávist pěkně najevo a v každé kapce deště byla koncentrovaná zuřivost, vzpomínala na obrazec velkého štítu. A doufala, že ze svých zkoušek nic nezapomněla.

"Pojďte. Kousek dál je Altánek!" houkla a popohnala děti, ať se rozběhnou. Kousek. Byly to dobré dva kilometry, ale to děti vědět nemusely. Navíc, čarodějná děcka byla zvláštní. Ještě se v nich plně neprojevila magie, to až se zasvěcením, takže nepožírala lidskou schránku. V kouzelnických děckách doslova bublala energie a často se ukázalo, že vydržela více, než normální lidská. Takže si Marie nedělala příliš velké starosti s tím, že by její svěřenci měli problémy s dvěma kilometry běhu. V dešti by navíc ani nějaké nepohodlí neměli vnímat. Byly to děti. Většinou se unavily a za deset minut už byly zase na nohou a něco vyváděly. Udržet čarodějnická děcka na uzdě bylo někdy obtížné. Za řekou byli poslušní, protože se báli neznámého a trpěli pocitem, že svět bez magie může přinést ještě něco horšího než nějakou bestii z řeky. Což bylo vtipné. A nevěřili ji, když jim tvrdila, že je svět bez magie vlastně zatraceně bezpečný.

Marie byla vzadu a dávala pozor, ať se nikdo neztratí. Školka. Vedla sebou školku. Znervózněla. Původně ji měla dělat doprovod Elizabeth, mocná čarodějka ale namyšlená kráva. Obě dvě usoudily, že bude lepší, když půjde Marie sama. Ale když teď běželi po pavučinkových mostech houpajících se nad vodní hadinou, čím dál větší kapky deště bubnovaly na vodní hladinu a nevydávaly žádný zvuk, Marie znervózněla. Co by se stalo, kdyby je někdo napadl? Normálně by jeden čaroděj bránil děcka a druhý zdržel nebezpečí.

Ale ona byla sama.

Běželi, pavučinkové mosty byly kvalitní a ani mokré nepodkluzovaly. Navíc, jak nasávaly trochu energie z deště, stávaly se čím dál bytelnější, až byly jen o něco málo pružnější než pevná guma. Za chvíli mosty začaly zaštiťovat i jednoduché stříšky. Byly už blízko desátému městskému mrakodrapu, tak se lanka mohla více zachytit na budovu a Matička Vdova tak mohla utkat složitější konstrukce. Altánek nemohl být daleko.

Konečně Marie rozeznala skrz déšť narůžovělý kámen Altánku. Stavba byla vlastně jen obrovský kruhový "podstavec", lépe řečeno možná obrovský sloup, v průměru mohl mít tak sto padesát metrů, dobrých dvacet metrů nad vodou, a uprostřed byl uzavřený prostor zastřešený kamenem. Bez oken. Trochu to připomínalo hrobku. Když bylo hezky, což ve Stopě skoro nikdy, občas sem Marie zašla a odpočívala. Protože to bylo tak daleko a opuštěné, tudíž kdyby někoho něco napadlo, nikdo by mu nepomohl, moc lidí tu nechodilo. A tak tu měla klid.

Marie čas od času uvažovala o své úchylce vyhledávat opuštěná místa a přemýšlela, jestli to náhodou nejsou podvědomé příznaky sebevražedných sklonů. Byla to deprimující myšlenka.

Čarodějka nahnala poslední děti na pevný kámen altánku a rychle utíkala k zastřešené stavbě. Jedno dítě spěchem uklouzlo a spadlo, Marie jej po cestě zvedla, tekla z něj voda doslova v provazcích, vykoupal se v louži, a usoudila, že se na něj podívá až uvnitř. Když překročila práh zastřešeného prostoru, tiše vydechla, ale déšť ji stejně pořád bičoval do zad. Nikdy nechápala význam altánku uprostřed rozlité řeky, kde je magie té mrchy nejsilnější. Vlastně ani nechápala, jak ta stavba vznikla, opuštěný majáček uprostřed ničeho, ale budiž. Přepočítala děti, byla tu všichna, díky starým bohům. Pak se sehnula ke klukovi, který uklouzl, Adam, a spokojeně usoudila, že měl koleno a ruce jen odřené.

**

Děcka se choulila a vypadala promrzlá. Dneska se Stopa obzvláště činila, co se týkalo vysávání energie. Marie stála ve vchodu, podezíravě sledovala okolí, a snažila se udržet si aspoň ten zbyteček tepla. Pršelo snad už věčnost. Některá její děcka začala popotahovat. Chytili rýmu. Rodiče budou nadšení. Doufala, že zápal plic nebo něco podobně zákeřného z toho nebude.

Jak tak přemýšlela, zničehonic se jí před očima vybavil obrazec.

"Jo," vydechla tiše. Konečně si vzpomněla, jak bylo to pitomé kouzlo pro větší štít. Sáhla po obrazci, ještě jej několikrát překontrolovala, a pak použila.

Děcka překvapeně vzhlédla, když se k nim déšť najednou nedostal a Marie ve štítu ohřála vzduch.

"Co to...?"

"Roztáhla jsem nad vás štít," podotkla Marie lhostejně. Ale stejně byla potěšená, že si na to kouzlo vzpomněla.

"Proč to děláte?" zeptal se Ares nechápavě. "Táta říkal, že se každý stará jen o sebe," dodal tiše. Marie měla o jeho otci dost vyhraněný názor, ale nechala si jej pro sebe.

"Jsem dnes vaše učitelka. A byla bych mizerná, kdybych vás nechala moknout déle, než je nutné," broukla nuceně vesele.

"Proč jste neohřála vzduch dříve?" zeptalo se bezelstně jedno z jejích menších svěřenců. Upřelo se na ni dvanáct párů dětských očí.

"Vzpomínala jsem na obrazec," trhla Marie rameny. Některá starší děcka vypadala, že jí nevěří, ale zdálo se, že teplo pro ně bylo důležitější, protože se začaly shlukovat do skupinek a tiše si mezi sebou šeptat. Marie se obezřetně otočila na velvyslance upírů. Přistihla ho, jak si ji zamyšleně a vypočítavě prohlíží. Trochu zákeřně. Ten výraz ihned zmizel, ale stejně si málem svou nabídku rozmyslela.

Jenže pro jeden pohled přece neudělá takovou blbost, ne? Musí mít dobré vztahy s upíry. A jestli ho dříve nebo později zabije Bestie, kdo jí to uvěří? Svedou to na ni. Každý věděl, jak je nesnáší.

Patřilo by mu, kdyby ho nechala stát v dešti. Škoda.

"Nechcete taky pod štít?" zeptala se váhavě. Upír si ji přeměřil.

"Všude plno deštníků, které vás s trochou magie vytáhnout až na střechu, a já si svůj zapomněl," zdůraznil.

"Smůla," odtušila Marie.

"Velká," pokýval velvyslanec upírů, jen lidský, a blahosklonně nabídku přijal. Rozhostilo se ticho. Marie se obrátila a všimla si, ž na ni děti zase zírají.

"Být velkorysý je lidské, smra-, děti. Jsme čarodějové. Měli bychom se chovat lépe, než... oni," kývla čarodějka k zástupci upírů. Ten se jízlivě ušklíbl a naznačil smeknutí. Marie si odhodila napůl uschlé vlasy na záda. Už je měla zase až moc dlouhé. Když se vyskytovala kolem magie, paradoxně jí rostly ještě rychleji, zatímco to zbytek čarodějů měl přesně naopak. Navíc některé pramínky skoro uschly a padaly ji do obličeje.

Nenechávala si dlouhé vlasy. Radek to tak měl rád. A ona si nechtěla připomínat Radka. Bolelo to.

"Upíři jsou jen paraziti. Měli by všichni," začal Ares, ale Marie jej okřikla. Pobouřeně se na ni podíval, ale naštěstí mlčel. Velvyslanec měl velice neutrální výraz a Marie uvažovala, jestli se omluvit.

Kašlala na to. Místo toho uvažovala, jestli jít dál. Objala se rukama, a nejen zimou, a na chvilku zatoužila po Radkovi. Chtěla, aby ji objal. Ihned toho nechala. Přirozeně nesmí dát nic najevo. Upíři by to použili proti ní, a ten jejich špeh zopakuje pěkně minutu od minuty vše, co se při jejich malém výletu dělo, takže nebyla možnost, že by si její slabosti nevšiml. Marie koukala do deště. Nechtěla tam být déle, než musela. Ale ani tady, když už na to přišlo.

"Když jsme pod štítem, můžeme dojít aspoň do Mraveniště," začala čarodějka. Mraveniště byla přezdívka pro desátý městský mrakodrap. Celkově bylo každé místo, kde bylo hodně chudých lidí, nazváno mraveništěm. Přišly s tím jednoho dne šelmy a nějak se to uchytilo.

"V tom dešti?" zeptal se někdo nešťastně.

"Ano. V tom dešti, odvětila Marie autoritativně. Odvrátila se a už chtěla vyjít, ale déšť začal bubnovat do štítu tak silně, že si to rozmyslela. Čarodějka se zamračila a za pár sekund se začaly ozývat hlasité rány ze střechy altánku. Kroupy. Prostě skvělé.

"Pořád půjdeme?" zeptala se Kristýna nervózně. Marie se neohlédla a pozorovala déšť. Něco se jí na tom zatraceně nelíbilo. Řeka ji chtěla udržet tady, na tomto místě, a jen proto Marie chtěla pryč. Ale jak se dívala na ty kroupy, tříštily se o kámen altánku a stejně byly velké několik centimetrů... Navíc padaly s šokující prudkostí. Nevěděla, jestli by vydržela zaštítit celou skupinku celou cestu až do Mraveniště. Navíc by šli nad řekou, po mostech. Chtělo se jí do toho čím dál méně.

"Ne. Zůstaneme tady," odvětila a několik dětí si dost hlasitě oddechlo.

"Já se bojím," hleslo ji něco u nohou tak tiše, že ji skoro přes příšerné počasí neslyšela. Marie se tam koukla a uviděla Alici, sedmiletou holčičku, která vypadala jako panenka. Znala její matku od pohledu a věděla, že pracuje na Tržnici, v potravinářské magii. Byla to sice nutná, ale nejmén oceňovaná práce. Alicina matka nebyla příliš silná čarodějka a Alicin otec zemřel před pár měsíci. Tmavovláska se nuceně vesele usmála.

"To nic. To přejde," Marie skoro křičela, aby ji bylo přes hlasité rány kroupů slyšet. Tak tam stála, napůl objímala malou holčičku, která se k ní přitiskla, a zamyšleně pozorovala hladinu řeky. Déšť a kroupy dopadaly tak silně, že voda vystřikovala vysoko do vzduchu a vypadalo to, jako by se les rukou natahovat vzhůru. Ruce řeky.

Bylo to dost děsivé.

Zahřmělo. Děcka byla vyděšená.

Bestie vždycky nesnášela, když jí někdo odporoval. Dneska chtěla pár dětských životů. Marie tiše zavrčela nadávku a promnula si kořen nosu. Věděla, že nechce ta děcka hlídat. Ale už je má. Jak je uklidnit? Uvažovala, co s dětmi, a zároveň počítala, na jak dlouho jí vydrží síly. Zjistila, že má dost velkou rezervu a společně s tou myšlenkou ji napadlo, jak děti zabavit.

"Tak fajn, děcka. Ke mně a poslouchejte," zakřičela, protože déšť a kroupy byly opravdu hlasité. Její svěřenci se začala trousit ještě blíže, jen velvyslanec upírů je jízlivě pozoroval zpovzdálí. Zdálo se, že ho celá situace těšila. Malí se naopak choulili, i když byla ve štítu příjemná teplota, a vypadali ztraceně. Jako napůl utopená štěňata. "Dost zahálky, najděte si pohodlný místečko a jdem se učit. Obrannou magii sice ještě na rozvrhu nemáte, ale taková věc se hodí vždycky. A taková šance to vyzkoušet v praxi?"

"Jaká?" zeptal se Ares rozmrzele.

"Bestie. Každou kapkou útočí. A zdarma. Z nouze ctnost, hm?" mrkla na něj. Vzpurně jí hleděl do očí, bylo vidět, že by si nejraději sedl a trucoval. Mračil se, dlouho jí pohled ale opětovat nedokázal a sklopil ho na špičky svých bot, kterými nesmyslně kopal do kamene Altánku. "Tak jo. Poslouchejte." Marie jim začala vysvětlovat podstatu štítu, jaké jsou jeho výhody, omezení, jak a kdy se používá a kdy se mu vyhnout. Zasvětila je do skoro kompletního učiva obranné magie, i když trochu chaoticky, protože to probírala dávno. Ale zdálo se, že to v tu chvíli chápali. Čarodějka si samozřejmě nedělala iluze o tom, že jim to v hlavě uvízne nadlouho, ale byl to teprve jen základ. Nakonec jim přeposlala obrazec štítu. Chvíli si je zkoušeli a pak vybrala prvního dobrovolníka. Moc ji nepřekvapilo, že vyskočil Ares. Nařídila mu, ať vyvolá šít.

Marie sledovala Aresovy pokusy, trpělivě a pobaveně, a když štít ustálil, byl vážně učenlivý kluk, zvládl to už na šestý pokus, chvíli ho zkoušela, postrkovala, a nakonec spokojeně kývla. Soustředila se pak na obrazec kouzla štítu, který držela ve své mysli, a po troše improvizování jej změnila. Štít krátce zazářil na důkaz toho, že se podstat kouzla změnila, a Marie si pro sebe spokojeně kývla.

"Páni, umíte změnit kouzlo v provozu?" ozvala se jindy stydlivá Kristýna. Marie zamrkala. Ani si neuvědomila, že je to nějak výjimečné.

"Ano." pousmála se pak potěšeně, když viděla jejich ohromné tvářičky. "Taky to jednou dokážeš," usmála se na Kristýnu. U ní si byla jistá, že ani nelže. Ale když se zeptal Ed, a když se na něj podívala, jen se usmála. On tak vysoko nedosáhne. Neměl dost síly. Ale stejně nadšeně přikyvoval.

Tmavovláska mávla na Arese a ten prošel jejím štítem se svým vystavěným. To byla ta změna. Moc projít štítem s aktivní magií.

Držel se dobře, drobek, stejně ale po půl minutě mával, že už to dlouho nevydrž. Tvrdohlavě zatloukal slabost a pak jej Marie skoro nestihla zaštítit. Rozmrzele se vracel zpátky.

"Zkusím to ještě jednou," odvětil pak nesmlouvavě, i když byl zadýchaný a měl zarudlé tváře. Taky trochu vrávoral. Vážně do toho dal všechnu energii. Marie povytáhla obočí, ale nic neříkala. Jen se usmívala. Další vydržel jen pár vteřin a nechtěl to pak znovu zkoušet. Vypadal dost vyděšeně. Další dobrovolnice byla docela silná, až překvapivě, a Marie ji stáhla, když si všimla vypočítavého pohledu v očích upířího špeha. Už počítal jejich síly, parchant. Byla zvědavá, zda donáší jen upírům, nebo prodává informace i někde jinde.

Marie ještě některé přemlouvala, většina vehementně vrtěla hlavou, ale pár jich to váhavě zkoušelo. Stačilo povzbudit. Jeden nesmělý měl neuvěřitelnou zásobárnu energie. Kristýna byla, podle jejích předpokladů, také velmi mocná. Za chvíli už venku byli všichni, kteří chtěli. Marie uvažovala. Po chvilce vybrala dva slabé, ale nadšené, a poučila je o sdíleném štítu. A poslal je ven ve dvojici.

Začalo ji to bavit snad více, než děti, protože poslala ven více osob najednou a cvičila si tak postřeh a rychlé reakce. Nudila se. Zaštítit dítě ve chvíli, kdy štít ztratí a snažit se, aby je nezranily kroupy, to byla výzva.

Nakonec všechny děti vyčerpala a ty si posedaly a zem blízko jejím nohám. Domlouvala jim, ať to nedělají, zem byla špinavá a studená, ale oni byli unavení a zdálo se, že ospalí teplem v jejím štítu. Aby je trochu nakopla, dovolila jim napojit se na její velký štít, i když riskovala, že některé z dětí zpanikaří a strhne celé kouzlo dolů. Koutkem oka zkontrolovala louže, které se tvořili mimo její štít. Byla si jistá, že se voda pak okamžitě všude dostane. Ale člověk ani čaroděj neumře na to, že trochu zmokne. Aspoň většinou. A sdílení štítu je základ koordinace.

Nakonec se stalo ale něco jiného.

"Páni, to je síla!" vyskočil Ares užasle. Marie zamrkala. Cítila pulzování ve štítu, sílu malých životů jejích svěřenců, a uvažovala, jak to myslí.

"Nevěděla jsem, že může být tak hodně moci. Ten obrazec úplně září," vydechla Kristýna. Marie na ni pohlédla.

"Prosím?"

"Váš obrazec, paní učitelko. Vaše kouzlo úplně září."

"Můj obrazec?" Marie se kousla do rtu dřív, než se mohla zeptat, jestli zářit nemá. Takovou "domácí školu" zavedl až Radek před pár lety, dříve nic takového nebylo. Děti se učily jen od rodičů. A Marie by i přesto nejspíše nechodila do čarodějné školky. Netušila tak, jaké jsou schopnosti ostatních. Ale tohle bylo vážně překvapivé. Její obrazce jí v mysli vždy zářily. Copak to tak nemělo být?

"Až vyrostu, budu jako Marie Pečetě," rozhodl se někdo, ale když se Marie otočila, nikdo se na ni nedíval. Netušila, kdo to řekl. No páni, říkala si v duchu.

 **

,Marie!‘ houkla náhle René v její mysli. René, její spolubydlící, její nejlepší přítelkyně a skoro-matka.

,No?‘

,Odjíždím do Prahy,‘

,Cože? Proč Praha?‘ Marie se narovnala, ale nepřestala sledovat okolí.

,Vize,‘ Marie skoro viděla, jak její přítelkyně mávla rukou. ,Taky mám tušení, že ve Stopě bude brzy pěkně dusno. Chci si udělat výlet,‘

,Chceš, abych jela s tebou?‘

,Ne ne, to ani náhodou,‘ smála se jí v mysli René. Marie bleskově vztyčila štít nad jedním děckem, které si štít chtělo znova zkusit, protože pršelo už malou věčnost, a gestem mu pokynula, ať se vrátí. Dokázala komunikovat v mysli a zároveň dělat něco jiného. Měla podezření, že právě díky tomu se jejich mysl takto vyvinula. Kouzlení bylo velmi náročné a někdy prostě čarodějové potřebovali dělat více věcí najednou. Nejen sledovat okolí a komunikovat, ale udržet aktivní obrazec, nebo dva, nebo více a bojovat. Například. ,Navíc je prý nějaký Pražský čaroděj fanatik, který se pokusil založit sektu a jejím prostřednictvím se pokusil zabít. Sám sebe. Sebevraždu by nespáchal, protože to byl křesťan. Nedokáže prý žít s tím, že je čaroděj. Docela mě to zajímá...‘

,Tvoje posedlost křesťanskými čaroději tě jednou dostane do potíží,‘ varovala ji Marie.

,Já jsem lepší jasnovidka, kamarádko,‘ smetla to René ze stolu.

,Proč mi to říkáš?‘ napadlo najednou Marii. Vycítila od René smutek.

,Musím jet hned,‘

,Hned? Vždyť Bestie zuří,‘ podotkla Marie nevěřícně. René se zarazila.

,Cože?‘

,Uvízla jsem s děckama v Altánku, vraceli jsme se zvenčí. Bestie se rozhodla vylít na nás celou řeku.‘

,Vážně? U nás svítí sluníčko. Tak proto...‘ odvětila zadumaně René.

,Cože?‘

,Projděte to. Jakmile se dostanete do nějaké budovy, zmizí to. Budeš mi chybět, Marie!‘

,Hej, René!‘ ale její nejlepší přítelkyně spojení přerušila. Marie zamrkala. "Budeš mi chybět," šeptla pak tiše. Zajímalo by ji, co René donutilo sbalit tak rychle kufry.

 **

"Projdeme to," rozhodla se Marie po další únavné půlhodině.

"Né," začalo se ozývat protestování. Marie se na ně přísně podívala. Zmlkli. Kupodivu. Obyčejně pyskovali. Asi byli vážně utahaní. Nebo jen začínala mít Marie oslňující pedagogické schopnosti.

Hm. Asi ne. Byli utahaní.

Nakonec se zdárně dostali do sídla Kruhu, s menším zpožděním, a Marie se kysele zašklebila.

"Vítejte doma, živí i mrtví, vítejte ve městě zničených snů." Zanotovala jednu pitomou písničku a pak strnula a ohlédla se po upířím vyslanci. Ale ten už byl naštěstí daleko. Písnička zakázaná nebyla. Ale stejně ji upíři neměli rádi.

Kdo ví proč.

**

Byly to hezký časy. Než to vše začalo.

Úvod | 1. kapitola

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: (Prolog) Prší nebe chuckyna 21. 08. 2013 - 08:49
RE(2x): (Prolog) Prší nebe moira 22. 08. 2013 - 00:10