Úkol #30: Konečně

Záměr úkolu byl super. Měla jsem však problémy s vymýšlením děje – což je obecně moje slabina. Přepískla jsem časový limit, jelikož jsem od psaní často odbíhala dělat něco jiného, a abych aspoň troch držela zadání, i text se nafoukl na nějaké tři stránky. Well, příště se zadaří více. Oh a také, co je to s tou vylosovanou postavou? Prodavač-kleptoman mi skočil přesně do tohoto typu charakterového vystínování postavy už podruhé, :'D. m.

Můj čas: 3:12,43. Mwuhehe. Zajímalo by mě, zda je to dobrý, nebo špatný čas, hmm. m.

Jakmile jsem zahlédla zadání, měla jsem rozporuplné pocity. Nějak mě nic... nenapadlo. Nu, Lewis s jeho Letopisy Narnie nejsem, heh. Chvilku jsem nad tím dumala, až jsem si vzpomněla na jeden den kdysi dávno, když jsem ještě byla malá holka. Dodnes si nejsem jistá, kolik jsem si představovala, jelikož jsem v ten okamžik trpěla velkým spánkovým deficitem a navíc byla v šoku. Ale detailně a v teplých oranžových a zlatých barvách si to vybavuji dodnes. Má vylosovaná postava je Drsný kovboj. Shodou okolností se i v té vzpomínce jeden kovboj nacházel a pokud to není osud... ^^ m.

Vylosovaná slova tak pobídla mou fantazii! Ale téma bylo trochu... eh. *smích* Tak jsem se rozhodla napsat něco úplně nečekaného. :') m.

Rozlousknout zadání byl oříšek. Myslím ale, že jsem se s tím poprala slušně. ^^ Přepískla jsem jak časový limit, tak i stránky, ale než jsem do příběhu vkomponovala náhodná slova a postavu, ztratila jsem nit k původní myšlence a musela se zpátky nějak probít. *smích* m.

Úkol #25: Ve vzduchu visí... láska alergie slevy

Tohle na první pohled jednoduché zadání mi dalo nečekané zabrat, huh. m.

Procvičování charakterů sice je přínosné, ale obvykle mě strašně nudí. Nechci znít arogantně, ale v tomto směru většinou nemívám problémy. Tohle mě však bavilo více, než jsem čekala. Možná to bude tím, jak se s nimi seznamuji (z dřívějších úkolů #12 a #17) a stávají se v mé hlavě čím dál živějšími. ^^ m.

Nejspíše jsem nepodchytila podstatu zadání úplně nejlépe, ale čert to sper. Tohle jsem chtěla napsat. Tečka. Není to příběh. Ale když jsem uviděla zadání, začala jsem tak psaním přemítat a najednou jsem měla více než stránku popsanou. Kvůli limitu jsem se do toho nemohla pořádně ponořit – je to brutálně zjednodušený pohled, který jaksi násilně vede k jednomu rozuzlení, abych to udržela v rámci zadání. Zamyšlení představuje chybnou logiku. Ale mě se ten konec líbí. Je podivně – především na mě – optimistický. Proto tuto první verzi nechám, i když zcela zadání nesplňuje, představuje ne zcela korektní argumenty a není nijak strukturovaný, myšlenky skákají sem tam přesně jako ve chvíli, kdy jsem to psala. Asi jsem měla takovou náladu. .) m.

Úkol #21: Kávová víla